Profesor (z latinského profiteri, přibližně veřejně vyznávat) je nejvyšší pedagogická hodnost vysokoškolského pedagoga, tedy vyšší než docent.Zásadní rozdíl je v tom, že docentem není pedagog jmenován; uchazeč prochází habilitačním řízením, přičemž musí předložit a obhájit habilitační práci v souladu s požadavky zákona. Jmenování profesorem a právo užívat označení „profesor“ („prof.“) je doživotní.
Dle úzu je zkratka prof. umístěna před jménem jako titul, přičemž se doporučuje psát zkratku s malým počátečním písmenem, pokud jí nezačíná větný celek. Větný celek se však obecně nedoporučuje začínat zkratkou. V zahraničí této hodnosti zhruba odpovídá pozice professor, která však na rozdíl od Česka nemívá charakter doživotního „označení“, ale je zpravidla spjata s příslušným funkčním místem.
Jiný význam má označení „profesor“, jež se užívalo a někde dosud užívá k označení pedagoga na gymnáziu či jiné střední škole. V minulosti bylo rovněž používáno spojení „středoškolský profesor“ a „univerzitní profesor“ jakožto označení regulovaného povolání. Jako kupř. (angl.) Research Professor jsou ekvivalentně označováni doktoři věd, což jsou primárně jen vědečtí, nikoliv i pedagogičtí pracovníci.
Česko Činnost Profesoři se zpravidla podílejí na vědecké (či umělecké) a pedagogické činnosti, mohou provádět základní či aplikovaný výzkum (teoretický, klinický, experimentální), vedou vědecké týmy, školí studenty v doktorských studijních programech (doktorandy, tedy Ph.D. studenty), vedou výuku klíčových předmětů (předmětů ze kterých se dělá státní zkouška), mohou také vést výuku nebo přednášky v jednotlivých předmětech, někdy mohou také vést semináře, resp. cvičení. Dále publikují, vystupují v roli garantů studijních programů či studijních oborů – pracují na jejich zdokonalování; profesoři jsou pak klíčoví pro akreditace („drží obor“). Dále vystupují v rolích školitelů doktorandů při disertačních pracích, rovněž mohou předsedat různým komisím nebo se jich účastnit. Mohou též vystupovat jako vedoucí či oponenti rigorózních prací, nebo též magisterských (diplomových) prací, příp. též i bakalářských prací. Zasedají ve vědeckých (či uměleckých) radách fakult, vědeckých (uměleckých, či akademických) radách vysokých škol, různých kolegiích atd. Další náplní jejich práce je například tvorba vysokoškolských skript, tedy odborných textů pro výuku konkrétních vysokoškolských předmětů (kurzů), příprava materiálů pro výuku, zkoušení studentů, rozvoj předmětů a dalšího směřování, zahraniční hostování, oponentura habilitačních prací, účast na vědeckých konferencích v tuzemsku či zahraničí, členství ve společnostech typu edičních rad, činnost recenzentů a další. Profesoři jakožto akademičtí pracovníci též mohou zastávat případně i jiné funkce, typicky řídící (manažerské), tedy pozice akademických funkcionářů, např. funkce rektorů, prorektorů, děkanů, proděkanů atp., případně též mohou působit na jiných institucích, např. na klinikách ve funkci přednostů atd.
Pro orientaci lze uvést, že profesorem obecně je či má být osobnost s výsledky v oboru uznávanými ve světě, tedy na mezinárodní úrovni.Docentem (dle předpisů týkajících se habilitací) osobnost s výsledky v oboru uznávanými na národní úrovni.
Jmenování profesorem Jmenování profesorem je v současnosti v Česku upraveno v § 73 zákona o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů. Profesorem v ČR pro určitý obor jmenuje prezident republiky toho, kdo byl na jmenování profesorem navržen vědeckou nebo uměleckou radou vysoké školy, která získala pro toto řízení v daném oboru potřebnou akreditaci, a to na základě řízení ke jmenování profesorem. (Jmenování podléhá kontrasignaci předsedou vlády.) Řízení ke jmenování profesorem může probíhat na vysoké škole, která má akreditovaný doktorský studijní program (tedy univerzitního typu), v jehož rámci se zde vyučuje obor jmenování nebo alespoň jeho podstatná část. Zároveň je nutné, aby vysoká škola nebo její součást disponovala platnou akreditací pro konání řízení ke jmenování profesorem.
Návrh vědecké (umělecké) rady vysoké školy na jmenování profesorem pro daný obor se prezidentu republiky podává prostřednictvím ministra (školství, vnitra, či obrany), pokud kandidát úspěšně projde řízením ke jmenování profesorem. Ministr vrátí návrh na jmenování profesorem vědecké (umělecké) radě vysoké školy, pokud nebyl dodržen postup při řízení ke jmenování profesorem stanovený zákonem, přičemž vrácení návrhu musí být odůvodněno. Na jmenování profesorem se nevztahuje správní řád. Návrh tak nejprve prochází určitou kontrolou ze strany ministerstva. Následně je o tomto zpravena Vláda České republiky. Vláda na svém jednání, kde ministr návrhy na jmenování předkládá, následně přijímá usnesení o tom, zda předsedovi vlády doporučuje, či nedoporučuje, aby spolupodepsal rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování. Jde přitom podle čl. 63 odst. 2–4 Ústavy o rozhodnutí prezidenta republiky, které ke své platnosti potřebuje spolupodpis (kontrasignaci) předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády a za které nese odpovědnost vláda. Jmenovací dekret tak nese podpis prezidenta a předsedy vlády.
Jmenování profesorů se ze zákona uskutečňuje nejméně dvakrát za kalendářní rok (zpravidla na jaře a na podzim). (Například v roce 2015 proběhlo jmenování profesorů s účinností od 1. května 2015 v datu 12. června 2015, druhý termín pak proběhl v datu 1. prosince 2015.)
Již po jmenování prezidentem je následně možné profesora formálně oslovovat touto hodností, tedy užívat toto označení (nikoliv až po obsazení místa profesora), např. prof. MUDr. Jan Novák, Ph.D., prof. Ing. Jan Novák, Ph.D., prof. MgA. Jan Novák, prof. RNDr. Jan Novák, CSc., prof. JUDr. Jan Novák, Dr. – pane profesore, ve všech případech.
Titulu „profesor“ získanému v ČR se ze zákona za rovnocenný pokládá odpovídající titul získaný v SR v době od 1. ledna 1993 do 28. března 2015, kdy vypršela platnost příslušné mezivládní dohody.
Řízení ke jmenování profesorem Řízení, které předchází jmenování profesorem (řízení ke jmenování profesorem, jmenovací řízení) je upraveno v § 74 zákona o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů. Dle toho se profesorem může stát docent (výjimečně též profesor na vysoké škole v zahraničí), který je význačnou a uznávanou vědeckou nebo uměleckou osobností ve svém oboru a který úspěšně projde řízením ke jmenování profesorem. Uchazeč, který řízením ke jmenování profesorem úspěšně projde, je tedy způsobilý zastávat pozici profesora na vysoké škole. V řízení ke jmenování profesorem se prokazuje pedagogická a vědecká nebo umělecká kvalifikace uchazeče. Jmenovací řízení se zahajuje na návrh uchazeče. Příslušný návrh musí být podpořen alespoň dvěma dalšími profesory stejného či příbuzného oboru (jejich stanovisky), případně návrhem děkana či rektora, a který posuzuje vědecká rada dané fakulty, resp. následně vědecká rada dané vysoké školy (u vysokých škol uměleckého směru umělecká rada). Tato rada jmenuje pětičlennou hodnoticí komisi, jejímiž členy mohou být jen profesoři, docenti nebo jiní významní představitelé daného nebo příbuzného oboru (např. doktoři věd). Rada po projednání a tajném hlasování přednese návrh, zda má být uchazeč jmenován, či nikoli. Zpravidla se zohledňují a posuzují: publikační činnost, pedagogická činnost, délka praxe, počty doktorandů a doktorů, výzkumná a vědecká činnost (viz např. též Hirschův index), její výsledky, příp. umělecká činnost, účast na řešení grantů (typicky GA ČR / TA ČR), zahraniční praxe, hostování, absolvované zahraniční či tuzemské stáže, účast na projektech a další výsledky a činnosti. Pokud je návrh pozitivní, uchazeč musí přednést přednášku (profesorská přednáška), ve které předloží svou koncepci výuky ve svém oboru a koncepci vědecké (či umělecké) práce. Následuje tajné hlasování vědecké rady. Proti procesnímu postupu v řízení může uchazeč podat námitky, o kterých rozhoduje rektor. Na řízení ke jmenování profesorem se nevztahuje správní řád.
Vysokoškolský zákon uvádí, že v uměleckých oborech může příslušná umělecká (vědecká) rada prominout uchazeči o jmenování požadavek vysokoškolského vzdělání. Řízení ke jmenování profesorem je podobně jako ve fakultativním rigorózním řízení nebo habilitačním řízení zpravidla spojeno s finančními poplatky, které jsou příjmem dané vysoké školy. Jmenovací řízení by zpravidla mělo být vedeno tak, aby mohlo být ukončeno do 12 měsíců od jeho zahájení, přičemž podrobnosti bývají upraveny v jednotlivých vnitřních předpisech (jmenovacích řádech) univerzit.
Historie Professor byl ve starověkém Římě veřejný, vládou ustanovený a placený učitel.
Od 17. století tvořili univerzitní profesoři na každé fakultě profesorský sbor a dělili se na:Zákon č. 63/1873 ř. z., o organisaci úřadů universitních. Dostupné online. professores ordinarii – profesory řádné, vybavené určitými právy, kteří mohli být voleni děkany a rektory; professores extraordinarii – profesory mimořádné, vyučující předměty, které nebyly státem systemizovány; nemohli být voleni děkany a rektory. Univerzitní profesoři byli též zváni doctores nebo magistri, studenti byli zváni scholares. Kromě toho existovali professores honorarii, profesoři čestní, s právem, nikoli povinností, vyučovat na univerzitě, a suplující profesoři, kteří zastupovali řádné profesory a za to dostávali peněžitou odměnu k platu (remuneraci).
V Česku a na Slovensku (někdy též i v Rakousku a v zemích bývalého Uherského království) přetrvává nepamětný zvyk titulovat „profesory“ i učitele na gymnáziích, případně i na dalších středních školách. Pracovní označení „středoškolský profesor“ přiznával vysokoškolsky vzdělaným pedagogům československých středních škol ještě zákon o vysokých školách z roku 1966.§ 14 odst. 3 zákona č. 19/1966 Sb., o vysokých školách. Dostupné online. Ottův slovník naučný uvádí, že učitelé, kteří nejsou profesory, se tak zpravidla titulují proto, že: „jest [profesor] titulem oblíbeným a maje sloužiti ku zvýšení lesku jména“.
Vědecko-pedagogický titul (tedy doživotní označení kvalifikace), nikoli hodnost, profesor (ve zkratce „prof.“ či „Prof.“, v závislosti na konkrétním zákonu) se udílel do roku 1998, do Boloňského procesu, a to podle vysokoškolského zákona z roku 1990 či zákonů dřívějších (z roku 1980 či z roku 1966). Pozdější zákony uvedené nechaly v platnosti, respektive ponechaly uvedené beze změn. Od prosince 1969 mohl navíc tento titul navrhovat k udělení i ministr školství tzv. za zásluhy, tedy bez řádného jmenovacího řízení. Pozdější vysokoškolský zákon z roku 1980 uvedené taktéž umožňoval. V letech 1980–1989 tak mohl navrhovat k udělení titul profesor (obdobně i docent) též ministr školství ČSR (SSR) bez řádného jmenovacího řízení.
Po revoluci byly novým vysokoškolským zákonem z roku 1990 vědecko-pedagogické tituly takto přiznané mezi 22. prosincem 1969 a 1. lednem 1990, odňaty. Pro jmenování profesorem tak byla zavedena povinnost nejprve úspěšně absolvovat jmenovací řízení bez uvedené možnosti (pravomoci) ministra, přičemž profesory i nadále jmenoval prezident republiky, a to na základě návrhu předloženého ministrem, nicméně již bez přímé ingerence ministra. Později, až do roku 1998, na základě vysokoškolského zákona z roku 1990, tedy až do přijetí nového vysokoškolské zákona, který již stavěl na principech Boloňského procesu, se ještě udílel titul profesor (obdobně též docent), tento zákon však již zkratky těchto titulů nekodifikoval. Pozdější zákony je nechaly v platnosti, respektive uvedené ponechaly beze změn.