Odborný léčebný ústav Paseka, p.o. (OLU Paseka) poskytuje následnou lůžkovou zdravotní péči, rehabilitace, dlouhodobou lůžkovou zdravotní péči na ošetřovatelských lůžkách na pracovišti v Pasece (okres Olomouc) a sociální hospitalizaci na pracovišti v Moravském Berouně. Dále poskytuje ambulantní zdravotní péči v oborech diabetologie, geriatrie, chirurgie, neurologie, psychiatrie, pneumologie a ftizeologie, radiologie a zobrazovací metody skiagrafii, rehabilitační a fyzikální medicínu, všeobecné praktické lékařství, vnitřní lékařství a fyzioterapii. Komplementární služby zajišťuje laboratoř v OLÚ Paseka a PK Uničov. Laboratoře biochemickou a hematologickou.

Veškeré snažení si klade za cíl zkvalitnit péči o pacienty, zajišťovat diagnostiku a léčbu v souladu se současnými poznatky medicíny a možnostmi ústavu. K tomu je neustále zdokonalováno přístrojové vybavení, zabezpečováno hospodářské zázemí a v neposlední řadě zabezpečování kvality a kvalifikovanosti zdravotnického personálu.

Odborný léčebný ústav Paseka, p.o. je jedním z největších léčebných ústavů v České republice.

Historie

Paseka Dne 11. července 1899 byly v Praze schváleny stanovy a název nové dobročinné organizace: „Spolek ke zřizování a vydržování léčeben pro nemoce plicní v království Českém, markrabství Moravském a vévodství Slezském“, který byl úředně schválen 14. září 1899. V roce 1903 byla schválena změna názvu na Český pomocný zemský spolek pro nemocné plicními chorobami v království českém. Podnětem ke zřízení pasecké léčebny byla vysoká úmrtnost na tuberkulosu plic a nedostatek protituberkulosních zařízení. První data o závažnosti tuberkulózy (TBC) odrážela počet zemřelých na toto onemocnění na 100 000 obyvatel. Data ze Skotska z roku 1871 hovoří o 261 zemřelých na 100 000 obyvatel, a v roce 1921 84 zemřelých na 100 000 obyvatel. U nás v roce 1890 umíralo 400, v roce 1914 300, za první světové války 359 a v roce 1937 124 nemocných na 100 000 obyvatel. Za druhé světové války byl mírný vzestup na 154, v roce 1947 klesl počet úmrtí na TBC pod 100 a v roce 1963 byl 17,9 na 100 000 obyvatel. S poklesem nemocnosti tuberkulózou u nás klesá i úmrtnost na TBC, v posledních 5 letech dokonce výrazně rychlejším tempem. V roce 2008 bylo do Registru tuberkulózy nahlášeno 57 úmrtí na TBC (mortalita 0,5 na 100 000 obyvatel), v roce 2012 „jen“ 22 úmrtí (mortalita 0,2 na 100 000 obyvatel). Mnohem více nemocných s TBC však umírá na jiná onemocnění, která s jejich TBC nemusí souviset.

Vznik OLÚ Paseka odstartoval císařský výnos z roku 1902, na základě něhož došlo k posouzení nejvýhodnějších klimatických podmínek pro výstavbu plicní léčebny. Toto rozhodnutí bylo vyvoláno rozvojem protituberkulosních opatření na celém světě. První ústavní formou boje s tuberkulosou byl v roce 1840 v Anglii Royal tor censumption, v němž byla jak složka dispenzární, tak léčebná i rehabilitační. Začátek 20. století byla doba vzniku prakticky všech léčebných ústavů (1889 ústav pro skrofulózní děti a 1901 dětská léčebna v Luži u Košumberka, 1905 Albertinum v Žamberku, 1908 Bukov, 1909 Cvikov, 1912 Nový Smokovec, 1915 OLÚ Paseka a 1916 OLÚ Jevíčko, 1916 Pleš, 1921 Květnice, 1922 Prosečnice, 1926 Tatranská kotlina, a Jablunkov, 1939 Babice, 1949 Janov, 1941 Vyšné Hágy, 1917 Žáry…) Při vzniku téměř všech léčebných ústavů se uplatňovaly vlivy vydržovatelů. Šlo o ústavy soukromé, pojišťovacích institucí, dobročinných spolků nebo o ústav vydržované veřejnosprávními celky, ke kterým patřila i Paseka, tzn. že přijímala nemocné podle majetkových poměrů za odstupňované ošetřovné, při úplné nemajetnosti byli nemocní léčeni zdarma na účet Zemského fondu.

Bývala země moravsko-slezská byla historickou pokračovatelkou markrabství moravského, zřízeného 1182 Fridrichem Barbarosou. Markrabství bylo údělným knížectvím, později vazalstvím českého krále a Přemyslovců, za husitských válek, za panství Habsburků, byla Morava zpravidla přidělována jako léno českému králi, který byl současně markrabětem moravským. Za Rakouska patřila Morava k zemím koruny české. Zemské zřízení vzniklo v 16. století a bylo veřejnosprávní korporací s agendou veřejné správy a i určitou omezenou zákonodárnou pravomocí. Mělo svůj sněm a výbor. Moravskoslezský sněm, zastupitelstvo a výbor byly řídícími orgány.

29. září 1908 se rozhodl moravský zemský sněm v Brně zřídit na Moravě dvě léčebny tuberkulosy, jednu pro muže v Pasece a druhou pro ženy v Jevíčku. Pět let hledal primář II. Interního oddělení zemské nemocnice v Brně Dr. G. Mager s příslušnými klimatology a geology vhodné místo pro léčebnu. Lokalita: místo je k jihu otevřené, ze severu, ze západu a částečně i východu chráněno masivy převážně jehličnatých lesů s nejvyšším místem 620 m n. m. a sám ústav je ve výši 364 m n. m. Vznikl tak vhodný mikroklimatický celek s průměrnou roční srážkovou činností 650 mm, vlhkostí 77 % a průměrným svitem 4,2 hod denně. Směr větrů je převážně severovýchodní. Geologický podklad tvoří hlíny a písky se snadno prostupným půdním základem.

V únoru 1914 začaly stavební práce, které měly být dokončeny do zimy téhož roku. Avšak v červenci 1914 vypukla první světová válka. Stavba byla přerušena jak v důsledku válečných událostí, tak z finančních důvodů. Protože po šestiměsíčním válčení bylo zřejmé, že válka hned neskončí, rozhodla se vláda postavit dřevěné baráky pro tuberkulosní vojíny. Toho využil Zemský výbor a zakročil u Vídeňské vlády a navrhl dostavbu léčebny. Vláda na návrh přistoupila, ale s podmínkou, že moravský výbor ponechá po dvě léta hlavní budovu i baráky pro tuberkulosní vojíny. A tak za význačné finanční pomoci soukromníků – Mořice Low-Beera a knížete Lichtensteina bylo v únoru 1915  rozhodnuto obnovit výstavbu a 16. října 1915 byl zahájen provoz. Novostavba měla 117 postelí a barák 20, celkem bylo k dispozici  137 lůžek pro tuberkulosní vojíny. V témže roce bylo započato s přístavbou tzv. Lichtensteinského pavilonu pro tuberkulosní děti a tato stavba byla v červnu 1916  dokončena. Do 28. října 1918 byly v léčebně ošetřovány jen osoby vojenské, po té do roku 1925 osoby vojenské i civilní, poté civilní.

V té době byla kapacita 182 lůžek. V období let 1926–1927 došlo k rozšíření lůžkové kapacity na 275 lůžek. K hlavním nedostatkům v té době patřily velké a mnohalůžkové pokoje, chybějící kulturně – společenské místnosti, poddimenzovaná hospodářská část, nedostatek obytných budov a sanitárních zařízení pro zaměstnance. Nedostatek pitné vody z gravitačního vodovodu byl odstraněn vybudováním výtlačného vodovodu a rozšíření se dočkala i čisticí stanice.

Odstraňování výše uvedených nedostatků bylo přerušeno v říjnu 1938 v důsledku okupace republiky. Lokalita ústavu dále od hranic umožnila před obsazením ústavu jeho evakuaci, kdy lehce nemocní byli propuštěni a šedesát nemocných, upoutaných na lůžko bylo evakuováno do Olomouce, převezeno bylo také lékařské vybavení, postele, pokladna s hotovostí a některé zásoby. Tato evakuace trvala 3 dny a tři noci, a po jejím ukončení a stažení vojenské posádky z Brna, která s evakuací pomáhala byl ústav  obsazen 8. října 1938 henleinovci. Náhradní ústav s třetinovou kapacitou byl zřízen v Olomouci. 15. listopadu 1938 byl schválen Zemským úřadem jako provizorium se samostatnou léčebnou i hospodářskou jednotkou: Zemská pasecká  léčebna, t.č. v Olomouci.

9. května 1945 byla osvobozena  Olomouc a 5. června 1945 byl znovu zahájen provoz v léčebně v Pasece. Ústav sám byl převzat nezničen, neboť i v době války byl ponechán svému účelu. V letech 1945–1948 (léta hospodářské obnovy) byl ústav spravován Moravskoslezským zemským národním výborem, lůžková kapacita zvýšena na 340 lůžek, oblast příjmu pacientů byla z celé země Moravskoslezské, čekací doba na přijetí byla čtvrt roku a mnozí pacienti se nástupu k léčbě nedočkali. Po dobu dvou let bylo léčeno vysoké procento politických vězňů a repatriantů. Ošetřovací doba byla 170 dní a v léčbě převládala léčba interním kolapsem, v té době již z velké části chirurgickým. Byly obnoveny předválečné plány na rekonstrukce a bylo naplánováno zlepšení léčebného i hospodářského zázemí – vybudovaly se místnosti pro denní pobyt, zmenšeny léčebné místnosti, zmenšování leháren a úprava sanitárních místností pacientů. Byl připraven plán pro vybudování kina a divadla, jídelen, hospodářského traktu a bytových jednotek. Rozšířen byl park i les (na 65 ha v roce 1947). Byly získána zemědělská usedlost, rozšířeno zahradnictví a začala se dláždit silnice (1946–1949). Do okrasného parku byly postaveny dvě symbolické sochy.

V období let 1948–1952 přešla léčebna pod správu Zdravotnického odboru KNV v Olomouci, počet lůžek zvýšen na 350 (maximum v historii léčebny). Průměrná ošetřovací doba dosáhla 200 dnů. V léčbě se již začalo ustupovat od interního kolapsu a ke konci i od kolapsu  chirurgického. První resekce plic byla provedena v roce 1948, plomba v roce 1950. V té době probíhaly pokusy s léčbou imobilizací. Bylo započato s antimikrobiální léčbou. Bakteriologický výsledek překročil 60 %. Rozšířila se mikrobiologická laboratoř a byla vybavena komorovým termostatem. Zřídila se tělocvična a hřiště pro řízenou léčebnou tělesnou výchovu. Pokračováno v úpravě místností pro denní pobyt, umýváren a koupelen. Dokončeno kino, jídelny, modernizována kuchyň. Byla dokončena silnice.

V letech 1953–1960 byl ústav spravován zdravotnickým odborem RKNV a v letech 1954–1957 byl ústav pod hlavní správou léčebných a lázeňských ústavů ministerstva zdravotnictví. V roce 1958 léčebna přešla do svazku ústavů KNV v Olomouci a dále v roce 1960 byla začleněna do zdravotnických ústavů ONV. Od roku 1961 byla léčebna ve svazku léčebných zařízení OÚNZ. V těchto letech docházelo k přestavbám a modernizaci ústavu, zmenšeny pokoje pacientů, zřízeny místnosti pro denní pobyt nemocných, jídelny, upraveny umývárny, koupelny atd. Stále léčebna fungovala pro celou Moravu a Slezsko, čekací doba se pohybovala kolem 100 dní, počet postelí byl zvýšen na 355, průměrná ošetřovací doba se pohybovala kolem 230 dní, v léčbě interním kolapsem jsme klesli pod 1 %, zatímco resekce dosáhly maxima 15,7 % v roce 1958. Dosažené bakteriologické výsledky byly 80%. Do roku 1960 byla již zavedena adekvátní léčba antituberkulotiky I. a II. řady. V roce 1960 bylo zřízeno léčebně výchovné oddělení pro asociální tuberkulosní nemocné. Po stránce hospodářské byl postaven lůžkový výtah, upravena byla místnost pro dílenskou rehabilitaci, zahájena byla stavba lékařských vyšetřoven.

V letech 1961–1965 byla léčebna ve svazku léčených zařízení OÚNZ. Čekací doba klesla na 14 dní a dokonce v květnu 1963 nebyli čekatelé, proto se přistoupilo na přijetí bez povolávacího řízení v rámci jednotného lůžkového fondu. Průměrná ošetřovací doba dosáhla 230 dnů, interní kolaps z léčby vymizel, chirurgický se udržel na 2 %, bakteriologické výsledky dosáhly 90 %. Stále docházelo k poklesu nemocných tuberkulosou – ze 74 % v roce 1945 pokleslo toto procento na 25 % v roce 1964. Bylo to z velké části způsobeno zavedením antituberkulotik do léčby – v roce 1948 Streptomycinem a PASem, zesílen Isonicidem v roce 1952 a tzv. II. řadou v roce 1961 a osvětovou a ambulantní péčí.