Vidnava (německy Weidenau, polsky Widnawa) je město v okrese Jeseník v Olomouckém kraji. Žije zde obyvatel. Jeho historické jádro se roku 1992 stalo městskou památkovou zónou.
Poloha Město Vidnava sousedí na východě a severu s Polskem (gmina Otmuchów), na západě s obcí Velká Kraš a na jihu s obcí Stará Červená Voda. Od okresního města Jeseník je vzdáleno 23 km a od krajského města Olomouc 127 km.
Území města geomorfologicky patří k provincii Česká vysočina, subprovincii krkonošsko-jesenické (sudetské), oblasti Krkonošsko-jesenické podhůří (Sudetské podhůří), geomorfologický celek Vidnavská nížina.
Území Vidnavy spadá do povodí Odry, resp. Kladské Nisy. Vidnavou protéká severovýchodním směrem říčka Vidnávka; české území opouští na nejnižším místě Jesenicka (221 m n. m.). Na sever při státní hranici se nacházejí Vidnavské mokřiny.
Území města pokrývá z téměř 54 % zemědělská půda (41 % orná půda, 8,5 % louky a pastviny), z 19,5 % les, z více než 10 % vodní plochy a z více než 12 % zastavěné a ostatní (např. průmyslové) plochy.
Název Osada dostala jméno podle říčky, jejíž jméno bylo Vidná nebo Vidnava. Jeho základem bylo přídavné jméno vidná (tj. voda) označující vodní tok s průzračnou, průhlednou („vidnou“) vodou. Jméno osady je v nejstarším (spolehlivém) dokladu z roku 1266 zapsáno jako Wydna (dále pak 1285 Vidna, 1291 Wydna, 1302 Widna). To může odpovídat tvaru Vidná, ale stejně tak může jít o německou hláskovou úpravu tvaru Vidnava. Dnes užívaný tvar je poprvé doložen 1290 v podobách Wydnavia a Wydnav. Německé Weidenau (poprvé doloženo 1284) vzniklo hláskovou úpravou českého Vidnava, teprve dodatečně chápáno jako Weiden-au („vrbová niva“).Hosák, Šrámek: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, Praha 1980, str. 705.
Historie Středověk a 16. století náhled|Historické měšťanské domy v ulici Radniční náhled|Ulice Svobodova Vidnava se nachází na nejníže položeném místě Jesenicka, nejvýhodnějším pro zemědělství, a také jen zde byly nalezeny stopy dřívějšího germánského a slovanského osídlení.
Založení Vidnavy se poprvé zmiňuje (pod názvem Wydna) v listině pro vidnavské fojtství hlásící se k roku 1291; ta se ale vztahuje ke stavu v letech 1266–1268. Zmíněnou listinou potvrzuje vratislavský biskup Tomáš II. Zaremba široká práva zakladatele (lokátora) Vidnavy a prvního vidnavského fojta Rüdigera Heldore. Vidnava tedy byla založena v rámci kolonizace Jesenicka vratislavskými biskupy ve 13. století, a to přímo jako město, o čemž svědčí i její typicky městský půdorys. Není jisté, zda zde před založením města existovala stejnojmenná ves nebo zda bylo město založeno na pozemcích vesnice Kraše.
Od 13. až do počátku 15. století byla Vidnava nejvýznamnějším řemeslnickým střediskem i správním centrem na Jesenicku. Již roku 1284 je zde zmiňována fara. Roku 1369 je zmiňováno opevnění, které obepínalo město ze všech stran a bylo přerušeno jen Horní a Dolní branou, za nimiž se vytvořila Horní a Dolní předměstí (dochované zbytky hradeb jsou však až z doby pohusitské). Rozvoj města však byl na dlouho přerušen, když 20. března 1428 město zcela vypálila husitská vojska. Vidnava zůstala dlouho vylidněná a ještě třicet let po katastrofě byli bývalí vlastníci domů a polností marně vyzýváni, aby se vrátili ke svému majetku.
Vratislavští biskupové se zprvu snažili škody městu nahradit (např. mu 1441 darovali zdejší mlýn), ale poté, co byla Vidnava roku 1468 znovu poškozena při obléhání vojsky Jiřího z Poděbrad, ji raději zastavovali i s okolními vesnicemi, které z ní byly spravovány. Mezi ně patřila Velká Kraš, Malá Kraš, Fojtova Kraš, Hukovice, Šubrtova Kraš (Krasov), Kobylá, Černá Voda, Červená Voda, jakož i další vesnice v dnešním Polsku a biskupské lesy. V letech 1470 až 1497 bylo panství zastaveno otmuchovským purkrabím z rodu von Meynholt, pak Jindřichovi z Tetova, roku 1506 – již bez samotné Vidnavy – Hannsovi von Nimptsch.
Teprve v 16. století se město začalo znovu rozvíjet: byla mu potvrzena stará privilegia, zejména právo várečné a trhy. Roku 1551 byla rovněž postavena renesanční radnice. V této době však již Vidnavě konkurovaly blízký Javorník jako oblíbené sídlo biskupů a Jeseník a Zlaté Hory jako významná horní města. Rozvoj byl zpomalen rovněž požárem roku 1574, kterému padlo za oběť prakticky celé město, a poté několika epidemiemi neštovic. Roku 1619 město zřídilo špitál sv. Jakuba.
17. a 18. století Třicetiletá válka se dotkla města mnoha průchody vojsk, požárem a epidemií moru. Následné čarodějnické procesy zde neprobíhaly s takovou intenzitou jako na jiných místech Jesenicka, přesto zde byly roku 1669 mučeny dvě ženy z Fojtovy Kraše. Nový ničivý požár zažila Vidnava roku 1713. Do řady pohrom lze přiřadit i války o rakouské dědictví, kdy byla Vidnava obsazována střídavě pruskými i rakouskými vojsky. Dlouhodobější význam však měl výsledek těchto válek – rozdělení Slezska roku 1742, kterým se Vidnava ocitla na pruské hranici bezprostředně obklopená ze tří stran hraniční čarou a přišla o své dosavadní hospodářské zázemí.
Vidnava se alespoň stala významnou celní stanicí. Rovněž byla zpočátku vybrána jak místo, odkud měly být vykonávány správní funkce pro tu část Niského knížectví, která zůstala Rakousku. Stala se sídlem (biskupské) zemské vlády a (císařského) zemského staršího. Zemská vláda se však již roku 1767 přestěhovala do Javorníka, kde se vratislavský biskup zdržoval, a úřad zemského staršího byl zrušen roku 1783, kdy Josef II. spojil zbylé části Niského, Krnovského a Opavského knížectví a moravské enklávy ve Slezsku do nově vzniklého Opavského kraje.
Trvaleji zůstal Vidnavě význam z hlediska církevního. Bylo nutno reorganizovat správu té části vratislavské diecéze, která zůstala na rakouském území (jednalo se o dvě oddělená území – Jesenicko a Těšínsko). Již roku 1742 bylo ve Vidnavě zřízeno nové arcikněžství a roku 1746 byl zřízen tzv. Niský komisariát, kterému podléhala zmíněná jesenická část. Obě instituce ve Vidnavě zůstaly až do zřízení českotěšínské apoštolské administratury roku 1946.
19. století náhled|Bývalý kněžský seminář náhled|Vila Mladek Hospodářský rozvoj města v první polovině 19. století byl pozvolný. Ve městě byla již od roku 1770 v provozu plátenická manufaktura, ve Vidnavě bylo shromažďována i příze předená v okolních vesnicích, tkalo se tu i hrubé vlněné sukno – haras. Tato výroba však byla vcelku drobná a jen doplňovala místní zemědělství a drobné řemeslo. Pokusy o těžbu hnědého uhlí a rašeliny se nezdařily. Významné zůstalo postavení Vidnavy jako hraničního města, přes které procházelo zboží do Pruska: nacházel se tu do roku 1833 celní inspektorát, poté oddělení (od roku 1841 velitelství) finanční stráže. S rozvojem dopravy souvisí také bourání městských hradeb v letech 1830–1834 (zachovaly se z nich jen zbytky kolem fojtského zámečku). Od roku 1838 měla Vidnava městského lékaře, o pět let později byly instalovány lucerny pro trvalé noční osvětlení.
Ve Vidnavě měla značný ohlas revoluce roku 1848. Byl vytvořen oddíl národní gardy, v jejímž čele stál majitel zdejšího zámku a fojtského panství baron von Gilgenheim. Ve volbách do frankfurtského sněmu byl ve vidnavském okrsku zvolen vídeňský advokát dr. Albert Trampusch (1816–1894), pocházející ze Zlatých Hor, který patřil k umírněné levici a k zastáncům připojení Rakouska k Německu a později byl za svou revoluční aktivitu vězněn mj. na Špilberku.
Roku 1850, po zrušení poddanství a patrimoniální správy, se Vidnava stala sídlem soudního okresu; správní funkci, kterou ztratila koncem 18. století, však převzal Jeseník jakožto nové sídlo okresu politického. K rozvoji hospodářství města přispěla jednak těžba kaolínu a zřízení kaolinové továrny (šamotky) v 60. letech bratry Josefem Latzelem a Antonem Latzelem, jednak napojení Vidnavy na železnici. Roku 1897 byla vybudována přípojka z Hukovic, dalším ekonomickým příslibem bylo prodloužení trati do německé Nisy roku 1911. Důležitým pro hospodářství města zůstala jeho úloha jako střediska pro odbyt a zpracování (pivovar, lihovar) zemědělských produktů z okolních vesnic. Roku 1908 byla zřízena městská plynárna.
Dobrá hospodářská situace se odrazila v nové reprezentativní výstavbě, například nové radnice v novogotickém slohu (1867), které ustoupila původní renesanční radnice. Významným úspěchem bylo získání gymnázia roku 1871, neboť na Jesenicku od zrušení piaristického gymnázia v Bílé Vodě roku 1829 střední školství chybělo. Roku 1899 navíc vratislavský biskup ve Vidnavě zřídil bohoslovecký seminář (vysokou školu) pro rakouskou část své diecéze.
Roku 1868 povolal vratislavský biskup na žádost vidnavského faráře do města řád boromejek. Ty postupně doplnily vidnavské školství o obecnou i měšťanskou dívčí školu a penzionát, pracovaly též v péči o nemocné a pomáhaly v biskupském semináři.
20. století náhled|Místo, kudy do roku 1959 vedla státní hranice (chodník a trávník leží na bývalém polském území) náhled|Paneláky v historickém centru Vidnavy Úzké hospodářské i politické vztahy Vidnavy s Německem se odrazily i na zdejším politickém smýšlení. Již před I. světovou válkou zde prosazoval pangermanistické ideje spolek „Nordmark“. V poválečném období zde dominovaly nacionalistické strany DNP a DNSAP, ačkoli jinak na Jesenicku převládaly strany sociálně-demokratická a křesťansko-sociální. Zde také již v roce 1919 došlo k incidentům s československou armádou, roku 1921 pak bylo odhaleno i pašování zbraní pro tzv. místní obranné sbory.
Přes omezení přeshraničního styku město v meziválečné době prosperovalo i díky zákazníkům a turistům z německé strany hranic. Hlavními zaměstnavateli byla šamotárna, dále lom ve Stachlovicích (připojených k Vidnavě roku 1924 spolu s Vidnavským Fojtstvím a Novou Malou Kraší) a kamenické dílny, správa arcibiskupského zemědělství a lesnictví, ale i správní a finanční úřady a finanční ústavy. Ve městě bylo zřízeno kino i muzeum.
Československé úřady nebyly ke školství ve Vidnavě příznivě nakloněny. Městské gymnázium, které po zřízení gymnázia v Jeseníku zaznamenalo pokles žactva, bylo roku 1923 redukováno na nižší a roku 1927 definitivně zrušeno. Rovněž se uvažovalo o zrušení kněžského semináře. Naopak boromejky završily své vzdělávací úsilí zřízením odborné školy pro ženská povolání roku 1929.
Národnostně napjatá situace se dále vyostřila koncem 30. let. Obyvatelstvo Vidnavy se většinově orientovalo na Sudetoněmeckou stranu. V těsně předmnichovské době je odhaleno opět pašování zbraní a vytváření povolených i nepovolených ozbrojených paramilitaristických oddílů. Ještě před Mnichovskou dohodou začal na Vidnavsku puč freikorpsů. 22. září 1938 jimi byla Vidnava fakticky obsazena. Přitom padli dva příslušníci finanční stráže – Josef Novák a František Pospíšil – jimž byla po válce na budově pošty odhalena pamětní deska.
V době německé okupace byl teologický seminář přemístěn do kláštera k boromejkám (jeho studenti byli tak jako tak většinou odvedeni k vojenské službě) a v budově semináře byl zřízen zajatecký tábor pro anglické a francouzské důstojníky. Přímo válka na Vidnavu dolehla v prvních měsících roku 1945, kdy městem procházely pochody smrti a obyvatele terorizovaly stanné soudy hledající zběhy a „zbabělce“. Samotný průchod fronty pak nezpůsobil ve Vidnavě větší škody, zato následný odsun německého obyvatelstva, zejména jeho první „divoká“ fáze, se vyznačoval násilím. Organizovaný odsun probíhal od 26. července 1945 do 3. října 1946. Patronem zdejších vysídlenců se roku 1955 stalo město Neuburg an der Donau.
Vidnava pak byla více méně úspěšně dosídlována mj. pomocí etnických Slováků z Maďarska a Rumunska, později též Řeky uprchlými před občanskou válkou. Soudní okres Vidnava byl již od roku 1945 „dočasně“ spravován z Jeseníka a nakonec byl roku 1949 zrušen. Provoz na železnici do Nisy byl zastaven z důvodu poškození železničního mostu přes Vidnavku a již nikdy nebyl obnoven. Faktické uzavření státní hranice odsoudilo Vidnavu k roli zanedbávaného okrajového města poválečného Československa.