náhled|Dvojruční meč, Švýcarsko, 15.–16. století Meč je jednou z nejstarších zbraní. Slouží především jako zbraň sečná, ale i bodná. Byl jednou z hlavních osobních zbraní po celý starověk a středověk. Až na přelomu středověku a novověku ho začaly vytlačovat palné zbraně.
Zhotovuje se z kovů a jejich slitin, nejčastěji ze železa, oceli nebo bronzu. Meč byl mnoho set let považován za prestižní zbraň, jejíž vlastnictví bylo v mnoha ohledech považováno za výsadu urozeného stavu rytířů a odznak bohatství.
Meč se typicky skládá ze dvou částí – čepele a jílce.
Čepel je zpravidla přímá a dvojbřitá – broušená po obou stranách, bývá zakončena hrotem (někdy zakulaceným), má velké rozpětí délky (až 1,5 m) a maximálně do 10 centimetrů šířky.
Zdobena obvykle nebývá. Pokud ano, jde nejčastěji o jednoduchou rytinu, znak (často kříž), ornament, jméno, bojový pokřik nebo osobní heslo (devisu) majitele. Rytina může být zvýrazněna měkčím kovem (stříbro, zlato, olovo, měď) zatloukaným do prohlubní, zbroušeným a leštěným, technika se nazývá taušírování. U středověkých křesťanských mečů může být v blízkosti záštity proražen malý otvor ve tvaru kříže. U čepelí z damaškové oceli se projevují dvoubarevné stopy.
U evropských mečů má čepel zpravidla charakteristický tvar a podélně jí prochází jeden nebo více „žlábků“. O tomto „žlábku“ se často tvrdí, že měl lépe odvádět krev, což je ale novodobý mýtus. Sloužil totiž ke zpevnění čepele v ohybu a k jejímu odlehčení, mečíř jej koval, aby pomocí něj čepel rozšířil do požadovaného tvaru. V pozdějších staletích (zhruba od 15. století) se začaly objevovat čepele se šestiúhelníkovým průřezem bez „žlábku“.
Čepel se ve všech kulturách vyráběla z nejkvalitnější oceli a byla velmi nákladná, ačkoliv zejména v Evropě také existovaly o něco méně kvalitní, zato avšak levnější meče pro hromadnější použití (např. běžné vojsko). Pro lepší meče se používaly čepele zhotovované pouze v několika střediscích. Mečíři si své umění předávali z generace na generaci a technologie před konkurencí tajili. Povolání mečíře bylo velmi ceněné.
Jílec se skládá zpravidla z křížové záštity (u některých mečů nemusí být), rukojeti a hlavice (u některých mečů nemusí být). Všechny části jílce bývaly často nákladně zdobeny. Rozpětí jejich velikosti je také značné, běžně se používaly jílce od velikosti 15 centimetrů až do jílců přesahující metr.
Křížová záštita tvoří předěl mezi čepelí a rukojetí. Původně krátký a rovný prut byl později delší, různě zdobený a pro zlepšení funkce vytvarovaný. Záštita se během vývoje na koncích ohnula směrem ke hlavici rukojeti a vytvořila takzvanou protizáštitu. Záštita znemožňovala ztrátu kontroly nad rukojetí, ale také chránila ruku před zraněním.
Rukojeť je místo za záštitou určené k držení meče. Bývaly často hodně a draze zdobeny, na jejich výrobu se používaly různé materiály.
Hlavice je zakončení jílce, měla tvar plochého medailonu, ořechu nebo para ořechu. Její primární funkce je vyvažovací. Zdobívaly ji znaky majitele, např. meč sv. Karla Velikého dal Karel IV. ozdobit znaky Římské říše a Českého království.
Historický vývoj
Bronzové meče náhled|Bronzový meč typu Apa, 17. století př. n. l. Vývoj meče byl ovlivňován hlavně pokrokem lidstva v technologiích. Vývoj technologie na zpracování kovu má svůj počátek v Mezopotámii, v období 3500-3000 př. n. l. Tyto zbraně tvarově vycházely z pazourkové dýky. Nejprve se začaly objevovat měděné zbraně, které meč sice připomínaly, ale stále ještě byly pouze dýkou. Prvním z kovů, které lidstvo začalo využívat k výrobě mečů, byl bronz. Objev bronzu s jeho možnostmi odlévání a metalurgickými možnostmi zkvalitnění kovu při použití různých poměrů příměsí znamenal, že se poprvé v historii daly zhotovit silné čepele o délce, při kterých je možno zbraň považovat za meč. Nesloužily jen k ozdobě, jak se i tvrdívalo.https://sciencemag.cz/bronzovymi-meci-se-skutecne-bojovalo/ - Bronzovými meči se skutečně bojovalo Tyto první meče lze považovat za převážně bodnou zbraň a jako takové byly i koncipovány. Typická je pro ně listová čepel a velmi malý jílec. Tvar těchto mečů se pak postupně měnil, jak se do nich vkládal centrální pás kvůli zvýšení kompaktnosti při bodání.
Za zajímavé lze považovat meče nalezené na řeckém území, které měly oboustranně broušenou čepel (jejich rozměry se pohybovaly mezi 60 a 90 centimetry). Tyto meče se objevily na přelomu třetího a druhého tisíciletí př. n. l. Jejich výrobci byli patrně nájezdníci z jižního Ruska, kteří se usadili na řeckém území. Tento typ meče byl pravděpodobně vyvinut, protože tito nájezdníci přišli s novou bojovou taktikou, která vyžadovala nejen bodání, ale i sekání.
Bronzové meče byly pravděpodobně drahé a byla s nimi spojena celá řada problémů, i přesto však v této době patřily k velmi silným zbraním.
Výroba zbraní tohoto typu byla velmi obtížná, hlavním problémem bylo připojení trnu (část zadního konce čepele, která prochází rukojetí) k prstenci rukojeti.
Konstrukce bronzových mečů Původní měděné dýky měly zadní část čepele vloženou do rukojeti a spojenu několika malými nýty. U těchto zbraní nedocházelo k velkému pnutí, neboť sloužily pouze k bodání.
Meč má všestrannější použití, to však vede k výrazně komplikovanější konstrukci. Tento problém spočívá ve faktu, že s takovýmto mečem lze dělat více pohybů a původní řešení je nedostačující. To vedlo k dalším úpravám, které nakonec dospěly k tomu, že se v trnu vytvořila speciální drážka, do které se zasadil horní konec čepele (rameno), obě části držely pohromadě pomocí silnějších nýtů. Dalším řešením bylo odlévat čepel společně s trnem. Toto řešení mělo několik nevýhod, největší nevýhodou bylo, že bylo nutno vytvořit dřevěné či kostěné držadlo rukojeti. Takové řešení se většinou ukázalo jako nestabilní a držadlo rukojeti se často uvolňovalo. Ideálním řešením by bylo odlévat celou zbraň z jednoho kusu, ale takové odlévání přesahovalo tehdejší technologické metody.
Doba železná V Halštatu se začalo využívat železo, ale přestože bylo velmi drahé a vzácné, začalo se při výrobě mečů využívat velmi rychle. Z počátku byly kvalitní bronzové meče kvalitnější než železné, ale s rozvojem kovářství se brzy prosadily výhody železa. V přechodovém období se běžně objevují železné čepele s bronzovými jílci, z toho lze usoudit, že oba typy mečů byly nějakou dobu používány společně. Rozdílnost mezi litím a kováním si vynutila řadu změn v konstrukci mečů.
S větším využitím železa přišli Chetité, ale ti ho ještě nedokázali promítnout do výroby mečů. Po roce 1200 př. n. l. začali železné meče systematicky využívat Asyřané. Pro Asyřany bylo velkou výhodou, že se v tuto dobu objevila řada nalezišť železa a tak mohli vyzbrojit značný počet bojovníků relativně levně. Jejich vojenské úspěchy vedly k většímu rozšíření železných mečů.
K největšímu rozvoji ve výrobě mečů došlo mezi 9. a 6. století př. n. l. Začaly se objevovat meče s délkou přesahující jeden metr. Pravděpodobně touto dobou pronikl meč i do umění a symboliky. V tomto období byly nalezeny základní techniky výroby mečů. Je třeba si uvědomit, že tehdejší ocel byla měkká a meče neměly potřebnou pevnost, dále je třeba zdůraznit, že se často měnil tvar, proporce a vyváženost meče, čímž se sice meče zdokonalovaly, ale znalosti o problémech byly objevovány lokálně. Větší část nálezů mečů z tohoto období pochází z hrobů.
Keltské a germánské meče V době laténské zdokonalili Keltové kovářské techniky a proběhla u nich první dělba práce v hutnictví. To jim umožnilo zvýšit jejich produkci a stát se tak, co se výroby mečů týče, supervelmocí. Tyto zbraně byly sice relativně kvalitní, jejich nevýhodou ale byla značná měkkost. Tyto meče se v boji ohýbaly, proto je bylo nutno rovnat, čehož využívali Římané. Druhou výraznou nevýhodou bylo, že se po opakovaných úderech nekvalitně přinýtované rukojeti uvolňovaly a na trnu protáčely. Délka keltských mečů se pohybovala v rozmezí 70 a 90 centimetrů. Zajímavostí je, že v tomto období se objevily první výrobní značky, které pravděpodobně nejen sloužily k identifikaci kmene, kterému meč patřil, ale i k identifikaci místa, kde byl vyroben. V tomto období se zcela upustilo od zdobení a meč byl zcela podřízen své funkci jako zbraně. Keltští a germánští válečníci byli pohřbíváni s meči se stočenou čepelí, nejednalo se však o meče speciálně určené do hrobů, ale o běžný meč. Usuzuje se, že meče v hrobech měly bojovníkovi sloužit jako zbraň na onom světě.
V laténské době od výroby bronzových mečů se prakticky upustilo; bronz byl vzácně používán pouze pro jílec. Jedním z hlavních zdrojů našich vědomostí o výzbroji z období kolem roku 500 př. n. l. je naleziště železných zbraní ve švýcarském La Tène.
Římské meče Obrovský zlom v kvalitě a v systému využívání mečů nastal ve starověkém Římě, kde začaly být poprvé v historii vyráběny nejen velmi kvalitní meče, ale začalo být rozlišováno i jejich užití. To umožnilo vyrábět jiné meče pro pěchotu a jiné pro jezdectvo. Římská pěchota využívala meče gladius. Jezdectvo mívalo meče dva, od pasu dolů zavěšenou dlouhou spathu a vodorovně před tělem krátký scramasax k okamžitému použití ve funkci dýky. Takto přizpůsobené meče tvořily z římských vojsk nejlépe vyzbrojené vojenské oddíly své doby. Tyto meče i způsob jejich dělení, výroby a ovládání přijali, prakticky beze změn, Frankové a další Germániviz například archeologický nález spathy a scramasaxu v hrobě germánského knížete z Cézav -Blučiny z 5. století, pravděpodobně z kmene Gepidů: Karel TIHELKA: Cézavy u Blučiny ve světle archeologických výzkumů a nálezů, Brno 1957. Jejich používání zůstalo dominantní až do 6. století.
Nepřátelé Říma dokázali navíc využívat i dlouhé meče obouruční, které svoji sílu projevily především v jezdectvu, kdy se jako velmi efektivní osvědčila taktika sekání namísto bodání.
Vikingské meče a jejich vliv na Evropu (od 6. století do cca roku 1600) V 6. století se v Evropě začal prosazovat nový a z hlediska boje přelomový typ meče. S tímto novým pojetím mečů přišli Vikingové. Tyto meče se směrem k hrotu zužovaly, to snížilo hmotnost meče. Čepel byla zakončena obloukovitě zkosenou špicí, proto tyto meče byly převážně sečnou zbraní. Vhodnější tvar a snížená hmotnost (obvykle 1-1,5 kg), výrazně usnadnily ovládání meče. Na tomto tvaru se meč víceméně ustálil, čepel pak již měnila pouze délku a mohutnost, ale ke změnám tvaru docházelo zcela výjimečně a zpravidla se takové meče neujaly. Vývoj meče však nadále pokračoval, rozvíjel se jílec, záštita a hlavice. Podle záštity a hlavice lze meče tohoto období rozdělit na 24 – 26 skupin mečů. Pokud hovoříme o tomto období, je třeba si uvědomovat, že výroba meče byla velice drahou záležitostí a prakticky do konce 14. století převažovaly jízdní meče.
Meče vikingské éry (do 11. století) se podle tvaru čepele klasifikují většinou podle Petersenovy typologie (26 typů v 9 hlavních kategoriích I až IX). Na klasifikaci mečů od 11. století se používá většinou Oakeshottova typologie (24 typů čepelí v 13 kategoriích X až XXII). Dalším způsobem klasifikace mečů je klasifikace podle tvaru jílce, záštity a hlavice.
Zhruba v 10. století se prodloužila záštita (jsou známy exempláře se záštitou přes 25 centimetrů), čímž začala chránit celé předloktí. V průběhu 12. století se objevilo další vylepšení a záštita se postupně ohýbá směrem k hrotu, což umožňuje lepší krytí. Zároveň s tím se objevil i první náznak snahy chránit prst, právě tato snaha naznačila pozdější vývoj směrem ke koši, který našel uplatnění především u kordu. Meče vyráběné v 11. – 13. století se souhrnně označují jako románské meče.