Jimramov (moderně ) je městys v okrese Žďár nad Sázavou v Kraji Vysočina. Rozkládá se po obou stranách historické zemské hranice Moravy a Čech, čtrnáct kilometrů severovýchodně od Nového Města na Moravě. Jádrová část městyse a část Ubušín se nacházejí na území Moravy, části Benátky, Trhonice a Sedliště spadají do Čech. Historické jádro městyse je městskou památkovou zónou. Žije zde obyvatel. Jimramovu se také přezdívá „Merano Vysočiny“.
Název Původní název městyse bylo Jimramice či Jimramovice, což dokládá německá podoba jména (1361 Ingramycz, v novověku Ingerwitz či Ingrowitz), česky je vždy doloženo Jimramov. Bylo to pojmenování obyvatel vsi (původní zakončení bylo -ici) odvozené od osobního jména Jimram s významem "Jimramovi lidé". Záměna přípony -ice za -ov je doložena i u jiných sídel (Holešova, Prostějova, Tišnova).
Historie Počátky existence Počátky osidlování oblasti Osadu založil podle jedné z tradovaných verzí během 13. století blíže neznámý Jimram, snad syn kolonizátora Štěpána z Medlova. Tento Jimram spolu s Hermanem z Letovic před rokem 1269 zabral území na českomoravském pomezí, na které si činil nárok klášter v Litomyšli.Josef Dobiáš, Jimramov – kapitoly z historie městečka k 650. výročí první písemné zmínky, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 5. Opat si stěžoval u krále Přemysla Otakara II., jenž roku 1269 vydal listinu, v níž vymezil hranici mezi oběma stranami a zároveň tak určil hranici mezi Čechami a Moravou, která v oblasti Jimramova vedla řekou Svratkou a poté podél potoka "Strachwiow" (dnes Trhonický potok) a podél „bílých kamenů“ (pravděpodobně hraničníky) ke Svitavě. Listina zároveň dokládá, že v této době pronikali kolonisté až za dnešní Jimramov; ten ovšem přímo zmíněn není. Do dnešní doby se nedochovaly žádné prameny, které by pomohly určit přesnější dobu založení obce a její původní polohu.
Zakladatel Jimramov tak mohl být založen již ve druhé polovině 13. století anebo během první poloviny 14. století, protože je dnes těžké určit, kdo byl jejím zakladatelem. Mohl jím být Jimram I. z Medlova – zde chybně uveden jako Jimram II. (syn Štěpána I. z Medlova), Jimram (snad Jimram z Aueršperka; otec Geruše, o které se zmiňuje listina z roku 1325; z listiny z roku 1269),Vítězslav Grmela, K dějinám Jimramova, Dalečína a Vítochova. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1996, s. 12. Jimram z Kamene (roku 1348 prodává majetek náležící k hradu Kameni) či Jimram z Pernštejna. Jisté je, že zakladateli nebyli Jimram z Kamene, který se objevuje na listině z roku 1297 (Bočkovo falzum), ani Jimram z kroniky Jindřicha Řezbáře k roku 1299, jenž byl pánem na Bystřici.
K zajímavému názoru dospěl historik a archeolog Ludvík Belcredi. Ten se na základě rozboru majetkových poměrů tehdejší osady (a také na základě již dříve založených nových osad v okolí hradu SkályLudvík Belcredi, Panská sídla v Jimramově, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 88.) domnívá, že ji až v polovině 14. století společně založili Archleb ze Stařechovic a Jimram z PernštejnaLudvík Belcredi, Panská sídla v Jimramově, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 87. – v tomto případě vychází z listiny z roku 1365, kdy Archleb odkoupil Jimramovu část. Příchozí osídlenci pak pravděpodobně pocházeli z okolí Stařechovic.
Počátky První písemná zmínka o obci pochází z roku 1361, kdy Archleb ze Stařechovic zřizuje v Jimramově – tehdy se ještě jednalo o osadu – při kostele nadaci.K jejímu zřízení došlo nedlouho po smrti Jitky, manželky Archleba ze Stařechovic, která zemřela 5. února toho roku. Je zřejmé, že v té době zde byl nejen kostel a farář, ale také došlo ke zřízení místa kaplana a jelikož kaplana měly velké osady a střediska velkých obvodů, musel být Jimramov významný.Josef Dobiáš, Jimramov – kapitoly z historie městečka k 650. výročí první písemné zmínky, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 5-6. Archleb ze Stařechovic vlastnil jen část Jimramova, neboť druhá část, snad polovina,Přesná velikost osady není známa. Historik Ludvík Belcredi odhaduje na 12 usedlostí, což by odpovídalo průměrně velké vsi té doby. patřila Jimramu z Pernštejna. Roku 1365 Archleb tuto část odkoupil za 10 hřiven pražských grošů a spojil do jednoho vlastnictví.
Rekonstrukce podoby a hlavně typologie osady je velice složitá a plná domněnek. Podle názoru Ludvíka Belcrediho se jednalo o lánovou ves záhumenicového typu. V nařízení, podle kterého takovéto vsi vznikaly, byla podmínka udělení jednoho franckého lánuFrancký lán odpovídal rozloze přibližně 23,5 hektaru. každému z kolonistů. To by se v případě Jimramova mohlo jevit jako problém, nicméně do této podmínky spadaly i lesy, takže k jejímu naplnění pravděpodobně skutečně došlo.
Roku 1384 zdědili nedaleký hrad Skály spolu s Jimramovem a dalšími vesnicemi Archlebovi synové Erhart a Jan. O Janovi však chybí jakékoliv další prameny, takže můžeme předpokládat, že nedlouho poté zemřel.Ludvík Belcredi, Panská sídla v Jimramově, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 89. V roce 1391 nebo 1392 je na listině k příležitosti svatby Erharta ze Skal a jisté Kunky Jimramov uváděn jako městečko s tvrzí (... super municione (...) super opido Gimramow ...). Dále zde stál alodiální dvůr, mlýn a rybníky – všechny tyto objekty spolu s tvrzí nechal Erhart založit někdy mezi lety 1384–1391. Další zprávu o Jimramovu máme z roku 1398, kdy se Erhart oženil s Eliškou z Bludova a Bučovic a jako věno jí zapsal 375 hřiven grošů na Jimramově a Ubušíně. V roce 1407 pak Erhart označil za poručníka svých dětí v případě své smrti Erharta Pušku z Kunštátu.
V roce 1410 byl Erhart ze Skal pohnán Jindřichem z Jimramova, když si měl přivlastnit jeho rychtářská práva v Jimramově a na Javorku, žaloba však byla zamítnuta jako neopodstatněná. Přesto se Jindřich stává nejstarší historicky doloženou osobou z Jimramova. Zároveň se dozvídáme, že v této době měly obě vsi společnou rychtu. Ze starších zpráv se navíc dozvídáme, že v roce 1374 javorskou rychtu získal Archlebův panoš Vach, z čehož plyne, že Jindřich musel být buď jeho dědicem, nebo ji od něho či jeho dědiců odkoupit. V případě jimramovské rychty je zpráva z roku 1410 vůbec první zmínkou.
Po smrti Erharta ze Skal v roce 1415 (umírá patrně někdy v květnu toho roku, neboť v červnu je již zmiňována pouze vdova po něm) převzal správu panství Erhart Puška a následně přesunul na Skály svoji družinu. Kvůli jejich častým akcím máme zprávy o Jimramovu z let 1416–1419.Ludvík Belcredi, Panská sídla v Jimramově, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 90-91. Při podrobnějším studiu výslechů členů této družiny se dá říci, že Skály byly v této době z části opuštěné a lapkové hledali útočiště především v Jimramově a jeho bezprostředním okolí.Ludvík Belcredi, Panská sídla v Jimramově, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 91. Zda využívali jimramovskou tvrz a zda vůbec tato tvrz ještě existovala, není z dochovaných historických pramenů zřejmé. V rovině spekulací zůstávají možnosti, že lapkové sídlili přímo v Jimramově a obyvatelé vsi se k nim přidávali během výpadů. Stejně tak nemůžeme s určitostí říci, zda obyvatelé věděli, čím se tito lidé živí, kde sídlí, zda měli z jejich přítomnosti nějaký prospěch či zda je dokonce jejich přítomnost neinspirovala k podobným činům. Výslechové protokoly přináší jméno druhého doloženého obyvatele Jimramova, Mikoláše Nosatého. Z protokolů také víme, že se v Jimramově nezdržovali pouze Puškovi lidé, ale i členové jiných družin (např. Vítek ze Solenice) či tzv. lapkové na volné noze (Mikuláš Člupek). Erhart Puška v roce 1419 zemřel a Jimramov se stal předmětem dědických sporů, ze kterých vyšla vítězně dcera Erharta ze Skal a Elišky z Bludova a Bučovic († 1447Ludvík Belcredi, Panská sídla v Jimramově, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 92.) Žofie, manželka Jana Tovačovského z Cimburka.
V roce 1447 získala Žofie svůj zděděný majetek zpátky, ovšem již bez panských sídel, neboť Skály nechal v roce 1440 oblehnout a ještě ve stejný rok nebo v roce 1441 zbořit Hynek Ptáček z Pirkštejna, který jej měl původně převzít od Jana z Brezan, a tvrz v Jimramově zpustla a zanikla patrně někdy ve dvacátých letech 15. století. Dne 13. září 1462 pak Jan Tovačovský panství prodal Janu II. z Pernštejna. Ke vložení do zemských desk došlo v roce 1464 a při této příležitosti je zmiňováno městečko Jimramov se dvorem, patronátním právem a pobořeným hradem Skály a dále vsi Javorek, Ubušín, Sulkovec, Unčín a majetek v Pavlovicích a Pičulíně (Lhota).Ludvík Belcredi, Panská sídla v Jimramově, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 92-93. Jako odpůrce vkladu je zmiňován jistý Zich ze Svratky, který si nárokoval věno v Ubušíně.Ludvík Belcredi, Panská sídla v Jimramově, in: Jimramov 1361–2011, Jimramov 2011, s. 93.
Jimramov za husitských válek Zmínky o náboženském vyznání obyvatel Jimramova a okolí v období husitských válek se nám dochovaly ve farní katolické kronice. Zde je uveden následující záznam: „…celý kraj během náboženských a selských válek od katolické víry odpadl a částečně k Husitům, částečně Lutheránům přistoupil“. V té době vlastnil panství Erhart ze Skal, který byl, stejně jako jeho manželka Eliška z Bučovic a další příslušníci rodu pánů z Kunštátu, kališníkem. Proto katolíci Skály oblehli a pobořili. V této době katolíci napadli i Jimramov, ale ten zůstal kališnický. Zatímco v nedalekém Dalečíně se po válkách opět dařilo lupičství, zmínky o situaci na Jimramovsku z této doby chybí.
Jimramov za Pernštejnů náhled|Vratislav II. z Pernštejna zvaný Nádherný Roku 1462 koupil Jan II. z Pernštejna Jimramov od Jana Tovačovského z Cimburka a právě za Pernštejnů začal rozvoj městečka. Tehdy jimramovské panství tvořilo městečko s kostelem a farou, hrad Skály (ten byl již zbořený) a obce Javorek, Ubušín, Sulkovec, Unčín, Pavlovice a Lhota. Význam obce vzrostl po roce 1475]l za Viléma II. z Pernštejna, který roku 1500 rozdělil majetek na několik dílů, přičemž Jimramov se dostal do tzv. novoměstsko-jimramovského dílu, a jeho syna Jana, za nějž se začal vytvářet samostatný jimramovský díl. V roce 1537 získal Jimramov od císaře Ferdinanda I. právo pořádat dva osmidenní jarmarky s frejunkem, tedy dobou, kdy směli zboží nakupovat i kupci z jiných obcí – a to v pondělí před Povýšením svatého Kříže a ve čtvrtek na Boží vstoupení. Navíc dostal také právo pořádání týdenních trhů na každé pondělí. Zároveň také bylo potvrzeno povýšení Jimramova na městečko. Kdy k tomuto povýšení došlo, však není známo – Mons. František Havránek v knize Paměti městečka Jimramova uvádí rok 1350, který ovšem nemá podložený žádným historickým pramenem, v zemských deskách kraje brněnského (ZDB) je Jimramov takto označován v roce 1392.Josef Dobiáš, Nejstarší jimramovské privilegium, in: Jimramovský zpravodaj 2/2007. Janův syn Vratislav II. z Pernštejna připojil k Jimramovu 11 obcí, dále vydal obecní zřízení, právo várečné, právo výčepní, daroval lesy na Padělku, Prosičce a Holém vrchu a osvobodil obyvatele městečka od robot. Roku 1578 vrchnost jimramovským odsouhlasila vlastní pečeť, o deset let později prodali Jan V. a Maxmilián z Pernštejna panství Pavlu Katharinovi z Katharu, zemskému purkrabímu Markrabství moravského.
Jimramov za dalších majitelů Katharinové z Katharu a Dubští z Třebomyslic