Alexandr Veliký, tedy Alexandr III. Makedonský (20. nebo 21. července 356 př. n. l. Pella – 10. nebo 11. června 323 př. n. l. Babylón Encyklopedie Britannica uvádí datum smrti 13. červen 323 př. n. l.), (řecky Μέγας Αλέξανδρος (ο Μακεδών ο Τρίτος), [Megás Alexandros (ho Makedón; ho Trítos)]), byl král (basileús) Makedonie. Alexandr rozšířil hranice své říše tažením do Persie a na indický subkontinent, díky čemuž se stal zřejmě největším a nejúspěšnějším vojevůdcem celé historie, který neprohrál žádnou bitvu. V době své smrti ovládal většinu světa známého tehdejším Řekům.
Poté, co si Alexandrův otec král Filip II. Makedonský podmanil řecké městské státy, vydal se Alexandr na východ proti obrovité perské říši Achaimenovců. Během jedenácti let nepřetržitých vojenských kampaní Alexandr postupně dobyl Anatolii, Sýrii, Fénicii, Judeu, Egypt, Mezopotámii, Írán a Střední Asii. Teprve ve vzdálené Indii ho vlastní vojáci donutili upustit od úmyslu dosáhnout velkého vnějšího moře. Po návratu do Babylonu se chystal k dalším výbojům na Arabský poloostrov, odkud chtěl vést své muže na západ. Těmto smělým plánům však zabránil jeho předčasný skon.
V Alexandrem podrobených zemích v následujících staletích probíhala řecká kolonizace a jejich osídlování. Tím započala epocha helénismu, která představovala kombinaci řeckých a orientálních kulturních vlivů. Alexandr již za života (a především po smrti) inspiroval mnohé jedince k literárnímu zachycení a oslavě výjimečných činů, jichž dosáhl. Alexandrova postava proto hluboce pronikla do dějin a mýtů nejen řecké kultury, ale i těch východních.
Je po něm pojmenován rozpadlý kráter Alexander na přivrácené straně Měsíce.Antonín Rükl: Atlas Měsíce, Aventinum (Praha 1991), kapitola Eudoxus, str. 52, č. mapového listu 13, Crater Alexander on Moon Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS, NASA
Život Mládí náhled|upright=0.5|vlevo|Alexandr Veliký, bysta v kodaňské glyptotéce Alexandr se narodil v roce 356 př. n. l. v Pelle, hlavním městě Makedonie. Jeho otcem byl makedonský král Filip II., matkou Olympias, neteř épeirského krále kmene Molosů Arybba a někdejší kněžka dionýských mystérií. Mnoho podrobností z jeho života a zvláště z dětství bylo později zveličeno a opředeno bájemi. Plútarchos tvrdil, že Alexandrovým skutečným otcem byl samotný Zeus, neboť Filip se Olympiady bál kvůli její zálibě usínat ve společnosti hadů. Pravda je taková, že Olympias byla velmi panovačná a vznětlivá. Plutarchos píše také o tom, že Olympiadě i Filipovi se před Alexandrovým narozením zjevovaly podivné sny, z nichž jim věštec Aristandros předpověděl, že přivedou na svět potomka s povahou lva. Épeirský královský rod Aiakidů kmene Molosů, z něhož Olympias pocházela, odvozoval svůj původ od bájného řeckého hrdiny Achillea. Makedonští Argeovci o sobě zase prohlašovali, že jejich předkem byl Diův syn Héraklés. Filip vzdělával svého syna v politických a vojenských záležitostech. Zřejmě vlivem Olympiady se z Alexandra stal hluboce nábožensky založený člověk, což zanechalo v jeho pozdějším životě četné stopy. Podle Plutarchova líčení (pravděpodobně částečně nadneseného) prokazoval Alexandr svou jedinečnost už jako chlapec, když zkrotil koně Búkefala, který ho pak doprovázel až do Indie. Z dospělých mužů, kteří divoké zvíře zkoušeli osedlat před ním, se to žádnému nepodařilo. Alexandr si však povšiml, že kůň se děsí vlastního stínu. Nato měl prý Filip říci: „Běž, můj synu, najdi sobě vlastní království, které tě bude hodno. Makedonie je pro tebe příliš malá.“
náhled|upright=0.7|vlevo|Mozaika zobrazující Alexandra a Kratera v boji se lvem Odhlédneme-li od legend, neexistuje mnoho informací o Alexandrově dětství. Makedonie se nacházela na severní hranici mezi helénským a barbarským světem. Řada Helénů ji považovala za barbarskou zemi nepoznamenanou civilizací, třebaže královská dynastie byla pokládána za řeckou. Dodnes se vedou diskuse o etnické příslušnosti Makedonců, jelikož z mnoha dostupných pramenů je zjevné, že makedonština, z níž se zachovalo jen několik málo slov, zněla Řekům cize. Zda byla makedonština řeckým dialektem, či jazykem řečtině jen příbuzným, zůstává předmětem sporů. Kulturně a společensky se však Makedonci od Řeků dosti lišili. Jejich vnitrozemský stát byl jen málo dotčen městskou kulturou Středomoří, s níž ostatně Makedonci udržovali pouze slabé kontakty. Královská forma vlády byla v Řecku rovněž nezvyklá. Na Helény tudíž makedonská společnost působila značně archaicky. Pravdou zůstává fakt, že Makedonci trpěli dlouhá desetiletí pod nadvládou barbarů (především Thráků) a po generace proti nim bojovali, takže tvořili jakýsi obranný štít helénského světa. Teprve Alexandrův otec Filip II. povznesl dosud nevýznamnou Makedonii, rozdělenou mezi soupeřící šlechtické rody, na pozici nejsilnější vojenské mocnosti egejského prostoru. Filip se vymanil z područí Thrákie, podmanil si Thesálii a přinutil řecké státy (kromě Sparty) ke vstupu do korintského spolku, jehož hegemonem se ustavil.
Alexandr byl zatím ve věku 13 let poslán do Miezy, kde byl pod dohledem Aristotela vzděláván společně se svými vrstevníky. Aristotelův vliv sice nelze přeceňovat, jistě však měl podíl na Alexandrově výchově, neboť v něm probudil obdiv k řecké kultuře a všeobecný zájem o okolní svět, filosofii, umění, matematiku a přírodní vědy. Díky němu se Alexandr seznámil s Homérovým dílem. Aristotelův opis Iliady prý Alexandr opatroval jako poklad. Přestože jejich vzájemný vztah časem ochladl, udržoval Alexandr se svým duchovním učitelem až do konce života písemný kontakt. Když Filip v roce 340 př. n. l. obléhal Byzantion, směl Alexandr jako regent Makedonie uplatnit získané poznatky v praxi. Dva roky nato (338 př. n. l.) se Alexandr zúčastnil bitvy u Chairóneie, v níž Filip svěřil svému tehdy 18letému synovi velení nad jízdou. Alexandr zde skvěle prokázal své schopnosti a odvahu, když v čele svých druhů (hetairoi) rozdrtil „svatý oddíl“, elitní jednotku thébské jízdy do té doby považovanou za nepřemožitelnou. Řečtí historikové se shodují v názoru, že rozhodující podíl na porážce Řeků v tomto boji příslušel Alexandrovi, a nikoli Filipovi. Makedonská falanga měla na tomto vojenském úspěchu velkou zásluhu, avšak ústřední role patřila jezdectvu. Je ovšem zcela nezpochybnitelné, že za svá pozdější vítězství vděčil Alexandr otcovým vojenským reformám.
Vzájemný poměr mezi otcem a synem nicméně nebyl bezkonfliktní, k čemuž přispívaly i Filipovy manželské a milostné vztahy. Patrně v roce 337 př. n. l. se Filip oženil se svou pátou manželkou Kleopatrou Eurydiké (polygamie byla v makedonském královském rodě obvyklá), která na rozdíl od Olympiady pocházela z makedonské krve. V průběhu svatební hostiny prohlásil Kleopatřin strýc Attalos, že doufá, že Filip nyní získá legitimního dědice. Rozzuřený Alexandr se poté obrátil na Attala, přičemž vykřikl: „Chceš snad říct, že jsem bastard?“ Filip prý ihned vytasil svůj meč a napřáhl jej směrem k Alexandrovi, avšak v opilosti zavrávoral a upadl. Alexandr na to poznamenal: Jelikož se Alexandr obával, že bude vyloučen z následnictví, uprchl nakonec s matkou přes Épeiros do Ilýrie. Ačkoli jeho nástupnictví zůstávalo nadále nejisté, do Pelly se sotva po půl roce vrátil. náhled|upright=0.8|Rozsah makedonského království v době smrti Filipa II. (žlutě vyznačená území patřila do Korintského spolku) V létě roku 336 př. n. l. byl Filip ve starém hlavním městě Aigách zavražděn během svatby své dcery s épeirským králem Alexandrem I. Vrahem byl patrně dřívější králův milenec a tělesný strážce Pausanias z Orestidy. Ten byl krátce po činu usmrcen Alexandrovými přáteli. Pausanias se svého činu dopustil nejspíše z osobních důvodů. Mnozí lidé však podezírali Alexandra či Olympiadu, že vraždu iniciovali, případně že o spiknutí věděli. V posledních letech je ale tato domněnka zpochybňována, protože se lze domnívat, že za vraždou stál perský velkokrál Dareios III.
Převzetí moci V roce 336 př. n. l. nastoupil Alexandr ve věku 20 let na trůn po svém otci. Za to, že proti němu nevznikl žádný za zmínku stojící domácí odpor, zřejmě vděčil Antipatrovi, který přiměl vojáky a šlechtu, aby ho uznali za krále. Již v prvních dnech vlády Alexandr popravil každého, kdo se ho odvážil spojovat s vraždou jeho otce. Alexandrova úhlavního nepřítele Attala usmrtil Attalův nevlastní otec Parmenion. Antipatros i Parmenion se kvůli těmto skutkům, které Alexandrovi zajistily vládu, těšili po dlouhou dobu králově obzvláštní přízni. Jeho matka Olympias jako případné konkurenty v nástupnictví pro jistotu upálila zaživa poslední Filipovu manželku Kleopatru Eurydiké a jejich malou dceru Európu.
Filipova smrt znamenala destabilizaci a ohrožení jednoty Řecka dosažené teprve před dvěma lety. Athéňané a Thébané považovali Alexandra za mladíka, jehož nezkušenost jim dává příležitost k obnovení své nezávislosti. Alexandr však energicky přitáhl k hradbám Théb, čímž je přiměl odpřisáhnout mu věrnost. Ještě v roce 336 př. n. l. si Alexandr zajistil v Korintu poslušnost řeckých obcí, jež ho zvolily vrchním velitelem v chystané válce proti Persii. Jedině Lakedaimonští (Spartští) se odmítli zúčastnit tažení se slovy, že není jejich zvykem jiné doprovázet, vždy jim stojí v čele. Thrácké a ilyrské kmeny se však pokusily vzniklé situace využít k setřesení makedonské nadvlády. V roce 335 př. n. l. vytáhl Alexandr s 15 000 muži na sever a po překročení Dunaje thráckou revoltu účinně potlačil. Následně naložil stejným způsobem i s Ilyry.
Zatímco Alexandr bojoval proti barbarům na Balkáně, Řekové se usnesli, že nastal čas od Makedonie odpadnout. Do čela Helénů se postavil řečník Démosthenés, který je přesvědčil, že Alexandr v Ilýrii padl a v Makedonii nastalo bezvládí. Jako první povstali obyvatelé Théb, načež ze svého města vyhnali makedonskou posádku. Alexandr na tuto vzpouru zareagoval okamžitě a rychlými pochody se i s vojskem přesunul z Ilýrie k Thébám. Perdikkova falanga dobyla po urputném boji město, které Alexandr nechal za trest celé srovnat se zemí s výjimkou chrámů a rodného domu básníka Pindara, jehož díla si velice cenil. Thébské území bylo rozděleno mezi ostatní bojótské obce, 6 000 obyvatel bylo usmrceno a dalších 30 000 prodáno do otroctví. Théby přestaly existovat a teprve o dvacet let později směly být znovu vybudovány, nikdy se však už nepozvedly ke svému dřívějšímu významu. Ostatní řecké obce, vyděšené osudem Théb, na to kapitulovaly. Athénská delegace vedená Fokionem, oponentem protimakedonské frakce, prý Alexandra obměkčila natolik, že od požadavku vypovědět Demosthena a jeho stoupence upustil. V Korintu se poté Alexandr nechal znovu ujistit o loajalitě Řeků a ušetřil je potrestání, neboť je potřeboval jako spojence do připravovaného tažení proti Persii.
Dobytí perské říše Počátek tažení, postup Malou Asií
Achaimenovská perská říše byla v polovině 4. století př. n. l. největší mocností světa, zahrnující dnešní Irák, Írán, Sýrii, Anatolii, Egypt a mnohé jiné země. V době, kdy Alexandr vstoupil na půdu Asie, vládl této říši Dareios III. z dynastie Achaimenovců. Útok proti Peršanům plánoval už Filip, který se jim tak chtěl pomstít za invazi do Řecka během řecko-perských válek a vyplenění athénských chrámů. Již před Alexandrovým příchodem byla do Asie vyslána armáda pod velením Parmeniona, jednoho z nejschopnějších makedonských velitelů, kterou ale Peršané odrazili. Alexandrovo vojsko čítající kolem 40 000 Makedonců, Řeků a thráckých a ilyrských žoldnéřů vyrazilo z Pelly do Séstu u Hellespontu, kde se v květnu roku 334 př. n. l. přemístilo na maloasijský břeh. Antipatrovi, nejvěrnějšímu Filipovu generálovi, svěřil Alexandr regentství v Makedonii spolu s 12 000 vojáky k zabezpečení Řecka.
náhled|upright=0.7|vlevo|Alexandr přesekává gordický uzel