náhled|347x347pixelů|Pamětní deska na rodném domě v Taranto Giovanni Paisiello (9. května 1740 Taranto – 5. června 1816 Neapol) byl italský operní skladatel, příslušník neapolské operní školy.
Život Giovanni Paisiello se narodil 9. května 1740 v Tarantu v jižní Itálii. Hudební základy získal během studií na jezuitském gymnáziu. Mezi povinnosti studentů patřilo zpívat při bohoslužbách. Tam si ho povšiml rytíř Carducci, který se uvolil zaplatit za Giovanniho školné, a tak v roce 1754 nastoupil čtrnáctiletý Paisiello na konzervatoř sv. Onofria v Neapoli, která tehdy byla uznávaným centrem hudebního vzdělávání v jižní Itálii. Ředitelem konzervatoře byl v té době dodnes uznávaný mistr duchovní hudby Francesco Durante. Už během studií vzbuzoval Paisiello pozornost spolužáků i učitelů pohotovostí ve skladbě a darem lyrické melodiky. Z jeho tehdejších kompozic, převážně duchovních skladeb a jednoho komického intermezza, se však mnoho nedochovalo.
V roce 1763, tedy rok před dokončením řádného studia, dostal Paisiello nabídku boloňského šlechtice Giuseppe Caraffy, aby se stal kapelníkem jeho divadla. Paisiello jeho nabídku bez váhání přijal. Patrně usoudil, že další pobyt v rigidním prostředí konzervatoře mu již nemůže nic nového přinést.
Své první opery uvedl na scénách severní Itálie, v Bologni a v Modeně a od r. 1765 i v Benátkách. Jejich úspěch byl tak velký, že byl záhy pozván k návratu do Neapole, kde obdržel zakázky od největších neapolských scén Teatro Nuovo a Teatro San Carlo.
Na návrat do Neapole se Paisiello pečlivě připravil. První operou, kterou uvedl v Teatro Nuovo byla La vedova di bel genio, opera ve stylu commedia per musica, což byl typicky neapolský žánr. Text těchto komedií byl psán v neapolském dialektu a často reagoval na současné společenské události.
Operní scénu v Neapoli tehdy ovládal Niccolò Piccinni a následující léta byla ve znamení snahy prosadit se vedle tohoto operního velikána. Průlom přinesla na jaře roku 1767 opera L'idolo cinese na text G. B. Lorenziho. Děj opery se odehrává v Číně a základní situací je neapolského sluhy Pillotoly za čínského boha Kama. Paisiello tu prokázal své charakterizační schopnosti, zvláště smysl pro humor a parodii a podařilo se mu zcela získat neapolské publikum. Uvádí se, že tato opera byla nejoblíbenější operou Lady Hamilton.
Dílo se zalíbilo i neapolskému králi Ferdinandu IV., který ještě téhož roku u Paisiella objednal operu „Lucio Papirio dittatore“ pro královské divadlo San Carlo.
Slibnou spolupráci s královským dvorem však narušila tragikomická příhoda. Paisiello byl zasnouben s Cecilií Pallini. Doneslo se mu však, že snoubenka o sobě uvedla nepravdivé informace, zejména pokud se týče výše svého věna a hodlal proto zasnoubení zrušit. Svatební smlouva však již byla podepsána a za její porušení byl Paisiello vzat do vězení a ve vězení i oženěn. Nicméně manželství pak bylo šťastné a spokojené. Jediným následkem této příhody bylo, že další zakázku pro Královské divadlo obdržel až o 10 let později.
Náplastí na neúspěch u dvora byl Paisiellovi jistě mimořádný úspěch ve světě. Během necelých deseti let složil na 35 oper uváděných v celé Evropě, mimo jiné i v Praze. Největšího úspěchu dosáhly opery. La frascatana (1774), Le due contesse (1776) a Socrate immaginario (1775). Poslední z nich možná ani ne tak pro své kvality, jako spíše pro skandál s ní spojený. Jistý neapolský šlechtic, Saverio Mattei, se cítil být v postavě Sokrata zesměšněn. Dosáhl zákazu veřejného provádění opery, což při jejím novém uvedení významně přispělo ke zvýšení návštěvnosti.
V roce 1776 obdržel Paisiello nabídku od Kateřiny Veliké na místo dvorního kapelníka v Petrohradu. Finanční odměna byla tak vysoká, že zrušil prestižní objednávku pro Královské divadlo a i se svou ženou odcestoval do Petrohradu. Pokračoval tak v řadě italských operních skladatelů, kteří působili na carském dvoře a mezi než patří taková jména jako Francesco Onofrio Manfredini, Baldassare Galuppi, Tommasso Traetta, Giuseppe Sarti a Domenico Cimarosa. Nicméně sama carevna si držela operní soubor spíše z prestižních důvodů a na hudbě samé jí zas až tak moc nezáleželo. Vydala např. nařízení, podle kterého nesmí operní představení trvat déle než hodinu a půl. Kromě toho byl italský operní soubor, který zaměstnávala, malý a tak byl i omezen počet jednajících postav.
Možná i těmto omezením vděčíme za to, že Paisiello se v Petrohradě zvýšenou měrou věnoval instrumentální hudbě a vytvořil i řadu skladeb pro cembalo určených žákům ze šlechtických kruhů. Odtržení od italského kulturního života vedlo k tomu, že zhudebňoval starší texty, mezi jiným i intermezzo La serva padrona, které proslavil G. B. Pergolesi.
Největší úspěch mu však přineslo zhudebnění Beaumarchaisova dramatu Lazebník sevillský (Il Barbiere di Siviglia). Libreto, které napsal Giuseppe Petrosellini sice značně otupilo původní text, ale Paisiellovi se podařilo napsat hudbu tak znamenitou, že opera bývá dodnes hrána vedle mnohem známějšího zpracování Gioacchina Rossiniho.
Přes všechna omezení i přes nepřízeň carské administrativy setrval Paisiello v Petrohradě 8 let. V roce 1784 mu Kateřina II. udělila roční dovolenou, čehož využil, aby se do Petrohradu již nikdy nevrátil.
Cestou z Petrohradu se zastavil ve Vídni na dvoře císaře Josefa II. Josef II. si Paisiella velmi vážil a zahrnul jej uznáním i zakázkami. Ve Vídni vytvořil mimo jiné 12 symfonií, které se však bohužel nedochovaly. Obrovský úspěch však sklidil s operou Re Teodoro in Venezia na libreto tehdy proslulého osvícenského básníka a kněze G. B. Castiho. Příběh samozvaného sicilského krále vybral pro zhudebnění sám Josef II.
Uvádí se, že operou byl nadšen i Wolfgang Amadeus Mozart a spolu s petrohradským Figarem měla významný vliv na vznik Mozartovy Figarovy svatby.
V roce 1785 byl jmenován dvorním skladatelem neapolského krále Ferdinanda IV. a vrátil se tedy do Neapole. O pět let později utrpěl patrně slabší mozkovou příhodu a zejména od roku 1796, kdy byl jmenován kapelníkem neapolského dómu, se věnoval více hudbě duchovní.
V lednu 1799 obsadila Neapol Napoleonova vojska a byla vyhlášena tzv. Parthenopská republika a král Ferdinanda IV. opustil s celým dvorem Neapol. Povinností dvorního skladatele bylo následovat krále. Přestože Paisiello nebyl žádný liberál rozhodl se zůstat a dokonce přijal funkci kapelníka národního orchestru a zúčastňoval se slavností republikánské vlády. Republika však po půl roce skončila, král se vrátil a zahájil tvrdé represe. Na popravišti skončili mnozí vynikající šlechtici a umělci té doby. Paisiello si život sice zachránil, ale přišel o všechny příjmy a výsady a zůstala mu pouze funkce dvorního kapelníka.
V roce 1801 dostal Paisiello další nabídku z těch které nelze odmítnout. Byl pozván Napoleonem Bonaparte do Paříže. Velký reformátor Evropy chtěl reformovat také francouzskou hudbu a Paisiello měl k tomu dopomoci.
Napoleon poskytl Paisiellovi všemožné funkce, výsady, pravomoci i finance, žádal, aby skladatel vzal do svých rukou všechny hlavní pařížské hudební instituce – dvorní kapelu, operu a konzervatoř. Z toho všeho Paisiello přijal pouze dvorní kapelu a významně se zasloužil o její umělecký vzestup.
V Paříži zkomponoval pouze jedinou operu (tragédii Proserpine). Většina jeho pařížské tvorby patří hudbě duchovní. K Napoleonově císařské korunovaci v roce 1804 složil Paisiello slavnostní mši a poté mu byl povolen návrat do Neapole.
V roce 1806 se Neapolské království dostalo zcela do područí Francie s napoleonskou vládou, takže Paisiello byl opět na společenském vrcholu. Stal se mimo jiné jedním ze tří ředitelů spojených neapolských konzervatoří a v roce 1808 byl povýšen do šlechtického stavu.
Po porážce Napoleona u Waterloo se na trůn opět vrátil Ferdinand IV. Vyhlásil sice amnestii, zachoval Paisiellovi jeho postavení dvorního kapelníka, ale k osobnímu smíření mezi nimi nedošlo. To už však skladateli zbýval jen poslední rok života.
Zemřel v Neapoli 5. června 1816. Pohřeb se stal slavností celého města. Večer byla v divadle San Carlo dávána Paisiellova opera Nina za přítomnosti celé královské rodiny. Skladateli se tak dostalo nejen pocty, ale i konečného smíření.
Dílo Paisiello nebyl reformátor ani revolucionář. Ačkoliv v některých jeho operách lze vysledovat známky modernějšího pojetí, které se v té době již prosazovalo v zemích severně od Alp (např. již zmíněná vídeňská opera Re Teodoro in Venezia, či jiné vážné opery jako Pirro nebo Elfrida), byl pro Paisiella rozhodující úspěch u neapolského publika, jehož vkusu se rád podřídil. Jeho silnou stránkou byla vynikající hudební charakteristika postav, výstavba dramatických scén, humor, vtip a zejména kouzelné lyrické melodie, které rozechvívaly srdce zejména ženské části publika. Za všechny jmenujme alespoň opery L'amor contrastato, známější pod názvem La molinara (1788) a zejména Nina, ossia La pazza per amore (1789), která byla také hrána v den jeho pohřbu. K charakteristice jeho oper také patří, že postupně opouští čistě mluvené recitativy a v hojné míře používá i v recitativu vokální styl.
Opery III framcesi integranti, Řím, S Moyne, 1765 I francesi brillanti, Bologna, Marsigli-Rossi, 1764 Madama I'umorista, o Gli stravaganti, Modena, Rangoni, 1765 L'amore in ballo, Benátky, S Moise, 1765 I bagni d'Abano, Parma, Ducale, 1765 Demetrio, Modena, Rangoni, Lent 1765 Il negligente, Parma, Ducale, 1765 Le virtuose ridicole, Parma, Ducale, 1765 Le nozze distrubate, Benátky, S Moise, 1776 Le finte contesse, Řím, Valle, 1766 La vedova di bel genio, 1766 L'idolo cinese, 1767 Lucio Papirio dittatore, 1767 Il furbo malaccorto, 1767 Le 'mbroglie de la Bajasse, 1767 Alcesre in Ebuda, ovvero Olimpia, 1768 Festa teatrale in musica (Le nozze di Peleo e Tetide), Neapol, Royal Palace, psáno pro svatbu Ferdinanda IV. a Marie Caroliny, 31. květen 1768 La luna abitata, 1768 La finta maga per vendetta, 1768 L'osteria di Marechiaro, 1768 Don Chisciotte della Mancia, 1769 L'arabo cortese, 1769 La Zelmira, o sia La marina del Granatello, 1770 Le trame per amore, 1770 Annibale in Torino, Turín, Regio, 1771 La somiglianza de nomi, 1771 I scherzi d'amore e di fortuna, 1771 Artaserse, Modena, Court, 1771 Semiramide in villa, Řím, Capranica, 1772 Motezuma, Řím, Dame, 1772 La Dardan, 1772 Gli amanti comici, 1772 L'innocente fortunata, Benátky, S Moise, 1773 Sismano nel Mogol, Milán, Regio Ducale, 1773 Il tamburo, 1773 Alessandronell'Indie, Modena, Court, 1773 Andromeda, Milán, Regio Ducale, 1774 Il duello, 1774 Il credulo deluso, 1774 La frascatana, Benátky, S Samuele, 1774 Il divertimento dei numi, Neapol, Royal Palace, 1774 Demofoonte, Benátky, S Benedetto, 1775 La discordia fortunata, Benátky, S Samuele, 1775 L'amore ingegnoso, o sia La giovane scaltra, Padua, Obizzi, 1775 Le astuzie amorose, 1775 Socrate immaginario, 1775 Il gran Cid, Florencie, Pergola, 3 Nov 1775 Le due contesse, Řím, Valle, 1776 La disfatta di Dario, Řím, Argentina, 1776 Dal finto il vero, 1776 Nitteti,, Petrohrad, 1777 Lucinda e Armidoro, Petrohrad, 1777 Achille in Sciro, Petrohrad, 1778 Lo sposo burlato, Petrohrad, 1778 Gli astrologi immaginari, Petrohrad, Ermitáž, 1779 Il matrimonio inaspettato (La contadina di spirito), Kamemyj Ostrov, 1779 La finta amante, Mogilev, 1780 Alcide al bivio, Petrohrad, Ermitáž, 1780 La serva padrona, Carskoje Selo, 1781 Il barbiere di Siviglia, Petrohrad, 1782 Il nondo della luna, Kamenyj Ostrov, 1782 Il re Teodoro in Venezia, Vídeň, Burgtheater, 1784 Antigono, 1785 La grotta di Trofonio, 1785 Olimpiade, 1786 Le gare generose, 1786 Pirro, 1787 La modista raggiratrice, 1787 Giunone e Lucina, 1787 Fedra, 1788 L'amor contrastato, 1789 Catone in utica, 1789 Nina, o sia La pazza per amore, Caserta, Royal Palace, 1789 I zingari in fiera, Neapol, Fondo, 1789 Le vane gelosie, 1790, Zemobia in Palmira, 1790 Ipermestra, Padova, Nuovo, 1791 La locanda, Londýn, Pantheon, 1791