Ludvík Svoboda (25. listopadu 1895 HroznatínMatriční záznam o narození a křtu (vlevo dole) – 20. září 1979 Praha) byl československý voják a politik, účastník prvního a druhého odboje a v letech 1968–1975 sedmý prezident Československa.
Během druhé světové války velel jako brigádní generál 1. československému armádnímu sboru na východní frontě, bojujícímu v sestavě Rudé armády Sovětského svazu. Po osvobození Československa byl v letech 1945 až 1950 ministrem národní obrany. Po dlouhých letech v ústraní byl v roce 1968 zvolen prezidentem Československé socialistické republiky. Jeho druhé funkční období bylo de facto ze zdravotních důvodů předčasně ukončeno v roce 1975 na základě pro tento účel přijatého ústavního zákona č. 50/1975 Sb.
Život
Mládí Narodil se v Hroznatíně na Českomoravské vrchovině jako třetí dítě do selské rodiny Jana Svobody (1862–1896) a jeho manželky Františky, rozené Chalupové (1868–1957). Otec mu zemřel, když byl Ludvíkovi sotva jeden rok (9. prosince 1896), podle matriky na následky kopnutí „koňskou nohou do břicha“.Matriční záznam o úmrtí Matka se 21. února 1898 podruhé vdala za Františka Nejedlého (1862–1913)Matriční záznam o sňatku (vpravo dole). Ludvík tak vyrůstal se starším bratrem a sestrou z prvního manželství a třemi sourozenci z druhého manželství matky. Po absolvování měšťanské školy navštěvoval Zemskou zemědělskou školu ve Velkém Meziříčí, kde získal agronomické vzdělání, které si doplnil praxí ve vinařství v Rakousku. V roce 1915 byli oba bratři Josef i Ludvík odvedeni do rakousko-uherské armády, Ludvík jako domobranec k pěšímu pluku č. 81. Starší sestra Marie byla již vdaná. Matka se třemi mladšími sourozenci zůstala po smrti svého druhého manžela na statku hospodařit sama.
náhled|vlevo|Rodný dům Ludvíka Svobody v Hroznatíně
První světová válka V roce 1915 byl starší bratr Josef poslán na srbskou frontu, mladší Ludvík na ruskou. Ještě téhož roku 7. září padl Ludvík Svoboda u Tarnopolu do zajetí. Poté vstoupil do hasičského sboru města Kyjeva, kde absolvoval odborný výcvik. 5. srpna 1916 se přihlásil do československých legií. Bojoval v bitvách u Zborova, u Bachmače a zúčastnil se bojů o Sibiřskou magistrálu proti bolševické Rudé armádě. V legiích byl jmenován poručíkem 6. února 1919, kapitánem 16. srpna 1919 s platností od 1. května 1919. Kurz poddůstojnické školy ukončil 26. prosince 1917. Kurz důstojnické školy absolvoval na jaře 1919. Do vlasti se vrátil s jedním z posledních lodních transportů přes Japonsko, Tichý oceán, Panamský průplav a USA. V září 1920 se v hodnosti kapitána vrátil s 3. plukem Jana Žižky z Trocnova do své posádky v Kroměříži.(Svoboda, 1996, str. 113-122, 357–372)Služební výkaz z 6. září 1920, Vojenský historický archiv.
Meziválečné období Po návratu z války L. Svoboda okamžitě demobilizoval a ujal se rodného statku. Jeho starší bratr Josef, hospodář, byl v rakouské armádě odsouzen za neposlušnost k trestu španglemi („Krutým trestem, který v rakouské armádě přežíval z feudálních časů. Pověsili ho na palčivém slunci na několik hodin za ruce spoutané za zády. Bratr tu trýzeň nevydržel. Na následky překrvení mozku a úžehu zemřel.“(Svoboda, 1996, str. 117)). Byl pochován u srbského města Čačaku v bratrské mohyle. V souvislosti s pokusem excísaře Karla zmocnit se v Maďarsku trůnu byl znovu, jako mnozí legionáři, mobilizován. Tehdy byl získán, aby zůstal sloužit v nově se zakládající armádě. Hospodářství předal mladšímu bratru Františku Nejedlému a nastoupil u svého mateřského 3. pluku Jana Žižky z Trocnova v Kroměříži.
Dne 11. června 1923 se na Velehradě oženil s Irenou Stratilovou z mlynářské rodiny ze Cvrčovic nedaleko Kroměříže.(Svoboda, 1996)Matrika oddaných, Velehrad, 1908–1929, snímek 163 V témže roce nastoupil Svoboda v hodnosti štábního kapitána službu na Podkarpatské Rusi u 36. pluku v Užhorodě. Tam setrval do roku 1931. Manželům Svobodovým se v Kroměříži narodil 15. května 1924 syn Miroslav a v Užhorodě 4. prosince 1925 dcera Zoe.
V době své služby na Podkarpatské Rusi absolvoval L. Svoboda řadu kurzů ke zvýšení kvalifikace: střelecký kurz v Milovicích (1927), stáž u dělostřeleckého pluku č. 12 v Užhorodě (1928), stáž u leteckého pluku v Piešťanech (1931). Naučil se maďarsky a složil zkoušku z maďarského jazyka a literatury na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Vzhledem k nedostatku pedagogů – důstojníků znalých maďarštiny, byl Svoboda pověřen její výukou na Vojenské akademii v Hranicích v letech 1931–1934.
V roce 1934 byl povýšen na podplukovníka a převelen ke svému původnímu 3. pluku Jana Žižky v Kroměříži. Prošel řadou velitelských funkcí, byl velitelem náhradního praporu, instrukčních kurzů záložních důstojníků. Jako velitel náhradního praporu byl v roce 1937 pověřen přípravou všeobecné mobilizace. V roce 1938 odešel s mobilizovaným praporem do pohraničí – do Dolních Kounic na jižní Moravě. 15. března 1939 musel předat kasárna v Kroměříži rakouskému plukovníkovi z německého Wehrmachtu, jehož jednotka okupovala toto město.(Svoboda, 1996, str. 189)
náhled|upright|Pamětní deska v Kroměříži na domě v ulici Gen. Svobody 1234/35, ve kterém rodina Svobodových žila V Kroměříži si Svobodovi v roce 1933 postavili dům, který jim po záboru pohraničí umožnil poskytnout azyl dvěma rodinám vyhnaným z pohraničí. Na domě v dnešní ulici Gen. Svobody 1234/35 byla v roce 1976 umístěna pamětní deska. Zde působil ve vedení místní jednoty Československé obce legionářské.
Druhá světová válka Po rozbití Československa nacistickým Německem a okupací Čech a Moravy se Svoboda zapojil do organizování vojenské odbojové organizace Obrana národa na Kroměřížsku. Začátkem června 1939 přešel ilegálně do Polska. Důstojníků jeho věku a hodnosti, kteří by zanechali doma rodinu v nejistotě a nebezpečí, nebylo mnoho. V Polsku, jako nejstarší a nejvyšší důstojník, velel vojenské skupině ve vojenském táboře v Krakově – Malých Bronowicích. Přes tento tábor procházely stovky emigrujících mladších důstojníků. Během tří měsíců bylo vypraveno do Francie 1200 letců. Ti vojáci, kteří v Polsku zůstali, měli vytvořit čs. vojenskou jednotku na území Polska.
Polský prezident povolil čs. vojenskou jednotku označenou „Legie Čechů a Slováků“ až třetí den (3. září 1939) po napadení Polska Německem, takže mohl jen málo zasáhnout do bojů. Po porážce Polska v září 1939 převedl Svoboda skupinu více než 700 důstojníků a vojáků do azylu do Sovětského svazu (SSSR). Únik skupiny do Rumunska byl vyloučen, protože hrozilo, že by ji Rumuni předali Němcům. V SSSR se skupina ihned přejmenovala na „Východní skupinu čs. armády“. Skupina přešla beze zbraní a v civilu, ale jako vojenský útvar se souhlasem československého vyslance v Polsku Juraje Slávika, a po dojednání se sovětskými diplomatickými orgány na území Polska. Aby se jako civilní emigranti nerozptýlili po Sovětském svazu, který měl v té době s Německem dohodu o vzájemném neútočení (v rámci tzv. paktu Ribbentrop–Molotov), byli vojáci od veřejnosti izolováni v internačních táborech, v nichž vedli život podle předpisů čs. armády. Tyto internační tábory nebyly ani zajatecké, ani pracovní, ani gulagy.
V době internace pobývala „Čs. vojenská skupiny východní“ postupně v následujících místech: Kamenec Podolský, Olchovce, Jarmolince, Oranky a Spaso-Jevfimijův klášter v Suzdalu. Na území SSSR nebylo v té době československé diplomatické zastoupení a podplukovník Ludvík Svoboda vedl po dva roky (až do přepadení Sovětského svazu Německem) diplomatická jednání se sovětskými orgány, aby mohla být tato vojenská skupina udržena v celku, aby byla materiálně podporována a aby větší část důstojníků a poddůstojníků této skupiny mohla být přepravena do zemí, které bojovaly proti Německu – tedy do Francie, po jejím pádu do Velké Británie a později na Blízký východ. Celkem bylo vypraveno za pomoci Sovětů 12 transportů se 662 muži, 12 ženami a 6 dětmi. V té době čs. politické vedení v emigraci v čele s exilovým prezidentem Edvardem Benešem nebylo československými předmnichovskými spojenci – tedy právě Francií a Velkou Británií – ještě uznáváno. Do té doby neprohlásili mnichovskou dohodu a hranice Protektorátu Čechy a Morava za neplatné. Českoslovenští letci museli ve Francii až do jejího napadení Německem sloužit ve francouzské Cizinecké legii, jejich vojenské hodnosti však jim byly sníženy nebo neuznány.Šmoldas, Zdeněk, Českoslovenští letci v boji proti fašismu, Naše Vojsko, Praha, 1987.
Měsíc po napadení SSSR Německem byla československými politickými představiteli 18. července 1941 podepsána dohoda se Sovětským svazem o obnově diplomatických styků a vzájemné spolupráci ve válce proti Německu. Dohoda umožňovala organizovat v Sovětském svazu samostatnou československou vojenskou jednotku. Pplk. Ludvík Svoboda se významně podílel na přípravě této vojenské dohody a rovněž na sjednání podmínek pro spolupráci sovětských a československých zpravodajských služeb. Na československé straně byl spojovacím důstojníkem (tehdejší hodnost) plukovník Heliodor Píka. Kvůli tomu Svoboda několikrát odjel ze SSSR do tureckého Istanbulu.(Svoboda, 1992) V Moskvě byla již na jaře 1941 ustanovena tajná Čs. vojenská mise, jejímž velitelem byl plk. Heliodor Píka a jeho zástupcem byl pplk. Ludvík Svoboda.
Na přelomu května a června 1941 Ludvík Svoboda a zpravodajský důstojník Hieke-Stoj kontaktovali L. Krna, zástupce vyslance Slovenského státu v Moskvě. Hieke-Stoj přemluvil diplomata ke spolupráci. V souvislosti s touto akcí byl Svoboda zadržen sovětskou kontrarozvědkou a obviněn ze spolčení s nepřítelem Sovětského svazu a ze špionáže. Nedorozumění se vysvětlilo a Svoboda byl obvinění zproštěn.(Svoboda, 1992, str. 158) Podle spekulativních úvah některých historiků se tehdy Svoboda „zavázal ke spolupráci se sovětskou tajnou službou, v níž pak setrval až do konce svého života“. Pro toto tvrzení však nebyly nalezeny žádné důkazy.KAPLAN, Karel, v pořadu Se Svobodou za svobodu. Připravili: J. GOLD, V. PREČAN, B. MUSIL. 51 minut, ČT, 1993. 12:00–12:30. Ve Svobodově deníku se k této záležitosti vztahuje zápis, který objasňuje důvod jeho zadržení a obvinění ze špionáže. Vedoucí mise plk. Píka opomenul oznámit kontakty jeho a dalších členů mise se slovenským diplomatem dr. Krnem. Tímto opomenutím „… přivedl misi, zejména sebe a mě, do velmi nepříjemné situace a tím jeho i moje postavení v SSSR se značně zhoršilo a důvěra byla otřesena. Mám za to, že toto bylo důvodem, že byl od nás požadován šifrovací klíč a byla zostřena kontrola nad radioprovozem.“(Svoboda, 2008, str. 213, 219–220)
Na jaře 1942 vyplul z Murmansku zpět do Velké Británie na křižníku HMS Edinburgh atašé Josef Berounský. Vezl důležité poselství náčelníka Československé vojenské mise plk. Heliodora Píky pro československou vládu – zprávu o československých občanech, kteří jsou vězněni v sovětských gulazích, spolupodepsanou pplk. pěchoty Ludvíkem Svobodou. Dne 30. dubna 1942 byl křižník napaden německou ponorkou a Josef Berounský zahynul ve své kajutě. Tato událost ovlivnila i působení Ludvíka Svobody. Smrtí Berounského přišel o naději, že se změní poměry, ve kterých se československá jednotka tvořila. Svoboda Sovětům vyčítal, že zdržují provádění dohody a měl ostré spory s velvyslancem Fierlingerem na toto téma. Padla tím také možnost Svobodova odjezdu do zahraničí. náhled|vlevo|kpt. Bohumír Lomský a pplk. Ludvík Svoboda v Sovětském svazu, 1941