Metodija Andonov-Čento, makedonsky Методија Андонов Ченто (17. srpen 1902, Prilep – 24. červenec 1957, Prilep) byl makedonský komunistický politik, jugoslávský titovský partyzán, první předseda Antifašistického shromáždění pro národní osvobození Makedonie a první premiér Socialistické republiky Makedonie, součásti socialistické Jugoslávie.

Biografie

Metodija Andonov se narodil dne 17. srpna 1902 v Prilepu, ještě v době kdy dnešní Severní Makedonie byla součástí Osmanské říše. Jeho otec byl původem z Pletvaru (vesnice nedaleko od Prilepu) a jeho matka z Lenište. Po Balkánských válkách byla oblast, kde Metodija vyrůstal, připojena k Srbsku a později ke Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Jako malý pracoval Metodija na poli, sklízel mák a tabák. Ve škole byl považován za vynikajícího sportovce, byl členem tamní organizace Sokol. Vystudoval obchodní školu v Prilepu a v roce 1926 si otevřel krámek, který mu zajišťoval živobytí. V roce 1930 se oženil s Vasilkou Spirovou Pop-Anatasovou v Novém Sadu.

V roce 1935 měl být ve volbách zvolen do jugoslávského parlamentu, nicméně mandát nakonec nezískal. Po vzniku Chorvatské bánoviny ve spolupráci s Vladkem Mačekem z Chorvatska prosazoval i vznik bánoviny makedonské, nicméně toto nebylo nikdy považováno za seriózní politický projekt. Mimo to působil v obchodní komoře ve Skopje.

Roku 1939 byl uvězněn za pořádání demonstrací k výročí Ilindenského povstání. Trest si odpykával ve věznici v Kikindě nedaleko u hranic s Maďarskem. Roku 1940 byl podruhé uvězněn (tentokrát v Bajině Baště) za myšlenku, aby se makedonština stala úředním jazykem. Tuto vyjádřil na demonstraci v Prilepu. Měl být popraven; trest smrti nicméně nebyl vykonán, ač byl dokonce již předveden před popravčí četu. Dostal milost, související také s tím, že tehdejší Jugoslávii napadlo Německo, Bulharsko a Maďarsko. Poprava se měla konat dne 15. dubna 1941.

V prosinci 1940 vystoupil v prilepské škole, kde se rozhodovalo, zda budou děti vyučovány v srbském nebo bulharském jazyce. Ačkoliv rodiče některých dětí požadovali pokračování výuky v srbštině, Čento mluvil o jazyce makedonském, za což byl zatčen.

Po bulharské okupaci Makedonie dostal pozvání do probulharské vlády, ale odmítl, byť se ho k tomu jeho známí pokoušeli přesvědčit.

Protože odmítl, byl opět uvězněn. Pobýval ve věznicích v Prilepu a v Bitole a také několika bulharských, např. v Sofii a v Plovdivu. Pak byl nějakou dobu v pracovním táboru v Čučuligovu u hranic s Řeckem. Po propuštění se zapojil do řad partyzánů; neměl však žádné zkušenosit s bojem a působil tak pouze politicky. Vzhledem ke své oblibě mezi místním obyvatelstvem bylo pro partyzánské vojsko klíčové si takového člověka udržet. Mezi partyzáni prosazoval sjednocení vardarské, egejské a pirinské Makedonie na úrovni politického programu partyzánského hnutí. Tento program projednával i s Titem na ostrově Vis, nicméně otázka byla problematická vzhledem ke vztahům se sousedním Řeckem, kde hlava státu spoléhala na spolupráci s tamními partyzány. Nesouhlasil s tím, aby makedonští vojáci bojovali na Sremské frontě, naopak chtěl zaútočit směrem na jih na Soluň s cílem obsadit tzv. Egejskou Makedonii.

Dne 1. ledna 1945 byl na 3. zasedání ASNOM zvolen předsedou parlamentu SR Makedonie (Sobranje). V této funkci byl až do 15. března 1946. Byl také členem Předsednictva AVNOJe a Svazové skupštiny. V této funkci mimo jiné podepsal nařízení o zavedení spisovné makedonštiny jako úředního jazyka SR Makedonie.

Čentovým programem byla buď samostatná socialistická Makedonie, nebo zapojení Makedonie do Jugoslávie ovládnuté Titovými partyzány. Přesto se již za války jeho představy střetly s těmi Lazara Koliševského, ústřední postavy Komunistické strany Makedonie, a Titova vyslance u makedonských partyzánů Svetozara Vukmanoviće-Tempa. Čento žádal mnohem větší míru nezávislosti pro Makedonii než oni. Mimo jiné podporoval vznik autokefální (samostatné) Makedonské pravoslavné církve. Tyto spory se mu po válce staly osudnými. Byl donucen rezignovat na všechny funkce. Roku 1946 byl při pokusu o přechod hranice do Řecka zatčen a odsouzen ke 11 letům vězení za přípravu vzniku zcela nezávislého makedonského státu. Za něj se měl zasadit na mírové konferenci v Paříži, kam chtěl inkognito cestovat právě přes Řecko. Souzen byl přímo v Makedonii. Po jeho uvěznění vznikla organizace IMRO-Pravda (odkazující na původní VMRO, nicméně pokus o odpor rychle rozprášila jugoslávská tajná služba OZNA.

Ve vězení strávil 9 let a 4 měsíce. Žádal přímo Josipa Broze Tita o vydání švýcarského pasu, aby mohl odcestovat do Švýcarska na léčení. Po propuštění žil nějakou dobu v chudobě.

Zemřel doma roku 1957, na následky rakoviny žaludku, která se mu rozvinula ve vězení.

Roku 1991 byl rehabilitován Nejvyšším soudem Makedonie. Žádal o to jeho syn Ilija Andonov. V roce 2010 byl posmrtně oceněn Řádem republiky Makedonie.Zpráva na stránkách prezidenta Severní Makedonie

Odkaz

Jeho osobnost byla v socialistické Jugoslávii tabuizována, stejně jako řada dalších, které vykazovaly na politické úrovni separatistické tendence.

Bulharská historiografie jej často označovala až do 90. let 20. století jako Bulhara.

V rámci projektu Skopje 2014 mu byl v hlavním městě Severní Makedonie vztyčen památník a některé ulice v zemi dnes nesou jeho jméno. V Prilepu, ze kterého pocházel, se nachází jeho bronzový památník a jedna místní část ve Skopje nese název Čento podle jeho přezdívky z působení v partyzánském vojsku.

Odkazy

Externí odkazy

Reference

Kategorie:Severomakedonští politici Kategorie:Jugoslávští partyzáni Kategorie:Narození v roce 1902 Kategorie:Narození 17. srpna Kategorie:Úmrtí v roce 1957 Kategorie:Úmrtí 24. července Kategorie:Muži Kategorie:Narození v Prilepu Kategorie:Úmrtí v Prilepu