Karel V. (24. února 1500, Prinsenhof – 21. září 1558, klášter Yuste) byl císař Svaté říše římské a arcivévoda rakouský v letech 1519 až 1556, král španělský v letech 1516 až 1556 a pán Nizozemí jako titulární vévoda burgundský v letech 1506 až 1555. Byl dědicem a poté hlavou vzestupujícího rodu Habsburků. Jeho rodové panství v Evropě zahrnovalo rakouské dědičné země a burgundské Nizozemí, dále Španělsko s jeho državami v jižní Itálii – Neapolským, Sicilským a Sardinským královstvím. V Americe pokračovala španělská kolonizace a krátkodobě také kolonizace německá. O území, kterému vládl v Evropě a Americe, se vyjadřoval jako o říši „ nad níž slunce nikdy nezapadá“. Kromě toho byl roku 1519 zvolen králem Svaté říše římské.
Karel se narodil ve Flandrech jako syn habsburského arcivévody Filipa Sličného, syna císaře Maxmiliána I. a Marie Burgundské, a Johany Kastilské, mladší dcery Isabely I. Kastilské a Ferdinanda II. Aragonského, katolických panovníků Kastílie a Aragonu.. Jako dědic svých prarodičů zdědil rodová panství v mladém věku. Po smrti svého otce v roce 1506 zdědil Nizozemí. Roku 1516 se stal kastilským a aragonským králem společně se svou matkou. Španělská panství zahrnovala kastilské kolonie v Západní Indii a Americe, stejně jako Neapol, Sicílii a Sardinii. Po smrti svého děda Maxmiliána v roce 1519 zdědil rakouské dědičné země a byl zvolen císařem Svaté říše římské. Přijal císařské jméno Karel V. jako svůj hlavní titul a stylizoval se jako nový Karel Veliký.
Karel oživil středověkou myšlenku univerzální monarchie. Bez pevně stanoveného hlavního města vykonal 40 cest po různých částech své říše a čtvrtinu své vlády strávil na cestách. Ačkoli svou říši získal pokojnou cestou, většinu života strávil válčením, čímž vyčerpal své příjmy a zanechal dluhy ve snaze bránit celistvost Svaté říše římské proti protestantské reformaci, expanzi Osmanské říše a válkám s Francií. Karel si půjčoval peníze od německých a italských bankéřů a na jejich splacení spoléhal na bohatství Nizozemí a tok stříbra z Nového Španělska a Peru, které se dostaly pod jeho vládu po španělském dobytí Aztécké a Incké říše, což způsobilo rozsáhlou inflaci.
Jako král Německa korunovaný v Cáchách se Karel postavil na stranu papeže Lva X. a na wormském sněmu v roce 1521 prohlásil Martina Luthera za psance. Téhož roku zahájil francouzský král František I., obklopený habsburskými državami, válku v Itálii, která vedla k bitvě u Pavie (1525), což bylo pro Karla obrovské vítězství, při kterém byl dokonce zajat francouzský král. V roce 1527 Řím vyplenila armáda Karlových vzbouřených vojáků. Poté Karel bránil Vídeň proti Turkům a získal korunovaci jako král Itálie a císař Svaté říše římské od papeže Klementa VII. V roce 1535 ovládl Milán a dobyl Tunis. Nicméně ztráta Budína při bojích o Uhry a neúspěšná výprava do Alžíru na počátku 40. let 16. století zmařily jeho protiosmanské plány. Po letech jednání se Karel dohodl s papežem Pavlem III. na svolání tridentského koncilu (1545). Odmítání luteránského Šmalkaldského spolku uznat platnost koncilu vedlo k válce, ve které Karel zvítězil. Avšak francouzský král Jindřich II. poskytl novou podporu luteránské věci a posílil francouzsko-osmanskou alianci se Sulejmanem Nádherným.
Nakonec Karel přistoupil na Augšpurský mír a opustil svůj mnohonárodní projekt. V roce 1556 se vzdal vlády a rozdělil své dědičné a císařské državy mezi španělskou větev Habsburků, vedenou jeho synem Filipem II. Španělským, a rakouskou větev Habsburků, vedenou jeho bratrem Ferdinandem. V roce 1557 se Karel uchýlil do kláštera Yuste v Extremaduře, kde o rok později zemřel.
Původ
Karel V. pocházel z rodu Habsburků a byl prvním kastilským a aragonským králem z této dynastie. Byl druhorozeným dítětem Filipa Sličného, syna císaře Maxmiliána I., a španělské infantky, pozdější kastilské královny Jany I. Kastilské. Po předčasné smrti otce, již následovalo propuknutí duševní choroby u matky, se stal dědicem burgundského vévodství, jež zahrnovalo především sedmnáct nizozemských provincií. V hospodářsky i kulturně vyspělém Nizozemí, ve městech Gentu a Bruselu, byl také vychován pod dohledem svojí tety Markéty Rakouské.
V roce 1516 zemřel Karlův dědeček Ferdinand Aragonský a mladý Habsburk byl povolán na kastilský a aragonský trůn, přestože si zesnulý král nástup Habsburků nepřál. Skutečnou dědičkou Kastilie a Aragonu byla sice Karlova matka Jana (Juana), která však byla kvůli svému duševnímu stavu již delší dobu internovaná. O tři roky později, po smrti Maxmiliána I., byl Karel zvolen římským králem. Současně zdědil tzv. dědičné habsburské země.
Panování náhled|vlevo|Císař Karel ještě jako mladík V době jeho mládí byli jeho vychovateli Vilém z Croy, pán z Chiévres, a Adrian Floriszoon (později papež Hadrián VI.). Roku 1515 byl Karel prohlášen formálně za plnoletého, ale ve skutečnosti za něho vládl Croy. Karel se začal domáhat na svém dědovi, králi Ferdinandovi, kastilské koruny jakožto dědictví své matky, ale než došlo k dohodě, Ferdinand roku 1516 zemřel. Karel poté zdědil korunu kastilskou i aragonskou se vším příslušenstvím, ale v Kastilii byl dlouho formálně pouze spoluvládcem své choromyslné matky (Jana zemřela roku 1555).
Panovníkem se stal jako člověk nehotový. Byl od mládí slabého těla, zvolna dospíval na duchu a jeho povaha se teprve během času ustálila. V roce 1517 přijel do Španělska a hned vzbudil proti sobě nevoli tím, že všude dával přednost Nizozemcům před Španěly. Nespokojenost živená také jinými příčinami stále rostla, a roku 1520, právě když Karel odjížděl do Svaté říše římské, vypuklo povstání, které se záhy obrátilo v boj měst proti vyšší šlechtě. Karel se do svaté říše vypravil, protože v lednu 1519 zemřel jeho děd císař Maxmilián I. a kurfiřtové přes všechny snahy francouzského krále Františka I. o vlastní volbu zvolili císařem Karla (28. června 1519). Ovšem i Karel musel přinést značné oběti; sama kandidatura – též jedna z příčin nespokojenosti Španělů – jej stála velké peníze a uvedla jej do dluhů. Mimo to musel přistoupit na volební kapitulaci toho smyslu, že ve všech důležitějších věcech se bude řídit radou kurfiřtů a že obnoví říšský regiment.
V říjnu 1520 byl v Cáchách korunován a tituloval se hned císařem. Veřejné mínění ve svaté říši jej přijalo příznivě, ač v té době ani neuměl německy a mohl být docela dobře považován za cizince. Zejména zástupci nového náboženského hnutí do něho kladli velké naděje, že se chopí reformace církve. Za příznivou okolnost se pokládalo, že papež Lev X. nepřál jeho kandidatuře na římský trůn. Ale Karel, na kterého měl v té věci vliv jeho zpovědník, františkán Glapion, byl sice přítelem reformace ve smyslu 15. století, byl by souhlasil s omezením papežské moci, ale nelíbilo se mu zpochybňování dogmatu a reforma prováděná za pomoci nižších vrstev, a zaujal nepřátelské postavení vůči Lutherovu reformnímu hnutí. To mělo v důsledku negativní dopad jak pro něho, tak pro říši.
Martin Luther uvržen do klatby a říše rozdělena náhled|Martin Luther před Karlem ve Wormsu Na svém prvním sněmu ve Wormsu dal 26. května 1521 přijmout edikt, jímž uvalil na Luthera říšskou klatbu a šíření jeho učení bylo zapovězeno. Na témž sněmu uspořádal Karel také některé věci týkající se správy říše a odevzdal alpské země svému bratru Ferdinandovi (čímž došlo k rozdělení rodu na španělskou a rakouskou větev). Pak odjel roku 1522 do Španělska, kde bylo zatím potlačeno povstání. Ještě za jeho pobytu v říši vstoupil do konfliktu s francouzským králem Františkem I., který se měl stát počátkem dlouholetého nepřátelství mezi Habsburky a Francií.
Karel zlepšil roku 1516 vztah s Františkem, ale když se stal pánem tak ohromných říší, cítil se František jeho mocí ohrožen a někdejší přátelství se proměnilo v opak. Z té a jiných příčin došlo mezi oběma roku 1521 k první a roku 1526 ke druhé italské válce. V první měl Karel za spojence Anglii, papeže a krom Benátek ostatní knížata italská. Na konci této války v roce 1525 dosáhla Karlova armáda velkého úspěchu u Pavie, a tak se papež Klement VII., obávaje se císařovy rostoucí moci v Itálii, spojil roku 1526 s Františkem.
Po bitvě u Moháče v srpnu 1526, kdy ve válce s Turky zahynul český a uherský král Ludvík Jagellonský, byl Karlův bratr Ferdinand, rakouský arcivévoda, zvolen českými stavy a částí uherské šlechty panovníkem v zemích Koruny české a v Uhersku. Vojska sultána Sulejmana I. mezitím obsadila velkou část Uherska a Habsburkové se tak dostali do přímého střetu s expandující Osmanskou říší. Když se počátkem roku 1529 Ferdinand dozvěděl o turecké invazi, požádal svého bratra o pomoc. Karel vyslal k obraně ohrožené Vídně německé lancknechty a elitní španělské arkebuzníky pod velením Louise de Avalos, ale většinu jeho německých a španělských jednotek vázaly boje v Itálii.
Svatá říše římská náhled|Panorama Augsburgu, hlavního německého sídla císařského dvora a místa konání mnoha říšských sněmů, jimž předsedal Karel V., vyobrazené na ručně kolorovaném dřevorytu z Norimberské kroniky Po smrti svého dědečka z otcovy strany, Maxmiliána, v roce 1519 zdědil Karel habsburskou monarchii. Byl také přirozeným kandidátem kurfiřtů na nástupnictví po svém dědečkovi jako císař Svaté říše římské. Ve volbě císaře roku 1519 porazil Fridricha III. Saského, Františka I. Francouzského a Jindřicha VIII. Anglického. Podle některých se Karel stal císařem díky tomu, že zaplatil obrovské úplatky kurfiřtům a nabídl jim na oplátku více než ostatní. Korunu získal 28. června 1519. Dne 23. října 1520 byl korunován v Německu a o deset let později, 24. února 1530, byl korunován papežem Klementem VII. v Boloni jako císař Svaté říše římské, čímž se stal posledním císařem, který byl korunován papežem. Jiní však tvrdí, že ačkoli kurfiřti byli uplaceni, nebylo to hlavním důvodem výsledku volby, nebo to hrálo jen malou roli. Důležitým faktorem, který ovlivnil konečné rozhodnutí, bylo to, že Fridrich nabídku odmítl a pronesl projev na podporu Karla s argumentem, že říše potřebuje silného vůdce proti Osmanům, že Karel má potřebné zdroje a je německého původu.
Ačkoli byla Karlova pozice již na počátku jeho vlády silnější než u jeho předchůdců, decentralizovaná struktura říše se ukázala jako odolná, a to zejména kvůli reformaci. Právě v tomto klíčovém období byli Karel V. a Ferdinand příliš zaneprázdněni ne-německými záležitostmi na to, aby zabránili tomu, že se říšská města v Horním Německu odcizila císařské moci.
Kvůli Karlovým obtížím s koordinací mezi rakouskou, uherskou a středomořskou frontou v boji proti osmanské hrozbě, stejně jako na německé, burgundské a italské frontě proti německým protestantským knížatům a Francii, byla obrana střední Evropy, stejně jako mnoho dalších povinností spojených se správou říše, svěřena Ferdinandovi. Karel V. abdikoval na titul arcivévody rakouského v roce 1522 a o devět let později nechal německá knížata zvolit Ferdinanda římským králem, čímž se stal jeho nástupcem na císařském trůnu, což mělo „hluboké důsledky pro formování států v jihovýchodní Evropě“. Následně Ferdinand získal kontrolu nad Čechami, Chorvatskem a Uherskem s podporou místní šlechty a svých německých vazalů.
Karel abdikoval na císařský trůn v roce 1556 ve prospěch svého bratra Ferdinanda; nicméně kvůli dlouhým debatám a byrokratickým procedurám říšský sněm abdikaci neuznal (a tedy neučinil ji právně platnou) až do 24. února 1558. Do té doby Karel nadále používal titul císaře.
Amerika náhled|Frontispis Nových zákonů z roku 1542 vydaných Karlem V., císařem a králem španělským