Pohořelice () jsou město v okrese Brno-venkov v Jihomoravském kraji. Rozkládají se 25 kilometrů jižně od Brna na řece Jihlavě, v Dyjsko-svrateckém úvalu. Žije zde obyvatel. Jedná se o vinařskou obec v Mikulovské vinařské podoblasti.
Název města a jeho znak Jméno osady vychází z obyvatelského označení pohořělici, jehož význam byl buď "obyvatelé vsi, která vyhořela" nebo "obyvatelé vypáleného, vyžďářeného místa". Německé jméno (ve starších dokladech Poherlitz) vzniklo z českého. Židovský název města v hebrejštině zní פארליץ.
V prvních písemných zmínkách o Pohořelicích z roku 1222 je město označováno jako „Borlitz“, později jsou používány kupříkladu výrazy „Bohorliz“, „Pohrliz“ nebo „Pohořelicz“. Jedná se o zjevně poněmčené tvary českého názvu „Pohořelice“.
Tento název je pravděpodobně odvozen od osobního jména „Pohořel“ nebo od „lidí, kteří byli pohořelí“. Lze tedy usuzovat, že původní osada/město bylo vytvořeno na místě někdejšího osídlení, které bylo dříve zničeno požárem.
Znak města se vyvinul z podoby pečetního znamení. Nejstarší dochovaná pečeť pochází z roku 1354 na listině vydané v Pohořelicích. V pečetním poli, damaskovaném rostlinnými úponky, se nachází gotický štít s hradební zdí, u špice štítu je vyobrazena zaklenutá brána se zavřenými vraty. Nad branou se nachází cimbuří o čtyřech stínkách, dvou vpravo a dvou vlevo. Za branou jsou umístěny tři kolmé věže, prostřední je ukončena ochozem a stínkami, dvě krajní jsou zakončeny špičatými střechami. Legenda, zhotovena smíšeným majuskulním písmem s unciálními tvary, zní: „+SIGILLVM.CIVIVM.POHORLIC“. Průměr této pečeti kulatého tvaru je 40 mm.
Z popsaného pečetního znamení se postupem doby vyvinul městský pohořelický znak. Kdy přesně k tomu došlo, však není možné říci, nejpravděpodobněji se tak stalo mezi roky 1397 a 1614. Současná podoba znaku města pak byla oficiálně schválena v roce 1977 na základě rozhodnutí MěNV v Pohořelicích.
Historie
Pohořelice patří mezi prastará města Moravy. Nachází se na území starého osídlení, kde byly nalezeny doklady pobytu lidí již z mladší doby kamenné. Kontinuální osídlení z této doby až do současnosti, později v podobě zemědělsko-obchodního sídliště, bylo umožněno výhodnou polohou na průsečíku obchodních cest a v blízkosti relativně snadného přechodu přes řeku Jihlavu.
Královské město Pohořelice K přeměně zdejší osady na město došlo zřejmě za vlády českého knížete Vladislava Jindřicha, kdy byla na Moravě zahájena přeměna správní podoby země a geneze městského zřízení. Pohořelice se přeměnily na město tzv. lokací, kdy osada byla na město „vysazena“. Původní (předlokační) Pohořelice se rozkládaly v nejbližším okolí stávajícího kostela. Nové město bylo podstatně větší než původní stará osada a nacházelo se v oblasti tehdy obtékané řekou Jihlavou, která chránila město ze dvou stran. Dá se předpokládat, že ve 13. století Pohořelice ještě neměly hradby, ale jen jednoduché opevnění plaňkami a náspy. Hradby byly vystavěny ve 14. století a podle nalezených vytesaných kvádrů byly relativně mohutné.
Obě první písemné zmínky o Pohořelicích pochází z roku 1222. Jedná se o opis listiny z 25. ledna ve velehradském kodexu a o listinu olomouckého biskupa Roberta, která pochází z doby před 12. srpnem daného roku. Pohořelice byly vždy městem zeměpanským a byly tedy městem královským, i když náležely mezi nejmenší města na Moravě. Nebyly však vždy v přímém držení českých králů, popřípadě moravských markrabat, ale náležely mezi ta města, která byla dávána věnem královnám, popř. moravským markraběnkám. Pohořelice tedy patřily ve 13. až 14. století postupně královně Kunhutě, královně Gutě, Elišce Přemyslovně, markraběnce Blance a později pravděpodobně i jiným manželkám markrabat z rodu lucemburského.
Rozvíjející se a rostoucí město zažívalo od druhé poloviny 15. století úpadek v souvislosti s místními pustošivými boji a pobyty vojsk (Česko-uherské války a boj mezi Matyášem Korvínem a Vladislavem Jagellonským). V průběhu 15. století byl soustavně ničen celý kraj a zaniklo zde nejméně 45 obcí (kupříkladu Koválov, Narvice, Borovice, Loponice, Lenovice, Němčičky, Přeříž, Hlavatice a Topolany).
Poddanské město Pohořelice Na počátku 16. století byly Pohořelice majetkem krále Vladislava Jagellonského. V roce 1514 je propustil v dědičné držení velmoži Vilémovi z Pernštejna.Vladimír Voldán, Alois Kocman: Průvodce po archivních fondech, Státní oblastní archiv v Brně, Archivní správa Ministerstva vnitra, 1966. Status Pohořelic tak klesl z města královského na město poddanské. Od dob Pernštejnů také náležely Pohořelice k Židlochovickému panství, které bylo rovněž v majetku tohoto šlechtického rodu.
Vilém z Pernštejna postupně vykupoval pusté lány zaniklých obcí v okolí Pohořelic a ve vlastní režii na nich začal hospodařit. Na pozemcích používali Pernštejnové nové technologie a tehdy pokrokové hospodářské metody. Díky velkým plochám scelených pozemků bylo možné vytvářet velkostatky (neboli dvory) a také zde zakládat rybníky. Volbou rybníkářství, jakožto výdělečné činnosti, se snažil Vilém z Pernštejna překlenout hospodářské potíže plynoucí z úbytku a nedostatku obyvatelstva. Zakládané rybníky mohly mít také nově velké plochy díky novým stavebním postupům. Menší počty poddaných a tedy nižší pasivní příjem řešil systémem intenzivního hospodaření při vlastních dvorech.
Pohořelice jakožto město získávaly v té době vlastní příjmy mimo jiné z výběru mýta. Výroční trhy se zde konaly pětkrát ročně (vždy v úterý, dobytčí ve středu). Správu města vedl rychtář a přísežní, později purkmistr a radní.
V 16. století je již v Pohořelicích doložena samostatná židovská obec. V roce 1562 odprodali Pernštejnové část svých majetků včetně Pohořelic. Ty následně připadly Žerotínům. Jan Diviš ze Žerotína nezanechal mužského potomka a žerotínská rodina neměla dost prostředků k převzetí rozsáhlého panství. Dědicové tedy prodali v roce 1616 město Pohořelice a další obce panu Adamovi z Valdštejna.
Třicetiletá válka (1618-1648) opět zpustošila Pohořelice i místní kraj. Hospodářské průtahy, rekvizice, odebírání dobytka zde působily ničivě. Ve 40. letech švédské vojsko město vyplenilo. Zásadní vliv měly také morové rány v letech 1623, 1645 a 1648. Tehdy se z města stala velikostí a podobou spíše vesnice. Určitý význam městu zůstal díky poloze na důležité poštovní trase Vídeň-Mikulov-Brno a udržení jeho statusu pomohlo také vybudování místní poštovní stanice v roce 1633. Ke konci 17. století po Valdštejnech Pohořelice částečně zdědil a částečně je odkoupil Filip Ludvík Sinzendorf.
náhled|Pohořelice v 18. století s rybníky založenými Pernštejny.
18. století v dějinách Pohořelic Významu a rozvoji města na počátku 18. století pomohla výstavba císařské cesty (1727 až 1740) z Vídně přes Brno do Olomouce, která vedla přes Pohořelice. Tato první důkladně zbudovaná císařská cesta, která spojovala Moravu s Vídní a Rakouskem byla vždy (až do postavení železnice Vídeň-Brno v následujícím století) nejfrekventovanější z vojenských cest, což se odráželo na velikosti města a rozvoji jeho obchodu a řemesel.
V roce 1729 bylo v Pohořelicích zrušeno hrdelní právo. V polovině 18. století se v Pohořelicích nacházeli 3 ševci, kolář, lazebník, řemenář, kožišník, pekař, krejčí, bednář a zámečník. V roce 1776 byly Pohořelicím povoleny další dva výroční trhy, aby se zmírnily velké výdaje, které obec měla jako stálá vojenská stanice s ubytováním branných sil.
Po smrti Filipa Ludvíka Sinzendorfa v roce 1742 jeho dědicové majetky odprodali Ditrichštejnům. První majitel z tohoto rodu byl velkým milovníkem honitby a vystavěl za Velkým Dvorem lovecký zámeček Leopoldsruhe s kaplí sv. Eustacha. Ke katastru města tehdy náležely dvory Hildegardin (37 obyvatel), dvůr Marie (7 obyvatel), Velký dvůr (30 obyvatel) a také hájenka (4 obyvatelé).Vlastivěda moravská, Brněnský kraj, Pohořelický okres, 1913.
Pohořelice v 19. století Na počátku 19. století Pohořelice utrpěly nesmírné hmotné škody opět v souvislosti s probíhající válkou a tahem vojsk přes jejich katastr, tentokrát šlo o Napoleonské války (1803 až 1815). V roce 1819 Ditrichštejnové prodali majetky, včetně Pohořelic, císařské habsbursko-lotrinské rodině, potomkům císaře Leopolda II.
náhled|Podrobná mapa Pohořelic z roku 1825.
V první polovině 19. století bylo v Pohořelicích četnické velitelství, sklad tabáku, trafika, císařsko-královské silniční a mostní mýto. Dále se zde nacházela nemocnice, lékárna, ordinovali dva diplomovaní lékaři, ranhojič a dvě porodní asistentky. Z důvodu odlišných priorit v zemědělském hospodaření byly v průběhu první poloviny 19. století postupně zrušeny a vysušeny rybníky v Pohořelické rybniční soustavě. Stagnaci v dalším rozvoji Pohořelic způsobil v roce 1839 dokončený železniční úsek z Vídně do Brna. Původní císařská cesta, která městem procházela, tím totiž ztratila na významu.
V roce 1848 nastala zrušením roboty zásadní změna ve vztahu mezi poddanými a vrchností. Zanikla prastará patrimoniální správa, kdy o osudech poddaných rozhodoval zprostředkovaně majitel panství a zemské úřady. Místní občané si nově utvářeli své volené obecní samosprávy. Pohořelice tak přestaly úředně náležet k Židlochovickému panství, jehož součástí byly od roku 1514. Pohořelice byly začleněny pod krajský úřad brněnský, okresní hejtmanství hustopečské a soudní okres Židlochovice.
Na vrchnostenských dvorech v Pohořelicích byl zrušen trojpolní systém hospodaření, na pastvinách po dřívějších rybnících se začal chovat dobytek (zejména ovce) a byly pěstovány nové plodiny, především cukrová řepa. V Pohořelicích byl vybudován cukrovar a díky cukrovarnickému podnikání a nově přistěhovaným pracovníkům nastal ve městě opět výraznější hospodářský rozvoj. V roce 1859 se ve městě nacházelo 6 hostinců, 4 cihelny, zednický mistr, barvíř pláten, hodinář, 2 hokynáři, modistka, 4 kováři, 2 koláři, 3 řemenáři, 4 truhláři, 2 zámečníci, 7 krejčích, 4 obuvníci, bednář, kožišník, 3 pekaři, řezník, perníkář, provazník, 2 hrnčíři a kloboučník. V židovské čtvrti pak své služby poskytovalo dalších přibližně 15 řemeslníků a obchodníků.
V roce 1866 v rámci rakousko-pruské války byly v Pohořelicích a okolí ubytovány pruské oddíly o počtu přibližně 18 000 mužů a 7 000 koní, což pro město představovalo opět velkou finanční zátěž. V roce 1877 byla ustavena městská spořitelna. Význam města vzrostl, když zde v roce 1901 byl zřízen berní úřad a okresní soud, jehož obvod tvořilo celkem 19 okolních obcí. náhled|Pohořelice v roce 1936. Pole a louky protíná systém náhonů.|vlevo
Počátek 20. století V době první světové války bylo v Pohořelicích ubytováno přibližně 5 000 uprchlíků (především z Haliče). Na konci války byly Pohořelice finančně a materiálně vyčerpané. Na válečných frontách zahynulo 83 místních občanů.
Po roce 1918 dřívější vrchnostenský majetek (v té době panství arcivévody Bedřicha Rakousko-Těšínského v Židlochovicích, pod které náležely i pozemky v katastru Pohořelic) přešel podle mírové smlouvy v St. Germain-en-Laye do majetku nového československého státu. Majetek byl začleněn do státní organizace Československé státní lesy a statky.Josef Bartoš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960: Okresy Znojmo, Moravský Krumlov, Hustopeče, Mikulov, s. 314, Profil, 1984. Dále byl předisponován dosavadnímu nájemci (Hrušovanská rafinerie a.s.) a od 1. 7. 1923 přešel do nájmu Akciové společnosti pro průmysl cukrovarnický v Hodoníně.
K pohořelickému velkostatku náleželo hospodářství Velký dvůr a lesní revíry „Velký dvůr” a „Proklatá”, převzaté zestátněným velkostatkem Židlochovice (1924). Z Velkého dvora bylo za 1. pozemkové reformy rozparcelováno 26 ha. Část další půdy byla přidělena pachtovním a kolonizačním družstvům v Brně (45 ha) a v Jihlavě (46 ha). Lovecký zámeček Leopoldsruhe jako součást státního statku byl zapsán jako dům pod č. 134, ve kterém bylo zřízeno bydlení pro 17 partají. Všichni jeho obyvatelé byli Češi zaměstnaní na zestátněném Velkém Dvoře.