Jakuti jsou turkické etnikum, žijící především v republice Sacha a jinde na východní Sibiři. Patří k nejpočetnějším domorodým etnikům Sibiře, dnes čítají až 510 000 lidí.
Pojmenování a etymologie Jakuti sami sebe nazývají Sacha, pl. Sachalar (Саха, Сахалар), což lze přeložit jako „Sluneční [lidé]“ nebo „Jasní [lidé]“. Někdy, zvláště v mýtech a lidové slovesnosti, používají Jakuti pro svůj národ i jiné, obrazné názvy jako Uranchaj Sacha nebo Ajyy ajmaga („spříznění s Nebešťany“). Označení Jakuti, běžně používané ve světových jazycích včetně ruštiny (Якуты) a angličtiny, vzniklo z evenkského označení Jaku, což znamená "koňští" a naráží na skutečnost, že Jakuti, na rozdíl od okolních etnik, chovajících především soby, odedávna chovají také koně. Jakuti preferují název Sacha.
Historie Před příchodem Rusů Jakuti se na své dnešní území přestěhovali z jižní Sibiře asi v 11.–14. století. Za jejich předky jsou nejčastěji pokládáni Kurykanové, sídlící v 6.–8. století v oblasti jihozápadně od Bajkalu. Nejstarší památkou na Jakuty jsou petroglyfy na skalách v povodí řeky Leny, zobrazující lovce, pastevce, bojovníky, šamany a zvířata. mezi nejznámější lokality, patří tzv. Lenské sloupy, pokládané jakutskými šamany za posvátné místo.
K migraci předků Jakutů z oblasti Bajkalu na sever docházelo ve více vlnách od 11. do 13. stol. Důvodem byl zřejmě tlak mongolských kmenů. Z jihu si Jakuti přivedli stáda skotu a koní a přinesli znalost metalurgie. Jakutské mýty a eposy vypráví o putování na sever pod vedením legendárních náčelníků Elleje a Omogoje. Jižní pravlast je v jakutské ústní tradici včetně eposů oloncho reflektována jako místo štěstí a hojnosti, kde sídlí přízniví duchové, kde v zimě nemrzne a odkud nemusejí na zimu odlétat jeřábi. Jakutské eposy a přísloví se zmiňují také o velbloudech a levhartech, kteří na severní Sibiři nežijí.
Období ruské kolonizace Na počátku 17. století začali na území Jakutů pronikat první Rusové kteří zde hledali zlato a začali s Jakuty obchodovat, hlavně s kožešinami. V těchto dobách začala kultura Jakutů rozkvétat. S Rusy však přišly i epidemie spalniček, neštovic a dalších chorob. V době příchodu Rusů byli Jakuti rozděleni na 35 až 40 teritoriálních skupin ulusů, které mezi sebou často bojovaly. Největší ulusy, například Kangalas, měly 2 000 až 5 000 lidí. V čele každého ulusu byl tojon (náčelník), který byl především válečným vůdcem. V době příchodu Rusů se vyznamenal jakutský tojon Tygyn Darchán, který se postavil útlaku kozáků. byl jimi však zajat a zavražděn. Ruská správa byla v 17. století velmi brutální a její podstatou bylo vymáhání jasaku – daně placené v kožešinách. Kozáckým velitelům a správním úředníkům, jako byl např. neblaze proslulý Petr Golovin (velitel Jakutska v letech 1640–45), šlo jen o to, aby z Jakutů a dalších domorodců vymohli co nejvíc kožešin, přičemž se nerozpakovali používat zastrašování, mučení či zabíjení rukojmích. V 18. století Rusové tlak poněkud zmírnili, jakutští náčelníci dostali určitá privilegia, zároveň docházelo mezi Jakuty k pravoslavné misii a šíření znalosti zemědělství. Od konce 19. století vznikla jakutská literatura (básník Alexej Kulakovskij-Öksöküleech) a počátkem 20. století se projevilo národní obrození.
Jakuti v sovětském období Po abdikaci Mikuláše II. roku 1917 vytvořili jakutští představitelé vedení Jusupem Galibarovem JaKOB (Jakutský komitet pro obecnou bezpečnost) a pokusili se vyhlásit nezávislost. Následujícího roku však byl Jakutsk obsazen bolševiky a podřízen sovětské moci. V letech 1921–23 došlo k povstání Jakutů proti sovětské moci. Bylo iniciováno bělogvardějskými veliteli Michajlem Korobejnikovem a Anatolijem Pepeljajevem. Povstání bylo potlačeno Rudou armádou pod vedením generála Ivana Stroda, jemuž byl za toto vítězství udělen trojnásobný Řád rudého praporu. Nepokoje trvaly až do roku 1926, kdy byl Pepeljajev uvězněn. Paradoxem je, že Pepeljajev i Strod skončili stejně. Oba byli zastřeleni za stalinského teroru v roce 1938.
Za stalinské éry byla jakutská tradiční kultura vystavena násilné rusifikaci a tradiční hospodářství brutálně kolektivizováno. V té době byli Jakuti nuceni vzdát se tradičního způsobu života a přesidlováni do měst. Mnoho šamanů, ale i příslušníků vznikající jakutské inteligence, bylo popraveno nebo posláno do Gulagu. K obětem čistek patřili i antropolog Gavril Ksenofantov a spisovatel Platon Slepcov-Ojunskij. Prezident Boris Jelcin se Jakutům za tuto politiku v roce 1994 oficiálně omluvil. Po roce 1992 se postavení Jakutů v rámci Ruské federace poněkud zlepšilo a jejich území získalo statut federativní republiky Sacha.
Jazyk Jakuti hovoří jakutštinou, která náleží do severovýchodní skupiny turkické větve altajské jazykové rodiny. Její postavení mezi ostatními turkickými jazyky je do značné míry izolované, protože se od společného kmene oddělila zřejmě již v 6. stol. n. l. Během svého vývoje byla ovlivněna mongolskými, tunguzskými a paleoasijskými jazyky, od 17. století rovněž ruštinou. V době příchodu Rusů byla jakutština rozšířeným komunikačním jazykem na celé východní Sibiři. V 19. a 20. stol. ji sice z tohoto místa vytlačila ruština, ale přesto jí dodnes kromě Jakutů hovoří také mnozí Evenkové, Evenové, Dolgani a Jukagirové. Psaná forma jakutštiny vznikla koncem 19. stol. a používá upravenou cyrilici. V současné době je jakutština úředním jazykem republiky Sacha. Mluvčí tohoto jazyka jsou však v současné době vesměs bilingvní a ovládají i ruštinu. Jakutská literatura vznikla již v 19. stol., kdy psal básník Alexej Kulakovskij, rozvoj zaznamenala až po roce 1920 v díle Gavrila Xenofantova a Platona Slepcova-Ojunského. Tito autoři ve svých dílech vycházeli hlavně ze staré šamanské mytologie a folklórních tradic. Autoři 2. pol. 20. stol., jako romanopisec Amma Aččygija nebo básník a dramatik Suorun Omolloon přinesli do jakutské literatury moderní žánry a realismus.
Náboženství a mytologie náhled|230px|Jakutský šaman při obřadu krmení ohně (do ohně jsou vhazovány různé dary v podobě jídla, alkoholu a jiných) Náboženství je dnes většinou pravoslavné křesťanství, ale většina Jakutů, kteří se formálně hlásí ke křesťanství, zachovává starší tradice, spojené se šamanstvím a původní mytologií. Od 90. let se navíc rozvíjí neošamanské a neopohanské kulty.
Svět v představách Jakutů se dělí na tři vrstvy: horní, střední a dolní. Horní nebeský svět (Üöhee Dojduu) obývají přízniví duchové ajyy i nebeští démoni abaahy, kteří způsobují bouře a duševní choroby. Střední svět (Orto Dojduu) obývají lidé, zvířata a místní duchové ičči. Dolní svět (Alara Dojduu) je říše podzemních démonů abaahy, kteří jsou zákeřnější a krutější než jejich nebeští příbuzní. Vypadají příšerně a způsobují epidemie i jiné nemoci nebo požírají lidi. Nebešťané Ajyy jsou popisování jako příznivé bytosti a předkové lidí, patří mezi ně i nejvyšší božstvo-tvůrce Ürüng Aar Tojon a bohyně plodnosti Ajyyhyt a štěstí Ijeechsit. Pozemští duchové ičči jsou strážci pramenů, hor, tajgy, zvířat, rostlin a stromů, patří k nim vládce tajgy Bajanaj, duch ohně – Temirije, ochránce koní Ďehegej, zobrazovaný jako tvor podobný kentauru nebo bohyně stromů a rostlin Aan Alachčyn. Vládcem nebeských démonů je Uluu Suorun Tojon, který způsobuje bouřku a trestá provinění lidí, je také ochráncem šamanů. Podzemním démonům vládne Arsan Duolaj, chtonické božstvo smrti a nakažlivých nemocí.
Zachovaly se i prvky totemismu a uctívání zvířat. Jakutské rody měly své zvířecí ochránce či předky, toto zvíře bylo členům rodu zakázáno zabít. Mohl jím být orel, jeřáb, krkavec či jiný pták, ze savců los, medvěd, vlk. Při přísahách se Jakuti dovolávali medvěda jako spravedlivého tvora, který nenávidí lež a křivopřísežníka by jistě záhy zabil. Jakutský název medvěda ehe znamená zároveň i dědeček. Velký rituální význam má také kůň, milované zvíře Jakutů a symbol jejich kultury.
Šamani a šamanství Většinu rituálů tradičně vykonávají šamani. Každý mužský šaman oyun i ženská šamanka udangan nabýval schopností poté, co přestál iniciaci. Při ní adept zpravidla upadl do bezvědomí, přičemž měl vize vlastní smrti, vzkříšení a kojení nebo vychování v hnízdě. V některých případech jej zlí duchové rozsápali a jeho kosti oděli novým masem a novou kůží, načež se adept probral k novému životu. V průběhu iniciace se šamanovi zjevila zvířecí matka, která nastávajícího šamana během iniciační vize kojila nebo krmila v hnízdě (pokud se jednalo o ptáka). Zvířecí matka byla hlavním ochranným duchem, na něhož se šaman při rituálu obracel. Šamani měli i pomocné duchy – emeget, jejichž podoba je ztvárněna na ozdobách šamanova oděvu nebo namalována na jeho bubnu.
Podle toho, jestli dotyčný komunikoval s příznivými duchy ajyy nebo s démony, se rozlišovali černí a bílí šamani. Černý šaman měl za úkol komunikovat s démony, věštit a uzdravovat nemocné, bílé šamani celebrovali veřejné rituály, obřady spojené s plodností a dětmi. Černí šamani obětovali zvířata, bílí však živé tvory zabíjet nesměli a obětovali zpravidla mléčné produkty. Odlišoval se i jejich obřadní oděv, zejména výzdobou. Při rituálech se šaman dostával do změněného stavu vědomí pomocí bubnování a tance, měl vizi opuštění svého těla a letu do jiných světů.
Nejdůležitější šamanskou slavností je pro ně oslava letního slunovratu zvaná Ysyach (někdy přepisováno též jako Yhyach). Během Ysyachu se oslavuje příchod léta a počátek laktace hospodářských zvířat (zejména klisen). K tradicím patří kolový tanec ohuochaj, napodobující pohyb Slunce v průběhu roku, vyprávění eposů – Oloncho, hostina pod širým nebem, při níž se podává vařené maso a kumys, který se pije z vyřezávaných pohárů čoron, ale také tradiční sporty: zápas chapsagai, koňské dostihy, lukostřelba a kylyy – sport, jehož podstatou je skákání po jedné noze ze značky na značku.
Rodinné obřady K rodinným obřadům patří rituály spojené s těhotenstvím a narozením dítěte, svatební rituály a pohřební rituály. S těhotenstvím jsou tradičně spojena různá tabu, která mají nastávající matku chránit před zlými duchy. Věřilo se, že duši dítěte přináší bohyně Ajyyhyt, která ji v okamžiku početí vloží do mužova temene, odkud sestupuje po páteři do ženina lůna. Koncepce duše je značně složitá, hlavní složka duše se označuje jako ije kut „duše-matka“, dalšími složkami jsou buor kut „zemní duše“ a slagyn kut „vzdušná duše“, které řídí tělesné funkce. Samostatnou složkou je s)ur „intelekt, vědomí“. Narození dítěte bývala často přítomná šamanka, která také provedla následné obřady, spojené s obětováním másla a kumysu i s ochrannými kouzly. Svatba se prováděla po dohodě ženicha s rodinou nevěsty, ale dívka měla právo odmítnout ženicha, který se jí nezamlouval. Povinností ženicha bylo zaplatit za nevěstu rodičům výkupné – kalym ve formě domácích zvířat nebo hmotných darů (jídla, kovových předmětů, kožešin). Nevěsta přijížděla do domu ženicha v bohatém zimním oděvu (i pokud se svatba konala v létě), ozdobená šperky a přinášela do rodiny výbavu ve formě domácích zvířat, oděvů, nádobí a v případě náčelnických rodin i služebnictvo – kuluty. Součástí svatby je představení nevěsty ochranným duchům domu a domácího krbu. Pohřeb se prováděl co nejdřív po úmrtí. Vzhledem k tomu, že věčně zmrzlá půda bránila kopání hrobů, ukládali se mrtví obvykle na nadzemní lešení arangas, buď přímo nebo do dlabané dřevěné rakve. Mrtví s sebou dostávali oděv, boty, zásobu jídla, nůž, křesadlo a další věci, šamani často i svůj buben a plášť, někdy obětovali i nebožtíkova oblíbeného koně. Představy o posmrtném životě nejsou příliš jasné, většinou se hovoří o životě ve světě předků, který se podobá pozemskému životu, ale je šťastnější, bez nemocí, stáří a hladu, jsou však známé i představy o reinkarnaci. Zlí lidé se po smrti stávají přízraky üör, podobnými hladovým duchům v buddhismu.
Tradiční způsob života náhled|vpravo|Vlajka republiky Sacha Jakuti obývají nejchladnější místa na zemském povrchu, což ovlivnilo jejich způsob života.
Tradiční společnost a rodina