náhled|287x287pixelů|Georeliéf představuje tvářnost neboli vzhled krajiny, liší se typem a regionem, v záběru lokalita členité Pohledeckoskalské vrchoviny, geomorfologického okrsku Žďárských vrchů Reliéf v geografii, též georeliéf, je odborný pojem geografie a geografických disciplín ve věcném významu slovního spojení „tvářnost neboli vzhled povrchu“ (reliéf) Země, v případě užití složeného slova georeliéf s jednoznačným významem spojeným s jeho první částí geo-, týkající se Země.
Z hlediska zemského povrchu (litosféry) je georeliéf svrchní plocha zemské kůry oddělující pevnou a tekutou část planety Země a současně je mezi těmito částmi plochou kontaktní. Pevnou částí Země tvořící její reliéf jsou pevniny (tzv. souše), včetně pedosféry a dna povrchových vod, také světového oceánu, tekutou částí se rozumí povrchová voda hydrosféry a také atmosféra.
Georeliéf není neměnný, podléhá změnám v důsledku geomorfologických procesů působících na svrchní plochu zemské kůry, např. v podobě přesunu hornin v důsledku přírodních nebo antropogenních vlivů i dalších změn vyvolaných geomorfologickými činiteli nesoucích s sebou energii, jak z vnitra planety Země (magma), v tzv. vnitřních pochodech reliéf zpravidla rozčleňující, tak i z okolního prostředí (Slunce, voda, proudění vzduchu – vítr), ve vnějším působení energie reliéf více či méně zarovnávající v čase.
Horniny různých vlastností a uskupených do tvarů různého původu a stáří, lišící se vzhledem i rozměry, vytváří georeliéf krajiny, v celém komplexu značně složitý a v čase proměnný, včetně horninotvorného cyklu. V souvislosti s podobnými procesy vzniku, charakteristickým vzhledem, geologickou strukturou a výškovou členitostí omezeného území v určité krajinné oblasti lze georeliéf typologicky rozlišit (bez lokalizace zeměpisnými souřadnicemi) na dva základní typy – nížiny (nadmořská výška 0–200 m, výšková členitost 0–30 m) a vysočiny (nadmořská výška nad 200 m, výšková členitost nad 30 m).
Nížiny jsou charakteristické blízkostí vod a vodních toků, geomorfologicky akumulační roviny s nezpevněným podložím sedimentů, vzniklé přesunem hmotných částic hornin, např. odnosem vodou (jezerní, říční aj.) nebo naváté větrem (eolické, např. písečná duna). Vysočiny jsou obecným označením členitého georeliéfu, morfometricky (podle relativní nadmořské výšky) lze rozlišit sníženiny, pahorkatiny, vrchoviny, hornatiny a velehornatiny, přičemž v jakékoliv nadmořské výšce se může nacházet i (typologicky) forma roviny, nepřesahující 30 m svoji výškovou členitostí. Podle výškové členitosti se pahorkatiny, vrchoviny a hornatiny dále člení na tzv. podtypy, ploché (nižší hodnoty relativní nadmořské výšky) a členité (s vyššími hodnotami).
Typy georeliéfu jsou lokalizovány zeměpisnými souřadnicemi v rámci územního (plošného) vymezení, v tzv. regionálním členění georeliéfu s určením rozlohy a vlastního pojmenování, do geomorfologických jednotek.
Původ slova Georeliéf je slovo složené, v českém jazyku s cizím původem a psané s dlouhou samohláskou „e“ (druhou ve slově) počeštěné, skládá se ze dvou částí, geo- tvoří první část vědeckých a odborných pojmenování (-dezie, -fyzika, -grafie, -logie, -morfologie, -politika aj.), pochází z latiny (gaeo) a je odvozena od původně řeckého slova „gaia“ ve významu českého slova Země, reliéf je slovo vícevýznamové, pochází z italského „relief“, označující plastický (vypouklý) obraz vystupující z plochy na pozadí, obvykle ve výtvarném umění, např. reliéf v sochařství, v oblasti zeměpisu znamená tvářnost neboli vzhled zemského povrchu, v podobě užití složeného slova „georeliéf", s jednoznačným významem.
Členění georeliéfu náhled|287x287pixelů|Georeliéf souvisí s tektonickou strukturou Země, kontinent Evropy je na jeho základě rozdělen do geomorfologických oblastí, na výřezu zeměpisné mapy jejich názvy a orientační rozmístění Na základě tektonických struktur planety Země je její georeliéf rozčleněn plošně do územních geomorfologických jednotek, řádově odlišných. Řádově nejvyšší v Evropě je tvoří na severu Kaledonská oblast, vzniklá tzv. kaledonským vrásněním (např. orientačně část Norska a Velké Británie) a Baltský štít (Finsko, Švédsko), na severovýchodě Východoevropská platforma (část Polska a Ukrajiny, Bělorusko, Pobaltské republiky, Rusko), na jihovýchodě Alpsko-himálajská oblast, též Alpsko-himálajský systém vzniklý tzv. alpinským vrásněním (Švýcarsko, Itálie, Slovensko, státy Balkánského poloostrova a také část Rakouska a Česka), na severozápadě Hercynská oblast, též Hercynský systém související také s tzv. variským, též hercynským vrásněním (Portugalsko, Belgie, Nizozemí, Dánsko a větší části Španělska, Francie, Německa a také Česka).
Systém geomorfologického členění georeliéfu se odvíjí od základních tektonických struktur Země a horotvorného procesu (orogeneze), v jednotlivých státech světa se i přes mezinárodní spolupráci geografů, geologů a geomorfologů vytvořily soustavy specifické a vztažené k určitému území s názvoslovím tvarů v národních jazycích a vymezením zeměpisnými souřadnicemi v regionálním členění.
V rámci fyzické geografie se studiem zemského povrchu, jeho vývojem (a také reliéfem) zabývá oborová vědní disciplína nazvaná geomorfologie. Předmětem studia jsou souvislosti mezi georeliéfem a jeho okolním prostředím a procesy (jevy) spojené s utvářením zemského povrchu. Geomorfologie označuje reliéf jako uskupení rozličných tvarů povrchu zemské kůry.
Ve vztahu k vymezenému území určité krajinné oblasti se georeliéfem zjednodušeně rozumí tvar zemského povrchu. V rámci půdního obalu Země (pedosféry) je reliéf krajiny v souvislosti s nadmořskou výškou, sklonem plochy (geomorfologických útvarů), orientací vůči světovým stranám a expozicí vůči Slunci, proudění vzduchu (větru) a vodě (též dešti) důležitým půdotvorným činitelem, ovlivňujícím např. zemědělskou produkci a péči o krajinu, v oblasti stavebnictví je georeliéf významný z hlediska projektování staveb a vytyčování tras dopravních cest.
Vznik georeliéfu Georeliéf je nehmotný, hmotným nositelem jsou horniny zemské kůry, vzhled svrchního povrchu Země souvisí s vlastnostmi hornin zemské kůry, jejich uložením, stářím apod. Výsledný tvar zemského povrchu vzniká v důsledku působení endogenních (vnitřních) a exogenních (vnějších) geomorfologických pochodů, endogenní pochody vedou zejména k vytváření nerovností povrchu, exogenní pochody směřují k zarovnávání povrchu a zmenšování výškových rozdílů.
Reliéf povrchu Země je značně složitý, popis v celé komplexnosti nesnadný. Členěn je na geometricky jednoduché plochy navzájem oddělené lomy spádu (hranami), označované jako hřbetnice, údolnice, úpatnice či úpatí, v terénu mají méně často ostrý lom spádu, povětšinou tvoří úzké přechodové plochy.
Plochy reliéfu vznikají působením geomorfologických pochodů, mohou mít různý vzhled, sklon, orientaci z hlediska světových stran a expozici vůči Slunci, proudění vzduchu nebo vodě i v podobě deště v závislosti na sklonu a orientaci. Působením geomorfologického pochodu v jednom směru vznikají geneticky stejnorodé plochy, jednotlivé plochy georeliéfu vytvářejí složitější povrchové tvary (formy).
Typologie Plochy se rozlišují podle spádnic na přímkové neboli přímé, konkávní neboli vkleslé (vhloubené tvary zemského povrchu, např. brána, brázda, kotlina, prolom, úval) a konvexní neboli vypuklé (vystouplé tvary zemského povrchu, např. kupa, vrch, hora), sklonem se dělí na rovinné (0–2°), mírně sklonité (2–5°), značně skloněné (5–15°), příkře skloněné (15–25°), velmi příkře skloněné (25–35°), srázy (35–55°) a sruby či stěny (sklon více než 55°).
Morfografie popisuje povrchové tvary na omezeném území, útvary se stejným vzhledem, historií vývoje a geomorfologickými pochody v závislosti na geologickém podloží vytváří v rámci vymezeného území určitý typ georeliéfu. Morfometrie (měření povrchových tvarů Země) rozlišuje výškovou členitost tvarů zemského povrchu ve čtverci 4x4 km jako rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším bodem (typologicky rovina, sníženina, pahorkatina, vrchovina, hornatina, velehornatina).
Klasifikace reliéfu náhled|274x274pixelů|Orientační příklady tvarů georeliéfu krajiny v topografickém nebo geomorfologickém významu Vzhled ploch závisí na vlastnostech, uložení a stáří hornin, které ji tvoří a procesech, které na ni působí. Georeliéf je složen z množiny tvarů vzniklých na zemském povrchu při reliéfotvorných pochodech v důsledku různých geomorfologických činitelů, např. působením magma při endogenním neboli vnitřním procesu nebo prouděním vzduchu (vítr), vody, též v podobě deště a zářivé energie slunečních paprsků při exogenním neboli vnějším působením energie. Působením jednoho činitele vznikly tvary monogenetické, tvary polygenetické jsou podílem dvou a více činitelů.
Výsledkem geomorfologických pochodů je reliéf zemského povrchu s geomorfologickými tvary označovanými (abecedně) podle vzniku antropogenní (vzniklé lidskou činností), denudační (např. vlivem eroze), eolické (vzdušným prouděním), fluviální (prouděním vody), glaciální (v důsledku ledovce, též doby ledové), krasové (v oblasti vápenců a dolomitů průnikem vody horninami, např. v podzemí jeskyně, na povrchu se spolupůsobením dalších erozních činitelů závrty), periglaciální (v oblasti před pevninským ledovcem, např. kamenné moře vzniklé také v souvislosti s tzv. periglaciálním klimatem), sopečné a strukturní (související s prostorovým uspořádáním hornin, jejich vlastnostmi, s různou odolností).
Tvar podle polohy reliéf pevninský reliéf oceánský (dno oceánu)
přímkové (ploché) plošina – plochý nebo mírně zvlněný povrch s převládající malou výškovou členitostí do 30 m, v regionálním členění georeliéfu např. Vysokochvojenská plošina planina – plochý povrch ve větší nadmořské výšce v oblasti vrchovin nebo hornatin s převládající výškovou členitostí do 30 m, v regionálním členění georeliéfu je typická rozsáhlá krajinná oblast Velké planiny spojující území Kanady, USA a Mexika, v malých plochách se v Česku vyskytuje např. v krajinné oblasti Kvildské pláně konkávní brázda – úzká protáhlá sníženina v terénu, v regionálním členění georeliéfu např. Boskovická brázda brána – protáhlá sníženina spojující sousedící lokality v krajině s větší rozlohou, v regionálním členění georeliéfu např. Moravská brána kotlina – výrazná sníženina obklopená vyvýšeninami okolní krajiny, v regionálním členění georeliéfu např. Milovská kotlina údolí – protáhlý tvar sníženiny lemované vyvýšeným terénem, erozní činností modelované říční údolí, podle příčného profilu do tvaru soutěsky, např. v národní přírodní rezervaci Kaňon Labe, typem údolí také trog nebo uvala úval – protáhlá sníženina v krajině se širokým dnem s výškovou členitostí do 75 m, v regionálním členění georeliéfu např. Hornomoravský úval
konvexní kopec – obecně označovaný tvar vyvýšeniny v krajině, rozměrově různý, morfometricky přesně nevymezený, původem vzniku i uměle navršená hornina pahorek – vyvýšenina terénu, malých rozměrů, nevýrazného úpatí, mírného sklonu svahů, původem vzniku i uměle navršená hornina, typický tvar pro pahorkatiny neboli krajiny „výškově malých kopců“, např. v regionálním členění georeliéfu Chvaletická pahorkatina kupa – v krajině vyvýšenina typická plochou zaoblenou vrcholovou částí, tvarem půdorysu eliptická, kruhová nebo nepravidelná, vyskytuje se také ve svahu hřbetů, rozměrově tvar v podobě pahorku, vrchu nebo hory, příkladem může být Biskupská kupa vrch – výraznější vyvýšenina v krajině, větších rozměrů, s relativní výškou 150–300 m, ve vrcholové části někdy se skalními výchozy, např. Pasecká skála, se shodným rozpětím výškové členitosti na určitém území tvar ve větším počtu (vrchy), v regionálním členění georeliéfu tvořící vrchovinu, typicky Žďárské vrchy, od nich odvozen tzv. žďárský typ georeliéfu