Adresa (k rozlišení např. od elektronických adres se běžná adresa někdy označuje např. jako poštovní adresa, obvykle však pouze slovem „adresa“) identifikuje adresáta natolik přesně, aby nevznikly pochyby o tom, kde a komu má být poštovní zásilka doručena. Skládá se proto z označení adresáta (u fyzických osob jméno a příjmení, u právnických osob název, právní forma a případně i název organizačního útvaru, pracoviště nebo jméno a příjmení, popřípadě funkce konkrétního pracovníka) a místa dodání, tedy zpravidla specifikaci konkrétní budovy. Adresy jsou využívány nejen k doručování oficiálními poštovními službami, ale také k vyhledání místa návštěvami, úředními orgány, různými poskytovateli služeb, servisními nebo záchrannými pracovníky atd. Přiřazení adresy budovy k prostorovým souřadnicím je důležité i pro navigaci a geografické informační systémy (GIS). Adresa budovy může sloužit jako pomocný údaj i lokalizaci jiného místa nebo objektu v okolí, které vlastní adresu přiřazenou nemá.
Historie Sídelní útvary (např. města, městské čtvrti, vesnice, osady či samoty) se pojmenovávají poměrně odedávna. Budovy v rámci daného sídelního útvaru se označovaly zprvu zejména jmény aktuálních nebo původních majitelů nebo označením funkce budovy, později ve městech i domovními znameními, adresy v moderním smyslu umožnilo až zavedení číslování domů, ve městech či jiných větších obcích je většinou zavedeno i pojmenování ulic, náměstí a dalších veřejných prostranství, které slouží primárně jako adresní údaj. Pro některé účely či pro jednoznačnost může být jako součást adresy vyžadován údaj o vyšším administrativním celku (například v Česku jsou názvy obcí vždy jednoznačné v rámci okresu a tedy název obce je koncipován jako komplementární k názvu okresu), případně o doručovacím obvodu či okrsku (v Česku tuto funkci dříve plnil název dodávací pošty). Nutnost uvádění těchto údajů byla nahrazena zavedením poštovních směrovacích čísel, která se k identifikaci místa mnohdy využívají i k nepoštovním účelům.
V Česku mezi základní části adresy budovy patří název obce (jehož jednoznačnoust je zaručena pouze ve spojení s názvem okresu nebo poštovním směrovacím číslem), název části obce a domovní číslo (jímž je zpravidla číslo popisné, u některých typů budov místo něj číslo evidenční). Ve větších městech a obcích je zpravidla zavedeno též pojmenování ulic a náměstí přiřazení adres k nim, v části z nich navíc i orientační čísla domů, která jsou přidělena paralelně k domovním číslům. Ve standardních formátech adresy se uvádí orientační číslo s lomítkem za popisným číslem, v praxi se však jejich využití liší – zatímco v některých městech jsou pro běžné využití před popisnými čísly preferována a mnohdy uváděna s názvem ulice i samostatně bez popisného čísla, v řadě jiných měst se naopak příliš neujala a běžně se vůbec nepoužívají, i když jsou na domech vyznačena. Místní zvyklosti se týkají i dalších údajů, například v řadě měst je obvyklé neuvádět údaj o části obce (pokud je adresa dostatečně určena názvem ulice a číslem domu), v Praze případně uvádět pouze název obvodu bez názvu části obce. V obcích, kde působí více doručovacích pošt, rozlišovaných číslováním, se nikdy příliš neujal požadavek poštovních standardů uvádět v adrese plný název dodávací pošty místo pouhého názvu obce. Se zavedením PSČ pominula i praktická potřeba uvádět název pošty v adresách v obcích, které vlastní poštu nemají. Dřívější požadavek na uvádění názvu okresu byl po zavedení PSČ výslovně vypuštěn.
Mnohé provozovny či pracoviště se nacházejí na místech bez adresy, resp. bez domovního čísla, například v takových stavbách, které oficiálně nejsou považovány za budovy (např. podchody či podzemní vestibuly, technické stavby aj.) nebo jim nebylo přiděleno domovní číslo. Takovými místy mohou být např. vedlejší budovy rozsáhlejších areálů, drobné či přenosné stavby typu kiosků apod., domovní čísla se tradičně nepřidělují také například kostelům a neobývaným věžím apod. V takových případech se pak pro běžné účely používají způsoby identifikace, které byly obvyklé před zavedením domovních čísel (označení majitele nebo funkce stavby nebo slovní popis polohy), případně si lze vypomoci například parcelními čísly, geografickými souřadnicemi a podobně.
Ve většině zemí světa jsou základní principy sestavování adres v zásadě podobné, byť se liší například systémy číslování domů nebo administrativního nebo doručovacího členění území. V detailech se však mohou požadavky lišit, například v zemích bývalého Sovětského svazu bylo standardem v městské zástavbě uvádět v rámci adresy i číslo bytu, což v České republice není a nebylo běžným zvykem ani v poštovním styku, ani v úředních dokumentech a záznamech, a to ani tehdy, jde-li o velký činžovní, panelový či věžový dům.
Ve Ghaně existuje systém digitálních adres, který spočívá v tom, že každá jednotlivá adresa má své vlastní poštovní směrovací číslo. Například v digitální adrese AK-039-508 písmeno A označuje region Ashanti, písmeno K okres Kumasi, AK-039 je směrovací číslo určité doručovací oblasti a 508 je číslo unikátní adresy v rámci dané oblasti, kterému jsou v databázi přiřazeny určité souřadnice. Tento kód spolu s jeho vyjádřením ve formě QR kódu je na domech uváděn na tabulce pod klasickým domovním číslem a názvem ulice. Tyto kódy využívá mobilní a webová aplikace GhanaPostGPS, vyvíjená společnosti Vokacom s podporou ghanské vlády. Jde o první ghanský digitální adresní systém, zaregistrování své adresy v tomto systému je například podmínkou pro získání občanského průkazu (Ghana Card).
Skladba adresy Seznam vyžadovaných údajů a forma a pořadí jejich uvádění jsou dány zvyklostmi a pravidly jednotlivých států a jejich pošt. Poštovní adresa musí obsahovat nejen adresu adresního místa (domu, budovy), ale i konkrétního adresáta, případně způsobu doručení.
Typicky uváděnými adresními údaji jsou tyto: Jméno adresáta (osoby nebo organizace, případně kombinace obojího). Pořadím údajů lze naznačit, zda jde o zásilku soukromou doručovanou přes adresu organizace nebo o zásilku určenou organizaci se specifikací kontaktní osoby. Ke jménům osob je obvyklé uvádět i různé akademické i společenské tituly. U zásilek doručovaných prostřednictvím jiné osoby nebo osobě pobývající u jiné osoby se uvádí zvlášť údaj o adresátovi a zvlášť údaj o ubytovateli, hostiteli či zaměstnavateli. Název ulice či náměstí, pokud v dané obci nebo místní části jsou pojmenovány, případně název osady, samoty, čtvrti, vesnice atd. Domovní číslo. V České republice mají být všem domům přidělena čísla popisná nebo evidenční, v některých větších obcích nebo jejich místních částech s pojmenovanými ulicemi a dalšími veřejnými prostranstvími jsou navíc všem nebo některým domům přidělena čísla orientační, která charakterizují polohu adresy v rámci určité ulice nebo náměstí a jsou pro adresování pošty vhodnější. Číslo bytu je zvykem uvádět pouze v některých zemích či městech, zejména pro větší panelové nebo činžovní domy Pokud zásilka není určena k doručení přímo na místo, ale prostřednictvím uložení na poště, uvádí se místo názvu ulice a domovního čísla (anebo navíc) údaj o čísle poštovní přihrádky (P.O. BOX) nebo údaj poste restante. Název sídelního útvaru (např. město, obec, vesnice, čtvrť), případně název dodávací pošty či kombinace těchto údajů. Název městské čtvrti nebo části se typicky připojuje pomocí spojovníku těsně za název města (například Ostrava-Jih nebo Praha-Horní Měcholupy). Některé poštovní standardy požadují vedle nebo místo názvu sídelního útvaru uvádět název dodávací pošty – v případě používání směrovacích čísel nemusí být tento údaj nutný. Poštovní směrovací číslo či jiný podobný kód Vyšší územně-administrativní jednotka (např. země, stát federace, župa, okres apod.) podle zvyklostí a pravidel daného státu – v případě používání směrovacích čísel nemusí být tento údaj nutný Stát, jde-li o mezinárodní přepravu
Adresní místa a adresy v České republice Popisná čísla mají v českých zemích (a zemích habsburské monarchie) počátky ve druhé polovině 18. století (1770), zpočátku šlo vždy o jednorázové očíslování při každém soupisu, ustálena byla až se zavedením pozemkových knih roku 1884. Souběžně byla od 60. let 19. století v některých městech zaváděna čísla podle ulic, z nichž se nakonec vyvinula tzv. orientační čísla, která se v Česku v některých městech používají souběžně s čísly popisnými. Princip identifikace domů a adres pomocí čísla popisného (příslušného určité konskripční osadě, dnes tzv. části obce) a případně doplňkově přiřazením k ulici nebo i orientačnímu číslu se používá dodnes, pouze byl od té doby digitalizován a byly zřízeny centrální registry adres. V Česku byl prvním takovým UIR-ADR, daty naplněný v letech 1997–1999.
Rozhraní adresního registru UIR-ADR umožňovalo klinutím na ikonku obálky zobrazení ve formátu adresy pro poštovní styk., Nápověda k ověřování adres v registru UIR-ADR, verze k 8. 8. 2014, stránka archivována v období 10. 5. 2004 - 7. 3. 2017 Manuál k ověřování adres uváděl jeden příklad takové adresy: Bartůňkova 717/3 Praha 11-Chodov 149 00 Praha 415 Tento vzor tedy respektoval i požadavek pošty uvádět u poštovního směrovacího čísla název dodávací pošty, i členění směrovacího čísla na trojčíslí a dvojčíslí. Ne zcela standardní, avšak v praxi celkem běžné bylo uvádět místo čísla městského obvodu název číslované městské části.
Registr UIR-ADR byl roku 2012 nahrazen registrem RÚIAN a roku 2016 zrušen. Formát adres pro výstupy z RÚIAN stanoví od roku 2011 vyhláška o základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí. Jde primárně o formát určený pro výstupy z digitálních registrů napojených na RÚIAN. Touto vyhláškou stanovený standard do značné míry vychází z tradičního formátu poštovních adres a adresy v tomto formátu jsou plně způsobilé plnit poštovní funkci.
Podle § 29 písm. h) Zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, je adresa kombinace názvu okresu, názvu obce nebo vojenského újezdu, názvu části obce nebo v případě hlavního města Prahy názvu katastrálního území a názvu městského obvodu, čísla popisného nebo evidenčního, názvu ulice a čísla orientačního a dále zvláštních údajů pro doručování prostřednictvím poštovních služeb, která jednoznačně určuje adresní místo.Zákon č. 111/2009 Sb., o základních registrech § 29 písm. h) Původní znění zákona jako součást adresy uvádělo vedle názvu části obce i název městské části nebo městského obvodu, novelizační zákon č. 192/2016 Sb. s účinností od 1. 7. 2016 tyto údaje z definice vypustil a místo toho přidal v případě hlavního města Prahy údaj o názvu městského obvodu, zákonem č. 51/2020 Sb. pak bylo slovo „městský obvod“ nahrazeno prostým „obvodem“. Adresu zákon pojímá jako atribut adresního místa.
V § 16 zákon o základních registrech zmocňuje Český úřad zeměměřický a katastrální, aby vyhláškou stanovil způsob zápisu adresy. Způsob zápisu adresy stanoví prováděcí vyhláška 359/2011 Sb. v § 6. Adresa se v registru územní identifikace vytvoří jako kombinace vybraných údajů o územních prvcích a o územně evidenčních jednotkách, kterými jsou území obce nebo území vojenského újezdu, katastrální území a území obvodu v hlavním městě Praze, stavební objekt, adresní místo, část obce a ulice, a o poštovním směrovacím čísle.
Adresa se ve výstupech z registru územní identifikace sestavuje v řádcích uspořádaných za sebou oddělených čárkou nebo ve sloupci takto: V prvním řádku se uvede název ulice, číslo popisné nebo evidenční a číslo orientační včetně dodatku, přitom číslo orientační se uvede za číslo popisné a oddělí se lomítkem. Jedná-li se o adresní místo v nepojmenované ulici, první řádek se neuvádí a číslo popisné nebo evidenční se uvede za názvem části obce.