Marshallův plán, oficiálně Plán evropské obnovy (angl. European Recovery Program), byl přijat Kongresem USA 3. dubna 1948 s cílem organizovaně zabezpečit americkou pomoc poválečné Evropě. Protože SSSR a země východního bloku nabídku odmítly, byl plán omezen na západní Evropu. Konkurenčním plánem byl Morgenthauův plán, který místo hospodářské pomoci požadoval absolutní demilitarizaci a zničení německého průmyslu, avšak po smrti Franklina D. Roosevelta ho nový prezident USA Harry S. Truman odmítl.
Plán poprvé vyhlásil 5. června 1947 jeho iniciátor a tvůrce George Catlett Marshall, který byl v letech 1947—1949 ministrem zahraničí USA, v projevu na Harvardově univerzitě. V letech 1948–1952 poskytly Spojené státy v rámci tohoto plánu západní Evropě pomoc ve výši přibližně 13 miliard dolarů (zhruba 240 miliard USD v cenách roku 2024). Marshallův plán přispěl k hospodářské rekonstrukci západní Evropy, pomohl obnovit průmysl i zemědělství a oživit mezinárodní obchod. USA si touto hospodářskou pomocí zabezpečily vliv a prestiž v Evropě, a to jak ekonomicky, tak i vojensky. Evropa však byla rozdělena na Západ a Východ, který podléhal moci SSSR a který začal postupem let ekonomicky zaostávat. Generál Marshall byl v roce 1953 za svoji celoživotní práci oceněn Nobelovou cenou za mír. thumb| upright=1.2|Mapa ukazuje země, které přijaly Marshallův plán (zeleně). Modré sloupce ukazují relativní míru celkové obdržené pomoci. thumb| upright=0.8| Generál G. C. Marshall
Situace v Evropě a vznik plánu Na konci druhé světové války byla velká část Evropy zpustošena. Trvalé letecké bombardování během války velmi těžce zasáhlo a poškodilo většinu velkých měst a průmyslové oblasti byly obzvlášť tvrdě zasaženy. Obchodní toky ve všech regionech byly hluboce narušeny a milióny lidí byly v uprchlických táborech, které zřídila Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu a další organizace. V poválečné Evropě byl závažný nedostatek potravin, a to zejména za tuhé zimy na přelomu let 1946–1947, kterou pocítila především severní Evropa. Od července 1945 do června 1946 bylo ze Spojených států dodáno 16,5 milionů tun potravin do Evropy a Japonska, a to především pšenice. To činilo jednu šestinu americké produkce potravin, ve výživových hodnotách to bylo 35 bilionů kalorií, což poskytlo 400 kalorií denně na osobu po dobu jednoho roku až pro 300 milionů lidí.
Zvlášť poškozena byla i dopravní infrastruktura jako železnice, mosty a doky, které byly častým terčem náletů a mimo to bylo potopeno mnoho obchodních lodí. I když většina malých měst a vesnic neutrpěla velká poškození, zničení dopravy způsobilo hospodářskou izolaci těchto oblastí. Nebylo v silách evropských států tyto problémy snadno napravit, neboť většina národů, která se účastnila války, byla ekonomicky i materiálně vyčerpána.
Naproti tomu infrastruktura Spojených států a Kanady nebyla ve světové válce významně poškozena. Prosperovaly mnohem více než před válkou, ale na vývoz šla jen malá část jejich domácího produktu.
Sovětský diktátor Josif Vissarionovič Stalin se snažil rozšiřovat sovětský vliv ve státech střední a východní Evropy. Proti této expanzi se začátkem roku vymezil americký prezident Harry S. Truman - vyhlásil tzv. Trumanovu doktrínu, jejíž podstatou mělo být „zadržování komunismu.“ Nedlouho poté, co Marshall nastoupil na ministerstvo zahraničí, musel řešit řadu zahraničněpolitických a vojenských problémů. Na únorové schůzce s Trumanem, Achesonem a senátorem Vandenbergem museli jednat o situaci v Turecku a zejména v Řecku. Během jednání došlo ke shodě demokratů i republikánů v otázce podpory zmiňovaných zemí. Na jejich podporu byla v rámci Trumanovy doktríny vyčleněna částka 400 milionů dolarů. V létě 1947 poskytly USA finanční pomoc také Itálii a západním okupačním zónám Německa a Rakouska.
Marshall upíral stále více pozornosti k hospodářské situaci válkou zničené Evropy. Uvědomoval si, že není možné stále posílat do Evropy peníze, aniž by existovala nějaká širší koncepce pomoci. Marshall se domníval, že pokud by se ekonomická situace evropských států nelepšila, hrozilo nebezpečí šíření komunismu do západní Evropy. Nebezpečná situace byla nejen ve Francii a Itálii, kde byli komunisté dokonce ve vládě, ale nejistý byl také vývoj v Německu, přes jehož území se táhla demarkační linie mezi Stalinovým SSSR a Spojenci.
Toto všechno si Marshall uvědomoval. Hospodářská situace v Evropě byla zoufalá. Organizace spojených národů neměla zdroje k řešení následků. Zdroje v rámci UNRRA byly nedostačující a zahrnovaly pouze potraviny a léky pro ty nejzoufalejší situace.
Renomé generála Marshalla mu umožňovalo významně ovlivňovat Kongres. Než však mohl svého vlivu na Kongres využít, musel připravit plán na pomoc zničené Evropě. Plán měl být volným pokračováním Trumanovy doktríny v ekonomické oblasti. Důležitou roli měl sehrát Politický plánovací štáb Ministerstva zahraničních věcí USA. Do jeho čela byl postaven bývalý vyslanec v Moskvě George Kennan.
Jednání o návrhu Když byl plán hotov, bylo třeba jej patřičně prezentovat. Optimální příležitost se naskytla 5. června 1947, kdy měl Marshall převzít čestný doktorát na Harvardově univerzitě. Při této příležitosti pak přednesl svůj slavný projev. Ten nebyl podle Marshalla namířen „...proti žádné zemi ani doktríně, ale pouze proti hladu, chudobě, zoufalství a chaosu.“ Jeho cílem pak mělo být „...obnovení fungující světové ekonomiky, která umožní vznik politických a sociálních podmínek, v nichž mohou existovat svobodné instituce.“
Na tento projev zareagoval Marshallův britský protějšek Ernest Bevin, který okamžitě kontaktoval Francouze a Sověty a nabídl společné setkání v Paříži, kde by se mělo o amerických návrzích jednat. Stalin původně počítal, že se k plánu připojí i Sovětský svaz, a vyslal početnou delegaci v čele s ministrem zahraničí Molotovem.
Jednání v Paříži začala 23. června 1947. Stalin vypozoroval souvislost s Marshallovým plánem a Trumanovou doktrínou, a plán považoval za pokus o získání americké nadvlády nad Evropou. Zakázal proto zemím, kde dosud spočívala sovětská armáda, aby se konference účastnily. Molotov označil Spojené státy jako „fašistickou“ sílu a „centrum celosvětového reakčního hnutí a protisovětské činnosti“. Zároveň prohlásil všechny státy spolupracující s USA za nepřátele. Napětí mezi USA a SSSR se stupňovalo a zdálo se, že svět směřuje k další válce.
Sověti pak také obvinili Spojené státy z manipulace voleb v Belgii, Francii a Itálii na jaře roku 1947, kde komunisté ztratili mnoho hlasů. Tvrdil, že „marshallizaci“ musí být zabráněno jakýmkoliv způsobem a že francouzské a italské komunistické strany by měly vyvinout maximální úsilí a sabotovat realizaci plánu. Kromě toho západní velvyslanectví v Moskvě byla izolována, přičemž jejich pracovníkům byl odpírán kontakt se sovětskými úředníky.
Protože Marshall vyžadoval, aby iniciativa vyšla z Evropy, sešli se evropští zástupci 12. července 1947 na tzv. 2. konferenci v Paříži. Zde se setkali zástupci 17 států včetně Německa, které zde jednalo v sestavě zástupců jednotlivých okupačních zón. Výjimkou bylo Španělsko, které za druhé světové války bylo neutrální a sympatizovalo s mocnostmi Osy a malé státy jako Andorra, San Marino, Monako a Lichtenštejnsko, které přizvány nebyly. Každý stát zde měl vypočítat své individuální výdaje, které by od Spojených států potřeboval. Po složitých jednáních, když každý stát své skutečné potřeby nadsadil, byla stanovena částka 19 miliard dolarů.
Jednání v kongresu Nyní záleželo vše na tom, zda se Marshallovi podaří přimět kongres k takovým výdajům. Zejména se dal očekávat tvrdý střet s konzervativním republikánským křídlem. To jako tradičně prosazovalo omezení výdajů, snížení daní a vyrovnaný rozpočet. Marshall se proto snažil kongresmany přesvědčit, že plán pomůže i americkým výrobcům. Značná část pomoci Marshallova plánu měla být použita Evropany na nákup zboží a surovin vyrobených ve Spojených státech a Kanadě.
Plán pomoci předložil Marshall kongresu v lednu 1948. Ve svém vystoupení pak mimo jiné prohlásil: „Tento plán bude stát naši zemi miliardy dolarů. Zatíží amerického daňového poplatníka. Vyžádá si oběti dnes, abychom se mohli zítra těšit z bezpečnosti a míru.“ Jednání byla velmi tvrdá a plán nakonec stvrdil svým podpisem prezident Truman. Plán hospodářské obnovy Evropy (European Recovery Program, E. R. P.), běžně známý jako Marshallův plán, dostal zelenou.
Americký prezident Harry S. Truman podepsal dne 3. dubna 1948 zákon o poválečné zahraniční pomoci, jehož součástí byl i Marshallův plán ve výši 13 miliard dolarů. Podmínkou přijetí pomoci bylo zveřejnění státních rozpočtů a škod způsobených válkou, což ale SSSR jednoznačně odmítl. Důvodem odmítnutí ze strany SSSR byla i skutečnost, že většinový podíl Marshallova plánu spočíval v dodávkách materiální pomoci a potravin z USA, zatímco jen menší část byla ve finančních půjčkách.
Realizace Realizací Marshallova plánu byla pověřena nově vzniklá organizace Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OEEC). Americký dozor nad dodržováním plánu měl Úřad pro hospodářskou spolupráci (Economic Cooperation Administration, E. C. A.). V každé evropské zemi podílející se na Marshallově plánu pak byla otevřena mise E. C. A.
V Československu se nejprve k Marshallově plánu stavěli pozitivně nejen Edvard Beneš, ale i Klement Gottwald a další vysocí představitelé státu, takže ho dne 7. července 1947 oficiálně přivítali a byl začleněn do hospodářských rozvojových plánů. Už dva dny nato odjela československá delegace v čele s Gottwaldem do Moskvy, kde jim však Stalin dal ultimátum, že musí do 10. července 1947 do 16 hodin od smlouvy odstoupit. Ministr zahraničí Jan Masaryk to po návratu z Moskvy na starém Ruzyňském letišti komentoval slovy, že „odjížděl jako československý ministr a vrátil se jako Stalinův pohůnek“. Tím padla i idea Beneše, že se Československo stane mostem mezi Západem a Východem. Mezi hlavní motivaci Stalina ohledně nepřijetí Marshallova plánu Československem, byly ložiska uranu, o které měl enormní zájem. V únoru 1948 došlo v Československu ke komunistickém převratu a tím i k naprosté podřízenosti Sovětskému svazu.
Dne 17. března 1948 byla na základě přijetí Marshallova plánu ustanovena Západní unie (Bruselský pakt), což byl předchůdce NATO (roku 1949) a Evropské společenství uhlí a oceli (založeno 1951, šlo o předchůdce současné Evropské unie), jejíž signatáři se zavázali k vzájemné vojenské pomoci v případě ohrožení některého z nich. Sovětský diktátor Stalin se pokusil situaci Spojencům zkomplikovat a tak dne 24. června 1948 nechal uzavřít všechny přístupové komunikace k Západnímu Berlínu. Spojenci zahájili grandiózní letecký most: na západoberlínském letišti Tempelhof přistávala po celý den v několikaminutových intervalech letadla se vším, co Berlín potřeboval. Spojenci tentokrát podporovali svého nepřítele z války a tento akt se stal jedním z pilířů pozdější spolupráce. Přestože Stalinovi plán nevyšel, zrušil operaci až po jedenácti měsících v květnu 1949.
V tomtéž měsíci vznikla ze západních sektorů okupovaného Německa Spolková republika Německo, která také vstoupila do OEEC. Při této příležitosti se poprvé od války setkali němečtí a francouzští představitelé. Na Francouze velmi zapůsobil projev německého delegáta, pronesený ve francouzštině. Zde pak byl položen první kámen k další spolupráci obou po dlouhá desetiletí znesvářených národů.