upright|náhled|Velký státní znak Belgického království Dějiny území Belgického království jsou propleteny s dějinami Nizozemska, Německa, Francie a Lucemburska. Po většinu historie bylo území dnešní Belgie buď částí většího státního celku (Franská říše), nebo bylo rozdrobeno do menších útvarů (Brabantské vévodství, Flanderské hrabství, Lutyšské knížecí biskupství, Lucemburské hrabství). Strategická poloha tohoto území ho rovněž předurčila být pověstným “bojištěm Evropy” – osudové bitvy velkých mezinárodních konfliktů se odehrávaly na území Belgie již za osmdesátileté a třicetileté války, později i za první a druhé světové války. Belgické dějiny jsou poznamenány též potýkáním dvou jazykových skupin, vlámsky (nizozemsky) mluvícího severu a francouzsky mluvícího jihu (Valonska). Prvním, kdo tyto dvě jednotky spojil do jednoho celku, byl římský císař a burgundský vévoda Karel V. v rámci své pragmatické sankce z roku 1549. Oddělení tohoto území od Nizozemska utvrdila osmdesátiletá válka (1568–1648). Poté ho však ovládaly různé cizí mocnosti – Španělé, Rakušané i Francouzi. Politická nesuverenita nijak ovšem nebránila rozkvětu obchodu a kultury. Belgie se stala jedním z evropských epicenter průmyslové revoluce, rozvoje měšťanské třídy a společnosti založené na obchodu. Moderní Belgie vznikla roku 1830, díky belgické revoluci. Jazyková hranice však nikdy zcela nezmizela a střet vlámské a valonské části země naplňuje moderní politické dějiny Belgie. Belgie byla postupně, od 70. let 20. století, federalizována a nezřídka se diskutuje i o možnosti jejího rozdělení na dva státy. K belgickým dějinám patří i koloniální dobrodružství, které tento malý stát zahájil v 19. století, především v centrální Africe. Bilance belgického kolonialismu patří k nejkrvavějším – její součástí jsou miliony mrtvých domorodců. Kolonie získaly nezávislost v 60. letech 20. století. V poválečném období se Belgie stala typickým západoevropským sociálním státem, cílem masivní migrace z Afriky a Blízkého východu, propagátorem liberalizačních trendů (povolení eutanazie či sňatků gayů) a také lídrem evropského integračního procesu. Brusel není jen hlavním městem Belgie, ale i sídlem hlavních institucí Evropské unie – Evropské komise a Evropského parlamentu. Sídlí v něm také velitelství vojenské aliance NATO, k jehož zakladatelům Belgie rovněž patřila.
Starší dějiny náhled|Pazourkové doly ve Spiennes Na území Belgie, nedaleko městečka Engis, byly v letech 1829–30 objeveny vůbec první pozůstatky lidského druhu, který pak získal jméno podle pozdějších objevů v údolí Neanderthal v Německu – člověk neandrtálský. Neandrtálci žili na území Belgie již 100 000 let př. n. l.
V neolitu zasahovala na belgické území kultura s lineární keramikou. Specifické na jejích projevech v Belgii bylo jinde nepříliš obvyklé opevňování vesnic zdmi. K nejcennějším pozůstatkům po této kultuře patří doly ve Spiennes, kde neolitičtí obyvatelé těžili pazourky, a které byly roku 2000 zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. První zemědělskou kulturou na území Belgie byla michelsberská kultura.
Ve třetím a na konci čtvrtého tisíciletí př. n. l. celé území vykazovalo relativně malé lidské osídlení. Změna přišla na konci doby bronzové, okolo roku 1750 př. n. l., kdy území začaly osídlovat různé kmeny, které Římané později označovaly za keltské, byť zejména obyvatelstvo na severu možná keltské nebylo. Tyto nové kmeny sebou přinesly kulturu popelnicových polí, později kulturu halštatskou a laténskou. Z doby zhruba 500 př. n. l. je doložen obchod se Středomořím, z doby kolem roku 150 př. n. l. ražba mincí. Římané užívali pro všechny Kelty v této oblasti termín Belgové a odtud také pochází dnešní slovo Belgie. náhled|vlevo|Zeď z římských časů ve městě Tongeren (Římany zvaném Atuatuca) V letech 59 – 52 př. n. l. si Belgy podrobil římský vůdce Julius Caesar a připojil jejich území k Římské říši. Ve svých zápiscích přitom Belgy označil za “nejstatečnější z Galů”. V roce 27 př. n. l. byla z území Belgů vytvořena provincie Gallia Belgica s hlavním městem v Remeši. Za Domiciána (81–96) byla z Belgiky oddělena Germania Inferior a Germania Superior. V roce 300 byla Belgica rozdělena na Belgica Prima s hlavním městem v Trevíru a Belgica Secunda s hlavním městem v Remeši.
V letech 406–407 obsadili Belgii Germáni – Frankové. Severní část dnešního území se velmi germanizovala, zatímco na jihu zůstali latinsky hovořící Galořímané – to byl prapočátek současného jazykového rozštěpení země. V roce 450 Frankové expandovali do Galie, kde založili Franskou říši, jejíž součástí byla i Belgie. Během 7. století byli christianizováni, přičemž klíčovou úlohu sehrál Servác z Tongeren. Západní část byla součástí Neustrie, východní Austrasie. Po rozpadu Franské říše v roce 843 byla většina Belgie, včetně východních Flander, součástí Svaté říše římské, zatímco většina Flander byla lénem francouzského krále.
V roce 1384 zdědil Flandry burgundský vévoda Filip Smělý. Belgie se tak stala součástí vévodství burgundského. V roce 1477 však Karel Smělý zahynul v bitvě u Nancy, čímž burgundští vévodové vymřeli. Belgii a vůbec celé Nizozemí zdědili Habsburkové. Po rozdělení habsburské dynastie patřila Belgie nejprve španělským Habsburkům (1553–1713), pak rakouským (1713–1794).
Pod těmito různými vládci, a zvláště mezi 12. a 17. stoletím, se díky své výhodné poloze stávala belgická města významnými centry obchodu, průmyslu a umění. Vlámští malířští mistři (Peter Paul Rubens, Anthonis van Dyck, Pieter Breughel) byli ve své době nejoceňovanějšími v celé Evropě. náhled|Belgická revoluce 1830 na obraze Gustafa Wapperse V roce 1795 Belgii anektovala Francie v čele s Napoleonem, a po jeho porážce na základě výsledku Vídeňského kongresu (1815) připadla Nizozemí.
Po povstání, které vzniklo v bruselském operním divadle La Monnaie, vyhlásila 4. října 1830 provizorní belgická vláda nezávislost na Nizozemsku. Byla vytvořena parlamentní monarchie a 21. července 1831 na belgický trůn nastoupil král Leopold I. Belgický z ernestinské linie Wettinů (rod Sasko–Coburg–Gotha). V tento den slaví Belgičané Den nezávislosti. Belgické ústavní zřízení pak bylo po celé 19. století vzorem pro evropské liberály.
Během vlády Leopolda II. (1865–1909) získala Belgie kolonii v Kongu, jejíž přírodní bohatství nemilosrdně vydrancovala, samozřejmě s velkým ziskem. Kolonie nejdříve patřila přímo králi, ale roku 1908, po masivní mezinárodní kritice belgického monarchy, byla předána státu a přejmenována na Belgické Kongo. Tato formální změna ovšem zásadní zlepšení situace domorodců nepřinesla. Belgické koloniální vykořisťování v centrální Africe bývá většinou hodnoceno jako mnohem horší než francouzské na severu, německé na jihovýchodě nebo britské na jihu kontinentu. Mezi lety 1880–1920 populace Konga klesla na polovinu. Počet obětí teroru dosáhl k deseti milionům. Proti spontánně vznikajícím hnutím odporu nekompromisně zasahovala armáda.
Belgie ve 20. století
Belgie za první světové války náhled|vlevo|Belgický voják za první světové války Po vypuknutí první světové války Německo napadlo neutrální Belgii a Lucembursko v rámci tzv. Schlieffenova plánu. Snažilo se obejít francouzské opevnění a přes Belgii rychle zaútočit na Paříž. Ohrožení Francie přimělo Británii vstoupit do války. Jako odůvodnění použila spojeneckou smlouvu s Belgií z roku 1839. Belgická armáda během prvních dnů po napadení kladla tvrdohlavý odpor, ačkoli Němci spoléhali na to, že by mohla nechat německá vojska snadno projít. Tomu se postavil zejména král Albert I. „Belgie je národ, nikoli silnice,“ je jeho slavný výrok z této doby, který z něj učinil národního hrdinu, ačkoli Belgičané desetinásobné německé přesile samozřejmě podlehli. Zdrželi však Němce na svém území téměř měsíc, což dalo francouzským a britským silám čas se připravit na protiútok na Marně. Německý “závod k moři” Belgičané zastavili zejména v památné bitvě na řece Yseru.
Část belgických jednotek po porážce ustoupila na území Francie, k Le Havru. Tyto belgické jednotky bojovaly na západní frontě až do roku 1918. Do Francie a Nizozemska odešlo také 1,4 milionu uprchlíků. Jednotky z belgického Konga sehrály hlavní roli v Africké kampani. Němečtí útočníci se setkali i s odporem obyvatelstva záškodnickými akcemi, včetně ničení železničních tratí, na což odpovídali brutálním terorem. Okolo 6000 civilistů bylo okupačními jednotkami zastřeleno, hlavně v prvních měsících války. náhled|Zničené město Ypry, 1918 Belgie pak byla čtyři roky okupována. Během této doby platilo stanné právo. Obyvatelstvo většinou reagovalo pasivním odporem. Nepříjemným rysem okupace bylo, že se Němci pokusili zneužít jazykově-národnostního rozštěpení Belgie, aby narušili vyvřelý odpor vůči agresivnímu germánství. Vlámské obyvatelstvo označovali za utlačované a snažili se mu poskytovat různé výhody (tzv. flamenpolitik). Mj. zavedli vyučování vlámštiny na školách. Tato politika zanechala trvalé důsledky a takto rozdmýchané „vlámské národní vědomí“ už nikdy zcela nevyhaslo. Belgie během okupace též čelila potravinové krizi. Mezinárodní pomoc zorganizoval bývalý americký prezident Herbert Hoover (Commission for Relief in Belgium). S německým souhlasem – a k britské nevoli – jeho organizace nakonec sytila až 10 milionů lidí denně. Často je to označováno za jeden z nejpozoruhodnějších humanitárních výkonů v dějinách. Ekonomicky byla země ovšem okupanty zcela zplundrována, tisíce strojů, ba celé továrny byly odvezeny do Německa. Odvezeny byly i stroje, které Němci nemohli přímo využít – posloužily jako šrot pro německé ocelárny.
V závěru války se na území Belgie odehrála i neblaze proslulá bitva u Yper, kde byl prvně užit bojový plyn yperit.
Meziválečná doba náhled|upright|Plakát olympijských her v Antverpách roku 1920 Zatímco v roce 1914 měla Belgie jednu z nejlépe fungujících ekonomik v Evropě, v roce 1919, rok po konci války a okupace, činila nezaměstnanost hrozivých 80 procent. Vláda po válce kupříkladu disponovala jen 81 lokomotivami, ačkoli před válkou jich měla 3470. Po válce vedla všeobecná demoralizace k útokům na skutečné i domnělé kolaboranty s Němci a válečné zbohatlíky, pouliční násilí vláda zvládala jen s obtížemi. Přesto se situace rychle uklidnila a i ekonomická situace se začala rychle zlepšovat. Už v roce 1920 Belgie ukázala svou sílu uspořádáním prvních poválečných olympijských her v Antverpách. V roce 1921 Lucembursko vytvořilo s Belgií hospodářskou unii, což ekonomice také značně pomohlo. Spolupráce mezi těmito státy se projevovala např. vytvořením měnové unie, kdy bylo možno používat belgický frank na lucemburském území a naopak.
Belgie byla jednou ze zemí, které Versailleská mírová smlouva přála – německé válečné reparace byly stanoveny na 12,5 miliard liber šterlinků. V letech 1923–1926 belgická armáda vstoupila i na německé území, aby vyplácení reparací zajistila. O účelnosti této politiky a jejím vlivu na růst resentimentů a nacismu v Německu se ovšem dodnes diskutuje. Po válce získala Belgie též dva pruské okresy Eupen a Malmédy, čímž získala německy mluvící menšinu, již má na svém území dosud. Belgie po válce požadovala i některá nizozemská území – Nizozemce Belgičané označovali za německé spolupachatele. Tyto požadavky však uspokojeny nebyly.
Dvacátá léta byla v Belgii dobou ekonomického, ale i kulturního rozkvětu. Dařilo se avantgardnímu umění (René Magritte, Paul Delvaux) a vznikla též osobitá tradice belgického komiksu (Hergého Tintin ad.).
V roce 1925 byla Belgie pověřena správou bývalé Německé východní Afriky, která hraničila s Belgickým Kongem na východě. Území se tehdy nazývalo obvykle Ruanda-Urundi (dnes jde o dva nezávislé státy: Rwanda a Burundi). Belgičané slíbili podporovat vzdělanost, tento slib však nesplnili: když v roce 1962 Belgie koloniální moc nad tímto územím ztratila, bylo na něm napočítáno jen 100 Afričanů se střední školou.
Belgie za druhé světové války náhled|Leopold III. u svých vojsk roku 1940