Napoleonské války byly celosvětovou sérií válečných konfliktů mezi lety 1803 a 1815 následující po revolučních válkách, které skončily roku 1802 a vedených proměnlivými koalicemi evropských mocností proti První francouzské republice (1803–1804) pod vedením prvního konzula a později proti Prvnímu francouzskému císařství (1804–1815) pod vedením císaře Napoleona Bonaparta.
Války měly původ v politických silách vycházejících z Francouzské revoluce (1789–1799) a z revolučních válek (1792–1802) a vedly k období francouzské nadvlády nad kontinentální Evropou. Války se obvykle dělí na sedm konfliktů – pět pojmenovaných podle koalic, které proti Napoleonovi bojovaly, a dva podle míst, kde se odehrávaly: Válka třetí koalice, válka čtvrté koalice, válka páté koalice, válka šesté koalice, válka sedmé koalice, poloostrovní válka a francouzská invaze do Ruska.
První fáze války začala, když Británie vyhlásila válku Francii 18. května 1803, čímž vznikla třetí koalice. V prosinci 1805 Napoleon porazil spojenou rusko-rakouskou armádu u Slavkova (Austerlitzu), což vedlo k zániku Svaté říše římské a donutilo Rakousko uzavřít mír. Obávajíc se rostoucí francouzské moci, Prusko vytvořilo čtvrtou koalici, která znovu zahájila válku v říjnu 1806. Napoleon porazil Prusy u Jeny-Auerstedtu a Rusy u Friedlandu, čímž nastolil křehký mír na kontinentu. Tato dohoda však napětí neukončila a v roce 1809 vypukla další válka, tentokrát vedená rakouskou pátou koalicí. Zpočátku Rakušané dosáhli významného vítězství u Aspern-Esslingu, ale byli brzy poraženi u Wagramu.
S cílem izolovat a ekonomicky oslabit Británii prostřednictvím kontinentálního systému Napoleon zahájil invazi do Portugalska, jediného zbývajícího britského spojence na evropském kontinentu. Po obsazení Lisabonu v listopadu 1807 a za přítomnosti většiny francouzských vojsk ve Španělsku Napoleon využil situace, sesadil španělskou královskou rodinu a v roce 1808 dosadil svého bratra Josefa I. na španělský trůn. Španělé a Portugalci se však vzbouřili za podpory Británie a po šesti letech bojů vyhnali Francouze z Pyrenejského poloostrova v roce 1814.
Současně Rusko, neochotné snášet hospodářské důsledky omezeného obchodu, opakovaně porušovalo kontinentální systém, což Napoleona přimělo k masivní invazi v roce 1812. Výsledná kampaň skončila katastrofou pro Francii a téměř úplným zničením Napoleonovy Velké armády.
Po této porážce vznikla šestá koalice tvořená Velkou Británií, Rakouskem, Pruskem, Švédskem, Španělskem a Ruskem, která zahájila tažení proti Francii a rozhodně Napoleona porazila u Lipska v říjnu 1813. Spojenci poté vpadli do Francie z východu, zatímco poloostrovní válka se přelila do jihozápadní Francie. Koaliční vojska obsadila Paříž na konci března 1814, donutila Napoleona abdikovat v dubnu, poslala ho do exilu na ostrov Elba a obnovila vládu Bourbonů. Napoleon však v únoru 1815 uprchl z exilu, znovu převzal moc ve Francii na přibližně sto dní a rozpoutal tak poslední, stejnojmenný konflikt. Spojenci vytvořili sedmou koalici, která ho porazila u Waterloo v červnu 1815 a poslala ho do exilu na ostrov Svatá Helena, kde zemřel o šest let později, v roce 1821.
Války měly hluboké důsledky pro světové dějiny – přispěly k šíření nacionalismu a liberalismu, rozvoji občanského práva, vzestupu Británie jako přední námořní a hospodářské mocnosti světa, vzniku hnutí za nezávislost ve španělské Americe a úpadku španělského a portugalského impéria, zásadní reorganizaci německých a italských území do větších států a zavedení nových metod vedení války. Po skončení napoleonských válek Vídeňský kongres překreslil hranice Evropy a přinesl kontinentu období relativního míru, které trvalo až do revolucí roku 1848 a krymské války v roce 1853.
Pozadí konfliktu náhled|upright=0.7|vlevo|Pařížané dobývající Bastilu Roku 1789 vypukla Velká francouzská revoluce a Francie se stala konstituční monarchií. Revoluce ve Francii zneklidnila panovníky sousedních zemí. 7. února císař Svaté říše římské a pruský král uzavřeli pakt proti Francii a zahájili francouzské revoluční války. Po pokusu Ludvíka XVI. o útěk, po jeho zadržení ve Varennes a po pozdější popravě se koalice rozšířila o italské státy, Velkou Británii a Španělsko.
S touto koalicí Francie válčila až do roku 1797, kdy generál Bonaparte, po úspěšném italském tažení, donutil císaře Svaté říše římské Františka II. uzavřít mír v Campo Formio. Ovšem Velká Británie mír s Francií neuzavřela. Roku 1798 zahájil Bonaparte egyptské tažení, čehož využili nepřátelé Francie, aby vytvořili druhou koalici, v níž bylo Rusko, Rakousko a Velká Británie.
Spojenecká armáda, jíž velel maršál Suvorov, začala porážet Francouze v Itálii a ve Švýcarsku. Začaly však vznikat rozpory mezi Ruskem a Rakouskem, které nakonec vedly k tomu, že Rusko stáhlo svá vojska z evropských bojišť. Mezitím se Bonaparte vrátil z Egypta, kde zanechal svoje vojska pod velením generála Klébera a potom, v druhém italském tažení porazil Rakušany v bitvě u Marenga. Válka však (přes krátké příměří) pokračovala až do zimy, do bitvy u Hohenlinden, kde generál Moreau porazil spojeneckou rakousko-bavorskou armádu pod velením arcivévody Jana. Následná jednání vedla v Lunéville k separátnímu míru s Rakouskem. Roku 1802 uzavřela Francie mír s Británií, v Amiensu.
Invaze do Anglie (1803–1805)
náhled|upright=0.8|vlevo|Bitva u Trafalgaru V květnu 1803 znovu vypukla válka mezi Francií a Velkou Británií, když francouzská vojska vpadla do Hannoverska náležejícího k britské koruně (britský král byl hannoverským kurfiřtem). Hned na to Británie zkonfiskovala v přístavech 1 200 francouzských obchodních lodí. Poté Napoleon Bonaparte dva roky plánoval invazi do Anglie. V době příprav invaze, 2. prosince 1804, se nechal korunovat císařem Francie, což vyvolalo vznik třetí koalice. Využil přitom holandské a španělské loďstvo, které spojil. Počátkem roku Napoleon nakonec nařídil admirálu Villeneuvovi, aby odlákal britskou flotu k Antilám. Zde se Villeneuve vyhnul bitvě a rozhodl se vrátit do Evropy. Při návratu ho ale Britové zastihli. V následující bitvě utrpěl ztráty a stáhl se ke Cádizu. Villeneuve přístav v Cádizu brzy opustil, ale 21. října 1805 byl poražen admirálem Nelsonem v bitvě u Trafalgaru. Bitva u Trafalgaru nakonec zabránila invazi do Anglie, a to i přesto, že admirál Horatio Nelson zahynul. Napoleon po prohře s Brity prohlásil: „Nebudu-li za čtrnáct dní v Londýně, musím být v polovině listopadu ve Vídni.“ Britské vítězství ale znehodnotila porážka spojenců v bitvě u Slavkova.
Druhá anglo-maráthská válka (1803–1805) V dubnu 1803 připlul do Indie generál Decamps a uzavřel smlouvu s vůdci indických kmenů namířenou proti Velké Británii. Výsledkem byla druhá anglo-maráthská válka. Britská vojska, jimž veleli generálové Lake a Wellesley, měla od začátku nad Maráthy převahu a uštědřila jim řadu těžkých porážek jako v bitvě u Assaye (1803), kde Arthur Wellesley úspěšně čelil více než osminásobné přesile a roku 1805 je donutili uzavřít mír.
Válka třetí koalice (1805)
náhled|upright=0.7|vlevo|Carská garda v bitvě u Slavkova Třetí koalice vznikla jako odpověď na Napoleonovo korunování císařem a skládala se z Británie, Ruska, Švédska a Rakouska. 21. října byla sice Francie poražena v námořní bitvě u Trafalgaru, ale již několik dní poté francouzská armáda pochodovala jižním Německem.
Nejdříve Napoleon donutil obratným manévrováním ke kapitulaci armádu rakouského generála Macka u Ulmu, kde zajal 60 tisíc Rakušanů. Poté pokračoval v postupu do Rakous, kde narazil na ruskou Podolskou armádu, kterou vedl Suvorovův žák generál Kutuzov. Kutuzovova ruská armáda musela svádět tvrdé ústupové boje, například u Kremže (něm. Krems). Francouzi obsadili Vídeň, ale po bojích u Hollabrunu se ruská armáda dokázala odpoutat od nepřítele a stáhnout se k Olomouci. Zde se setkala s druhou ruskou Volyňskou armádou, kterou vedl sám car Alexandr I. Kutuzov a Alexandr měli rozdílný názor na další vedení války. Kutuzov se chtěl vyhýbat střetnutí a vyčkat na příchod armády arcivévody Karla z Itálie, ale car podporován svým dvorem trval na ofenzivě proti, podle jeho názoru oslabeným, francouzským jednotkám. Francouzská armáda postoupila až na jižní Moravu, obsadila Brno a její přední hlídky byly vysunuty až k Vyškovu. 2. prosince 1805 byla pak svedena bitva u Slavkova.
Napoleon Bonaparte, ač měl 73 400 mužů proti 85 tisícům Rusů a Rakušanů, dosáhl svého největšího vítězství. Překvapil své nepřátele, když hlavní úder vedl na střed spojeneckých pozic a prorazil jej. Po bitvě byl uzavřen prešpurský mír, kterým byl založen Rýnský spolek, což znamenalo konec Svaté říše římské. Byla vyhlášena kontinentální blokáda proti Velké Británii. Tentokrát mír uzavřelo jen Rakousko.
Válka čtvrté koalice (1806–1807) náhled|upright=0.6|vlevo|Bitva u Jeny, od Édouarda Detailleho Ve čtvrté koalici, která vznikla na jaře roku 1806, bylo Prusko, Rusko a Velká Británie. Válka čtvrté koalice vypukla, když Prusko zaslalo do Francie ultimativní požadavek na vyklizení všech území na levém břehu Rýna a po vypršení tohoto ultimáta vyhlásilo Francii válku. Pruská armáda vpadla do Saska, obsadila jej a saskou armádu přinutila bojovat po svém boku. Jako odpověď na vyhlášení války sbory francouzské armády dislokované v Německu zahájily vějířovitý postup vstříc pruským silám.
Velení pruské armády, která byla mnohými současníky považovaná za pokračovatelku tradic Bedřicha Velikého, překypovalo sebedůvěrou, ale v prvním vážnějším střetu v bitvě, jež se odehrála 10. října 1806 u Saalfeldu, Francouzi zvítězili. V této bitvě padl i pruský princ Louis Ferdinand, což zasadilo první ránu mýtu o pruské neporazitelnosti (mýtus o armádě Bedřicha Velikého). To však nebyla poslední pohroma, která pruskou armádu postihla. Dne 14. října uštědřil Napoleon Prusům těžkou porážku u Jeny. Téhož dne také proběhla bitva u Auerstedtu, v níž maršál Davout rozdrtil hlavní pruské síly. Pruská armáda poté čelila morálnímu rozkladu a dezorganizaci. Jediné bojeschopné síly, které pruský král měl, byly jednotky prince sasko-výmarského na západě a záložní sbor prince württemberského u Halle.
Dne 16. října 1806 kapituloval Erfurt. O den později bylo dobyto Halle, přičemž byl poražen sbor prince Württemberského. Dne 25. října obsadil maršál Louis-Nicolas Davout se svým sborem Berlín, v němž pak Napoleon vyhlásil 21. listopadu 1806 kontinentální blokádu Velké Británie. 27. října utrpěli Prusové další porážku u Prenzlau. náhled|upright=0.8|Napoleon v Bitvě u Friedlandu, od Horace Verneta Francouzi se dostali do Polska, kde se střetli s Rusy. Ti šli se zpožděním Prusům na pomoc, ale když přišly zprávy o francouzském vítězství u Jeny, obrátili se na ústup a ještě v listopadu Napoleon osvobodil Varšavu. V prosinci docházelo k menším krvavým střetům mezi Rusy a Francouzi, ale až 26. prosince 1806 se mezi nimi odehrála první větší bitva u Pultuska, která skočila nerozhodně. Podobně dopadlo i střetnutí u Golymina. Z obou bitev Rusové ustoupili, ale Napoleon v nich nedosáhl toho, čeho chtěl, totiž rozhodného vítězství.
Na další velkou bitvu si Napoleon musel počkat do bitvy u Jílového, která proběhla 7.–8. února 1807. I přes neobyčejnou krvavost skončila nerozhodně, ovšem otřásla pověstí o Napoleonově neporazitelnosti, neboť byl velmi blízko porážce. Sama bitva vyčerpala obě strany a Rusové znovu ustoupili. Napoleon ruskou armádu nepronásledoval, stáhl armádu do zimních ležení a po důkladném posílení a reorganizaci poté odrazil ruskou jarní ofenzivu.
Teprve 14. června 1807 však dosáhl rozhodného vítězství u Friedlandu ve východním Prusku. Jejím následkem byl v červenci uzavřen Tylžský mír, který téměř zlikvidoval Prusko jako samostatný stát, neboť přišlo o velkou část svého území. Na území, jež získalo Prusko při trojím dělení Polska, vzniklo Varšavské knížectví. Z Ruska a Francie se stali dočasní spojenci.
Britské invaze na Río de la Plata (1806–1807) náhled|Río de la Plata