Dovolenka po večerce (též Dovolenka po čepobití, hráno i jako Dobrodružství po večerce; ve francouzském originále Doslovně přeloženo „dovolenka do desáté“, tj. dovolenka umožňující držiteli-vojákovi vrátit se do kasáren do desáté hodiny večerní, a nikoli už při večerce (čepobití) v osm hodin.) je opéra comique o jednom dějství francouzského skladatele Jacquese Offenbacha z roku 1866.
Vznik a charakteristika Tuto nevelkou operu comique složil Jacques Offenbach pravděpodobně na přelomu jara a léta roku 1866. Její libreto vychází z vaudeville (comédie-vaudeville), který napsali o čtvrtstoletí dříve Pierre-Frédéric-Adolphe Carmouche a Mélesville (vl. jm. Anne-Honoré-Joseph Duveyrier) a který měl premiéru 17. dubna 1841 v Théâtre du Palais-Royal. Mélesville zemřel již roku 1865, ale Carmouche dal svolení k přepracování – ostatně velmi lehkému –, které provedl pro Offenbachovy účely Charles Nuitter. Offenbach se ji chystal uvést na pravidelné letní sezóně svého souboru z Théâtre des Bouffes-Parisiens, kterou pořádal v mondénním středisku Bad Ems (Emže), tehdy náležejícím k Nasavskému vévodství. Sezóna začala 30. června 1866 a Offenbach měl původně v úmyslu uvést operetu (Lízinka se vdává), pokračování Lízinka a Fricek, s níž slavil velký úspěch roku 1863, ale nepodařilo se mu pro emžskou sezónu uvolnit Zulmu Bouffar, která se rolí Lízinky proslavila.Yon, c. d., s. 330-331. Dovolenka po večerce tak zřejmě vznikla poměrně narychlo k nahrazení tohoto díla (které nakonec nikdy provedeno nebylo); pro kuplety seržanta Lanternicka skladatel využil árii Sauvageota ze své vůbec první opery Přístěnek (L'Alcôve, 1847). Ale ani této nové opeře štěstí nepřálo: zkoušky sice začaly 3. července a premiéra byla ohlášena na 10. července, ale právě probíhající prusko-rakouská válka, v níž stálo Nasavsko na straně Rakouska, přivedla vojenské operace do blízkosti nasavských hranic a spolu s hosty opouštějícími emžské lázně odjel ještě 7. července i Offenbach, brzy po něm pak i zbytek souboru.
Premiéra Dovolenky po večerce byla tedy odložena. V létě 1867 se Bouffes-Parisiens vrátily do Emže – nyní již anektované Pruskem – a premiéra se konala zřejmě 9. července. Le Figaro citoval telegram ve znění „Velký úspěch – půvabná opera – parter plný vévodů, knížat a suverénů“., citováno podle stránky Jacques Offenbach au quotidien. Bližší informace jsou až o repríze 20. července, ale je pravděpodobné, že se obsazení nezměnilo; Offenbach sám přicestoval do Emže již 6. července, takže zřejmě i sám dirigoval premiéru, určitě však první reprízu.Yon, c. d., s. 351. Dopisovatel Le Figaro hlásil, že se jedná o „vypracovaný, vybroušený, okouzlující šperk, který později přivábí všechny milovníky umění do Opéra-Comique“, citováno podle stránky Jacques Offenbach au quotidien. (kam se ovšem tato opera nikdy nedostala).
Opera má předehru, krátkou introdukci a osm zpěvních čísel. V německé publikované verzi (aranžmá A. Conradiho, 1868, Bote & Bock) má navíc sbor vojáků.Viz „Externí odkazy“. Revidovanou verzi francouzskou vydalo roku 1873 nakladatelství Heugel (tu naopak aranžoval Charles Constantin). Tyto dvě verze se navzájem liší i v předehře; obě varianty obsahuje autograf partitury, který se nachází v The Morgan Library and Museum v New Yorku.
Inscenační historie náhled|vlevo|Jacques Offenbach Díla hraná poprvé v Emži Offenbach zpravidla v následující sezóně uvedl v Paříži, u Dovolenky po večerce však tomu tak nebylo. Dílo bylo uvedeno nejprve ve vídeňském Carltheater (premiéra 13. února 1868) pod názvem , komická opereta. Podobně jako jiná Offenbachova díla byla Dovolenka po večerce pro vídeňské poměry upravena co do textu i hudby – což Offenbach jako zkušený divadelník akceptoval – aby se přizpůsobila vkusu místního publika i možnostem orchestrálního, hereckého i pěveckého souboru. Text pro tuto příležitost přeložil a upravil bývalý ředitel divadla a Offenbachův velký propagátor Carl Treumann (v roce 1868 byl již ředitelem Carltheater Anton Ascher), kapelníkem divadla byl v té době Franz von Suppé a v úloze madame Jobinové vystoupila pozdější velká wagnerovská pěvkyně Amalia Maternová, první Brünnhilda v Prstenu Nibelungově. Přes obsazení i dalších rolí oblíbenými zpěváky nebyla inscenace jednoznačným úspěchem. Noviny Neue Freie Presse psaly: „Melodie pronikající do ucha neprýští tak bohatě jako dříve; hudební humor […] zdá se zmizel. Místo něho se roztahují nekonečně dlouhé duety a tercety, které přiměly velkou část obecenstva, aby opustila divadlo před koncem představení.“
Pod názvem Urlaub nach dem Zapfenstreich (respektive jeho variantě ) ale nastoupila skromnou, ale trvalou cestu po německých jevištích. Díky tisku se prosadila další berlínská úprava úspěšného skladatele scénické hudby a frašek Augusta Conradiho. 13. června 1871 měla Dovolenka po večerce pod názvem (= Po večerce) premiéru v Pešti a hrála se pak i v Debrecínu (premiéra 22. července 1873). Roku 1872 ji pod názvem uvedlo poprvé Velké divadlo (Teatr Wielki) ve Varšavě. O rok později následovala inscenace v městském divadle v Krakově.
Opožděnou francouzskou premiéru uvedlo Théâtre de la Renaissance 4. září 1873, jako první novinku své sezóny 1873/1874, a to v kombinaci s operetou Panenské jablíčko ().Yon, c. d., s. 473. Kritika kritizovala libreto jako „dosti umělé, kde je pravděpodobnost obětována zvratům zamotané zápletky“, ale chválila hudbu, totiž „jemné kuplety, veselé a půvabné, duchaplně stavěné, a tyto malé kousky dobře jevištně ztvárněné a přesně úměrné účinku, kterého chtějí dosáhnout“ (Henri Lavoix ml. v Revue et Gazette musicale de Paris). Zvláštní chvály se dočkaly kuplety seržanta Lanternicka (Faut que j’fasse un p’tit gonnaissance), árie madame Jobinové (titulní La permission de dix heures) a ansámbl večerky.Yon, c. d., s. 473–474. Na rozdíl u kritiky uspělo u obecenstva spíše Panenské jablíčko a Dovolenka po večerce byla stažena z repertoáru počátkem října 1873 po 39 odehraných představeních.Yon, c. d., s. 474.
V Dánsku uvedlo Dovolenku pod názvem kodaňské divadlo Casino 5. listopadu 1879; dosáhla jen devíti repríz.
V moderní době se Dovolenka hraje jen zřídka, zmínit lze koncertní nastudování roku 2000 Festivalu Jacquese Offenbacha v Bad Ems.
Dovolenka po večerce v českých zemích V českých zemích uvedlo Dovolenku po večerce brněnské městské divadlo (Prozatímní divadlo na Žerotínově náměstí), premiéru měla 6. dubna 1875. Hlavní atrakcí včera byly debut nové koloraturní sopranistky paní Charles Hirschové v úloze Nicole (jako své parádní číslo však prosadila vložení písně „Ich wollt' ich wär' ein Vögelein“ Franze Abta) a nová dekorace od Brioschiho a Burkhardta. Obecenstvo přijalo novinku příznivě, ale bez nadšení, brněnská kritika si stěžovala: „V operetě Dovolenka po večerce marně hledáme lehký melodický proud a čerstvý rytmus, jakými se vyznačují Offenbachovy hudební trháky jako Svatba při lucernách, Pán a paní Denisovi nebo Fortuniova píseň. Hudba je široce založená, ale je to troufalá krádež z Auberova Fra Diavola, a z jednotlivých čísel bychom mohli vyzdvihnout pouze duet mezi madame Jobinovou a Nicole. Zbytek je prázdná fráze.“ Brněnské městské divadlo zařadilo Dovolenku po večerce na repertoár ještě jednou, v sezóně 1890/91, na pouhá dvě představení. Až 12. dubna 1894 měla Dovolenka premiéru i v Praze, a to v Německém zemském divadle.
V Brně se konala téměř o století po první inscenaci i premiéra české verze. Pod názvem Dobrodružství po večerce a v překladu Rudolfa Kulhánka a v hudební úpravě Arnošta Moulíka ji na scéně historického Divadla Reduta uvedla zpěvohra Státního divadla Brno. Premiéra se konala 30. března 1973 a opera byla pro tuto příležitost kombinována s jinou Offenbachovou aktovkou Dafnis a Chloé.
Osoby a první obsazení osobaV hranatých závorkách jména podle vídeňské verze, použitá i v obou brněnských inscenacích. hlasový obor světová premiéra (9. 7. 1867) vídeňská premiéra (13. 2. 1868) pařížská premiéra (4. 11. 1873) česká premiéra (6. 4. 1875) premiéra v češtině (30. 3. 1973)Madame Jobinová, vdova a prýmkařka soprán Sylvie Colas Amalia Friedrich-Materna Anna Dartaux Francisca Frühling Jindra Pokorná / Marie TomšůNicole, její neteř mezzosoprán Marie Lemoine Pauline Canissa Laurence Grivot Hirsch Jitka Benešová / Věra PochyláLarose Pompon, voják u francouzské gardy baryton Antoine Grillon Franz Eppich Falchieri (vl. jm. Georges Pérot) Albert Telek Antonín Julínek / František ZacharníkLanternick [Lauternik], Alsasan, seržant u stejného pluku tenor Émile Gourdon Josef Matras Hippolyte Bonnet Hirsch Arnošt Škoda / Jiří JurkaKmotr Broussaille, poklasný tenor … Röhring Caliste Rudolf Rusa Ladislav Rosecký / Otakar Staněk Kaprál [Vainquer] mluvená role … Braunmüller … Haller Miroslav Výlet[Notář Parroquet] mluvená role – Braunmüller – Franck ml. Ladislav Jurečka / Alois Kocman Čtyři vojáci od francouzské gardy, číšník z kabaretu, služka (němé role) Dirigent: Jacques Offenbach (?) Franz von Suppé? Charles Constantin … Arnošt Moulík
Instrumentace Dvě flétny, hoboj, dva klarinety, fagot; dva lesní rohy, dva kornety, pozoun; tympány, bicí souprava; smyčcové nástroje (první a druhé housle, violy, violoncella, kontrabasy).
Děj opery (Venkovská krajina s domem madame Jobinové, na vertuské rovině) Za branou domu na okraji polí si dali schůzku voják francouzské gardy Larose Pompon a mladá Nicole, neteř a schovanka zámožné obchodnice s prýmkařským zbožím madame Jobinové. Nejdříve je vyruší příchod poklasného, kmotra Broussailla, strážícího pšenici madame Jobinové, ale pak mohou pokračovat v rozhovoru. Nicole a Larose by se rádi vzali, ale Nicolina ovdovělá, dosud fešná teta jí nechce sňatek povolit, dokud se sama znovu neprovdá. Larose se rozohňuje a zavazuje se, že tetě sežene ženicha ještě dnešního večera. Pak si ale uvědomí, že nemá dovolenku, aby se mohl zdržovat mimo kasárna po večerce o osmé hodině. Nemá ani naději, že by mu ji velitel povolil, přesto doufá, že se mu podaří nařízení obejít, a smlouvá si s Nicole na večer schůzku. Na tetino volání se Nicole musí vrátit do domu a nechává Larose, aby si lámal hlavu, jak madame Jobinovou znovu provdat (č. 1 Larosova árie Faut lui trouver un garçon).
Objevuje se seržant z Larosova pluku jménem Lanternick, původem Alsasan. O něm už z dřívějška Larose ví, že touží po nevěstě, že by rád navázal „známostičku“, a Lanternick mu to potvrzuje (č. 2 Lanternickovy kuplety Faut que j’fasse un p’tit gonnaissance). Lanternick se při pochůzkách po městě zamiloval do prodavačky, již viděl za výkladem prýmkařství, a nyní nerozhodně přešlapuje před domem madame Jobinové. Larosovi se zdá, že mu seržanta seslalo samo nebe a že otázka ženicha pro tetu je vyřešena. Snaží se ostýchavému a nepříliš důvtipnému seržantovi – jemuž ve svádění navíc překáží silný alsaský přízvuk a nedokonalé porozumění francouzštině – usnadnit námluvy. Po několika návrzích zvítězí ten, že Larose bude naoko dámu ohrožovat, Lanternick ho zažene, a tím si vydobude u své vyvolené vděčnost.
Madame Jobinová odchází odnést objednané zboží plukovníkovi zdejší posádky a zanechává Nicole, aby se postarala o večeři. Opakuje neteři své přesvědčení, že by se měla vdát před první, a má pro sebe i někoho vyhlédnutého – pohledného blondýna, který se často potlouká ulicí u jejího obchodu. V té chvíli se připotácí Larose, předstírá opilost a začne obě ženy obtěžovat. Ty volají o pomoc a objeví se Lanternick – v němž madame Jobinová poznává „svého“ blondýna. V předstíraném souboji seržant Larose donutí k útěku (č. 3 ansámbl (tercet-kvartet) Chacun son écot, le vin n'est pas cher… Comme i lest gris, comme i lest gris!).