Němčina (německy Deutsch) je západogermánský jazyk používaný především v západní a střední Evropě. Je to nejrozšířenější a nejpoužívanější úřední nebo spoluúřední jazyk v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Lichtenštejnsku a italské provincii Jižní Tyrolsko. Je také úředním jazykem Lucemburska a Belgie a také uznávaným národním jazykem v Namibii. Mimo Německo jím mluví také německé komunity ve Francii (Alsasko), České republice (severní Čechy), Polsku (Horní Slezsko), Slovensku (Košický kraj, Spiš a Hauerland) a Maďarsku (Šoproň).
Němčina je součástí západogermánské větve germánské jazykové rodiny, která sama je součástí větší indoevropské jazykové rodiny. Nejblíže je příbuzná dalším západogermánským jazykům, jmenovitě afrikánštině, nizozemštině, angličtině, fríským jazykům a skotštině. Obsahuje také blízké podobnosti ve slovní zásobě s některými jazyky v severogermánské skupině jako je dánština, norština a švédština. Moderní němčina se postupně vyvinula ze staré horní němčiny, která se zase vyvinula z protogermánštiny v určitém okamžiku raného středověku. Němčina je druhým nejrozšířenějším germánským a západogermánským jazykem po angličtině jako prvním nebo druhém jazyce.
Dnes je němčina jedním z hlavních jazyků světa. Je to nejpoužívanější mateřský jazyk Evropské unie. Němčina je také široce vyučována jako cizí jazyk, zejména v kontinentální Evropě, kde je třetím nejčastěji vyučovaným cizím jazykem (po angličtině a francouzštině), a ve Spojených státech. Jazyk byl vlivný v oblastech filozofie, teologie, vědy a techniky. Je to druhý nejčastěji používaný vědecký jazyk a patří mezi nejpoužívanější jazyky na webových stránkách. Německy mluvící země jsou na pátém místě z hlediska ročního vydání nových knih, přičemž desetina všech knih (včetně e-knih) na světě vychází v němčině.
Němčina je flektivní jazyk se čtyřmi pády pro podstatná jména, zájmena a přídavná jména (nominativ, akuzativ, genitiv, dativ); tři rody (mužský, ženský, střední); a dvě čísla (jednotné, množné). Má silná a slabá slovesa. Většina slovní zásoby pochází ze starověké germánské větve indoevropské jazykové rodiny, zatímco menší podíl je částečně odvozen z latiny a řečtiny, spolu s menším počtem slov vypůjčených z francouzštiny a moderní angličtiny. Písemný projev v němčině je latinkou se spřežkovým pravopisem. Jednou ze zvláštností je, že podstatná jména se zásadně píší velkými počátečními písmeny.
Němčina je pluricentrický jazyk; tři standardizované varianty jsou německá, rakouská a švýcarská spisovná němčina. Spisovná němčina nemá jednotnou kodifikaci, nýbrž je v každé německy mluvící zemi poněkud odlišná. Poslední větší reforma německého pravopisu proběhla v roce 1996 a přepracována byla v letech 2004 a 2006. Spisovná němčina je někdy označována jako hornoněmčina, přičemž se odkazuje na její regionální původ jazyků hornoněmčiny. Je také pozoruhodná svým širokým spektrem dialektů s mnoha varietami existujícími v Evropě a dalších částech světa. Některé z těchto nestandardních variant byly uznány a chráněny regionálními nebo národními vládami.
Od roku 2004 se hlavy států německy mluvících zemí scházejí každý rok a Rada pro německý pravopis je hlavním mezinárodním orgánem regulujícím německý pravopis. Studiem němčiny se zaobírá filologický obor zvaný germanistika.
Klasifikace Němčina je indoevropský jazyk, který patří do západogermánské skupiny germánských jazyků. Germánské jazyky jsou tradičně rozděleny do tří větví: severogermánské, východogermánské a západogermánské. První z těchto větví přežívá v moderní dánštině, švédštině, norštině, faerštině a islandštině, přičemž všechny pocházejí ze staré severštiny. Východogermánské jazyky jsou nyní zaniklé a gótština je jediným jazykem z této větve, který přežívá v psaných textech. Západogermánské jazyky však prošly rozsáhlým nářečním rozdělením a jsou nyní zastoupeny v moderních jazycích, jako je angličtina, němčina, nizozemština, jidiš, afrikánština a další.
V rámci kontinua dialektů západogermánského jazyka slouží Benrátská linie a uerdingenská linie (procházející přes Düsseldorf-Benrath a Krefeld-Uerdingen) k odlišení germánských dialektů, které byly ovlivněny posunem souhlásek u hornoněmeckých jazyků (jižně od Benrathu), od těch, které toto nepostihlo (severně od Uerdingenu). Různé regionální nářečí mluvené jižně od těchto linií jsou seskupeny jako dialekty hornoněmčiny, zatímco dialekty mluvené na sever zahrnují dolnoněmecké a dolnofranské dialekty. V rámci západogermánské jazykové rodiny bylo navrženo, aby se hornoněmčina, nizozemština a dolnofrančtina dále historicky rozlišovala jako irmiónština, ingvaeónština a istaveonština. Tato klasifikace naznačuje jejich historický původ z dialektů, kterými mluvili Herminoni (také známí jako Labská skupina), Ingvaeoni (neboli germánská skupina Severního moře) a Istaveoni (neboli rýnsko-vezerská skupina).
Spisovná němčina je založena na kombinaci durynsko-hornosaských a hornofranských dialektů, což jsou středoněmecké a hornoněmecké dialekty patřící do hornoněmecké nářeční skupiny. Němčina je proto blízce příbuzná ostatním jazykům založených na dialektech horní němčiny jako lucemburština (založená na středofranských dialektech) a jidiš. Se spisovnou němčinou jsou úzce spjaty také hornoněmecké dialekty používané v jižních německy mluvících zemích jako je švýcarská němčina (alemanské dialekty) a různé germánské dialekty používané ve francouzské oblasti Grand Est jako je alsaština (hlavně alemanština, ale také středofranské a hornofranské dialekty) a lotrinština (středofranské dialekty).
Po těchto dialektech horní němčiny je spisovná němčina méně příbuzná jazykům založených na dolnofranských dialektech (např. nizozemština a afrikánština), dolnoněmčině nebo dolnosaským dialektům (používají se v severním Německu a jižním Dánsku), přičemž ani jeden z nich neprošel souhláskovým posunem jako hornoněmčina. Jak bylo uvedeno, první z těchto nářečních typů je istaveonština a později ingvaeónština, kdežto hornoněmecké dialekty jsou všechny herminonské; rozdíly mezi těmito jazyky a spisovnou němčinou jsou tedy značné. S němčinou jsou příbuzné také fríské jazyky – severofríština (používá se v Severním Frísku), sater-fríština (používaná v Saterlandu) a západofríština (Frísko) – stejně jako anglické jazyky jako angličtina a skotština. Tyto anglo-fríské dialekty neprodělaly posun souhlásek jako hornoněmčina a anglické jazyky také převzaly mnoho slovní zásoby ze staré severštiny a normanského jazyka.
Rozšíření náhled|rozšíření němčiny:
|318x318px
Němčina je úředním jazykem v těchto zemích: Německo (až 80 milionů mluvčích, ne všichni jsou rodilými mluvčími) Rakousko (7,9 milionu, ne všichni jsou rodilými mluvčími) Lichtenštejnsko (31 tisíc) Švýcarsko (4,3 milionu, všichni nejsou rodilými mluvčími) – dalšími jazyky země jsou francouzština, italština a rétorománština Lucembursko (270 tisíc) – spolu s lucemburštinou a francouzštinou Belgie (110 tisíc) – Německojazyčné společenství v provincii Lutych spolu s nizozemštinou a francouzštinou Itálie (260 tisíc) – převážně v Jižním Tyrolsku (autonomní provincie Bolzano)
Německy dále hovoří jako svým prvním nebo druhým jazykem menšiny v následujících zemích (údaje o počtech mluvčích mohou být zastaralé): Francie (1,5 milionu) – Alsasko a Lotrinsko Dánsko (25 tisíc) – Šlesvicko (region Syddanmark) Rumunsko (380 tisíc) – Banát a Sedmihradsko, v současnosti pravděpodobně podstatně méně Maďarsko (200 tisíc) Polsko (500 tisíc) – v současnosti pravděpodobně podstatně méně SNS (1,9 milionu) – Povolží (jižní Rusko), Kazachstán, v současnosti pravděpodobně podstatně méně USA (1,5 milionu) – zejména Pensylvánie, Severní a Jižní Dakota, také Texas Kanada (560 tisíc) Brazílie (1,5 milionu) Argentina (400 tisíc) Chile Austrálie (135 tisíc) Paraguay (38 tisíc) Namibie (25 tisíc) – do r. 1989 regionální úřední jazyk JAR (60 tisíc) Izrael (několik desítek tisíc mluvčích) Česko (několik desítek tisíc mluvčích)Do roku 1918 byla němčina úředním jazykem i v českých zemích (jakožto součásti Rakousko-Uherska) – viz Německá menšina v Česku Slovensko (pravděpodobně několik tisíc mluvčích) Papua Nová Guinea – (unserdeutsch) kreolský jazyk na základě němčiny
V mnoha zemích světa včetně České republiky žijí vystěhovalci nebo dočasně žijící lidé (tzv. expatriots, expats), jejichž mateřštinou je němčina.
Počty mluvčích německých menšin je nutné brát s rezervou, neboť tato čísla se mohou mezi jednotlivými průzkumy značně lišit. V posledních desetiletích měly na počty mluvčích němčiny v zemích Východní Evropy – především v Polsku a Rumunsku – a někdejšího Sovětského svazu vliv výzvy ze strany německých úředních míst, jak před rokem 1990 tak po něm, na adresu tam žijících etnických Němců, aby se vrátili do „původní vlasti“. Tak došlo ke značnému odlivu etnických Němců v reprodukčně perspektivním věku. Není ovšem možné očekávat úplný zánik výskytu němčiny jako rodného jazyka v těchto zemích.
Historie náhled|Mapa německých nářečí z roku 1894 zobrazuje regionální vlivy v českém pohraničí obývaném Sudetskými Němci. Jihočeské a jihomoravské nářečí byly spřízněny s hornoněmeckým nářečím sousedních zemí (Rakousko, Bavorsko). Severočeské a severomoravské dialekty pak se středovýchodním nářečím, vyskytujícím se v Sasku a Slezsku.|318x318px
Spisovná němčina, která je standardizovanou podobou hornoněmčiny (Hochdeutsch, hornoněmecké nářeční skupiny), se od ostatních germánských jazyků liší změnami v důsledku druhého posouvání hlásek, které bylo uzavřeno ke konci 8. století.
V historii vývoje spisovného německého jazyka rozlišujeme tato období: prehistorické/germánské (5.–8. století) stará horní němčina (Althochdeutsch) (8. století–1050) střední horní němčina (Mittelhochdeutsch) (1050–1350) raná nová horní němčina (Frühneuhochdeutsch) (1350–1650) nová horní němčina (Neuhochdeutsch) (1650–současnost)
Nářečí
Základní členění nářečí v němčině je podle stupně druhého posouvání hlásek v jihoseverním směru: horská němčina (včetně rakouské a švýcarské němčiny) – úplné střední němčina – částečné dolní němčina (Platt) – žádné posouvání hlásek
Mezi jednotlivými nářečími a dialekty existují značné rozdíly. Již dialekt v Kolíně nad Rýnem je pro mnohého Němce z jiné oblasti jen těžko srozumitelný. Značné potíže pak vznikají, jedná-li se o severoněmecké tzv. Plattdütsch z Fríska nebo o dialekty z Bavorska, Bádenska či Rakouska. Zcela nesrozumitelné je pak tzv. Schwyzerdüütsch, mluvené ve Švýcarsku: švýcarské filmy nebo televizní rozhovory, vysílané v německé televizi, mají většinou podtitulky, filmové produkce jsou někdy již v originále vyrobeny s týmiž herci ve dvou jazykových verzích – pro Švýcarsko a pro export nebo jsou na vývoz dabovány do spisovné němčiny.
800x800px|střed|bezrámu|Mapa rozmístění německých nářečí
Abeceda a výslovnost Němčina se píše latinkou. S výjimkou přehlasovaných Ä, Ö, Ü a slov cizojazyčného původu nevyužívá diakritická znaménka. Používání specificky německého písmene, ostrého S (scharfes S, ß – pouze malé písmeno, při psaní verzálkami přepisováno jako SS) bylo reformou pravopisu (Neue deutsche Rechtschreibung) v 90. letech 20. století omezeno na případy dlouhé výslovnosti předchozí samohlásky. Příkladem je změna u slovesa müssen, kde se v první osobě jednotného čísla již nepíše ich muß, nýbrž ich muss. Dále např. u slova daß (že) je nový správný pravopis dass. Ve Švýcarsku je písmeno ß již celá desetiletí nezvyklé a důsledně se nahrazuje pomocí ss (Strasse).
Německá abeceda obsahuje písmena v následujícím pořadí:
velké: A Ä B C D E F G H I J K L M N O Ö P Q R S T U Ü V W X Y Z malé: a ä b c d e f g h i j k l m n o ö p q r s t u ü v w x y z výslovnost: a mezi a a e be ce/ka de e ef ge ha i jot ka el em en o mezi o a e pe ku er z/s/š te u mezi u a i fau ve iks i/ü cet
Odchylky ve výslovnosti proti češtině:
a – výslovnost jako dlouhé á před jednou souhláskou (Baden-Baden, ich kam), jako krátké a před dvěma souhláskami (Kamm, Sammlung);