Fonologie švédštiny popisuje výslovnost a funkce jednotlivých hlásek používaných ve švédštině.
Švédština se vyznačuje poměrně velkým inventářem samohlásek – 9 samohlásek se liší kvalitou a jistým stupněm kvantity (délky), celkem má jazyk 17 samohláskových fonémů, všechny z nich jsou monoftongy. Nejběžnější realizace fonému jako neznělá palatovelární frikativa nebyla popsána v žádném jiném existujícím světovém jazyku. Švédská výslovnost souhlásek je podobná jako ve většině ostatních germánských jazycích.
Standardní výslovnost Na rozdíl od situace v dánštině nebo finštině nelze říci, že existuje zcela jednotná celonárodní mluvená standardní švédština. Místo toho existují 3 regionální standardní variety (prestižní dialekty), kterými se hovoří v příslušných oblastech: Centrální standardní švédština Finská švédština Jižní standardní švédština
Nejnápadnější rozdíly ve výslovnosti standardní švédštiny se projevují v prozódii. Vyskytují se však i významné rozdíly realizaci určitých fonémů a asimilací:
CharakteristikaFinská švédštinaStandardCentrální švédštinaStandardJižní švédštinaStandard[r]-asimilace - („sje“) [počáteční] („sje“) [koncové] ("tje")diftongy -zavíranéotvírané
Samohlásky Všechny zvukové ukázky byly namluveny mužem ve věku 25 let ve varietě centrální standardní švédštiny, kterou se hovoří v okolí Stockholmu. náhled|vpravo|Samohláskové fonémy centrální standardní švédštiny Jako mnoho dalších germánských jazyků má švédština dlouhé a krátké samohlásky. Délka má určitý vztah ke kvalitě samohlásek a je také určitý rozdíl v místě artikulace mezi krátkými a dlouhými samohláskami. Nepřízvučné samohlásky jsou vždy krátké. Švédština je jediný germánský jazyk, který (s výjimkou některých nářečí) nemá dvojhlásky (diftongy). Vyskytovat se mohou pouze v některých přejatých slovech jako např. Europa, paus.Berkov (2002), s. 135.
Dlouhé samohlásky Foném(IPA) Zvuková ukázka, fonemická transkripce a překlad sil, , „síto“ syl, , „šídlo“ ful, , „ošklivý“ hel, , „celý“ häl, , „pata“ mat, , „jídlo“ nöt, , „ořech“ bot, , „pokání“ mål, , „cíl“
a jsou nižší (otevřenější) před , alveolárními souhláskami nebo jejich retroflexními protějšky. V mnoha varietách standardní švédštiny zejména mladí lidé stále více vyslovují i v jiném kontextu. Slova jako fördömande („odsouzení“) a fördummande („?“) se často vyslovují velmi podobně, pokud ne stejně.
ära: ; ; („pocta“) →
öra: ; ; („ucho“) →
Krátké samohlásky Foném(IPA) Zvuková ukázka, fonemická transkripce a překlad sill, , „sleď“ syll, , „spací vagón“ full, , „plný“ nött, , „nošen“ häll, , „plochý balvan“ matt, , „slabý“ moll, , „moll“ (v hudbě) bott, , „bydlel“
Jako u dlouhých samohlásek i krátké mají podobné alofonní tendence, pokud předcházejí alveolární souhlásky. Avšak krátké má tendenci splývat s .
dörr: „dveře“ →
ärt: „hrách“ →
Nepřízvučné se realizuje jako , tj. jako schwa. Tento rys se běžný v mnoha varietách švédštiny.
begå: „spáchat“;
Souhlásky Tabulka ukazuje švédské souhláskové fonémy a rozsah jejich realizací v mluvené standardní švédštině.
Bilabiály LabiodentályAlveoláry Palatály VeláryGlotályPlozivy p b t d k gAproximanty v l r j hFrikativy f s VibrantyNazály m n ŋ
Plozivy Foném(IPA) Zvuková ukázka, fonemická transkripce a překlad pol, , „pól“ bok, , „kniha“ tok, , „blázen“ dop, , „křtiny“ kon, , „kužel“ god, , „dobrý“
Počáteční /p, t, k/ jsou v mnoha varietách aspirovány, pokud však před nimi nestojí /s/, tedy ko („kráva“), ale sko („bota“).
Frikativy Foném(IPA) Zvuková ukázka, fonemická transkripce a překlad fot, , „noha“ våt, , „mokrý“ sot, , „saze“ sjok, , „pořádný kus“ kjol, , „sukně“ jord, , „země“ hot, , „hrozba“
se ve většině dialektů realizuje jako a příležitostně , v tomto případě jde o téměř identický zvuk, jako je německý „ich-laut“. Výjimkou je finská švédština, kde se tento foném vyslovuje jako afrikáta nebo .
Frikativa , známá jako tzv. „sje-ljud“, který je ve švédštině jedinečný, má ve standardní švédštině velmi variabilní škálu realizací. Nejběžnější je realizace nazývaná neznělá palatovelární frikativa. Realizace lze rozdělit do tří oblastí, podle toho jak je mluvčí používají:
„Temné zvuky“ – a , nejvíce používané v jihošvédském standardu. V některých oblastech, kde žije velké procento přistěhovalců, se foném realizuje jako neznělá uvulární frikativa . „Jasné zvuky“ – , používané v severních varietách, a nebo (nebo něco mezi) ve finské švédštině. Kombinace „jasných“ a „temných“ – temnější zvuky se používají na začátku morfémů před přízvučnými samohláskami (sjuk, station), zatímco jasnější zvuky jsou před nepřízvučnými samohláskami a na konci morfémů (bagage, dusch).
Realizace /r/ a retroflexní souhlásky Foném(IPA) Zvuková ukázka, fonemická transkripce a překlad rov, , „kořist“
/r/ má ve standardní švédštině mnoho různých variací. Realizace jako alveolární vibranta se u mnoha mluvčích objevuje jen v případě důrazného přízvuku. V jižních variantách se vyslovuje jako . Středošvédské /r/ je značně variabilní a mění se v závislosti na sociálním a fonotaktickém kontextu. Na počátku slov se obvykle stává frikativou , ve skupinách souhlásek často jako a zvláště v centrální standardní švédštině jako aproximanta . Obvyklá je i realizace jako verberanta . Význačným rysem jihošvédských nářečí je výslovnost /r/ jako uvulární vibranta nebo uvulární frikativa .
Ve většině variet švédštiny, které používají alveolární /r/ (obzvláště centrální, severní a finské formy), kombinace /r/ s alveolárními souhláskami (/t, d, n, l, s/) vytváří retroflexní realizace, které se obvykle popisují jako alofony, jež jsou výsledkem asimilace, než jako zvláštní fonémy. Takže („mapa“) se realizuje jako , („sever“) jako , (jezero Vänern) jako , jako (město Karlstad) a („čerstvý“) jako . Tento proces se často neomezuje ani na hranicích slov, např. vi går nu („nyní odcházíme“) a vi går till sta'n (jdeme do města) se vysloví a . V jižních varietách, které používají uvulární /r/, se retroflexní realizace nevyskytují. Například se realizuje jako .
Laterály Foném(IPA) Zvuková ukázka, fonemická transkripce a překlad lov, , „prázdniny“
Různé variace /l/ nejsou běžné, ačkoliv existují určité alofony na severu a v oblasti Värmlandu, a to jako retroflexní verberanta .
Nazály Foném(IPA) Zvuková ukázka, fonemická transkripce a překlad mod, , „odvaha“ nod, , „uzel“ lång, , „dlouhý“
Po /f/ nebo /v/, se /m/ realizuje jako labiodentální , např. /kamfεr/ ("kafr").
Prozódie
Komplementarita délky Ve švédštině jsou přízvučné slabiky vždy dlouhé. Pokud je vokalické jádro slabiky krátké, dochází k prodloužení následující souhlásky. Dlouhé souhlásky se však (na rozdíl od samohlásek) nepovažují za samostatné fonémy, délka souhlásky je komplementární k délce předcházející samohlásky a nepovažuje se za distinktivní rys. Dlouze se vyslovuje souhláska, která je v písmu zdvojená, nebo první ze skupiny souhlásek na konci přízvučné slabiky. Přízvučné slabiky jsou vždy dlouhé. Buď je dlouhá samohláska následována krátkou nebo žádnou souhláskou, nebo po krátké samohlásce následuje dlouhá souhláska. Jiné kombinace nejsou možné. Příklady:
illa – „špatný“ (zdvojená souhláska je dlouhá, předcházející samohláska je krátká) önska – „přát si“ (první ve skupině souhlásek je dlouhá, předcházející samohláska je krátká) god – „dobrý“ (dlouhá samohláska následovaná jednou souhláskou) tala – „mluvit“ (totéž, v otevřené slabice je dlouhá samohláska) ö – „ostrov“ (v otevřené slabice je dlouhá samohláska)
Nepřízvučné slabiky jsou až na výjimky krátké, tj. obsahují pouze krátké samohlásky i souhlásky.
Výše popsané pravidlo komplementarity délky v přízvučných slabikách má charakter školní poučky a striktně se uplatňuje především v kultivovaných projevech. V běžném hovoru může délka hlásek kolísat.
Poznámka: Ve výše uvedených fonologických transkripcích (mezi lomítky) v přehledových tabulkách se délka souhlásek nevyznačuje, neboť tato transkripce na rozdíl od fonetické transkripce (v hranatých závorkách) neuvádí skutečnou výslovnost, ale fonémy (dlouhá souhláska není samostatný foném).
Intonace Pro správnou švédskou výslovnost je třeba naučit se u každého slova intonaci, která je ve švédštině dvojí. Pravidla pro použití intonace jsou komplikovaná. Intonace se může lišit v jednotlivých nářečích. 1. intonace (akutová) je klesavá, stejná jako v češtině. 2. intonace (gravisová) se vysloví tak, že přízvučná slabika se vysloví s klesající intonací, následující slabika se však vysloví vyšším tónem.
Intonací se odlišují některá homonyma, tedy různé významy slov, která se stejně píší:
anden – „(ta) kachna“ (od „and“) 1. intonace anden – „(ten) duch“ (od „ande“) 2. intonace
Ačkoliv tedy najdeme minimální páry, kde má intonace povahu distinktivního rysu, existují různé názory na to, zda je možné považovat švédštinu za tónový jazyk.
Přízvuk Ve švédštině je přízvuk nejčastěji na první slabice slova. Přízvuk na jiné slabice se někdy označuje čárkou, která zároveň znamená i délku. To se nejčastěji týká příjmení (Linné) a slov cizího původu (idé – myšlenka).
Ve slovech domácího původu se přízvuk nachází na první slabice s výjimkou slov s nepřízvučnými předponami be–, ent–, för– a ge– (např. beskriva , popsat). Ve výpůjčkách z jiných jazyků se přízvuk nachází často na poslední nebo předposlední slabice podle původního jazyka (např. nivå , úroveň, pochází z francouzštiny, kde se přízvuk nachází na poslední slabice).
Fonotaktika Jako mnoho jiných germánských jazyků má švédština tendenci k uzavřeným slabikám s relativně velkým množstvím shluků souhlásek v iniciální i finální poloze, i když ne tak složitých jako v některých slovanských jazycích (viz např. slova tvořená pouze souhláskami v češtině, kde slabičným jádrem může být slabikotvorná souhláska). Vlivem flexe a ve složeninách mohou vzniknout skupiny až 7 po sobě následujících souhlásek. Slabičná struktura ve švédštině může být popsána následujícím vzorcem:
(C)(C)(C)V(C)(C)(C)
To znamená, že jednoslabičný švédský morfém může mít až 3 souhlásky před samohláskou (jádrem slabiky) a až 3 souhlásky za ní. Například: skrämts (příčestí minulé slovesa „zraňovat“ ve tvaru trpného rodu). Na začátku morfému se může objevit kterákoliv souhláska s výjimkou . Existuje však pouze 6 třísouhláskových (všechny začínající /s/) a 31 dvousouhláskovách kombinací v iniciální pozici. Ve finální pozici se může objevit kterákoliv souhláska s výjimkou /h/ and . Celkový počet dvousouhláskových kombinací ve finální pozici je 62. V některých případech mohou vzniknout téměř nevyslovitelné kombinace jako ve slově västkustskt (), které se skládá z västkust („západní pobřeží“) s adjektivní příponou -sk a koncovkou středního rodu -t (tedy „západopobřežní“ – střední rod).
S výjimkou nepřízvučného /e/, které je možné vyslovovat redukovaně jako , je švédština jazykem bez redukce, což je typický jev pro výslovnost nepřízvučných slabik ve většině germánských jazyků. Ve švédštině jsou nepřízvučné samohlásky sice vždy krátké, nejsou však (s uvedenou výjimkou) při výslovnosti redukovány. V koncovkách (jsou vždy nepřízvučné) připouští švédština nejvíce samohlásek, a to . Má proto nejbohatší morfologii mezi kontinentálními skandinávskými jazyky, srov. šv. gator, stenar, saker a nor. gater, steiner, saker (ulice, kameny, věci).Berkov (2002), s. 136.
Ukázka Následující zvuková ukázka je úryvek z bajky Severní vítr a slunce.
Fonologická transkripce
Fonetická transkripce
Ortografická verze