náhled|Günter Grass (2010) náhled|Günter Grass (Autor: Das blaue Sofa / Club Bertelsmann)

Günter Wilhelm Grass (16. října 1927 Danzig, dnes Gdaňsk, Polsko – 13. dubna 2015, Lübeck, Německo) byl německý spisovatel. V roce 1999 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Proslul zejména románem Plechový bubínek, jenž se řadí ke klíčovým textům evropské poválečné literatury.

Život náhled|Doklad o Grassově zajetí Američany 8. května 1945 v Mariánských Lázních Narodil se roku 1927 ve Svobodném městě Gdaňsku. Otec Wilhelm Grass byl etnický Němec protestantského vyznání, matka Helene římská katolička původem z kašubského etnika. Rodiče vlastnili malý koloniál, což se také odrazilo v jejich nepříliš dramatickém životě katolicky orientované nižší střední třídy. Günter Grass studoval na gdaňském gymnáziu Conradinum; roku 1942 narukoval do pomocných sborů válečného námořnictva (Kriegsmarine), odkud o dva roky později přestoupil k Waffen SS. V únoru 1945 se účastnil bojové operace s 10. tankovou divizí SS „Frundsberg“. 20. dubna byl zraněn a později zajat americkou armádou; rekonvalescenci podstoupil v Mariánských Lázních. Rozhodnutí vstoupit do armády ve svých pamětech popisuje jako „útěk z měšťáctví, které jej stísňovalo v domě rodičů“. Dlouhou dobu však tuto skutečnost tajil a vyjevil ji až ve svých pamětech (Při loupání cibule), které údajně zneužil pro vlastní reklamu.

náhled|Dům v Gdaňsku, v němž Grass žil před válkou V následujících dvou letech (1946–1947) se učil kameníkem v Düsseldorfu, kde si osvojil základy práce s kamenem. Studoval sochařství a kresbu na Umělecké akademii v Düsseldorfu a později, v rozmezí let 1953–1956, na berlínské Universität der Künste; mezitím se stal členem Skupiny 47. Často zdůrazňoval, že: „Ve výtvarném umění jsem se vyučil, v literatuře jsem pouze samouk.“ Vystavil celou řadu soch a kamenických prací, sám si pak ilustruje své knihy. Většina výše uvedeného je patrná i v jeho knihách, jež nejsou autobiografií, ale často se odehrávají v jeho rodném Gdaňsku (Gdaňská Trilogie – Plechový bubínek, Kočka a myš, Psí roky).

Roku 1954 se Grass oženil se švýcarskou studentkou baletu Annou Schwarzovou; zde lze vysledovat pravděpodobný původ záliby jedné z hrdinek Psích let v baletu. Léta 1954 až 1960 trávil se svou manželkou v Paříži, v Avenue d'Italie, kde také vznikl rukopis Plechového bubínku. Tam se taky stal otcem dvojčat Franze a Raoula. Přestěhoval se do Západního Berlína, nicméně často také pobýval ve Šlesvicko-Holštýnsku. Po návratu do Německa se stal znovu otcem, a to hned třikrát: dcery Laury (* 1961), syna Bruna (* 1965) a dcery Heleny (* 1974). Po čtyřiadvaceti letech manželství se však rozvedl a o rok později (1979) znovu oženil, tentokrát s Ute Grunerterovou. V rozmezích let 1983–1986 zastával přední pozici v Akademie umění. Následující rok prožil v indické Kalkatě. Poté se vrátil do Německa.

Günter Grass odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Otevřeně podporoval disidentské hnutí a zveřejnil svou korespondenci s Pavlem Kohoutem. S emigrantem Tomášem Kostou založil časopis L 76. Od roku 1969, kdy v češtině vyšel Plechový bubínek, se jeho knihy v socialistickém Československu nevydávaly.

Zemřel v dubnu roku 2015 v Lübecku na následky infekce.

Co je zapotřebí říci V dubnu 2012 vyvolal kontroverzi, když v denících Süddeutsche Zeitung, La Repubblica a El País zveřejnil báseň Co je zapotřebí říci, v níž obvinil Izrael, že by mohl vyhladit íránský lid, odsoudil izraelský jaderný program a současně upozornil, že Berlín prodal Izraeli půltucet ponorek třídy Dolphin, schopných „poslat všechny bojové hlavice tam, kde se zatím neprokázala existence jediné jaderné bomby“; minulost Německa a holokaust dle něj nejsou omluvou pro to, aby člověk mlčel o jaderném arzenálu Izraele.Günter Grass: Was gesagt werden muss, online Četná německá média ji označila za „nenávistný pamflet“, který „zavání antisemitismem“, a izraelští představitelé mu zakázali vstup do země na základě zákona z roku 1952, který se vztahuje na členy nacistických organizací.

Obdobně proti Izraeli vystoupil vydáním své básně Hrdina našich dnů ze sbírky Jepice vydané 29. září 2012, ve které zachytil čin Mordechaje Vanunu – jeho zveřejnění jaderného programu v Dimoně, za které jej Izrael 18 let věznil.

Hanba Evropy Nemnoho neděl po předchozí básni poeticky podrobil kritice Evropu za způsob, jakým se zachovala k Řecku sužovanému krizí; Řecko, „zbavené práv“, přirovnal Grass „k dlužníkovi vysvlečenému donaha, vystavenému na pranýř“.

Nástin a principy tvorby Prvním Grassovým čistě prozaickým dílem (do té doby byl znám jako básník, dramatik a autor rozhlasových her) je historicko-satirická freska poválečného Německa Plechový bubínek, která Grasse předznamenává jako vypravěče bezmála epického charakteru. Text v sobě mísí popisnost naturalismu, nápaditost surrealismu, nezalekne se však ani experimentální polohy, v níž se střídají er-forma s ich-formou, dramatické i lyrické pojetí výpravy. Dílo je řazeno do magického realismu, jenž je obvyklý pro země latinské (ať už Španělsko, Kolumbie, Brazílie), avšak pro region střední Evropy je spíš výjimkou. Plechový bubínek se stává základním kamenem tzv. Gdaňské trilogie, za jejíž poslední díl – Psí roky (1963) – obdržel Grass roku 1999 Nobelovu cenu za literaturu. Grassova tvorba svým novým nečernobílým pohledem na válečné hrůzy a nacistické hnutí zásadně determinuje literární reflexi období nacistického, avšak i poválečného Německa a v jistém ohledu také přispěla k opětnému sblížení četných etnik střední Evropy. V tragicko-komickém pojetí všech jeho děl vyniká silný humanistický podtext, který nezapře politickou angažovanost, kvůli níž byl od roku 1961 ve východním bloku nežádoucím autorem (hra Plebejci zkoušejí povstání, román Místní umrtvení, próza Z deníku šneka). Nicméně Plechový bubínek vyšel česky v letech 1969 a 1987. Všechny Grassovy texty vynikají střízlivou ironií (v tom je zásadní odlišnost Grassova pojetí magického realismu), jíž se nebojí častovat každý z politických směrů včetně jemu vlastního sociálnědemokratického. Později však převažuje znovu epický přístup, který ovšem nevyčleňuje nic z politické reflexe.

Ironie hraničící s groteskou je přítomna i v románě Žabí lamento z roku 1992; jeho dějištěm je Gdaňsk na přelomu 80. a 90. let minulého století, hlavními hrdiny jsou německý historik umění a polská restaurátorka. Ve snaze napomoci smíření mezi oběma národy založí oba nadaci, která umožňuje pohřbívání vysídlených Němců v Gdaňsku. Jejich čin však vyvolá lavinu pohřbů Němců nejen v Gdaňsku a zakladatelům nadace se úplně vymyká z rukou. V obsáhlém románu Širé pole se Grass zabýval pádem Berlínské zdi, opětným sjednocením Německa a jeho dopadem na západní i východní Němce. Román vychází z poetického realismu Theodora Fontana, na jehož dílo i život často odkazuje, a prolíná jej se současností. Roku 1999 vydal Grass souhrn krátkých textů Mé století, v němž je každému jednomu roku věnována krátká kapitola. O tři roky později svým prozaickým dílem Jako rak, v němž se zrcadlí nové žurnalistické odstíny, inicioval veřejnou debatu o největší lodní katastrofě všech dob – sporném potopení Wilhelma Gustloffa. Značnou kontroverzi způsobila jeho autobiografie Při loupání cibule; jako autor se Grass často vracel do svého rodného kraje, obzvlášť do multikulturního Gdaňsku.

Ukázka z lyrického díla Báseň „Krmě proroků“. Text básně je zpřístupněn elektronicky v digitalizovaném archivu časopisu Tvar spravovaném Ústavem pro českou literaturu.

Dílo

Próza Gdaňská trilogie 1959 – Plechový bubínek (Die Blechtrommel) 1961 – Kočka a Myš (Katz und Maus) 1963 – Psí roky (Hundejahre) 1969 – lokální umrtvení (örtlich betäubt) 1972 – Aus dem Tagebuch einer Schnecke 1977 – Platejs (Der Butt) 1979 – Das Treffen in Telgte 1980 – Kopfgeburten oder Die Deutschen sterben aus 1986 – Potkanka (Die Rättin) 1988 – Zunge zeigen. Ein Tagebuch in Zeichnungen 1992 – Žabí lamento (Unkenrufe) 1995 – Širé pole (Ein weites Feld) 1999 – Mé století (Mein Jahrhundert) 2002 – Jako rak (Im Krebsgang) 2003 – Letzte Tänze 2006 – Při loupání cibule (Beim Häuten der Zwiebel) 2008 – Příběhy z temné komory (Die Box) 2009 – Unterwegs von Deutschland nach Deutschland. Tagebuch 1990) 2010 – Grimms Wörter. Eine Liebeserklärung

Poezie 1956 – Die Vorzüge der Windhühner 1960 – Gleisdreieick 1967 – Ausgefragt 1973 – Mariazuehren 1983 – Ach Butt, dein Märchen geht böse aus 1993 – Novemberland. 13 Sonette 1997 – Fundsachen für Nichtleser 2003 – Letzte Tänze 2007 – Dummer August 2012 – Eintagsfliegen 2015 – O konečnosti (Vonne Endlichkait)

Dramata 1956 – Zlí kuchaři (Die bösen Köche) 1957 – Povodeň (Hochwasser) 1958 – Onkel, Onkel 1958 – Noch zehn Minuten bis Buffalo 1966 – Plebejci zkoušejí povstání (Die Plebejer proben den Aufstand)

Korespondence 2003 – Günter Grass – Helen Wolff. Briefe 1959–1994 2007 – Uwe Johnson – Anna Grass – Günter Grass. Der Briefwechsel 1961–1984 2013 – Willy Brandt und Günter Grass – Der Briefwechsel (ed. Martin Kölbel)

Ocenění 1965 – Cena Georga Büchnera 1994 – Cena Karla Čapka 1999 – Nobelova cena za literaturu

Odkazy

Reference DPA, vpl, cg. Grass sklidil kritiku za obvinění Izraele. Ze zahraničí. Právo. Borgis, 6. duben 2012, roč. 22, čís. 83, s. 13. [cit. 2024-02-02]. .

Externí odkazy

Portrét Güntera Grasse na iLiteratura.cz, 16. 4. 2015 Recenze románu Plechový bubínek na iLiteratura.cz, 24. 7. 2015

Kategorie:Němečtí spisovatelé Kategorie:Kašubové Kategorie:Nositelé Nobelovy ceny za literaturu Kategorie:Němečtí nositelé Nobelovy ceny Kategorie:Nositelé Ceny Karla Čapka Kategorie:Držitelé čestných doktorátů Svobodné univerzity Berlín Kategorie:Příslušníci Waffen-SS Kategorie:Němečtí ateisté Kategorie:Spisovatelé magického realismu Kategorie:Narození v roce 1927 Kategorie:Narození 16. října Kategorie:Narození v Gdaňsku Kategorie:Úmrtí v roce 2015 Kategorie:Úmrtí 13. dubna Kategorie:Úmrtí v Lübecku Kategorie:Muži