Žitava (, , , ) je velké okresní město v německé spolkové zemi Sasko, které se nachází v saské části historického území Horní Lužice v zemském okrese Zhořelec. Leží na trojmezí Německa, Česka a Polska v místě, kde se říčka Mandava vlévá do Lužické Nisy. Žije zde obyvatel. Předtím, než se Žitava stala součástí Hornolužického šestiměstí, patřila k historickému území Čech. V období svého rozkvětu, kdy byla známa jako středisko plátenictví, byla druhým nejbohatším členem Šestiměstí. Za třicetileté války přijala Žitava více než 1000 rodin českých exulantů, kteří až do 19. století spoluvytvářeli kulturní obraz města. Mezi nejvýznamnější pamětihodnosti mimo jiné patří dvě žitavská postní plátna, bývalý františkánský konvent s kostelem sv. Petra a Pavla a kostel sv. Kříže, stará Solnice nebo Dornspachův dům. Oblast města je součástí Přírodního parku Žitavské hory.
Na území Žitavy bylo objeveno několik archeologických nálezů z doby bronzové náležejících k tzv. lužické kultuře, v 9. století se tu usadili západní Slované, jak to dokládají nálezy v okolí Ostritz. Současná urbánní krajina ovšem vznikla až během německé kolonizace organizované na přelomu 12. a 13. století z Míšeňského markrabství. První písemná zmínka o Žitavě z roku 1238 se zachovala v jedné z listin Kláštera Marienthal. Týká se Častolova ze Žitavy (Chastoslaus de Sitavia), což byl český šlechtic z rodu Ronovců, stoupenec krále Václava I., který se se svým mladším bratrem Jindřichem na Žitavsku usadil. Městská práva udělil Žitavě v roce 1254 Přemysl Otakar II., jenž určil její budoucí rozlohu tím, že na koni objel vytyčené území. Po vzniku Hornolužického šestiměstí bylo Karlem IV. zřízeno celní stanoviště, kterým se stal nově postavený hrad Karlsfried – sídlo žitavského fojta. Za nedostatečnou vojenskou podporu ve šmalkaldské válce v letech 1546–1547 potrestal Ferdinand I. Habsburský Žitavu a další členy Šestiměstí v rámci tzv. ztrátou privilegií a pozemků. V průběhu třicetileté války pak postoupil Ferdinand II. Štýrský Horní i Dolní Lužici Saskému kurfiřtství jako splátku dluhu za vojensku pomoc. Za saské vlády došlo v roce 1757 během sedmileté války k ostřelování Žitavy rakouskými vojsky, které zničilo 80 % domů a navždy tak proměnilo tvář tohoto města.
V Žitavě, která leží na trojmezí, se prolínají německé, české a polské kulturní vlivy. Bohatou tradici zde má již od 16. století vzdělávání, jehož význačným představitelem byl pedagog a spisovatel Christian Weise, a rovněž hudba, zastoupená např. Andreasem Hammerschmidtem, Johannem Kriegerem a Heinrichem Marschnerem. Město je sídlem dvou vysokých škol: Vysoké školy Žitava/Zhořelec a Mezinárodního vysokoškolského institutu, v nichž se vzdělávají také čeští a polští studenti. Jako sídlo Vysoké školy Žitava/Zhořelec nese Žitava od roku 2024 oficiální označení „vysokoškolské město“. Se Zhořelcem (Görlitz) sdílí Žitava společné Divadlo Gerharta Hauptmanna. Pro svou nejvýznamnější pamětihodnost připomínající zdejší tradici plátenictví bývá Žitava označována jako „město postních pláten“.
Geografie
Poloha náhled|Pohled na Žitavu od jihu z hradu Oybin|alt=Barevná fotografie s pohledem na zalesněnou krajinu v jejímž středu se rozkládá město Žitava Městské jádro Žitavy leží v Žitavské pánvi na úpatí Žitavských hor (které se na české straně hranice nazývají Lužické hory) v nadmořské výšce 230 až 285 m n. m. Ze severozápadu je obklopuje Lužická hornatina. Žitavská pánev na jihovýchodě přechází v údolí Lužické Nisy pokračující dále do Čech. Na východě se rozkládají kopcovité výběžky Jizerských hor. Městem protéká říčka Mandava, která se zde vlévá do Nisy. Lužická Nisa, jež odvádí vodu z Žitavské pánve, protéká východním okrajem města, kde tvoří německo-polskou státní hranici. Na svém jihozápadním okraji je Žitava ohraničena jezerem Olbersdorfer See, které je součástí katastru sousední obce Olbersdorf. Na jihovýchodě město sousedí s Hrádkem nad Nisou, na jihu s obcí Jablonné v Podještědí. Dalšími sousedními obcemi jsou na jihu Oybin, na jihozápadě Bertsdorf-Hörnitz a na severozápadě Mittelherwigsdorf. Na severu se nachází městečko Ostritz, na východě polské město Bogatynia.
Reliéf, geologie, půdy náhled|Olbersdorf se zatopenou těžební jámou – jezerem Olbersdorfer See při pohledu z vrchu Töpfer|alt=Barevná fotografie zalesněné a zčásti osídlené krajiny v jejímž středu se nachází jezero Olbersdorf Území Žitavy je v geomorfologickém ohledu určováno Žitavskou pánví, která na severovýchodě dosahuje délky 16 km a která v nejširším místě měří 7 km. Větší část východní oblasti této pánve se nachází na polském území (Turów), zatímco její jihovýchodní část leží v České republice (Hrádek nad Nisou). Reliéf Žitavské pánve se utvořil v mladším terciéru (miocén), kdy se zformoval čistě tektonickým poklesem podloží z rumburské žuly. Na tomto podloží se později vytvořily hnědouhelné pánve (Berzdorf), které plynule pokračují do oblasti severočeských terciérních pánví v Chebu, Sokolově, Mostu a v Teplicích. Na jihu Žitavské pánve se rozprostírají pískovcové skály připomínající Saské Švýcarsko. Čedičové kupy a bývalé hnědouhelné jámy potom charakterizují krajinu vnitrozemí. Oblasti s nejvyšší nadmořskou výškou v katastru Žitavy se nacházejí na jihu v místní části Hartau. Jsou to zejména pískovcové vrchy Mühlsteinberg (482 m n. m.) a nejvýše položený Straßberg (538 m n. m.). Nejnižším místem je hladina Lužické Nisy. Město se rozprostírá na ploše 6.674 ha, centrum uvnitř „Zeleného okruhu“ (Grüner Ring) zaujímá plochu 43,84 ha.
Geologické podloží jihovýchodu Horní Lužice se utvořilo již v období prvohor (paleozoikum), kdy zde vícekrát vyvřelo žulové magma. Tato rumburská žula a lužický granodiorit se nacházejí v podloží celého území Žitavských hor a údolí Nisy na sever od Žitavy. Před 145 až 66 miliony let v období křídy zde přechodná pásma kopírující tzv. Lužický zlom vytvořila zřetelný práh mezi Berzdorfskou pánví na severu a Žitavskou (nebo také Hirschfeldskou) pánví na jihu. V těchto pánvích se nashromáždily písečné a půdní sedimenty, vznikla tu však také ložiska hnědého uhlí. V období miocénu docházelo na východě Horní Lužice k vulkanické činnosti, při níž na povrch pronikaly čediče, fonolity a sopečný popel.
Půdy v městské oblasti jsou převážně tvořeny volnými holocenními sedimenty, jako jsou: spraš, sprašová hlína, svahová hlína, štěrky a písky, z nichž vyčnívají znělce, bazaltoidy a paleozoikální až proterozoické granodiority. Na žulovém podloží Žitavské pánve jsou usazeny hnědozemě, parahnědozemě a pseudogleje, které celkem zaujímají asi 15 % půdní vrstvy se střední využitelností pro zemědělství a střední až vysokou úrodností, což platí zvláště pro lokality s větším podílem spraše.
Vodstvo náhled|Mandava v Žitavě|alt=Barevná fotografie říčky Mandavy, která vede zatravněným údolím, po jehož stranách jsou aleje Nejvýznamnějším vodním tokem v prostoru Žitavy je Lužická Nisa protékající téměř na celém východním okraji žitavského katastru a dále potom říčka Mandava, která městskou oblastí protéká z jihozápadu na severovýchod v údolí, jež je v 1 km dlouhém zalesněném úseku mezi obcemi Hainewalde a Scheibe nazýváno údolí Roschertal.Die Südöstliche Oberlausitz mit Zittau und dem Zittauer Gebirge: Ergebnisse der heimatkundlichen Bestandsaufnahme in den Gebieten Neugersdorf, Zittau, Hirschfelde und Waltersdorf. Kapitola Roschertal (Mandau), s. 115–119. (německy) Mandava má v Žitavských horách četné přítoky, např. Goldbach, Grundbach, Pochebach, Waltersdorfer Dorfbach, které patří k povodí Lužické Nisy, do níž se Mandava vlévá přímo na východ od centra Žitavy ve výšce 227,7 m n. m. Největší vodní plochou v bezprostředním okolí města je jezero Olbersdorfer See o rozloze 60 ha, což je zatopený povrchový důl, který slouží k rekreačním účelům. Kromě toho je v Žitavě a jejím okolí 44 menších vodních ploch a toků. Podzemní voda se v blízkosti města drží zvláště v lesních průsmycích a pískovcových oblastech Lückendorfské plošiny, kde se také v Oybině, Lückendorfu a Hartau nacházejí zdroje pitné vody, kterou do Žitavy přivádějí vodovody městské společnosti Stadtwerke Zittau.
Podnebí Město leží v klimaticky mírném pásu, podnebí však určují horská pásma, jejichž hřebeny jsou překážkou proudění vlhkého a chladného vzduchu od Atlantského oceánu, proto je zde výrazné množství srážek. Také v nejsušším měsíci jsou běžné deště. Podle Köppenovy klasifikace podnebí má tato oblast stupeň Cfb, tedy mírné oceánické podnebí. Průměrná roční teplota je tu podle klimatického modelu, který zpracovává data z let 1982–2012, 8,2 °C. Roční úhrn srážek dosahuje 581 milimetrů. Od roku 2008 se město cíleně věnuje ochraně klimatu, zejména pak snížení znečišťování, ke kterému dochází následkem lidské činnosti. Ve spolupráci s Vysokou školou Žitava/Zhořelec, městskými společnostmi a bytovými družstvy jsou realizovány programy na úsporu energií, jako je například optimalizace vytápění.
Flora a fauna náhled|Luž v Žitavských horách, pohled přes Waltersdorf směrem k Luži|alt=Barevná fotografie s pohledem na dva zalesněné horské hřebeny Území města Žitavy je spolu s dalšími devíti obcemi součástí Přírodního parku Žitavské hory (Naturpark Zittauer Gebirge), který je se svou rozlohou 133,4 km² nejmenším přírodním parkem v Německu. Jeho zřizovatelem však není Žitava, ale zemský okres Zhořelec. V rámci tohoto parku byly vyhláškou ze dne 4. 7. 2007 vymezeny tři zóny ochrany pro přírodní plochy (zóna 1), zemědělsky a lesnicky využívané plochy (zóna 2) a sídla (zóna 3). Pro pískovcovou oblast parku jsou typické kyselé smíšené doubravy s borovicemi a břízami. Ve vyšších polohách hor jsou smíšené bučiny se zastoupením jedle a smrku. Všeobecně rozšířeným druhem ptactva je datel černý (Dryocopus martius), hnízdní dutiny datlů využívá sýc rousný (Aegolius funereus) a různé druhy netopýrů. Ze zvěře lze v parku pozorovat srnčí a černou, vzácněji se vyskytuje jelen evropský (Cervus elaphus) nebo rys ostrovid (Lynx lynx). K chráněným biotopům patří suchá vřesoviště, mokré louky a rašeliniště. Do území parku zasahuje Chráněná krajinná oblast Žitavské hory s přírodní rezervací Luž (Naturschutzgebiet Lausche) a Jonsdorfské skalní město.
Ochrana životního prostředí Přírodní park Žitavské hory (Naturpark Zittauer Gebirge) provozuje od roku 1991 v Žitavě své vlastní Centrum ochrany přírody (Naturschutzzentrum ‚Zittauer Gebirge‘) a sídlí zde rovněž spolek ochrany přírody Naturschutzverein „Zittauer Bergland“. Tyto organizace se dlouhodobě věnují především revitalizaci krajiny poškozené těžbou hnědého uhlí. Podle rozvojové koncepce vypracované společností Zittauer Stadtentwicklungsgesellschaft v roce 2011 došlo v posledních letech v Žitavě k určitému zlepšení životního prostředí. To platí zvláště pro koncentraci sloučenin oxidu siřičitého a pevných částic, která byla v letech 2002–2011 redukována o 71 %, respektive 74 %. V roce 2011 dosahovala koncentrace oxidu siřičitého 30,0 %, oxidu dusičitého 37,5 %, koncentrace pevných částic pak 67,5 % tolerovatelné hodnoty. Tyto imise, stejně jako hluková zátěž, jsou dlouhodobě ovlivňovány těžbou v nedalekém povrchovém dolu Turów na polské straně hranice. Z územního rozvoje města byly po povodních v roce 2010 vyňaty povodňové oblasti v blízkosti Mandavy a Lužické Nisy.
Městské části náhled|Městské části|alt=Grafické vyobrazení s plánkem městských částí Jádro města Žitavy se dělí na pět městských částí: Zentrum: historické centrum s většinou pamětihodností, které se nachází uvnitř tzv. Zeleného okruhu (Der Grüne Ring) – parku na místě bývalých hradeb. Zittau Nord: severně od železniční dráhy ve směru Drážďany a ve směru Görlitz. Zittau Ost: východně od centra, ohraničeno ulicemi Bahnhofstraße, Hochwaldstraße a Mandavou; zahrnuje Weinaupark a stejnojmennou průmyslovou zónu. Zittau Süd: jižně od Mandavy. Zittau West: západně od centra; zahrnuje Westpark a část areálu Zemské zahradnické výstavy, která se konala v roce 1999 (Landesgartenschau Zittau/Olbersdorf 1999).