Václav IV. (26. února 1361 Norimberk – 16. srpna 1419 Nový hrad u Kunratic) z rodu Lucemburků byl český král (1378–1419) a římský král (1376–1400). Jeho otcem byl císař Karel IV. a jeho matkou Anna Svídnická. Na český trůn nastoupil jako sedmnáctiletý a vládl 41 let, do té doby nejdéle ze všech českých králů. Za jeho vlády se v Čechách rozvinulo hnutí české reformace, jehož spory s katolíky vyústily po smrti Václava v husitské války.
Život Narození Václavův otec a římský císař Karel IV. svolal za účelem vyřešení vleklých sporů s Rudolfem IV. Habsburským zasedání říšského sněmu do Norimberka. Na sněm, který začal 20. února roku 1361, se odebral spolu se svou těhotnou manželkou Annou Svídnickou. Ta zde v pátek 26. února kolem 21. hodiny v komnatě norimberského císařského hradu porodila syna. Pro 22letou císařovnu to bylo druhé dítě po dceři Elišce (někdy uváděna též jako Alžběta), pro 45letého Karla IV. to bylo páté dítě a v danou chvíli jediný syn, protože jeho první syn zemřel ještě jako jednoletý.Spěváček 1986, s. 30
Václav byl pokřtěn 11. dubna v norimberském kostele sv. Sebalda pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic za asistence dalších vysokých církevních hodnostářů z celé říše.Spěváček 1986, s. 36 16. května přijel Václav se svými rodiči do Prahy.Spěváček 1986, s. 37
Už v červnu uzavřel Karel IV. dohodu s norimberským purkrabím Fridrichem V. Hohenzollernským o budoucím sňatku Václava s Fridrichovou dcerou Alžbětou Hohenzollernskou. Tento sňatek měl být uzavřen do deseti let, a pokud by jedno z dětí zemřelo, na řadě byli další sourozenci Václava nebo Alžběty.Spěváček 1986, s. 38 Karel IV. také začal už od srpna roku 1361 potvrzoval některé důležité politické listiny jménem a osobní pečetí Václava, přestože byl tehdy Václav jen několikaměsíčním kojencem.Spěváček 1986, s. 40 Když bylo Václavovi 16 měsíců, zemřela 11. července jeho 23letá matka Anna Svídnická během porodu Václavova mladšího bratra, který zemřel spolu s ní.Spěváček 1986, s. 42
Otcova sňatková politika náhled|upright|Mladý Václav IV. na Votivním obraze Jana Očka z Vlašimi (14. století) V květnu příštího roku se Karel IV. v Krakově oženil s Alžbětou Pomořanskou, vnučkou polského krále Kazimíra III. Po příjezdu z Krakova nechal 15. června 1363 Václava korunovat na českého krále. Korunovace proběhla ve Svatovítské katedrále symbolicky právě ve svátek svatého Víta. Obřad korunovace českého krále provedl pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, ačkoli sám proti Karlovu rozhodnutí protestoval a považoval korunovaci teprve dvouletého dítěte za znevážení korunovačního aktu. Teprve tři dny po Václavově korunovaci byla v katedrále korunována Alžběta Pomořanská na českou královnu. Karel chtěl tímto aktem patrně předejít pozdějším nástupnickým sporům mezi Václavem a možnými syny, kteří by se narodili jeho nové manželce.Spěváček 1986, s. 45–47
27. července 1365 zemřel zeť a také soupeř Karla IV. – Rudolf IV. Habsburský. Pro Karla tedy nastala příležitost získat na svou stranu uherského krále Ludvíka I., který býval Rudolfovým spojencem. Pro syna Václava začal vyjednávat nový budoucí sňatek s jinou Alžbětou, o sedm let starší neteří uherského krále a předpokládanou dědičkou uherského trůnu. Existovala ovšem ještě svatební smlouva s norimberským purkrabím Fridrichem Hohenzollernským. Ten za zrušení dané smlouvy obdržel od císaře některé výhody a finanční odměnu. Václavova nevlastní starší sestra Kateřina, která po smrti Rudolfa IV. Habsburského ovdověla, pak byla Karlem provdána za braniborského markraběte Otu.Spěváček 1986, s. 53–54 V březnu 1366 přišel do Prahy slib uherského krále, že se sňatek mezi jeho neteří a Václavem uskuteční.Spěváček 1986, s. 55
Důvody, proč se nakonec neuzavřel sňatek Václava s uherskou Alžbětou, nejsou příliš jasné. Papež Urban V. 9. prosince 1369 zrušil zásnubní sliby obou stran. Jako důvod uvedl nechuť uherského dvora k tomuto sňatku. Alžbětě se totiž mezitím naskytla možnost ještě slibnějšího sňatku s titulárním konstantinopolským císařem Filipem III. z Anjou a Tarentu. Naopak Karel IV. se mohl soustředit na zpřetrhání spojenectví mezi bavorskými Wittelsbachy a uherským a polským králem.Spěváček 1986, s. 65
Výchova Ze zpráv císařského dvorního kronikáře Beneše Krabice z Weitmile víme, že se v říjnu roku 1367 vydal šestiletý Václav s pražským arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi na cestu po městech v Lužici, kterému zde zástupci měst a šlechty osobně vzdávali hold. V únoru 1368 porodila česká královna Alžběta Pomořanská syna Zikmunda, Václavova polorodého bratra.Spěváček 1986, s. 58–60
V dubnu 1368 odjel Karel IV. do Itálie a správu českého království dočasně svěřil Václavovi a především jeho učiteli, arcibiskupu Janu Očkovi z Vlašimi. V červnu poslal Václav svému otci do Mantovy dopis, ve kterém krátce líčí dění v Praze. Z neobratnosti písma, gramatických, pravopisných a stylistických chyb vyplývá, že latinsky psaný dopis opravdu psal osobně tehdy sedmiletý Václav.Spěváček 1986, s. 60–61
Když na konci července zemřel javorský a svídnický vévoda Bolek II., připadly obě země dětem Anny Svídnické – Elišce a Václavovi. Eliška se svého nároku vzdala ve prospěch Václava a ten byl v říjnu 1369 prohlášen Karlem IV. z císařské pravomoci za plnoletého, aby mohl obě země převzít. Běžná hranice plnoletosti byla tehdy 14 let, ale Václavovi bylo jen osm.Spěváček 1986, s. 62, 64
V polovině dubna 1370 přijel Václav za svým otcem do Norimberku. Zde Karel IV. jednal s dolnobavorsko-straubingským vévodou Albrechtem I. o sňatku Václava s jeho dcerou Johanou. V červnu byla v Kempnatenu podepsána svatební smlouva a dva dny poté se v Praze narodil Václavův druhý nevlastní bratr Jan. Po oslavě křtin v Praze přijel v srpnu Václav s velkým doprovodem zpátky do Norimberku, kde se konal říšský sněm a 29. září se zde konala také dohodnutá svatba Václava s Johannou Bavorskou. 17. listopadu se poté v Praze uskutečnila korunovace Johanny českou královnou s osmidenní hostinou.Spěváček 1986, s. 66–70
V říjnu příštího roku se Václav vydal s otcem na mírové jednání do Pirny, odtud pak do Budyšína a Vratislavi. Už v dubnu roku 1372 oba opět opustili Prahu a vydali se přes Mohuč do Cách, kde jednali o propuštění lucemburského vévody, Václavova nevlastního strýce a jmenovce Václava Lucemburského. Toho zajal Vilém z Jülichu kvůli sporům o obchodní cesty. Na cestě zpět do Prahy se v Kolíně nad Rýnem Václav účastnil procesu říšského soudního dvora, který skončil prohlášením říšského vikáře v Itálii Galeazza Viscontiho za říšského rebela a velezrádce.Spěváček 1986, s. 73-75
Úplatky pro zajištění titulu římského krále Karel IV. začal také zajišťovat pro Václava jeho zvolení římským králem. Karel IV. proto v už v prosinci 1373 v Praze uzavřel dohodu s würzburským biskupem Gerhardem a především s kandidátem na pozici mohučského arcibiskupa Ludvíkem Míšeňským.Spěváček 1986, s. 80 V říjnu 1374 daroval Wittelsbachům do dědičného držení zemské fojtství v Alsasku a protlačil Ludvíka Míšeňského na místo mohučského arcibiskupa. Za úplatky a další výhody se k volbě Václava zavázal také trevírský arcibiskup Kuno z Falkenštejna a kolínský arcibiskup Friedrich III. ze Saarwerden. Od řady dalších významných říšských šlechticů získal slib, že uznají volbu Václava římským králem ještě za Karlova života. Standardně se totiž nový římský král volil až po úmrtí toho starého. V lednu slíbil svou podporu saský vévoda Václav I. Askánský, bavorskému vévodovi a držiteli braniborského hlasu Friedrichovi Moudrému udělil Karel fojtství města Aušpurku a poslednímu voliteli rýnskému falckraběti Ruprechtovi daroval do zástavy majetek v hodnotě desítek tisíc florénů.Spěváček 1986, s. 82–84
10. června 1376 byl patnáctiletý Václav IV. všemi sedmi hlasy kurfiřtů zvolen ve Frankfurtu římským králem a šestého července byl tradičním způsobem v cášské katedrále slavnostně korunován.Spěváček 1986, s. 88–89
Po smrti otce V listopadu roku 1378 zemřel Karel IV. a sedmnáctiletý Václav IV. se stal jediným vládcem Svaté říše římské a Českého království. Zatímco jeho otec se mohl opírat o dlouhodobé dobré vztahy s papežem i francouzským králem, nedávno započaté papežské schizma stále více nutilo Václava se rozhodnout a přiklonit se buďto k římskému papeži, nebo k francouzskému králi a „jeho“ avignonskému papeži. Už Karel IV. upřednostňoval spolupráci s římským papežem Urbanem VI. a Václav tak v tomto směru i díky vlivu rádců, které po otci zdědil, pokračoval.Spěváček 1986, s. 101, 108, 111
Z ledna roku 1379 pochází zpráva papeži, ve které se Václav IV. zmiňuje o tom, že má dva hlavní vedoucí činitele a poradce: pražského arcibiskupa pro české záležitosti a Ruprechta I. Falckého pro říšské záležitosti. Později toho roku se Václav odebral do Uherska na lovecký hrad Zvolen, kde jednal s uherským králem Ludvíkem ohledně sňatku mezi uherskou princeznou Marií a Václavovým mladším bratrem Zikmundem, a také o společné podpoře římského papeže Urbana VI. Výsledkem jednání bylo i to, že se jedenáctiletý Zikmund přestěhoval se svou matkou z Braniborska do Trnavy, aby byl vychováván v prostředí uherského dvora.Spěváček 1986, s. 115–116, 124–125
náhled|vlevo|Josef Mathauser, Smrt Jana Nepomuckého Dvorských úřadů v Českém království se později ujali představitelé nižší šlechty, o které se Václav opíral, jimž ale scházel evropský rozhled. Snad i jejich vinou začal král dávat přednost lovům a pitkám před povinnostmi a dostal se do sporu s vyšší šlechtou i arcibiskupem Janem z Jenštejna. Střet vyvrcholil roku 1393 umučením Jana z Pomuku, později svatořečeného Jana Nepomuckého, a Jenštejnovou rezignací.
náhled|Svatá říše římská a České království kolem roku 1400 V říši rostla nespokojenost s nečinností římského krále a Václav se postupně stahoval do klidnějších českých zemí. Roku 1383 byl pod tlakem francouzské diplomacie donucen upustit od římské korunovační jízdy. V roce 1394 se spojili představitelé vyšší šlechty s moravským markrabětem Joštem (viz panská jednota) a přešli do přímého útoku: krále zajali, když mu předtím přednesli stížnosti na nepořádky ve správě země i říše, na opomíjené nároky panstva a libovůli králových milců. Král byl 8. května 1394 zajat v Králově Dvoře u Berouna a odvezen do Horních Rakous na starhemberský hrad Wildberg, v průběhu cesty pobyl rovněž na rožmberských hradech Příběnice, Český Krumlov a Vítkův kámen. Václava vysvobodil až jeho bratr Jan Zhořelecký. Proti králi vznikla široká panská koalice, do jejíhož čela se postavil opět moravský markrabě. 19. března 1396 Václav přijal podmínky šlechty. V nové vzpouře mu magnáti roku 1397 na hradě Karlštejně povraždili čtyři členy královské rady z jím preferovaného rytířského stavu.
Za jeho vlády došlo v dubnu 1389, během Velikonoc, k protižidovskému pogromu v pražském židovském ghettu, pod (údajnou) záminkou, že židovským chlapcem byl znesvěcen kříž nesený křesťany v průvodu. Došlo k vydrancování pražského ghetta a k vyvraždění téměř celé židovské komunity v Praze s více než třemi tisíci oběťmi. Václav, který byl tou dobou na říšských jednáních v Chebu, se urychleně vydal do Prahy a nařídil vrátit veškerý majetek zcizený během rabování. Jelikož však byla téměř naprostá většina původních majitelů po smrti, propadl tento majetek královské pokladnici. Nejsou přímé záznamy o tom, že by král tragédii hlouběji vyšetřoval či uděloval přísné tresty. Událost známá též jako Krvavé Velikonoce se stala největším pogromem v české historii.
Václav IV. byl velkým milovníkem zvířat a nechal zřídit v nové královské zahradě (na místě dnešního Obecního domu) rozsáhlý lvinec. Mimo lvů tam žily i další šelmy. Maso pro ně muselo být z příkazu krále přiváženo denně čerstvé a muselo být nejlepší kvality. V Královské oboře choval Václav IV. další zvířata, zejména jeleny, divoká prasata a zubry.
Poslední léta panování