Operace Bagration (), součást sovětské letní ofenzívy 1944 byla jedna z největších bitev Velké vlastenecké války. Krycí název měl připomínat carského generála P. I. Bagrationa, který zahynul v bitvě u Borodina. Letní ofenzíva sovětských vojsk byla připravována za stavu, kdy se německým vojskům podařilo stabilizovat frontu a vést poměrně úspěšné obranné boje. Sovětské velení počítalo s tím, že západní spojenci otevřou západní frontu, což bylo dohodnuto již na Teheránské konferenci 30. listopadu 1943. Počet nasazených vojáků na obou stranách dosáhl rekordních počtů a Operace Bagration se tím stala největší operací vojenské historie.
Ofenzívu zahájil útok Leningradského a Karelského frontu na Finsko. Útok rychle splnil zadání – zatlačit Finy od jimi dosud ohrožovaného Leningradu až za Viipuri. Ještě důležitějším výsledkem bylo vystoupení Finska z Osy. Následovala vlastní Operace Bagration, následovaná koncem srpna útokem na Rumunsko, Jugoslávii a Maďarsko. V Rumunsku a Bulharsku v důsledku toho došlo k převratům a obě země přešly na stranu SSSR. Mimo jiné to znamenalo, že zbytky Osy přišly o ropná pole v Ploiesti.
Maršál Georgij Žukov vypracoval odvážný plán, který spočíval v hlavním úderu tam, kde ho Němci neočekávali – v Bělorusku. Tamní bažinatý terén byl zdánlivě jakékoliv operaci tankových vojsk neprostupný, německá obrana zde byla velmi slabá. Současně s tímto útokem měly být zahájeny boje v Pobaltí a po provedení hlavního útoku měla následovat ofenzíva na Ukrajině.
Celková situace počátkem roku 1944 thumb|vlevo|Členové Kaminského brigády a němečtí policisté, březen 1944 thumb|vlevo|Běloruští mladíci z Běloruského úřadu pro mládežAlexander Brakel: Unter Rotem Stern und Hakenkreuz. Baranowicze 1939 bis 1944. Das westliche Weißrussland unter sowjetischer und deutscher Besatzung Ferdinand Schöningh, Paderborn 2009, S. 153. pochodují v Minsku směrem na vlakové nádraží cestou na výcvik v Německu pro vojenskou službu, červen 1944 Začátkem roku 1944 byla Rudá armáda pevně usazena na západním břehu Dněpru a podnikla sérii operaci s cílem dobýt zbytek území SSSR. Na severu sovětsko-německého fronty byla prolomena blokáda Leningradu, na jihu jednotky Rudé armády dosáhly hranice Rumunska. Využívajíce Hitlerovy snahy o obranu pozic za každou cenu, nutily útoky na různých úsecích fronty Němce přemisťovat strategické zálohy na velké vzdálenosti.
Situace se oproti předešlému období sovětsko-německých bojů velmi změnila. Ovlivňovalo to množství faktorů. Výrazně se zvýšila kvalita vojska i jeho mobilita. Na mobilitu měly velký vliv dodávky nákladních a užitkových vozidel zejména z USA. Ty byly nesmírně důležité pro rychlé průniky velkých armád do hloubky Němci obsazených území. Další oporou sovětské armády byly nové tanky a jiná technika, která se postupně začala objevovat na frontě po bitvě u Kurska. Nová samohybná děla ISU-152 a ISU-122 spolu s tanky IS-2 byly tečkou za nadvládou německých tanků Panther a Tiger na bojištích. Podstatné bylo i to, že nová verze modernizovaného tanku T-34/85 byla vybavena 85mm kanónem, díky kterému byla schopna ničit německé obrněnce na větší vzdálenost, což dávalo posádkám větší šanci na přežití v boji. Nicméně nejdůležitějším faktorem bylo zvýšení morálky, schopností a zkušeností sovětského vojska, což se projevilo prakticky na všech stupních velení. Nejvyšší velení už nevrhalo do boje své jednotky bez rozmyslu a dokonce i sám Stalin se většinou radil se svými generály. Díky tomu, že vojáci nebyli zbytečně používání jako "potrava pro kanóny", stali se z nich skuteční veteráni výborně ovládající své zbraně a taktiku boje. Naučili se také čelit standardní taktice německých vojsk. Pokud na to byl čas, zkušenější vojáci předávali své zkušenosti nováčkům. Stejně výrazně vzrostly schopnosti nižších důstojníků a seržantů, kteří veleli vojsku přímo v poli. Ti se zocelili v boji a oproti rokům 1941 a 1942 pracovali výrazně samostatněji a iniciativněji. Tento přerod Rudé armády byl evidentní, armáda opět získala zpět ztracenou reputaci. Padlo také rozhodnutí, aby se důstojníci vrátili k typu uniforem a hodnostního označení s výraznými nárameníky, který se velmi podobal předrevolučním typům používaným v carské armádě.
V listopadu 1943 se na Teheránské konferenci zavázali západní Spojenci Spojené státy a Spojené království, že na jaře 1944 uskuteční invazi do severní Francie a vytvoří západní frontu. Stalin svým spojencům na oplátku přislíbil, že Rudá armáda podpoří operaci velkým útokem.
Východní fronta severně od Pripjaťských močálů do lesnatých oblastí Běloruska se měnila jen pomalu. V předchozím období, na přelomu let 1942 a 1943, byly sovětské jednotky nuceny svádět s Němci těžké boje více na západ v oblasti Rževu a Vjazmy, později v roce 1943 pracně dobývaly Smolensk. Od začátku roku 1944 se jen velmi pomalu probojovávaly k Vitebsku. V této oblasti byly německé síly při obraně východního valu úspěšnější než na jižním úseku. Ke skupině armád Jih byly postupně přidávány četné zálohy z ostatních úseků fronty.
Přípravy na ofenzívu thumb|Polní maršál Ernst Busch (vlevo) spolu s veliteli Skupiny armád střed (květen - červen 1944) V dubnu 1944 sovětský hlavní štáb rozhodl, že hlavní úder letní ofenzívy se zaměří na dobytí Běloruska. Byl zvolen krycí název "Bagration" na počest slavného carského vojevůdce z období napoleonských válek. Hlavním cílem ofenzívy bylo zničit německou skupinu armád Střed soustředěnou ve výběžku fronty kolem dopravních uzlů Vitebsk, Orša, Mogilev a Bobrujsk. Po jejich eliminaci mohla Rudá armáda snadno dobýt Minsk a následně zatlačit nepřítele za sovětsko-polskou hranici z roku 1941.
Sovětský svaz měl k uskutečnění operace v tomto sektoru fronty k dispozici asi 2,3 milionu vojáků, 4000 tanků, 5000 letadel, 2000 kaťuší a neuvěřitelných 22 000 děl, jejichž palba měla rozmetat vše co sovětským vojákům bude stát v cestě.
Němci měli k dispozici jen asi 800 000 vojáků, 9 500 dělostřeleckých zbraní, kolem 553 tanků a samohybných děl a kolem 839 bojových letadel. Skupina armád Střed pociťovala hlavně velký nedostatek mobilních záloh. K dispozici byly jen 3 větší jednotky: demoralizovaná 14. pěchotní divize, 20. tanková divize a boji poznamenaná divize tankových granátníků Feldherrnhalle.
Stalinovým záměrem bylo přísné utajení místa útoku. Ovšem utajený přesun tak obrovského množství techniky na velkou vzdálenost byl velmi náročný. Přejíždělo se jen v noci, beze světel, zatímco přes den byly transporty pečlivě zamaskované. Na úseku skupiny armád Severní Ukrajina se vedla klamná rádiová komunikace a německým průzkumným letadlům bylo záměrně umožněno fotografovat seskupení maket sovětské bojové techniky, které měly předstírat hromadění vojska v této oblasti. Německé hlavní velení proto předpokládalo, že hlavní část nové sovětské ofenzívy bude směřovat více na jih směrem na Halič a Hitler soustředil téměř všechny strategické rezervy na západní Ukrajině.
Generál Konstantin Rokossovskij jako jeden z plánovačů útoku navíc prosadil použití netradičního postupu s více směry útoku, které současně pronikly různými místy německé linie a rozdělily tak nepřátelské síly na menší části. Sovětské síly byly v podstatě rozděleny na dvě části. Severní skupina měla prorazit frontu jižně a severně od Vitebsku a vydat se západním směrem. Jiná skupina měla vyrazit přes neprůchodné Pinské bažiny, které ohraničovaly jižní část Německé linie, jakož i směrem na města Mogilev a Orša. Na několika úsecích útoku byl terén neprůchodný pro těžkou techniku, a protože tam nebyl předpokládán žádný možný průnik, byla tam německá obrana slabší. Německé nejvyšší velení do poslední chvíle útok v této části fronty vůbec neočekávalo.
Vzhledem k tomu, že terén Běloruska je plochý a navíc plný řek, lesů a hlavně neprůchodných bažin bez dostatku kvalitních cest, bylo nutné aby před začátkem ofenzívy ženijní jednotky vybudovaly stovky kilometrů haťových cest. To bylo jedno z hlavních východisek, které mělo zajistit hladký průběh následujících bojů. V rámci příprav se sovětští vojáci učili plavat, stavět vory a učili se bojovat v lesích a slatinách.
Bitva Vitebsk náhled|vlevo|Sovětské jednotky v Polocku thumb|upright=1.5|Mapa ofenzivy v oblasti Vitebsk–Orša, 22 – 28. června 1944 náhled|vlevo|Generálporučík Alfons Hitter kapituluje před generálem Čerňachovským a maršálem Vasilevským po bitvě o Vitebsk 22. června 1944 přesně 3 roky od operace Barbarossa začaly sovětské síly četnými útoky hledat nejslabší místa v německé obraně. Hlavní útok začal na různých úsecích mezi 5. a 6. hodinou 23. června 1944 Na několik stovek kilometrů široké frontě se pod těžkou palbou desítek tisíc děl a raketometů rozechvěla zem. Palba sovětského dělostřelectva byla tentokrát obzvláště přesná, většina německého dělostřelectva, která odpovídala na útok, byla umlčena. První linie obrany byla prakticky zlikvidována, němečtí vojáci na mnoha úsecích během dělostřelecké palby panicky utíkali ze svých postavení.
Na sovětském pravém křídle v oblasti Vitebska útočil 1. baltský front generála Bagramjana s částí 3. běloruského frontu generála Čerňachovského. Čelila jim německá 3. tanková armáda generála Reinhardta. Na tomto úseku Sověti zpočátku postupovali nejrychlejším tempem. Sovětská 43. armáda prolomila obranu německého IX. sboru severně od Vitebska a postupovala k řece Daugava. Jižněji byly německá 299. a 197. divize VI. sboru pod prvním náporem Ljudnikovovy 39. armády zcela zničeny. Už po dni bojů byla situace LIII. sboru generála Gallwitzera velmi vážná. LIII. sbor (jehož hlavním úkolem bylo bránit Vitebsk, mezitím přeměněný na pevnost) přestával mít kontakt s jednotkami na svých křídlech. Ústup na druhou linii obrany německé vrchní velitelství nedovolilo.
Od 25. června 3. tanková armáda už nebyla schopná udržet souvislou linii. IX. sbor byl na severu zatlačen za řeku Daugavu, přičemž za sebou likvidoval všechny mosty. VI. sbor na jihu byl téměř zničen a dvě jeho divize (299. a 256. pěchotní), které byly odříznuty od zbytku svých vojsk, byly v odpoledních hodinách začleněny do 4. armády. Sovětská 39. a 43. armáda se spojily západně od Vitebska a odřízly LIII. sbor ve městě. Sovětské 158. střelecké divizi se navíc podařilo získat u Vitebsku jeden z mostů přes Západní Dvinu. Výborně uskutečněným útokem se to podařilo 10člennému oddílu seržanta Fjodora Blochina. Jeho jednotka kromě mostu obsadila obchvatným útokem i šestidělovou baterii mířící na most. Generál Friedrich Gollwitzer se pokusil se zbytky svých vojsk prorazit z města. Útok vedly 246. pěší divize a 4. polní divize Luftwaffe, které těžce zasáhly sovětskou 17. gardovou střeleckou divizi. Němcům se sice podařilo prolomit sovětskou obranu, ale byli zastaveni přisunutými posilami. Do večera byla 4. polní divize Luftwaffe rozprášena stejně jako většina 206. pěší divize, která měla bránit město do posledního náboje. 6. polní divize Luftwaffe a 246. pěchotní divize byly obklíčeny.
Do 27. června Němci ztratili prakticky celý LIII. sbor s 28 000 – 30 000 vojáky a městem Vitebsk. Zbytky IX. sboru ustupovaly pronásledovány 6. gardovou armádou k městu Polock. VI. sbor, jehož velitel Georg Pfeiffer padl 28. června, byl také z velké části zničen. 3. tanková armáda byla v troskách a na jejím místě vznikla obrovská mezera, kterou německé velení nemělo čím zaplnit.
Orša a Mogilev náhled|vlevo|Vojska 49. armády během dobytí Mogilevu 28. června 1944 thumb|upright=1.5|Útok 49. sovětské armády na Mogilev, ke kterému došlo od 23. června do 28. června 1944 náhled|vlevo|Sd.Kfz. 10 s Nebelwerferem 42 během ústupu z Orši (začátek července 1944)