Katedrála svatého Martina a Mikuláše v Bydhošti (Kujavsko-pomořského vojvodství) je katolický kostel z 15. století, postavený v gotickém slohu. Je to farní kostel, katedrála bydhošťské diecéze a svatyně Panny Marie Krásné lásky. Z období před dělením Polska se jedná o nejcennější architektonickou památku v Bydhošti, která dokonale zapadá do nábřežní atmosféry města. Obsahuje dva uctívané a korunované mariánské obrazy: obraz Panny Marie Krásné lásky (1467) na hlavním oltáři a obraz Panny Marie Škapulířové (1700) na oltáři v severní boční lodi.
Historie
Stavba prvního chrámu Po udělení městských práv Bydhošti v roce 1346 byl z iniciativy bydhošťských starostů založen kostel a byla zřízena farnost. Pro vybudování kostela a pro přilehlý hřbitov (otevřený do roku 1809) byl určen pozemek v severozápadním cípu města, sahající k břehům řeky Brdy a jejího ramene s názvem Mlýnovka.
Záznamy obsažené v kronice Bydhoště od Vojtěcha Łochowského ze 17. století i historické předpoklady naznačují, že před stavbou farního kostela zde stála starší kaple zasvěcená svatému Jiljí, která od 13. století sloužila jako filiální svatyně, udržovaná kastelánem a určená pro místní úředníky a rytíře bydhošťské tvrze. Po výstavbě bydhošťského zámku v polovině 14. století ji nahradila hradní kaple s kaplanem, který zde pobýval trvale.
Předpokládá se, že farní kostel v Bydhošti byl postaven dřevěný. Existoval pravděpodobně již v roce 1364, před postavením prvního karmelitánského klášterního konventu v Bydhošti (1398). První zmínka o knězi (rektoru kostela) pochází z 22. července 1402, další zmínka o kostele je z roku 1408 a titul farního kostela je uveden v listině z roku 1417. Spolu s kostelem byla zřízena farní škola.
Ještě před požárem, který stavbu pohltil v roce 1425, byl již kostel zděný – v severní stěně lodi současného kostela jsou patrné stopy oken a portálu původního chrámu. V lednu toho roku se tam navíc konala synoda duchovních wloclawecké diecéze. Synody se výlučně konaly pouze v reprezentativních, zděných kostelech. Výška původní stavby dosahovala vlysu na dnešních zdech kostela, což je vidět na dochované severní zdi. Měla pravděpodobně dřevěný krov, který byl požárem zničen. Městské písemnosti tam uložené podlehly zkáze. Dle záznamů v kronice Vojtěcha Łochowského byl původcem požáru měšťan Witakowski.
Stavba gotického chrámu (1425–1466) Přestavba kostela, zahájená v roce 1425, byla spojena s rozšířením jeho plochy a výstavbou dvou bočních lodí. Stavitelé zohlednili zachování severní cihlové zdi, zděděné po předchozím chrámu. Zvláštností kostela proto je, že kněžiště je širší než loď téměř o 2 m a je zde i odchylka jeho osy vůči ose lodi. To bylo vynuceno přáním zachovat stejnou šířku obou bočních lodí (cca 6 m).
Demolice vyhořelého, byť provizorně zajištěného kostela byla obdobně, jako u jiných středověkých staveb, prováděna po etapách. První dokončenou částí chrámu bylo kněžiště, poměrně velké a široké (vnitřní rozměry: cca 17×9 m), které umožňovalo kontinuitu konání liturgických obřadů. Do doby, než byly dokončeny práce na stavbě nové lodi, fungovalo jako celý kostel, sloužilo nejen jako oltářní místo, ale také jako prostor pro věřící. Ze zakládací listiny špitálu Svatého Ducha na Gdaňském předměstí je známo, že již v roce 1449 se ve farním kostele konaly bohoslužby a sváteční procesí.
Postup prací na stavbě chrámu závisel na přísunu finančních prostředků, které ale nemohli plně zajistit měšťané a místní šlechta. Vypuknutí třináctileté války s Řádem německých rytířů poskytlo v roce 1454 příznivé podmínky pro získání prostředků na stavbu. Během tohoto období Bydhošť opakovaně hostila krále Kazimíra IV., jeho dvořany, vysoce postavené duchovní, zástupy hodnostářů a rytířů, jakož i braniborského markraběte Fridricha II. a slupského knížete Erica. V letech 1457–1475 navíc úřad starosty zastával Jan Kościelecki, jeden z největších finančních magnátů tehdejšího Polska.
V roce 1466 byl již chrám hotový, což dokládá jeho popis, který provedl biskup u příležitosti při faře založeného Bratrstva Božího Těla. Zde je již zmíněna existence presbytáře a hlavní lodě, ve které při liturgii stojí věřící. Od tohoto roku se začalo s výzdobou interiéru, zejména oltářů. V severní lodi to byly obrazy na oltáři Nejsvětější Panny Marie (1466) a svatého Stanislava (1488). Na hlavním oltáři byl na objednávku bydhošťského vikáře Mikuláše (1460) pořízen obraz od malíře Vavřince Stulera z Poznaně. V roce 1497 svolal wloclawecký biskup Krzesław z Kurozwęki částečnou synodu pro kujavské duchovenstvo. Muselo se to odehrát v již konsekrovaném chrámu, který byl již od 14. století zasvěcen kromě svatého biskupa Mikuláše také dalším svatým biskupům: Martinovi, Vojtěchovi a Stanislavovi. Svátek zasvěcení kostela se slavil každý rok první neděli po svátku svatého apoštola Bartoloměje (24. srpna).
Vnitřní plocha lodí a kněžiště, dosahující přibližně 604 m², zařadila tento farní kostel, postavený před rokem 1466, na deváté místo v hierarchii největších farních kostelů wloclawecké diecéze. V Pomořansku bylo jen 5 větších kostelů v Gdaňsku (svaté Marie, svaté Kateřiny, svatého Jana, svatých Petra a Pavla a svaté Barbory) a chrámy v Pucku a Tczewu. Na území Kujavska byl však větší než on pouze kostel svatého Mikuláše v Inowroclawi.
Úpravy a rozšíření v 16.–18. století V letech 1466–1502 proběhly další stavební úpravy, spočívající v dostavbě interiéru a výzdobě kostela. Na přelomu 15. a 16. století byla zvýšena střecha kostela. Současný krov pochází částečně z 15.–16. století, nese označení řemeslnických cechů a je vyroben z borového dřeva, dopravovaného po Brdě a na místě opracovaném sekerami a škrabadly. Byly přestavěny štíty, kněžiště bylo zakryto hvězdicovými síťovými klenbami. Současně se na jižní straně kostela objevila věž, viditelně druhotně připojená k lodi.
V letech 1466–1617 byly k tělesu kostela přistavěny tři čtyřboké boční kaple a čtvrtá byla uspořádána v bývalé vstupní kruchtě u kněžiště. V roce 1559 byla na hřeben střechy hlavní lodi instalována věžička pro malý zvon, ulitý zvonařem mistrem Andrzejem. Další zvon tam byl zavěšen v roce 1668. V roce 1702 byl na místo původní věžičky instalována nová, barokní, pokrytá měděným plechem. Ta existuje dodnes. Je osmihranná a má lucernu s baňatým vrcholem. Nový zvon pro ni vyrobil gdaňský zvonař Absalom Wittwerk.
V roce 1585 byla rozšířena gotická, obdélná sakristie, přiléhající k severní stěně kněžiště. Lze předpokládat, že byla poté rozšířena o další, druhé patro v podobě podkroví. V letech 1712–1745 byl dřevěný strop mezi oběma podlažími nahrazen valenou klenbou s lunetami.
V roce 1650 začaly velké stavební a renovační práce. Vzniklo třetí patro věže, čímž věž dosáhla dnešní výšky. K západnímu průčelí byla přistavěna dvoupatrová kruchta, v manýristickém stylu, s otevřeným zádveřím v přízemí. Jak dokládají výsledky dendrochronologického průzkumu, krátce po roce 1651 byla provedena úprava západní části krovu nad lodí. Při této příležitosti byl pravděpodobně přistavěn západní, stupňovitý štít.
Větší opravy krovu a střechy proběhly také koncem 17. století, což by mělo souviset s požárem v roce 1684 nedalekého mlýna u farního jezu. Vítr při požáru nasměroval oheň na severní průčelí kostela, které bylo značně poškozeno a škody tehdy napáchané se nepodařilo zcela odstranit ani po patnácti letech. Požár mlýna se prolínal s úpadkem městského hospodářství a financí, který postupoval od 2. poloviny 17. století, což výrazně omezovalo individuální obětavost měšťanů i investiční možnosti městské rady. V letech 1712–1763 psali následní diecézní vizitátoři bydhošťské farnosti o zřícenině chrámu a doprovodných církevních budov. Devastace objektu pokračovalo až do Dělení Polska, i když se při havarijních rekonstrukcích neupustilo od drobných investic.
Období pruské nadvlády (1772–1920) Když byla Bydhošť, v důsledku prvního dělení Polska, začleněna do Pruského království, byl farní kostel ve špatném technickém stavu. V roce 1794 bylo jeho vybavení značně sníženo darováním velkého množství stříbrných předmětů ve prospěch Kościuszkova povstání (celkem 256 hřiven). Velké dary věnovaly také kláštery Řádu jezuitů a Provincie bernardýnů.
Počátkem 19. století byl kostel zpustošen. V období Varšavského království (1807–1815) jej Francouzi a Rusové používali pro vojenské účely. Tehdy byla zničena většina bočních oltářů a ztraceny movité předměty.
V letech 1819–1829 prošel kostel důkladnou obnovou, kterou financovalo Pruské království. Při renovačních pracích byla odstraněna část zařízení a zbořeny tři zničené boční kaple. Čtvrtá, na severní straně (svatého Fabiána a Šebestiána), byla zachráněna a dostala nové označení – kaple Svatého Kříže. Ze starých oltářů se zachovaly pouze tři (Panny Marie, svaté Barbory, svatého Fabiána a svatého Šebestiána). Místa po zničených oltářích byla doplněna o oltáře ze zrušených bydhošťských klášterů a kostelů. Dva boční oltáře, svatého Rocha a svatého Antonína Paduánského, byly přeneseny z kostela bernardýnů, další dva (Panny Marie Škapulířové a svatého Josefa) z karmelitánského kostela (vše původem ze 17. až 18. století). Ve svatostánku oltáře svatého Antonína byly zděděny relikvie v podobě sedmnácti kostí Jedenácti tisíc panen a společnic svaté Voršily. Rokoková kazatelna s podobiznou blahoslaveného Stanislava z Bydhoště a čtyři chrámové lavice s 18 místy k sezení byly také převzaty z karmelitánského kostela Panny Marie. Renovovaný chrám byl dán zpět do užívání v roce 1831 a znovu vysvěcen. Navíc, před rokem 1875, byl na místě bývalé kaple svatého Štěpána postaven novogotický přístavek.
V 19. století byla v důsledku zrušení klášterů Řádu karmelitánů (1816) a Provincie Bernardýnů (1829) převedena do farnosti již dlouho existující Bratrstva Panny Marie Škapulířové a svaté Anny. Spolu s těmito společenstvími existovalo až do 20. století farní Bratrstvo svaté Barbory, které pokračovalo v činnosti původního bratrstva obchodníků s obilím a námořníků a také několik původních bydhošťských cechovních bratrstev.
V období rozdělení Polska byl chrám jediným farním kostelem ve městě. V té době soustřeďoval náboženský a národní život Poláků v Bydhošti a okolí. Sousední jezuitský kostel využívali katolíci německé národnosti a zbývající bydhošťské filiální a církevní kostely byly zbořeny. Pro jiné účely zůstaly pouze dva: kostel Provincie bernardýnů (Panny Marie Královny míru) a kostel Řádu klarisek (Nanebevzetí Panny Marie).
Situace bydhošťské farnosti v období Kulturkampfu byla obzvláště obtížná, neboť specifikem tohoto období bylo spojení boje proti katolické církvi s germanizační kampaní. Německé úřady zakázaly mladým lidem ze středních škol v Bydhošti chodit do farního kostela, protože v kostele kázali v polštině.
Meziválečné období Po začlenění Bydhoště do znovuzrozeného polského státu bylo od farnosti vyčleněno pět menších farností, což ulevilo kostelu od nadměrného počtu věřících (v roce 1924 farnost zajišťovala pastorační péči pro 100 000 osob). V letech 1922–1926 byl interiér kostela zásadně zrestaurován z iniciativy tehdejšího faráře Tadeusze Skarbek-Malczewského. Rozsah prováděných prací byl velmi široký. Stěny a klenby byly pokryty modernistickou polychromií (návrh: Stefan Cybichowski, provedení: Henryk Jackowski-Nostitz), okna byla osazena vitrážemi (Henryk Jackowski-Nostitz). Výtečně zrestaurován byl slavný obraz Panny Marie s růží na hlavním oltáři.
Druhá světová válka Dne 9. ledna 1940 předaly okupační úřady farní kostel Němcům a Polákům do něj formálně zakázaly vstup. Farářem se stal kněz Alojz Kaluschke, bývalý prebendář jezuitské církve. Na příkaz německých úřadů měly být cennější muzejní a církevní sbírky vyvezeny do Německé říše. Za této situace se polským církevním zaměstnancům podařilo umístit cenné církevní vybavení do venkovských sídel poblíž Bydhoště. Obraz Matky Boží s růží byl 23. července 1943 odvezen do kostela v Mąkowarsku, v okrese Bydhošť. Byl umístěn do oltáře boční kaple, kde zůstal až do 26. září 1945.