Tento článek popisuje rozdíly mezi dánštinou, norštinou (resp. jejími dvěma psanými standardy) a švédštinou, blízce příbuznými a do jisté míry vzájemně srozumitelnými germánskými jazyky, kterými se hovoří v oblasti Skandinávie.

Jazykový standard Švédština a dánština mají institucionálně daný psaný (spisovný) standard, který se používá při výuce ve škole, na úřadech, v médiích a podobně. V Norsku je jazyková situace složitější. V důsledku historického vývoje existují od 19. století dva rozdílné standardy pro psanou norštinu, které se v současnosti nazývají bokmål (dosl. knižní řeč) a nynorsk (nová norština). Obě spisovné formy jsou rovnocenné a každý se může svobodně rozhodnout, kterou bude používat. Bokmål upřednostňuje většina obyvatel Norska, ačkoliv je více vzdálený běžně mluvenému jazyku. Jeho základem je dánština, která byla do 1814 úředním jazykem v Norsku. Nynorsk je uměle vytvořený psaný standard, který vychází z norských nářečí. Je tedy bližší mluvené norštině, avšak používá ho maximálně 15 % mluvčích.

Co se týká výslovnosti, v Dánsku existuje jeden standard, který se používá například v médiích. Ve švédštině existují 3 uznávané standardy, které vycházejí z výslovnosti nářečí příslušných oblastí: středošvédský (Stockholm a okolí), jihošvédský a finský (finská švédština). V norštině nelze hovořit o „spisovné“ výslovnosti. Bokmål a nynorsk jsou především psané formy jazyka. Není pro ně stanovená „správná“ výslovnost. Pokud se těmito spisovnými jazyky hovoří (například v médiích, ve škole a podobně), je přijatelná jakákoliv výslovnost používaná v nářečí dané oblasti.

Vzájemná srozumitelnost Mluvčí jednotlivých jazyků obvykle čtou texty psané ostatními skandinávskými jazyky bez větších problémů. Pokud jde o mluvené slovo, Norové a Švédové spolu mohou komunikovat každý svým jazykem bez větších potíží. Ovšem vzhledem k odlišné výslovnosti dánštiny je vzájemné porozumění mluvenému slovu mezi dánštinou na jedné straně a norštinou a švédštinou na straně druhé zpravidla obtížnější.

Pravopis Dánština, norština i švédština se zapisují latinkou s dodatečnými znaky.

Dánská a norská abeceda mají tato dodatečná písmena, která se řadí v uvedeném pořadí na jejím konci: Æ æ, Ø ø, Å å.

Švédská abeceda má tato dodatečná písmena, rovněž řazená na konci: Å å, Ä ä, Ö ö.

Švédskému <ä> [ɛ/æ] a <ö> [ø/œ] odpovídá v dánštině a norštině <æ> a <ø>. Frekvence využití písmena <æ> je v norštině nižší než v dánštině (resp. ve švédštině frekvence <ä>). V odpovídajících pozicích mívá norština často <e>. Například: menn (nor.) – mænd (dán.) – män (š.) = muži.

Hlavní rozdílné rysy pravopisu Zásady pravopisu skandinávských jazyků jsou do značné míry společné. Kromě rozdílných dodatečných písmen (viz výše) jsou hlavní rozdíly následující:

Zatímco v dánštině a norštině je používá zdvojené <kk>, ve švédštině je místo toho spřežka <ck> (vyslovovaná jako [kː]): lykke (dán., nor.) – lycka (šv.) = štěstí.

Latinské přípony -tion, -cion, -sion, používané v dánštině a švédštině, se v norštině v souladu s výslovností [-ʃuːn] píší -sjon: lektion (dán., šv.) – leksjon (nor.) = lekce. Obdobně latinské <c>, před předními samohláskami vyslovované [s], se v norštině podle výslovnosti píše <s>: cigaret (dán.) – cigarett (šv.) – sigarett (nor.) = cigareta.

Ve švédštině se používá v cizích i v domácích slovech písmeno <x>. V dánštině a norštině se obvykle nahrazuje <ks>: växla (šv.) – veksle (dán., nor.) = vyměnit.

Při psaní vlastních jmen složených z několika obecných jmen se v dánštině píše velké písmeno u všech slov názvu, zatímco v norštině a švédštině je velké písmeno pouze u prvního slova: Det Hvide Hus (dán.) – Det hvite hus (nor. bkm.) – Det kvite huset (nnor.) – Vita huset (šv.) = Bílý dům. (Příklad zároveň ilustruje rozdíly při používání určitého členu.)

Další pravopisné rozdíly jsou zmíněny v části věnované fonetice a fonologii.

Fonetika a fonologie

Výslovnost norštiny a švédštiny je podobná. Jejich fonetické a fonologické systémy se velkou měrou shodují. Výslovnost dánštiny prošla odlišným vývojem. Fonetika a fonologie proto vykazuje mnoho rozdílů od norštiny a švédštiny, což ztěžuje vzájemné porozumění v ústním styku.

Intonace Charakteristickým rysem výslovnosti norštiny a švédštiny je melodický přízvuk. Slova se vyslovují s dvojí intonací. První intonace se vyznačuje klesavým tónem a je charakteristická pro jednoslabičná a některá dvouslabičná slova. Druhá intonace se používá u většiny dvouslabičných a víceslabičných slov. U těchto slov tón na první slabice obvykle klesá, ale následující slabika se vysloví tónem vyšším. Pravidla pro použití první nebo druhé intonace se regionálně (v norštině i švédštině) liší. Intonace v nečetných případech rozlišuje význam jinak stejně znějících slov.

Melodický přízvuk neexistuje v dánštině a také ve finské švédštině.

Ráz Zvláštním rysem výslovnosti dánštiny je ráz (stød). V češtině a v řadě dalších jazyků je známý jako tvrdý hlasový začátek, který se používá před samohláskami (na začátku slov nebo ve složeninách). V dánštině se však vyskytuje uvnitř slov po souhláskách i samohláskách. V písmu se nijak neoznačuje. Jeho přítomnost nebo nepřítomnost může rozlišovat významy slov, například: hun [hun] = ona × hund [hunˀ] = pes

V norštině a švédštině se ráz tímto způsobem nepoužívá.

Samohlásky Inventář samohlásek v norštině a švédštině je prakticky totožný. Oba jazyky mají 9 samohlásek dlouhých a 8, resp. 9 samohlásek krátkých (u většiny mluvčích není rozdíl ve výslovnosti krátkého /e/ a /ɛ/). V minulosti v nich proběhly změny, které nepostihly pravopis. Psané <o> se často vyslovuje jako [ʊ/uː], jindy však [ɔ/oː]. Tato změna neproběhla důsledně, a proto nelze jednoznačně stanovit pravidla čtení této samohlásky. Pro oba jazyky je charakteristická a zcela specifická výslovnosti psaného <u>, u nějž se zadní výslovnost posunula více dopředu. Vyslovované [ɵ/ʉː] je zvláštní zavřená zaokrouhlená samohláska, položená mezi zadním [ʊ/uː] a předním [ʏ/yː]. Ve švédštině se takto vyslovuje psané <u> důsledně, v norštině ve většině případů.

V dánštině takové změny neproběhly: stor: [sd̥oːˀɐ̯] (dán.) – [stuːr] (nor. šv.) = velký du: [d̥u] (dán.) – [dʉː] (nor. šv.) = ty

Dánština má více stupňů otevřenosti/zavřenosti samohlásek. Vztah mezi písmem a výslovností je méně přímočarý než v norštině a švédštině. Je silná tendence krátké samohlásky vyslovovat otevřeněji než dlouhé. Tato tendence je i v norštině a švédštině, ale rozdíly jsou mnohem méně zřetelné. Například otevřená výslovnost krátkého <i> jako [e]: visse [vesə] (dán.) – visse [vɪsːə] (nor.) – vissa [vɪsːa] (šv.) = určití.

Výslovnost psaného <a> je zpravidla posunutá dopředu [æ/æː], zatímco v norštině a švédštině je hlavně u dlouhé samohlásky tendence k zadní výslovnosti [ɑː], např. gade [ɡ̊æːðə] (dán.) – gate [gɑːtə] (nor.) – gata [gɑːta] (šv.) = ulice.

Délka samohlásek Všechny skandinávské jazyky rozlišují krátké a dlouhé samohlásky. Jejich délka má platnost při rozlišování významu slov. Dlouhé samohlásky se však vyskytují pouze v přízvučných slabikách.

V norštině a švédštině existují také dlouhé souhlásky, které se uplatňují v tzv. slabičné rovnováze. Znamená to, že přízvučná slabika v těchto jazycích je vždy dlouhá, přičemž jsou možné pouze kombinace dlouhé samohlásky s následující krátkou souhláskou (nebo žádnou souhláskou) a krátké samohlásky s následující dlouhou samohláskou.

Příklad (švédština): sil [siːl] (síto) × sill [sɪlː] (sleď)

V dánštině takové pravidlo není, avšak zdvojená souhláska nebo skupina souhlásek v písmu stejně jako v norštině a ve švédštině indikují, že předcházející samohláska je krátká.

Dvojhlásky Jednotlivé skandinávské jazyky se mezi sebou rozlišují vyžitím dvojhlásek. Ty se rozdělují na primární, tj. pocházející ze staré severštiny, a sekundární, vzniklé pozdějším vývojem.

V norštině se zachovaly primární dvojhlásky, přičemž v nynorsku jsou častější než v bokmålu.

V dánštině zanikly primární dvojhlásky, ale vyvinuly se četné sekundární s druhým, neslabičným členem [ɪ̯] nebo [ʊ̯]. V písmu jsou těžko rozpoznatelné.

Švédština (standardní) se popisuje jako jazyk bez dvojhlásek. Primární v ní zanikly a sekundární se nevyvinuly. (To neplatí pro některá nářečí švédštiny. Mohou v nich existovat jak primární, tak i sekundární dvojhlásky.) Dvojhlásky se vyskytují pouze v některých slovech cizího původu (např. Europa, paus).

Příklady: Dánština Bokmål Nynorsk Švédština Význam sten stein stein sten kámen ben bein/ben bein ben noha (dolní končetina) ø øy øy ö ostrov lørdag lørdag laurdag lördag sobota hav [haʊ̯] hav [hɑːv] hav [hɑːv] hav [hɑːv] moře dag [d̥æːˀ(ɪ̯)] dag [dɑː(g)] dag [dɑː(g)] dag [dɑː(g)] den

Samohlásky a flexe Dánština, norština i švédština při flexi (skloňování, časování) připojují, i když v omezené míře, koncovky. Tyto koncovky jsou vždy nepřízvučné a obsahují jen krátké samohlásky. Použití samohlásek v těchto koncovkách závisí na míře redukce, která je nejvyšší v dánštině. Ta připouští v koncovkách pouze redukované <e>, vyslovované jako [ə]. Bokmål má v koncovkách nejčastěji redukované <e>, méně často též <a>. Nynorsk častěji využívá <a>, méně často také jiné samohlásky. Švédština má nejnižší míru redukce. Připouští nejvíce samohlásek v koncovkách, přičemž základní samohláskou při flexi je <a>.

Příklady: Mluvnický jev Dánština Bokmål Nynorsk Švédština Význam Podst. jména – jedn. a množ. číslo gade – gader gate – gater gate – gater gata – gator [-ur] ulice (jedn., množ.) dag – dage dag – dager dag – dagar dag – dagar den – dny soldat – soldater soldat – soldater soldat – soldatar soldat – soldater voják – vojáci hus – huse hus – hus hus – hus hus – hus dům – domy Podst. jména – urč. tvar množ. čísla dagene dagene dagane dagarna (ty) dny Příd. jména – urč. tvar store store store stora (store) velký Příd. jména – stupňování stærkere – stærkest sterkere – sterkest sterkare – sterkast starkare – starkast silnější – nejsilnější Slovesa – infinitiv kaste kaste kaste/kasta kasta hodit

Souhlásky Výčet souhlásek je v dánštině, norštině a švédštině prakticky shodný. Liší se však výslovnost jednotlivých hlásek a v jednotlivých jazycích proběhly různé změny, které ovlivnily současný způsob čtení psaného textu.

Výslovnost <r>

Výslovnost <r> se ve skandinávských jazycích variabilní podle regionu. V dánštině je typická zadní výslovnost jako uvulární frikativa [ʁ] („ráčkované“, nekmitavé). V koncových pozicích je výslovnost oslabená na neslabičné [ɐ̯], viz např. stor [sd̥oːˀɐ̯] = velký.

Zadní <r> je charakteristické i pro oblasti na jihu Norska a Švédska. Pro většinu norského a švédského jazykového území je však typické alveolární kmitavé [r] nebo jednokmitové [ɾ]. Ve skupinách <rd, rl, rn, rs, rt> splývá <r> s následující souhláskou, která se pak vyslovuje jako retroflexní (se špičkou jazyka obrácenou k tvrdému patru): [ɖ, ɭ, ɳ, ʂ, ʈ]. Toto splývání a retroflexní výslovnost se nevyskytuje v dánštině a v oblastech se zadním <r>, např. størst [sd̥ɶɐ̯sd̥] (dán.) – størst [stœʂːt] (nor.) – störst [stœʂːt] (šv.) = největší.

Okluzivy Ve dvojicích okluzivních souhlásek /p – b/, /t – d/ a /k – g/ v germánských jazycích platí, že neznělé /p, t, k/ se ve většině pozic vyslovují a postaspirací (přídechem): [pʰ, tʰ, kʰ], zatímco /b, d, g/ jsou bez aspirace. Přítomnost nebo nepřítomnost aspirace zvyšuje vnímatelný rozdíl v uvedených dvojicích zvuků.

V norštině a švédštině se /b, d, g/ vyslovují zněle: [b, d, g]. V dánštině tyto souhlásky znělost ztrácejí [b̥, d̥, ɡ̊]. Od /p, t, k/ se liší pouze nepřítomností aspirace. Původní /p, t, k/ se zde také často změnily na /b, d, g/, např. købe [kʰøːb̥ə] (dán.) – kjøpe [çøːpə] (nor.) – köpa [ɕøːpa] (šv.) = koupit. Dánské /d/ se navíc po samohláskách vyslovuje [ð]: gade [ɡ̊æːðə].

Měkčení <g, k, sk>