Svatopluk (cca 840 – 894; též Sventopluk, Zventapu, Zwentibald, Zuendibolch, Suatopluk; , staroslověnsky Свѧтопълкъ, starorusky Свѧтополкъ/Святополкъ, , novodobě též nazýván Svatopluk Veliký) byl v letech 871–894 třetí a nejvýznamnější panovník Velkomoravské říše. Pocházel z dynastie Mojmírovců.
Cesta k moci Svatopluk byl synovcem knížete Rostislava. Koncem 50. let 9. století Svatopluk získal politickou moc v Nitranském knížectví, které bylo součástí Velkomoravské říše. V roce 867 Rostislav Nitranské knížectví (opět) potvrdil jako lenní území Velké Moravy. Svatoplukův vliv na politické dění tak značně vzrostl. Svatopluk je uveden v soudobých písemných pramenech, konkrétně Fuldských letopisech v roce 869, kde se uvádí, že syn východofranského krále Ludvíka Němce Karloman „ničil ohněm a mečem království Rostislavova synovce Svatopluka“.
V roce 870 Svatopluk svěřil nitranské knížectví pod ochranu východofranské říše a Rostislavovi vypověděl poslušnost. Ten se pokusil Svatopluka zabít a obnovit svůj vliv v Nitranském knížectví. Svatoplukovi se ale podařilo Rostislava zajmout a následně ho předal do rukou Karlomana a jeho otce, východofranského krále Ludvíka II. Němce, dlouholetého Rostislavova oponenta. Rostislav byl odsouzen k smrti, později omilostněn a pouze oslepen a doživotně vězněn patrně v Klášteře svatého Jimrama (sv. Emeramma) v Řezně.
Svatopluk po tomto činu očekával, že ho Frankové potvrdí v pozici velkomoravského panovníka. Karloman ovšem namísto toho vyslal na Velkou Moravu dva franské markrabí, Viléma a Engilšalka I. Hornopanonského, coby velkomoravské regenty. Svatopluk byl obviněn ze zrady a zároveň se sv. Metodějem uvězněn. Moravané se domnívali, že Svatopluk zahynul, proto roku 871 vyvolali proti vnucené franské vládě lidové povstání a začali vyhánět franské posádky. Povstání vedl Slavomír, kněz z rodu Mojmírovců, příbuzný Svatopluka. Karlomanovi vojevůdci Vilém a Engilšalk se snažili bojovat se stejným úsilím, ale povstání neudusili. Karloman vyslal na Moravu vojsko, do jehož čela dosadil propuštěného Svatopluka, kterému nikdo nemohl prokázat zločiny, z nichž byl obviněn. Svatopluk slíbil Karlomanovi, že bude proti Slavomírovi bojovat. Karloman se pravděpodobně domníval, že Svatopluk, znalý místních opevnění, povstání přemůže. Jakmile ale franská výprava dorazila k pevnosti (pojmenované Franky jako Staré Město Rostislavovo), Svatopluk přeběhl na povstaleckou stranu, chopil se vojenského velení a nic netušící franské síly, které mezitím budovaly obléhací tábor, zcela rozdrtil. V květnu roku 872 poslal Ludvík II. Němec proti Moravanům Durynky a Sasy, kteří utrpěli další zdrcující až ostudnou porážku. Fuldské letopisy vypravují, že dokonce některá hrabata byla na útěku moravskými ženami kyji shazována z koní a zbita. Opět byla pak poslána vojska Franků proti Slovanům. Některé proti Čechům, další na pomoc Karlomanovu vojsku. Zatímco vojsko vedené mohučským arcibiskupem Luitbertem zahnalo české vojsko na útěk, würzburský biskup Arno a opat fuldského kláštera Sigibert, kteří byli posláni na pomoc Karlomanovi proti Moravanům, ač dotírali na Moravany, ztratili velké množství vojáků a vrátili se s velkými obtížemi. Zatímco Karloman v zemi Moravanů pustošil, Svatopluk tajně vyslal početné vojsko a přepadl šest tisíc Bavorů, kteří byli zanecháni na břehu Dunaje ke střežení lodí. Jedny pobil, jiné dal utopit v řece a další odvedl jako zajatce. A málokdo odtamtud unikl, pouze řezenský biskup Embrich s několika málo lidmi.
Knížetem vlevo|250px|náhled|Mapa Velkomoravské říše za svého největšího rozsahu za vlády Svatopluka I. Když na zásah papeže Jana VIII. byl Ludvík II. Němec donucen propustit arcibiskupa Metoděje ze zajetí v klášteře Elwangen, papežův legát Pavel z Ankony doprovodil arcibiskupa Metoděje ke Svatoplukovi. Ten se všemi Moravany přijal Metoděje a svěřil mu do správy všechny kostely a duchovenstvo ve všech městech.
V roce 874 Svatoplukův vyslanec Jan z Benátek, kněz z gradského patriarchátu, zřejmě Svatoplukův kancléř (není totožný se stejnojmenným papežským legátem do Dalmácie a Bulharska), dohodl ve Forchheimu uzavření míru s Ludvíkem II. Němcem. Tím se sice Svatopluk zavázal odvádět východofranské říši poplatky a formálně uznávat její svrchovanost, nicméně měl mírem se svým nejsilnějším sousedem zajištěn zcela volný prostor pro vlastní mocenskou expanzi. Ta byla usnadněna civilizačním náskokem (působení cyrilometodějské misie) na Velké Moravě oproti slovanským sousedům. Svatopluk tak už roku 874 získal území podél horního toku řeky Visly, dále ke své říši pevně přimkl dnešní slezské oblasti (Opavsko, Holasicko). V roce 881 (884) připojil kraj podél řeky Tisy, od roku 888 byly velkomoravskou součástí také Čechy (knížectví Přemyslovců) a Lužice (Lužičtí Srbové).
Svatopluk uskutečnil významnou společenskou a vojenskou reformu. Velká Morava potvrdila své silné postavení ve střední Evropě, a to i pokrokem ve vytváření moravské církevní samosprávy, na které se podílel Metoděj, který byl na podzim roku 869 papežem Hadriánem II. posvěcen na biskupa a ustanoven arcibiskupem Panonie a Moravy. Vnější působnost moravské církve byla v souladu s římskou zahraniční orientací moravského státu a vedle dočasné mírové politiky vůči Franské říši pravděpodobně souvisela s dalšími Svatoplukovými mocenskými ambicemi.
Králem V červnu roku 880 byl Svatopluk na vlastní žádost papežem Janem VIII. listinou „Industriae tuae“ přijat s celou zemí a veškerým lidem pod patronaci Říma a papežů, tedy v té době nejvyšší instance nadřazené i oběma císařstvím. Pasáž o pominutí jiných světských vládců zamítá veškeré nároky z franské nebo jiné strany. Papežskou bulou „Industriae tuae“ z roku 880 byl Metoděj potvrzen arcibiskupem a potvrzeno privilegium jeho arcbiskupství se sídlem na Moravě. Biskupem v Nitře se stal Wiching. Bulou „Industriae tuae“ byla Velká Morava prohlášena za léno Svatého stolce, čímž se jí dostalo rovnoprávného postavení s východofranskou říší. Svatoplukovi se „divina gratia“ (boží milostí) tedy roku 880 dostalo papežské patronance, jejíž prvořadý význam fakticky první mezi slovanským státem a Římem (když obdobný akt mezi Bulharskem a Římem vyzněl naprázdno), zdůraznilo označení Svatopluka titulem „unicus filius“, který byl vyhrazen císařům nebo byl používán pro označení kandidátů na císaře. Možná právě proto perská kronika „Země světa (Hudúd al-Álam)“ označila Svatopluka titulem císaře hned čtyřikrát. Za rozporů ve Franské říši, kde v té době právě nebylo císaře, představovalo Svatoplukovo království pro papežství nejsilnější státní útvar západního římského universa a protiváhu v jeho záměrech a politice vůči franskému panství v Evropě. K povýšení Svatopluka do hodnosti královské se vrací kronika Reginona z Prümu ve zprávě k o 10 let pozdějšímu roku 890 v souvislosti s někdejším pokřtěním Arnulfova nemanželského syna Svatopluka. Privilegium papeže Jana VIII. potvrdil list papeže Štěpána V. (VI.) „Svatoplukovi, králi Slovanů“ ze září roku 885. Zdůrazněn je teokratický původ vládní moci. Významným je též oslovení Svatopluka jako krále v římském hierarchickém pojetí. Roku 885 byl římskou kurií s potvrzením patronance a protekce „nulla terrarum obsistente intercapedine“ králem označován současně se zdůrazněním, že v rukou božích „sunt omnia iura regnorum“ („jsou všechna práva království“). Podle Dukljanské kroniky byl král Svatopluk legáty papeže Štěpána V. (VI.) "korunován rukou vikáře Honoria, kardinálů a biskupů podle způsobu římských králů (more Romanorum regum)".
Králem nazývá Svatopluka také saský kronikář Widukind, bavorský letopisec Jan Aventinus, Kosmas, Dalimil, Přibík Pulkava z Radenína a řada dalších. Na rozdíl od Fudských letopisů, jejichž označení Svatopluka jako vévody (dux) je projevem jejich tendenčnosti, užívá Regino z Prümu adekvátního označení král (rex), odpovídající oslovení římské kurie roku 885. Svatopluka jako krále Moravy titulují všechny následující kroniky: Reginonis Chronicon (Kronika Reginona), Widukindi Monachi Corbeiensis Zrum Gestarum Saxonicarum (Saské dějiny korvejského mnicha Widukinda), Cosmae Pragensia Chronica Boemorum (Kosmy pražského kronika Čechů), Presbyteri Diocleatis Regnum Sclavorum (Letopis popa Dukljanina Království Slovanů), Annalista Saxo (saský letopisec), Annales Gradicenses (Letopisy hradišťské), Notae de episcopis Pataviensibus (Záznamy o pasovských biskupech), Dalimilova kronika, Cronica Przibiconis dicti Pulkaua (Kronika Přibíka, zvaného Pulkava), Annales Bohemici (Letopisy české), Auctarium Mellicense (Auktárium melcké), Granum catalogi praesulum Moraviae (Jádro katalogu biskupů moravských), Augustini Olomucensis Episcoporum Olomucensium series (Augustin Olomoucký seznam olomouckých biskupů), Aeneas Sylvius Picollomini Historia Bohemica (Dějiny české Aenea Sylvia Piccolominiho), Ioannis Aventini Annales Boiorum (Letopisy Bavorů od Jana Aventina), Ibn Rusta, Kniha vzácných drahokamů (Kitábu l-a láqin-nafísati). Ibn Mahmud Gardízí v díle Kniha okrasy historie (Kitábe zajnu l-achbár) píše sice ne o králi, ale o nejvyšším vládci, který „si klade na hlavu korunu“. Kroniky tedy titulují naprosto stejně jak Svatopluka I. Moravského, tak i západoevropské krále.
Vztahy k sousedním státům