Luanda, původně São Paulo da Assunção de Loanda, je hlavní a největší město Angoly. Vzhledem k umístění na pobřeží Atlantského oceánu je Luanda hlavním přístavem i administrativním centrem země. Ve městě žije obyvatel, v aglomeraci přes pět milionů lidí. Zároveň je metropolí provincie Luanda a třetím největším lusofonním (portugalsky mluvícím) městem na světě po brazilských São Paulu a Rio de Janeiru.

Název

Město převzalo název od ostrova, na kterém bylo založeno – Ilha de Luanda. Původ jména Luanda býval vysvětlován jako „plochá země“ nebo „místo, kde se vrhají sítě do moře“, pravděpodobně však vznikl zkomolením odpovědi na otázku, odkud jsou zdejší lidé: „atyilwanda“ – „z vnitrozemí“ nebo „ze savany“ (v jazyce kimbundu).

Podnebí

náhled|upright|Klimadiagram Luandy Luanda je položena podle Köppenovy klasifikace podnebí v teplém semi-aridním podnebném pásmu. Klima je teplé ale překvapivě suché s ohledem na studený Benguelský proud, který zabraňuje snadné kondenzaci vlhkosti do srážek. Časté mlhy brání klesání teplot v noci i v suchých měsících od června do října. Luanda má průměrný roční úhrn srážek 323 mm, ale je zde pro ně typická vysoká nepravidelnost. Zaznamenané hodnoty se pohybují od 55 mm v roce 1858 po 851 mm v roce 1916. Krátké období dešťů v březnu a dubnu závisí na severním protiproudu přinášejícím do města vlhkost: je zřetelné, že je-li Benguelský proud slabý, mohou srážky v Luandě vzrůst zhruba šestkrát v porovnání s roky, kdy je tento proud silný.

Dějiny Před příchodem Portugalců

Záliv, ve kterém je dnes Luanda, byl v době příchodu Portugalců součástí Konžského království a jeho vazala Ndonžského království. Místní obyvatelstvo z moře sbíralo mušle zimbo, které se v okolních oblastech užívaly jako platidlo.

Portugalská vláda

náhled|vlevo|Luanda v roce 1755 náhled|Luanda (1883) Luandu založil portugalský průzkumník Paulo Dias de Novais (vnuk Bartolomeo Diase, objevitele mysu Dobré naděje) dne 25. ledna 1576 jako „São Paulo da Assunção de Loanda“, se stovkou rodin osadníků a čtyřmi sty vojáky. Od začátku mělo sloužit jako základna pro dobytí místního království Ndongo, které Portugalci chtěli ovládnout hlavně kvůli obchodu s otroky. Postupně zde vybudovali několik pevností, které jim umožňovali jak posílit vlastní moc, tak i zajistit obranu jednak před domorodci ale i před dalšími evropskými mocnostmi, jejichž lodě v oblasti operovaly.

V roce 1627 Portugalci Luandu vyhlásili správním centrem oblasti již nazývané Angola a tím zůstala na několik století (kromě krátkého období vlády Nizozemců mezi lety 1641 a 1648, kteří ji přejmenovali na Fort Aardenburgh). Město sloužilo jako centrum již zmíněného obchodu s otroky mířícími převážně do portugalské kolonie Brazílie, a to až do roku 1836; brazilské lodě byly v luandském přístavu nejhojnější. Tento obchod s otroky potřeboval také místní obchodníky a bojovníky, kteří na něm vydělávali. Během tohoto období Portugalci neobsazovali žádná významnější území dále od Luandy. Jen několik malých osad bylo založeno jako zázemí města, některé z nich na posledním úseku řeky Kwanza.

náhled|vlevo|Doprava v Luandě (1972) V 50. letech 18. století bylo ročně prodáno mezi 5 a 10 tisíci otroků. Silný brazilský vliv byl v Luandě znatelný až do brazilského vyhlášení samostatnosti v roce 1822. Mezi lety 1764 a 1772, kdy byl guvernérem Francisco Inocêncio de Sousa Coutinhohttp://www.arqnet.pt/dicionario/sousacoutinhofi.html došlo k nadějnému rozvoji a reorganizaci Luandy stejně jako celé Angoly. Sousa Coutinho nechal vybudovat první moderní ulice a náměstí, přestavěl pevnost São Miguel, založil zde loděnice, a také první odborné učiliště.

V 19. století, stále pod portugalskou vládou, Luanda zažila ekonomickou revoluci. Obchod s otroky byl ukončen v roce 1836 a v roce 1844 byly angolské přístavy otevřeny cizím lodím. V roce 1850 byla jedním z největších a nejrozvinutějších měst celého impéria mimo vlastní Portugalsko, plná obchodních společností, vyvážejících z Angoly (kromě Luandy ještě přes Benguelu) palmový a arašídový olej, vosk, kopál, dřevo, slonovinu, bavlnu, kávu a kokos, spolu s dalšími produkty. Místně se začala produkovat kukuřice, tabák, sušené maso a mouka z manioku. Tato skutečnost umožnila vznik alespoň nějaké místní střední třídy.

V 60. letech 19. století zde vznikla samospráva, kterou provozovali výhradně Portugalci. Cílem bylo zajistit základní služby, jako např. hospodaření s odpadem apod. V roce 1889 guvernér Brito Capelo dal do užívání vodovod, který zásobil město vodou, a tím položil základy pro jeho další růst.

Spolu s většinou portugalské Angoly, byla Luanda dotčena Portugalskou koloniální válkou (1961–1974) méně než jiné části koloniálního impéria. Ekonomický růst a rozvoj v celém regionu i přes válku dosáhl v tomto období značné výše.

Za portugalské druhé republiky (Estado Novo) Luanda vyrostla z města s 61 208 obyvateli, z čehož v roce 1940 bylo 15 % Evropanů, do bohatého kosmopolitního velkoměsta s 475 328 obyvateli v roce 1970. Jejich etnická struktura byla následující: 26 % tvořili Evropané a okolo 10 % míšenci, zbytek bylo původní obyvatelstvo. Jen v 50. letech 20. století se počet obyvatel takřka zdvojnásobil. Město se snažilo růst korigovat prostřednictvím nástrojů územního plánování, které se však ukázaly být jen omezeně použitelné; plány bylo nezbytné neustále obnovovat a čas od času se objevovaly různé slumy nebo jinak nelegálně vznikající obytná zástavba.

Po válce došlo k hospodářskému boomu, hlavně co se týče vývozu surovin, jakými byla např. káva. Roku 1945 bylo zmodernizováno letiště a o deset let později rozšířen přístav.

Nezávislost na Portugalsku a občanská válka

náhled|Luanda (únor 2006) V době vyhlášení nezávislosti Angoly na Portugalsku v roce 1975 již byla Luanda moderním městem a většina jejího obyvatelstva včetně vojska byla původem z Portugalska. Zhruba tři sta tisíc místních evropského původu během procesu vyhlášení nezávislosti vyvolalo násilnosti proti místním Afričanům. Důvodem byla obava, že nová portugalská vláda umožní zemi nezávislost. Ti město po Karafiátové revoluci v dubnu 1974, s příchodem nezávislosti a začátkem angolské občanské války (1975–2002) opustili jako uprchlíci většinou do Portugalska, mnozí ale cestovali po zemi na jih do Jihoafrické republiky. Město začalo upadat, neboť odchod evropské střední třídy, která byla schopná jej spravovat, znamenal nedostatek kvalifikovaných lidí. Navíc si válka vyžádala svoji daň v podobě různých škod. Po celé Luande zůstala torza rozestavěných budov a dalších velkých projektů, které již nestihla koloniální správa dokončit.

V následujících letech se rozprostřely na kilometry za bývalé městské hranice slumy nazývané musseques, jako následek desítky let trvající občanské války, prohlubování sociálních rozdílů a ohromné migrace uprchlíků občanské války z jiných angolských oblastí. Po desítky let nebyla infrastruktura města nikterak rozvíjena, aby zvládala živelný růst obyvatelstva. Vzhledem k tomu, že Angola měla socialistický režim, které usiloval o obdobné uspořádání poměrů, jako tomu bylo v zemích východního bloku, projevovaly jeho některé země zájem o pomoci Angole. Spousta kvalifikovaných odborníků v jednotkách kubánských vojáků vyslaných na podporu vlády Lidového hnutí za osvobození Angoly v Angolské občanské válce byla schopných značně přispět k základní obnově samosprávy a fungování metropole. Jugoslávie vypracovala projekt výškových budov, které měly nahradit slum Lixeira apod. Ve městě také existoval Vzdělávací institut Karla Marxe. V roce 1976 podepsala místní vláda smlouvu se SSSR na základě které mohli sovětští vojáci a námořnictvo využívat místní přístav a letiště.

21. století

Po roce 2002 s koncem občanské války a díky vysoké míře ekonomického růstu, podpořeného produkcí ropy a diamantů, začala rozsáhlá rekonstrukce města. Ta má za úkol jej kompletně přebudovat a odstranit nedostatky dob minulých. Hlavní bylo zmodernizovat silniční infrastrukturu, která neodpovídala potřebám 21. století. Vyprojektovány byly také nové čtyřproudé komunikace, které mají zajistit spojení s lokalitami Cacuaco, Viana, Samba a novým letištěm. Otázku slumů měla adresovat politika sociálního bydlení. Firmy z Čínské lidové republiky začaly realizovat jednotlivé projekty. Zajištění bydlení a zvýšení zaměstnanosti mělo dle vyjádření tehdejšího ministra zdravotnictví odstranit problémy s chudobou, která je široce rozšířená.

Město procházelo dramatickým populačním růstem. Zatímco v roce 1991 žilo v Luandě 2 miliony obyvatel, roku 2014 to bylo bezmála sedm milionů a v roce 2022 potom již milionů devět.

náhled|Letecký pohled na novou výstavbu v okolí Luandy (2009) Ústřední vláda rozděluje peníze do všech oblastí země, ale největší množství z nich získává hlavní město. Od konce občanské války se země uklidnila a od roku 2002 se rozeběhla rozsáhlá rekonstrukce jejích zničených částí. Na Luandu se v souvislosti s tím soustředila velká pozornost, protože její populace se několikanásobně zvětšila a dalece přerostla jeho kapacity. To se týká zejména infrastruktury (voda, elektřina, doprava), která zastarala a zhoršila se. Rekonstrukce Luandy se dotkla téměř všech částí společnosti. I v 3. dekádě 21. století není zásobování pitnou vodou nebo elektrickou energií samozřejmostí pro všechny obyvatele metropole. V roce 2014 mělo zapojený vodovodní řad pouze 28 % místních domácností a 46 % využívalo dovážku vody nákladními auty. Elektřinu mělo v dané době 2/3 domácností.

V 2. dekádě 21. století se rovněž zvýšily podstatně investice do rozvoje turistického rochu. Roku 2009 měla metropole k dispozici pouze 27 hotelů a o deset let později již 109 hotelů, 50 resortů, 12 komplexů a další desítky jiných ubytovacích zařízení, včetně hostelů. Díky vyšší konkurenci došlo k poklesu cen ubytování. Pro místní obyvatelstvo jsou nicméně i tyto ceny značně vysoké a obsazenost hotelů se pohybuje jen mezi 15 až 30 %.

Správní členění města

náhled|Município Maianga (2008) Luanda má dvě hlavní části: Baixa de Luanda (stará Dolní Luanda) a Cidade Alta (nové Horní Město). Baixa de Luanda leží vedle přístavu a má úzké ulice a staré budovy ve stylu portugalské koloniální architektury.

Město je rozděleno do devíti městských částí, nazývaných municípios:

Município de Cazenga Município de Ingombota Município de Kilamba Kiaxi Município de Maianga Município de Rangel Município de Samba Município de Sambizanga Município de Cacuaco Município de Viana

Luanda je dnes rychle rostoucí aglomerací. Město se šíří za své administrativní hranice do přilehlých oblastí a dokonce za hranice provincie. Úplně novým satelitním městem je například Luanda Sul.

Obyvatelstvo

náhled|Vývoj populace Luandy (1750–2007) V Luandě žije zhruba třetina Angolanů, z čehož 53 % ještě k tomu v nuzných poměrech. Většina obyvatel Luandy je především příslušníkem některé z afrických etnických skupin, zejména Ambundu, dále potom Ovimbundu nebo Bakongo. Oficiálním a nejrozšířenějším jazykem je portugalština, kromě které je používáno několik bantuských jazyků: Kimbundu (jazyk etnické skupiny Ambundu), Umbundu (skupina Ovimbundu) a Kikongo (skupina Bakongo). Mezi menšinovou populací obyvatel evropského původu převažují Portugalci a výrazná je i menšina Brazilců a dalších Latinoameričanů. V uplynulých desetiletích se vytvořila značná čínská komunita, ale i menší komunita Vietnamců. Je zde i nemnoho imigrantů z dalších afrických zemí včetně malé komunity vyhoštěnců z Jihoafrické republiky.

V posledních padesáti letech probíhalo v Luandě k populační explozi, z velké části díky imigraci do města během válečného období, které bylo oproti zbytku země bezpečné. Na druhou stranu dnes v Luandě vzrůstá násilná kriminalita, zejména v chudinských čtvrtích okolo koloniálního městského jádra.