Arménie, plným názvem Arménská republika (), je vnitrozemský stát na Arménské vysočině v jihozápadní Asii.The UN classification of world regions places Armenia in West Asia; the CIA World Factbook , , and Oxford Reference Online also place Armenia in Asia. Je součástí kavkazského regionu a na západě sousedí s Tureckem, na severu s Gruzií a na východě s Ázerbájdžánem, na jihu s Íránem a ázerbájdžánskou exklávou Nachičevan. Arménie je vysoko položená, hornatá země, většinu území odvodňuje řeka Araks, klima je převážně kontinentální, vyznačující se velmi horkými léty a velmi chladnými zimami. Na ploše asi 30 000 km² žijí 3 miliony obyvatel, z nichž třetina žije v hlavním a největším městě Jerevanu. Mezi další velká města patří Gjumri a Vanadzor. Drtivou většinu obyvatel země tvoří Arméni, největší etnickou menšinou jsou Jezídové (1 %). Úředním jazykem je arménština, 95 % obyvatel se hlásí k arménské apoštolské církvi.
Arménie je stát se starobylým kulturním dědictvím. Arménská vysočina byla domovem Hajasa-Azziů, Šuprijů a Nairiů. Nejméně do roku 600 př. n. l. se na Arménské vysočině rozšířila archaická forma indoevropského jazyka protoarménštiny.Robert Drews (2017). Militarism and the Indo-Europeanizing of Europe. Routledge. . s. 228: "Místní jazyk Velkého království Biainili byl zcela jistě arménský. Arménština byla zřejmě místním jazykem v regionu v 5. století př. n. l., kdy ji perští vojevůdci a řečtí spisovatelé spojovali s frygijštinou. Že by se do oblasti dostala mezi počátkem šestého a počátkem pátého století př. n. l. a že by okamžitě vymazala vše, čím se tam mluvilo jinak, lze jen stěží předpokládat; [...] Protože protoarménští mluvčí zřejmě žili nedaleko hurónských mluvčích, náš závěr musí být, že arménština Mesropa Maštoce byla potomkem indoevropského jazyka, kterým se mluvilo na jižním Kavkaze v době bronzové." První arménský stát Urartu vznikl v roce 860 př. n. l. a v 6. století př. n. l. jej nahradila Arménská satrapie. Arménské království dosáhlo svého vrcholu za vlády Tigrana Velikého v 1. století př. n. l. a v roce 301 se stalo prvním státem na světě, který přijal křesťanství jako své oficiální náboženství.(). Estimated dates vary from 284 to 314. Garsoïan (op.cit. p. 82), following the research of Ananian, favours the latter. Arménie dodnes uznává Arménskou apoštolskou církev, nejstarší národní církev na světě, jako hlavní náboženskou instituci v zemi. Starověké arménské království bylo rozděleno mezi Byzantskou a Sasánovskou říši kolem začátku 5. století. Za vlády dynastie Bagratuni bylo v 9. století obnoveno Arménské království Bagratovců, které padlo v roce 1045. Kilikijská Arménie, což bylo arménské knížectví a později království, se nacházelo na pobřeží Středozemního moře mezi 11. a 14. stoletím.
Mezi 16. a 19. stoletím se tradiční arménská vlast tvořená východní a západní Arménií dostala pod nadvládu Osmanské a Perské říše, přičemž v průběhu staletí opakovaně vládla jedna z nich. V 19. století byla východní Arménie dobyta Ruským impériem, zatímco většina západní části tradiční arménské vlasti zůstala pod osmanskou nadvládou. Během první světové války bylo v rámci arménské genocidy systematicky vyhlazeno až 1,5 milionu Arménů žijících na území svých předků v Osmanské říši. V roce 1918, po ruské revoluci, vyhlásily všechny neruské země po zániku Ruské říše nezávislost, což vedlo ke vzniku první arménské republiky. V roce 1920 byla tato republika začleněna do Sovětského svazu jako Arménská sovětská socialistická republika . Moderní Arménská republika získala nezávislost v roce 1991 při rozpadu Sovětského svazu.
Arménie je zastupitelská parlamentní demokratická republika s prezidentem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárným orgánem je jednokomorové Národní shromáždění. Arménie je rozvojovou zemí a v indexu lidského rozvoje se v roce 2024 umístila na 76. místě. Její ekonomika je založena především na průmyslové výrobě a těžbě nerostných surovin. Arménie se sice geograficky nachází na jižním Kavkaze, ale obecně je považována geopoliticky za evropskou zemi. Jelikož Arménie v mnoha ohledech geopoliticky souzní s Evropou, je členem řady evropských organizací, včetně Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Rady Evropy, Východního partnerství, Shromáždění evropských regionů a Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Arménie je také členem některých regionálních uskupení v celé Eurasii, včetně Asijské rozvojové banky, Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti, Euroasijského ekonomického svazu a Euroasijské rozvojové banky. Dále je členem Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Světové obchodní organizace a Mezinárodní organizace Frankofonie; není členem Evropské unie ani kandidátem na rozšíření.
Název Název Arménie se používá v různých variantách v prakticky všech jazycích světa kromě samotné arménštiny. Pochází ze staroperského názvu „Armanestán“ a „Arman“ podle pohraniční provincie státu Urartu na historickém arménském území, které bylo v polovině 1. tisíciletí př. n. l. osídleno mimo jiné Aramejci.
Sami Arméni se označují jménem „Hajer“ (arménsky Հայեր) a svou vlast „Hajastan“ (Հայաստան). Přípona –stan znamená „země“, takže Hajastan je země Hajů (čili Arménů). Tento název je odvozen od mytického hrdiny a zakladatele národa Hajka. Movses Chorenaci ho ve svých Dějinách Arménie (Patmutjun Hajoc) označuje za syna biblického Togarmy a vnuka Gomera. Vypráví příběh o zlém obru Belovi, který ovládl Babylón. Jediný Hajk se mu odmítl podřídit, opustil město a usadil se se svým lidem pod horou Ararat. Belos se proti němu vypravil se svou armádou a dne 11. srpna 2492 př. n. l. (podle starověkého arménského kalendáře) prý propukla veliká bitva, v níž Hajk zastřelil Bela svým šípem. Po tomto vítězství pak nerušeně vládl ve vlastním království s hlavním městem Hajkaberdem (nedaleko Vanského jezera). Výročí bitvy je dodnes nejvýznamnějším arménským svátkem zvaným Navasard.
Dějiny
Pravěk a starověk vlevo|náhled|Pozůstatky kuro-arakské kultury u Jerevanu Území dnešní Arménie bylo lidmi osídleno před 325 000 lety. Nejstarší definovanou kulturou na území dnešní Arménie je kultura Šulaveri-Šomu (6000 let př. n. l.), následovala kultura kura-arakská, existující v letech 4000–2000 př. n. l. Archeologický výzkum z let 2010–2011 přisoudil těmto kulturám nejstarší známou koženou botu, sukni a nejstarší vinařské zařízení na světě. Vše bylo objeveno v jeskyních nedaleko obce Areni na jihu Arménie.
Arménská vysočina patří k dávným centrům lidské civilizace. Byla trvale osídlená od paleolitu. V nejstarších písemných památkách z dob Chetitů je zmínka o národu Chajasa ve 2. tisíciletí před naším letopočtem. Zda jde o předky Arménů je však nejisté. Etnogeneze arménského národa je vůbec značně nejasná, převládá nicméně pojetí, že mají indoevropský původ, geneticky jsou bližší neolitickým Evropanům než blízkovýchodním národům. V tomto období ovládli území Arménie Asyřané.vlevo|náhled|Zříceniny starověkého arménského města ZvarthnocSpojením arménských kmenů v 9. století př. n. l. vznikla říše Urartu v oblasti Vanského jezera. Existovala mezi lety 860–585 př. n. l. V říši Urartu byla založena mnohá opevněná města, rozvíjela se řemesla a pěstování vína. Král Argišti I. založil město Erebuni (dnešní Jerevan), do kterého pak přemístil obyvatele z obsazených měst z povodí Eufratu. Město Jerevan bylo nejstarším písemně doloženým městem na území někdejšího Sovětského svazu, založeným třicet let před Římem. Mnoho urartských památek bylo nalezeno též u jezera Sevan. V 6. století před n. l. Urartská říše zanikla po vpádu médských vojsk.vlevo|náhled|Tigranés Veliký na minci|182x182pixelůPoté zemi ovládli Skytové a posléze Achaimenovská říše, která zde vybudovala satrapii, kterou nazvala Armina. Achaimenovci dosadili v Arménii k moci Orontskou dynastii. Ta poté, co Achaimenovskou říši rozbil Alexandr Veliký, vytvořila autonomní Arménské království, tedy státní útvar, s nímž je především spjata identita současných Arménů. Existovalo v letech 321 př. n. l. až 428, hlavním městem byl Artašat. Stalo se prvním státem, který přijal křesťanství jako své oficiální náboženství (r. 301 je zavedl král Tiridatés III.). Zásadní roli v tom sehrál Řehoř Osvětitel, který založil Arménskou apoštolskou církev. Roku 405 vytvořil kněz a vzdělanec Mesrop Maštoc unikátní, dosud užívané, arménské písmo. Vrcholnou éru prožilo království za Tigrana Velikého, pod jehož vládou se stalo nejmocnějším státem na východ od Říma. Tigranés nechal postavit město Tigranakert, v helénském stylu – Tigranés byl klíčovým reprezentantem pokusů o helenizaci Kavkazu. Nakonec byl ale Tigranakert srovnán se zemí Římany a Tigranés se stal vazalem Říma. Na malou chvíli (114–118) Římané z Arménie udělali svou provincii. náhled|Vartan Mamikonjan Později králové podle okolností střídali vazalství k dalším mocným impériím – Parthské říši, Východořímské říší a Sásánovské říši. Poslední zbytky autonomie zemi vzala Perská říše, která ji ponížila na pouhou svou provincii.
Peršané se pokusili v Arménii násilně znovu zavést zoroastrismus, na což reagovala roku 450 vzpoura Vartana Mamikonjana. Arméni si křesťanství nakonec uhájili, i díky velké bitvě u Avarajru roku 451. Západní část země v letech 387–536 ovládala Byzantská říše. Arméni se díky společné víře měli šanci účastnit byzantského politického života, někteří to dotáhli dokonce na císařský trůn – Armény byli například císaři Herakleios nebo Basileios I. Roku 591 Byzanc dobyla i Peršany ovládaná arménská území.
Středověk náhled|Ruiny katedrály v zaniklém městě Ani Roku 645 však Arménii dobyli Arabové a učinili z ní provincii chalífátu pod názvem Arminiya. Arménský stát se obnovil v 9. století, bývá nazýván Bagratovská Arménie. Existoval v letech 884–1045. Zakladatelem země byl Ašot I., zvaný též Ašot Veliký, který šikovnou taktikou přiměl Byzanc a Araby, aby Arménii akceptovali jako nárazníkový stát mezi sebou. Ovládl i Gruzii, Kavkazskou Albánii a několik arabských emirátů. Stát měl postupně několik hlavních měst – Bagaran, Kars a Ani. V Ani, „městě 1001 kostelů“, žilo na vrcholu slávy až 200 000 lidí a patřilo k největším na světě (v 18. století však zcela zaniklo). Když však Byzanc na konci 10. století porazila Araby, zvýšila tlak i na Arménii. V polovině 11. století ji pak zcela ovládla.vlevo|náhled|Území arménského státu v KilíkiiDalší část země brzy urvali seldžučtí Turci, kteří nakonec zabrali i území předtím ovládnuté Byzantinci. Před islamizací tak z Arménie prchly tisíce lidí, včetně bagratovské královské rodiny. Usadili se v Kilíkii, na území dnešního Turecka (a zčásti Sýrie), při pobřeží Středozemního moře. Území tehdy ovládala Byzanc a byzantský správce Arménům umožnil zde nalézt nový domov. Ti však brzy ustavili i vlastní stát, který měl dokonce v určitých úsecích (zejména v letech 1198–1375) nezávislost. Tento státní útvar je znám jako Arménské království v Kilíkii. K upevnění arménské moci velmi přispěly křížové výpravy. V křižácích Arméni v Kilíkii získali mocné spojence. Nejvýznamnějším vládcem byl Lev I., který zdvojnásobil území království. Rozvrátili ho muslimští Mamlúkové roku 1375. Arméni z Kilíkie pak zčásti migrovali na Kypr. Ti, co zůstali, se ve 20. století zhusta stali oběťmi arménské genocidy.
Původní zakavkazská domovina Arménů byla ve 13. století nakrátko ovládnuta Mongoly a poté Peršany. Ti se o ni posléze dlouhá léta přetahovali s Osmany. Nakonec se víceméně ustálil stav, že západní Arménie byla osmanská, zatímco východní (tedy území celé současné Arménské republiky) byla safíovská, tedy perská, potažmo íránská. To platilo až do 19. století.
Novověk
náhled|Arménské osídlení na počátku 20. století: