Kateřina II. (2. května 1729 Štětín – Petrohrad), známá též jako Kateřina Veliká (rusky Jekatěrina Alexejevna, rodným jménem Sofie Frederika Augusta) byla mezi lety 1762 až 1796 ruskou carevnou – nejdéle vládnoucí panovnicí této země. K moci se dostala po převratu, který uspořádala – což mělo za následek svržení jejího manžela Petra III. Za její vlády Rusko ožilo; stalo se větším a silnějším a bylo uznáno jako jedna z velkých evropských mocností.
V přístupu k moci a vládnutí v říši se Kateřina často spoléhala na své oblíbence z řad šlechty, zejména hraběte Grigorije Orlova a Grigorije Potěmkina. S pomocí úspěšných generálů, jako Alexander Suvorov a Pjotr Rumjancev nebo admirála Fjodora Ušakova, vládla v době, kdy se ruská říše rychle rozšiřovala dobýváním a diplomacií. Na jihu byl po vítězstvích nad Osmanskou říší v rusko-tureckých válkách rozdrcen Krymský chanát a Rusko kolonizovalo území podél Černého a Azovského moře známé jako Nové Rusko. Na západě byla nakonec polsko-litevská unie, které vládl dřívější milenec Kateřiny, král Stanisław August Poniatowski, rozdělena, přičemž největší podíl připadl Rusku. Na východě Rusko začalo kolonizovat Aljašku a vznikla Ruská Amerika.
Kateřina reformovala správu ruských gubernií a na její příkaz bylo založeno mnoho nových měst a obcí. Po vzoru Petra Velikého pokračovala v modernizaci Ruska dle západoevropských směrů. Branná povinnost a hospodářství však nadále závisely na nevolnictví a rostoucí požadavky státu a soukromých vlastníků půdy zintenzívnily vykořisťování nevolníků. To byl jeden z hlavních důvodů několika povstání, včetně rozsáhlého Pugačovova povstání kozáků a rolníků.
Kateřina se rozhodla nechat se naočkovat proti neštovicím britským lékařem Thomasem Dimsdalem. V té době to bylo považováno za kontroverzní metodu, ale uspěla. Později byl také naočkován její syn Pavel. Kateřina se poté snažila očkovat v celé své říši a prohlásila: „Mým cílem bylo prostřednictvím mého příkladu zachránit před smrtí množství mých poddaných, kteří neznali hodnotu této techniky, měli strach, byli ohroženi.“ Do roku 1800 bylo v carském Rusku aplikováno přibližně 2 miliony očkovacích látek (téměř 6 % populace).
Období vlády Kateřiny II. Veliké je považováno za Zlatý věk Ruska. Manifest o svobodě šlechty, vydaný během krátké vlády Petra III. a potvrzený Kateřinou, osvobodil ruskou šlechtu z povinné vojenské nebo státní služby. Stavba mnoha šlechtických sídel v klasickém stylu schváleném carevnou, změnila tvář země. Nadšeně podporovala ideály osvícenství a je často považována za osvíceného despotu.„Despot“ is not derogatory in this context. See Jako patronka umění předsedala věku ruského osvícenství, včetně zřízení Smolného institutu pro šlechtičny, první státem financované vysoké školy pro ženy v Evropě.
Život Původ a cesta do Ruska náhled|upright|Kateřina Alexejevna na obraze Georg Christoph Grootha z roku 1745. náhled|upright=1|Dům Kateřiny II. ve Štětíně Kateřina se narodila ve Štětíně v Pomořansku v Pruském království jako princezna Sophie Friederike Auguste von Anhalt-Zerbst-Dornburg. Její otec Kristián August Anhaltsko-Zerbstský patřil k vládnoucímu německému rodu v Anhaltském knížectvíFerdinand Siebigk: Christian August (Fürst von Anhalt-Zerbst). In: Allgemeine Deutsche Biographie (ADB). Band 4, Duncker & Humblot, Leipzig 1876, S. 157–59., ale jako guvernér města Štětín zastával hodnost pruského generála. Dva z jejích prvních bratranců se stali švédskými králi: Gustav III. a Karel XIII. ch 37 V souladu s obvyklou praxí ve vládnoucích německých dynastiích získala vzdělání především od francouzské vychovatelky a od lektorů. Své mládí prožila v německém Zerbstu (Srbišti), rezidenci jednoho z trpasličích německých říšských knížectví, jemuž vládl její otec, a ve Štětíně. Byla považována za divošku a známá pod přezdívkou Fike.
V roce 1744 si ji ruská carevna Alžběta I. Petrovna vybrala jako vhodnou manželku pro svého synovce Petra, vévodu holštýnsko-gottorpského, kterého předurčila za dědice ruského trůnu. Vedly ji k tomu jak vnitropolitické, tak mezinárodní mocenské zájmy. Neohlížela se ani na to, že si byli budoucí manželé sestřenicí a bratrancem (Sofiin strýc z matčiny strany byl manželem ruské velkokněžny Anny Petrovny a jejich potomek Petr měl být budoucím manželem Sofie a zároveň carem Petrem III.) Pro princezničku z nepatrného německého knížectví představoval tento sňatek, kterým se měla stát ženou panovníka jednoho z nejmocnějších evropských států, závratné společenské povýšení. Přes své mládí dokázala tomuto cíli podřídit vše a brzy se v cizí vzdálené zemi pragmaticky přizpůsobila zdejším poměrům a naučila všemu, co se od ní vyžadovalo. Například brzy po příjezdu do Ruska konvertovala rodilá Němka luteránské víry Sofie k pravoslaví a přijala jméno Jekatěrina Alexejevna, přestože pravoslavné náboženství nikdy zcela nepochopila a během dlouhých obřadů se prý nudila.
Manželství a mateřství náhled|upright|Car Petr III. vládl jen 6 měsíců; zemřel 17. července 1762. Poté, co Kateřina přestoupila na pravoslaví, mohla se provdat za následníka ruského trůnu a stát se velkokněžnou. Kateřinino manželství s Petrem nebylo příliš šťastné. Zpočátku si s o rok starším následníkem docela dobře porozuměla a stali se přáteli, ale časem, kdy se začala projevovat Petrova infantilita, se od sebe vzdalovali. Manželství zůstávalo dlouho bezdětné, což bylo velkým problémem. Carevna Alžběta si totiž přála především to, aby následník zplodil potomka, kterého ona sama, oficiálně neprovdaná, neměla. Kateřinino postavení u ruského dvora tak zůstávalo dlouho nejisté a hrozilo jí, že pokud nesplní svoji základní mateřskou povinnost, bude se muset vrátit do Německa. Manželé spolu ovšem až do roku 1752 nežili intimně, neboť Petr trpěl fimózou (zúžená předkožka). V roce 1752 ale podstoupil jednoduchou operaci a manželství bylo konečně naplněno. Jejich první dítě zemřelo při porodu, ale 20. září 1754, devět let po sňatku, přivedla Kateřina na svět syna Pavla a v roce 1757 ještě dceru Annu, která však po dvou letech zemřela. Jejich otcem pravděpodobně nebyl Petr. U Pavla se za nejvíce pravděpodobné považuje otcovství hraběte Sergeje Saltykova, ale uvažuje se také o Stanislavu Augustu Poniatowském, budoucím polském králi. Výchovu dětí převzala carevna Alžběta, Kateřina se do ní prakticky nemohla vměšovat a s dětmi se stýkala jen výjimečně. Narození syna však rázem změnilo její postavení. Nyní se stala skutečnou ruskou velkokněžnou, matkou následníka trůnu. Bylo téměř jisté, že nestane-li se carevnou jako manželka Petra III., bude jí jako regentka jejich nezletilého syna Pavla, pokud by Petr z nějakých důvodů na trůn nenastoupil.
Přestože se carevna Alžběta snažila Kateřinu naprosto izolovat také od politiky, Kateřině se podařilo postupně navázat kontakty s vlivnými kruhy.
„Dámská“ revoluce náhled|Korunovace Kateřiny II. ruskou carevnou zemřela carevna Alžběta Petrovna a Kateřinin manžel nastoupil jako Petr III. na ruský trůn. Rusko v té době válčilo v sedmileté válce na straně Rakouska. Petr však bezprostředně po nastoupení na trůn tento kurz změnil a přiklonil se k pruskému králi Fridrichovi II., kterého bezmezně obdivoval. To proti němu brzy vyvolalo silnou opozici. Skupina gardových důstojníků v čele s bratry Orlovými zosnovala proti neoblíbenému Petrovi spiknutí a již v červnu 1762 ho sesadila. Krátce nato byl Petr ve vězení zabit během hádky s důstojníky, kteří ho střežili. Cesta na trůn se tak uvolnila pro Kateřinu. Do Petrohradu vtáhla na koni v čele gardy v obleku důstojníka. Doprovázela ji kněžna Daškovová. Proto bývá tento převrat nazýván dámskou revolucí. byla Kateřina korunována v Uspenském chrámu moskevského Kremlu ruskou carevnou jako Kateřina II. O dva roky později, roku 1764, byl s největší pravděpodobností právě na její pokyn zlikvidován léta vězněný car Ivan VI. Nepopiratelné důkazy pro toto tvrzení ale neexistují.
Uspořádání polských záležitostí Kateřina II. se brzy zbavila politické závislosti na Prusku, zděděné po Petru III., přesto se Rusko na bojiště sedmileté války již nevrátilo. Naopak roku 1764 uzavřela carevna dohodu s Fridrichem II. o kontrole vnitropolitického vývoje v Polsku, neboť potřebovala přízeň pruského krále, aby se mohla vměšovat do polských záležitostí. Vnitřně slabé Polsko se již léta zmítalo v anarchii. Tento stav ruské diplomacii velmi vyhovoval, neboť polský stát se tak postupně dostal zcela do ruského vlivu. Roku 1764 zvolil sejm pod „kontrolou“ ruských vojenských jednotek za posledního polského krále v podstatě bezvýznamného litevského šlechtice Stanislava Poniatowského, který za vlády Alžběty Petrovny pobýval v Petrohradu, kde se sblížil s Kateřinou osobně. Veškerým snahám reformovat politický systém Polska a upevnit tak polský stát zevnitř ruská vláda zabránila.
Zákonodárná komise náhled|Dvůr Kateřiny Veliké v Petrohradu V té době si Kateřina dopisovala s předními osvícenými mysliteli západní Evropy, jako byl Voltaire, Charles Louis Montesquieu, Denis Diderot nebo Jean le Rond d'Alembert, což jí přineslo v Evropě velkou popularitu. Její oficiálně deklarované osvícenské postoje však byly často v rozporu s její konkrétní politikou a mnozí historikové je proto berou jako pouhou pózu. Roku 1767 svolala velkou zákonodárnou komisi, která měla vypracovat pro Rusko nový zákoník. Pokud by se účastníci řídili jejími propozicemi, v nichž – jak se sama v korespondenci přiznala – „vymačkala prezidenta Montesquieua“, stalo by se tehdy ruské impérium rázem nejsvobodomyslnějším státem. Komise, jejíž jednání poznamenaly rozepře mezi jednotlivými sociálními skupinami, však byla následujícího roku rozpuštěna pod záminkou začínající války s Tureckem. K obnovení jednání již nikdy poté nedošlo.
První rusko-turecká válka
V rusko-turecké válce v letech 1768–1774 dosáhlo Rusko, přestože se zdálo být k boji ne zcela připravené, absolutní převahy na souši i na moři. V červenci 1770 zvítězila ruská flotila u Česmenského zálivu ve Středozemním moři a rok poté obsadili Rusové území Krymského chanátu, který byl vazalem Turecka. Ještě předtím, v roce 1769, podnikli krymští Tataři poslední nájezd na ruské území, při kterém bylo napadeno Nové Srbsko a odvlečeno do otroctví několik tisíc lidí. Mírovou smlouvou z Küčük-Kainardži mezi Osmanskou říší a Ruskem byla Kateřina Veliká prohlášena „ochránkyní pravoslavného obyvatelstva“ v celé turecké říši a Krym se stal nezávislým na Turecku. Fakticky však podléhal od samého počátku ruské kontrole. Rusko opět získalo Azov a řadu dalších významných pevností v Černomoří. Ruské loďstvo konečně smělo proplouvat Bosporem a Dardanelami. Černé moře, které sultán dosud střežil „jako pannu ve svém harému“ přestalo být výlučně tureckou zónou.
První dělení Polska
Přestože petrohradskému dvoru daný stav vyhovoval, nechali se Rusové nakonec přesvědčit pruským králem Fridrichem II. a společně s Rakouskem si mezi sebou rozdělili roku 1772 část polského území. Rusko si tak kompenzovalo náklady na válku s Tureckem.
Pugačovovo povstání náhled|Jemeljan Pugačov soudí zajatého šlechtice V letech 1773–1775 propuklo v jihovýchodním Rusku rozsáhlé povstání kozáků, rolníků a nevolníků pod vedením Jemeljana Pugačova, který se vydával za údajně zachráněného Petra III. (samozvanectví mělo v Rusku hluboké kořeny). Po velkých počátečních úspěších se podařilo schopnému generálu Alexandru Vasiljeviči Suvorovovi povstání potlačit. Kateřinina vláda se tak dále upevnila.
Druhá rusko-turecká válka
náhled|vlevo|Rozšíření Ruské říše na úkor Polska a Osmanské říše za vlády Kateřiny Veliké náhled|Britská karikatura z roku 1791 o pokusu o vyjednávání mezi Kateřinou (napravo, podporovanou Rakouskem a Francií) a Tureckem