náhled|Strana ze Sedleckého antifonáře, vytvořeného ve 2. čtvrtině 13. století Pojem česká hudba označuje jak hudbu, hudební kulturu a její projevy na území Česka v celých jeho dějinách, od pravěku do současnosti, tak hudbu provozovanou českými rodáky, jakékoli národnosti, za jeho hranicemi. Časově sahá historie české hudební kultury do 10. století. Můžeme sice předpokládat, že hudba byla součástí rituálů již u pravěkých obyvatel Česka, ale s výjimkou několika archeologických nálezů, u nichž se uvažuje o hudební funkci, nemáme jak tyto dějiny mapovat. Za nejstarší českou píseň je považován chorál Hospodine, pomiluj ny, jenž vznikl v 10. století. Nejstarší notace pocházejí z 11. století. Velkou politickou roli hrála hudba v husitské éře (15. století), bojová hymna Ktož jsú boží bojovníci se proslavila daleko za hranicemi. Velkou etapu české hudby představovalo baroko a klasicismus (17. a 18. století), kdy řada českých muzikantů odešla ze země a ovlivnila vývoj hudby evropské. Nejvýznamnějšími skladateli českého původu z této éry byli Heinrich Biber, Jan Václav Stamic, Antonín Rejcha a Jan Dismas Zelenka. V 19. století proměnil evropskou hudbu převrat, který je obvykle nazýván romantismem. Tento směr naplnil celé století. Česko do pantheonu jeho významných postav přidalo Bedřicha Smetanu a Antonína Dvořáka. Z Česka pocházel i Gustav Mahler, jenž propojuje hudbu romantickou a modernistickou. K rovněž přechodovému impresionismu lze řadit značnou část díla Josefa Suka a Vítězslava Nováka. Klasický hudební modernismus se ujal vlády na počátku 20. století a jeho velikány se z Čechů stali Leoš Janáček a Bohuslav Martinů. K nejvýznamnějším českým dirigentům patřil Rafael Kubelík. K nejslavnějším instrumentalistům z českých zemí klavírista Ignaz Moscheles, k operním pěvcům Magdalena Kožená. Nejproslulejším tělesem je Česká filharmonie. Z neklasických žánrů na sebe mezinárodním úspěchem upozornili Julius Fučík, Erich Wolfgang Korngold, Jan Hammer nebo Karel Gott. V roce 1946 vznikl nejvýznamnější český festival vážné hudby Pražské jaro.
Nejstarší česká hudba
Nejstarší památky náhled|296x296pixelů|Svatováclavský chorál Česká hudba má své kořeny v nejméně 1000 let staré duchovní hudbě. Nejstarší duchovní píseň v českých zemích byla staroslověnská Hospodine, pomiluj ny. Vznikla na konci 10. století, nebo na počátku 11. století. Původ je zřetelně staroslověnský, do textu písně ovšem pronikly – patrně v průběhu času – i prvky staročeštiny. Autor písně je neznámý, tradice autorství někdy připisuje svatému Vojtěchovi.
První duchovní píseň ve staročeštině Svatý Václave, vévodo české země (též Svatováclavský chorál) vznikla ve 12. století. Zapsána byla ale až ve 14. století v kronice Beneše Krabice z Veitmile. Autor je neznámý, tradované verze o autorství Arnošta z Pardubic nebo Jana Očka z Vlašimi padly se studiemi dokazujícími, že píseň je mnohem starší než uvedení arcibiskupové.
Podobně významná je Ostrovská píseň. Opěvuje přítomnost Krista ve svátosti oltářní. Zapsána byla v kodexu kláštera z Ostrova u Davle, podle prvního verše se jí též říká Slovo do světa stvorenie a oproti svatováclavskému chorálu má již složitější básnickou formu.
Již ve 13. století čeští hudebníci působili ve světě, jak dokládá osud Jeronýma Moravského. Pobýval v dominikánském klášteře sv. Jakuba v ulici Saint-Jacques v Paříži a sepsal zde Tractatus de musica, v němž shrnul veškeré hudební znalosti své doby.
Nejstarší hudební knihy
náhled|245x245pixelů|Antifonář královny Rejčky Jako samostatný druh notace se vyvinula specifická česká chorální notace (dříve zvaná rhombika), která vznikla v Čechách jako jeden z regionálních typů notace. Mezi nejstarší hudební písemné památky patří některé rukopisy, zpěvníky, např.: Rukopis Národního muzea z 11. století Svatovítský tropář z roku 1235 Sedlecký antifonář ze 2. čtvrtiny 13. století Antifonář královny Rejčky z benediktinského rajhradského kláštera – notace směřující k románské kvadratě, používané v monastických (řádových) knihách. Svatojiřský misál z počátku 14. století z knihovny Národního muzea, je významným notačním mezníkem přechodného systému. Zde již dochází k rhomboizaci některých znaků. Misál pochází z ženského benediktinského kláštera sv. Jiří na Pražském hradě Zlatokorunský antifonář ze 14. století psaný tzv. kurzívní gotikou Pražský kodex z konce 14. století, obsahuje skladby psané francouzskou notací Traktát Jana z Holešova, mnicha Břevnovského kláštera, obsahuje první zápis písně Hospodine, pomiluj ny na konci 14. století, ačkoli píseň je poprvé doložena již roku 1055. Jan z Holešova se domnívá, že autorem této písně je sv. Vojtěch. Jistebnický kancionál z 15. století, sborník duchovních písní v latině a češtině (obsahuje husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci) Žaltář Hanuše z Kolovrat z roku 1438 Graduál loucký z roku 1499 Královéhradecký speciálník z konce 15. století Franusův kancionál z roku 1505
Středověk vlevo|náhled|Vyšebrodský klášter Významným centrem středověké hudby byla Šumava. První hudební paměti lze nalézt v knihovně cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, založeného roku 1259. Jeden z vyšebrodských zpěvníků zachoval nejstarší českou světskou píseň: Otep myrrhy. Jde o píseň milostnou, ovšem o její světskosti se vedou spory, neboť její hrdinka, dívka toužící po milenci, může být též symbolem křesťanské duše toužící po Kristu. Světský charakter je jistější u písně Jižť mne všě radost ostává, jejímž autorem byl Záviš ze Záp, nazývá se proto také Závišova píseň (mylně byla přisuzována Závišovi z Falkenštejna, tento omyl pochází od Balbína). Píseň pochází ze 14. století. Dalším kandidátem na první světské hudební dílo je milostná píseň Dřěvo sě listem odievá. Ve Vyšším Brodě byl uchován i Hohenfurter Liederbuch (Vyšebrodský zpěvník), v němž je zapsáno 81 německých písní – jde o nejvýznamnější památku středověké německé literatury uchovanou na českém území (viz též Hudba Němců z českých zemí). Rukopis č. 42 z roku 1410 zachycuje píseň Jezu Kriste, ščedrý kněže. Její autorství bývá připisováno Janu Husovi. Rozšířila se i do protestantské Evropy, její německý text pořídil Martin Luther.náhled|Jistebnický kancionál Husitskou písňovou tvorbu, tedy tvorbu přelomu 14. a 15. století, zachoval Jistebnický kancionál (zejm. Ktož jsú boží bojovníci, Povstaň, povstaň veliké město pražské, Dietky v hromadu se senděme, Slyšte, rytieři boží, Ó, svolanie Konstancké). Husitský původ má patrně i nejslavnější česká vánoční píseň ("koleda") Narodil se Kristus Pán. Českobratrské písně 16. století redigoval Jan Blahoslav (např. Šamotulský kancionál z roku 1561). Blahoslav je také autorem první české hudební nauky (Musica, to jest Knížka zpěvákům náležité zprávy v sobě zavírající z roku 1558).
Typické pro české země jsou také roráty a liturgické zpěvy, které rorátní mši doprovázejí. Ty nemají v evropské kultuře obdobu. Pro roráty je příznačné střídání chorálního zpěvu a menzurálních písní coby komentáře chorálního tématu. Na konci 15. století vznikala tzv. literátská bratrstva, hudební spolky při náboženských (katolických i nekatolických) institucích, která měla cechovní charakter a značný vliv na rozvoj hudby a hudebního vzdělání v Česku. Z této doby zřejmě pochází rčení „co Čech, to muzikant“.
Mezi renesančními skladateli nacházíme libereckého rodáka Christopha Demantia. Hudební hvězdou Rudolfova dvora byl Slovinec Jacobus Gallus. Hudebními skladateli byli i Jan Campanus Vodňanský a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, známí spíše z jiných kontextů. Harantova Missa quinis vocibus je nejlepší ukázkou české vokální polyfonie přelomu 16. a 17. století.
Baroko a klasicismus vlevo|náhled|192x192pixelů|Heinrich Biber Důležitou etapou ve vývoji české hudby bylo baroko (17. a 18. století). Tehdy se hudba ustavila jako samostatný profesionální obor. Barokními tvůrci s velkým mezinárodním přesahem byli Heinrich Biber, Jan Dismas Zelenka a Antonín Rejcha. V Itálii působící Josef Mysliveček silně ovlivnil tvorbu mladého Wolfganga Amadea Mozarta.
Dalšími skladateli byli Adam Michna z Otradovic, Jan Ladislav Dusík, Jiří Antonín Benda, Jan Jiří Benda, František Xaver Richter, Jan Křtitel Vaňhal, František Xaver Brixi, Johann Caspar Ferdinand Fischer, Gottfried Finger, František Ignác Tůma, Andreas Hammerschmidt, Bohuslav Matěj Černohorský, Pavel Josef Vejvanovský, Samuel Capricornus a Leopold Koželuh. Významný zpěvník protestantských písní sestavil Jiří Třanovský.náhled|Jan Václav Stamic|180x180pixelůMnoho českých skladatelů a hudebníků působilo v době hudebního klasicismu v zahraničí, zejména v německých zemích, kde ovlivnili další vývoj evropské hudby. Mezi ně patří např. Jan Václav Stamic, zakladatel mannheimské hudební školy. Dalšími českými emigranty v éře klasicismu byli Vojtěch Jírovec, František Antonín Rössler, Florian Leopold Gassmann, Pavel Vranický, Antonín Vranický, Jan Zach, Václav Pichl nebo František Kramář. vlevo|náhled|Barokní divadlo v Českém Krumlově Barokní opera měla v Česku své epicentrum v Zámeckém barokním divadle v Českém Krumlově, jež vzniklo v roce 1682 za Jana Kristiána z Eggenbergu, kdy na zámku působila stálá profesionální hudební a herecká skupina. Rozvoji hudby sloužily v barokním Česku zejména šlechtické kapely, ta kroměřížská ve službách olomouckého biskupa Karla II. z Lichtensteinu-Castelcorna byla větší než dvorská vídeňská kapela. V roce 1713 bylo ve Šporkovo šlechtickém divadle v Praze (dnes Swéerts-Sporckův palác) uvedeno první moderní operní představení. Při příležitosti korunovace Karla VI. českým králem roku 1723 Praha viděla první operní premiéru (Costanza e Fortezza Johanna Josepha Fuxe). náhled|Stavovské divadlo Velký vliv na české hudební prostředí mělo několik pražských pobytů Wolfganga Amadea Mozarta. Přímo v Praze Mozart napsal a prvně uvedl operu Don Giovanni, stalo se tak 29. října 1787 v Nosticově, dnes Stavovském divadle.
V době národního obrození na barokní a klasicistní hudbu bezprostředně navázali Jakub Jan Ryba (zejm. Česká mše vánoční), Václav Jan Křtitel Tomášek či František Škroup, jemuž se dostalo té cti, že nevědomky složil českou národní hymnu. Škroup je také autorem první české opery Dráteník (1825). Tito autoři z počátku 19. století bývají označováni za předchůdce romantismu či preromantiky. Zárodky českého romantismu by šlo hledat i u Jana Václava Hugo Voříška či Josefa Dessauera.
Romantismus náhled|Bedřich Smetana|194x194pixelůBarokní a klasicistní tradice byla základna, na níž se ve druhé polovině 19. století mohli postavit klíčoví autoři moderní české vážné hudby, kteří jinak nasáli romantickou inspiraci především z německé hudební tradice. Prvním byl Bedřich Smetana (zejm. Má vlast, Prodaná nevěsta, Dalibor), často označovaný za zakladatele české moderní (nikoli modernistické) hudby. Ve svém díle usiloval o vytvoření svébytného českého hudebního stylu, přijal též ideu tzv. programní hudby.náhled|Antonín Dvořák|vlevo|198x198pixelů
Největšího mezinárodního ohlasu se dostalo Antonínu Dvořákovi, jenž se stal nejslavnějším českým skladatelem ve světě (zejm. Novosvětská, Rusalka, Slovanské tance, Violoncellový koncert h moll, Zlonické zvony, Čert a Káča, Stabat Mater či Rekviem). Podobně jako Smetana využíval lidovou hudbu, ale na rozdíl od Smetany nejen tu českou, ale i jinou slovanskou, a dokonce černošskou a indiánskou. Smetana a Dvořák byli později označováni za antipody a vytvořily se dva klany umělců a teoretiků – dvořákovci a smetanovci, neboli "kosmopolité" a "národovci". Toto stavění dvou klasiků proti sobě však na konci 20. století vyčpělo. Jistou relevanci nicméně má, že Smetana zastával Palackého koncepci dějin (opřenou o husitství), zatímco Dvořák jako silně věřící katolík nikoli, což se projevovalo v rozdílnosti zpracovávaných témat. náhled|Rodný dům Gustava Mahlera v Kališti