Dědice () jsou částí města Vyškov ve stejnojmenném okrese v Jihomoravském kraji. Náleží mezi nejstarší slovanské osady na Moravě. S městem Vyškovem byly Dědice s osadami Pazdernou a Hamiltonami spojeny poprvé koncem roku 1941, čímž se začal rýsovat plán Karla Matzala (Mazala) na vybudování velkého německého Vyškova. Karel Matzal chtěl sloučením Vyškova s přiléhajícími obcemi Dědicemi, Křečkovicemi, Nosálovicemi a Brňany získat spojené německé město s jednou správou. Brňany, Křečkovice a Nosálovice byly k Vyškovu připojeny 21. února 1942. Po skončení druhé světové války se všechny tyto obce pokusily samostatnost získat zpět. V srpnu 1945 bylo radou Místního národního výboru ve Vyškově zamítnuto odtržení Brňan a Dědic, a na začátku října bylo zamítnuto odtržení Křečkovic, protože „malá obec není s to plniti požadavky dnešní veřejné správy“. Dědičtí přesto v roce 1945 „nechtíc už mít nic společného s městem Vyškovem“ ustavili vlastní místní národní výbor. Žádost o osamostatnění, čímž zároveň chtěli legalizovat trvání „vlastního“ místního národního výboru, poslali Okresnímu národnímu výboru ve Vyškově a Zemskému národnímu výboru v Brně. Osloveno bylo i ministerstvo vnitra v Praze. ONV Vyškov ale výnosem 26. října 1945 prohlásil, že povahu samostatné obce (a tím vlastní národní výbor) Dědicím přiznat nelze, jestliže nebude rozhodnuto o jejich odtržení od Vyškova. Vzhledem ke kladnému stanovisku Zemského národního výboru v Brně k prozatímní společné správě sloučených obcí z prosince 1945 mohl vyškovský národní výbor i nadále řídit i věci týkající se Dědic. Snahy o osamostatnění okrajových částí Vyškova trvaly i v dalších letech.
Výsledkem všech snah však bylo potvrzení vývoje, který započal v roce 1941. Nařízení vydané za protektorátu zůstalo nadále v platnosti. Vyškov, který až do 40. let 20. století náležel mezi menší moravská města, dnes společně s úředním rozhodnutím přičleněnými obcemi a díky dalšímu rozvoji ve 2. polovině 20. století (a připojení dalších obcí, ačkoli ne všechny zůstaly s Vyškovem trvale spojeny), tvoří významný sídelní celek.
Dědice leží severozápadním směrem od Vyškova na soutoku Malé a Velké Hané v nadmořské výšce 258 m n. m. (kolísá dle stanoviště kolem 258–271 m n. m.). Patří do správního obvodu Vyškov ve stejnojmenném okrese Jihomoravského kraje. Spolu s okresním městem tvoří vyškovsko-dědickou aglomeraci. Podle archeologických nálezů patří Dědice k nejstarším osadám na Moravě. Jejich osadami byly Pazderna a Hamiltony, obě založeny na vyškovském panství ve třetí čtvrtině 18. století.
V obci stojí farní kostel Nejsvětější Trojice, v jehož věži se nachází chráněné území, v němž během léta pobývá netopýr velký. V Dědicích jsou od roku 1935 vojenské kasárny. Je tu posádkový dům armády (zvaný též „PDA“) a sochy ukřižovaného Krista, svatých Cyrila a Metoděje a svatého Jana Nepomuckého.
Obec je také údajným rodištěm Klementa Gottwalda, který tu míval výstavní sál v Revoluční ulici v tzv. „rodném domě Klementa Gottwalda (1954)“. Tento objekt, do něhož po provedení úprav započatých v květnu 1954 povinně mířily zástupy školáků a pracujících, je po sametové revoluci historiky veřejně přijímán jako místo, kde se Gottwald s jistotou nenarodil. Tato spojitost Dědic (chalupa čp. 102) s prvním komunistickým prezidentem Československa vedla v roce 1985 k vyhlášení památkového ochranného pásma.
náhled|Zvon Panna Maria vystavený před zavěšením v kostele v Dědicích náhled|Kaple svatého Cyrila a Metoděje v Hamiltonech (Strachotinka), 1946 náhled|Vlajka Dědic (neoficiální) vycházející z dědického znaku. Vexilologický popis vlajky: V modrém listu žlutá zářící osmicípá hvězda. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3
Název náhled|Náměstí v Dědicích na konci 19. století. Pozdrav z Dědic u Vyškova poslaný poštou v roce 1899 náhled|vlevo|Dědice. Kostel Nejsvětější Trojice Jméno je historicky doloženo v listinách a úředních knihách od 12. století. Způsob psaní se měnil: (1131–1141) Dedicih; 1278 de Diedicz; 1295 de Tiediz; 1371 oppidi nostri Diedicz…, in Diedycz…, in Dyedycz; 1376 in villa Diedicz ; 1381 Dyedycz (první přímá zmínka o dědickém hradu); 1398 in villa Dyedycz, prope Wysskow ; 1406 oppidi nostri Diedicz; 1442 městečka Dědic; 1482 ve vsi Dědicích; 1492 ve vsi Diediczych; 1512 z Diedicz; 1531 v městečku Diediczich; 1536 městečko Diedicze; 1633 Dědice; 1656 ex Dieditz; 1671 rektor diediczky; 1675 městečko, Dieditz; 1708/12 Dietitz, neopevněné městečko; 1718 a 1751 Dieditz; 80. léta 18. století (I. vojenské mapování) Dieditz; 1846 Dieditz, Dědice; 1850 Dědice = Dieditz (s osadami Hamiltony, Pazderna), charakter neuveden; 1880 městys; 1890 Dědice = Děditz; 1924 Dědice; 1940 Dieditz = Dědice; 1941 osada obce Vyškov; 1945 Dědice, obec; 1949 osada obce Vyškov.
Skloňování jména, jméno obyvatelské a přídavné, jak je odvozeno od místního jména v nářečí: Dědice, do Dědic, Dědičák, dědické. Dříve se též vyskytuje Dějice, do Dějic, Dějičák, dějické (disimilace dvou ď; opak asimilace).
Místní jméno vzniklo připojením přípony -ice k osobnímu jménu Děd. Děd znamená „starý muž“, a vyskytuje se i ve složeninách (Bezděd, Dědoslav). Osobní jméno Děd mohlo být jeho hypokoristickou (domáckou) zkratkou. Není však možné úplně vyloučit ani apelativní význam „dědici“, tedy svobodní lidé, kteří dědí.
Historie náhled|vlevo|Kostel Nejsvětější Trojice (2015) náhled|Kaplička Strachotinka v Hamiltonech (před provedenými úpravami)
Středověk První písemná zmínka o Dědicích v historickém pramenu je z 1. poloviny 12. století. Vztahuje se k listině původně datované rokem 1131. V této době je název Dědice uveden v listině vydané olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem. Listina pojednává o přenesení sídla biskupství od staršího kostela sv. Petra k nově vysvěcenému kostelu sv. Václava v Olomouci. V listině jsou vyjmenovány veškeré nemovité majetky olomouckého biskupství na Moravě. Jeden lán z územního rozsahu Dědic (jedno popluží) tehdy náležel olomouckému kostelu, a tím olomouckému biskupovi. Šlo o asi 18,5 ha. Listina obsahuje denní datum 30. června, ale nemá vročení.
Rok 1131 je uváděn v Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae I, vydaném Antonínem Bočkem v roce 1836, i v Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I, vydaném Gustavem Friedrichem na začátku 20. století. Novodobé výzkumy, prováděné ve druhé polovině 20. století, revidovaly předchozí časové zařazení listiny a posunuly je k roku 1141. Tehdy bylo olomouckému kostelu připsáno jedno v Dědicích se nacházející popluží. Ačkoli přesné datum vzniku listiny známo není, její samotná existence dokládá, že Dědice byly osídleny před jejím napsáním. Nelze ovšem vyloučit další úpravy datace, i když názor posouvající dobu vzniku listiny k polovině 30. let 12. století nebyl zatím jednoznačněji přijat.
V roce 1241 při tažení proti Tatarům se v tomto moravském městečku zastavil Jaroslav ze Šternberka. Koncem 13. století vlastnil Dědice Milota z Dědic (1252–1307), pocházející z rodu Benešoviců, který měl ve znaku odřivous – zavinutou střelu. Jeho jméno je v podobě Milota de Dieditz doloženo v letech 1278–1295. Z toho, že se v roce 1278 psal po Dědicích poprvé, se dá usuzovat, že dědický hrad postavil krátce předtím a že byl sídlem, kde pobýval nejčastěji.
O vytváření dědického panství lze mluvit od poloviny 13. století do 70. let 14. století. Počátkem 14. století Dědice získali Šternberkové, kteří dědické panství následně spojili s račickým panstvím. Litomyšlský biskup Albrecht Aleš ze Šternberka udělil městečku četná práva a výsady. Albrecht a jeho synovec Petr ze Šternberka Dědicím v roce 1371 potvrdili jarmark. V potvrzení stojí, že se v Dědicích od starodávna konal pondělní týdenní trh. Sousedé byli za určité výkupné osvobozeni od robot a dalekých vozních robot (za plat 4 hřivny), a od odúmrti. Dědickým bylo dovoleno využívat panské lesy starší šesti let na pastvu v místech vykázaných jim dědickým purkrabím. Tím, že se na ně nevztahovala odúmrť, mohli svůj majetek svobodně komukoliv odkázat. Tato práva byla během doby mnohokrát zrušena i opět obnovena. Roku 1381 Petr ze Šternberka zapsal své ženě Anně věno na panství Dědice.
Po smrti Petra ze Šternberka (1397) Dědice zdědil jeho švagr Petr Plumlovský z Kravař, který v tomtéž roce prodal v té části Dědic, která je blíže městu Vyškovu, lanškrounskému augustiniánskému klášteru 16 lánů bez čtvrti, 6 krčem, 4 podsedky a 5 niv za 941 hřiven grošů, a v roce 1406 Dědicím potvrdil městská privilegia. Tímto způsobem byly od té doby Dědice rozděleny na dvě části. Větší část byla po smrti Petra z Kravař a Plumlova v roce 1411 v držení jeho syna Jindřicha Plumlovského z Kravař, který padl v bitvě u Vyšehradu v roce 1420. Protože neměl potomky, přešly Dědice nejprve na jeho bratrance Petra Strážnického z Kravař (†1434), a potom na syna Petra Strážnického z Kravař Jiřího z Kravař a Strážnice, který Dědicím v roce 1442 potvrdil městská privilegia.
V roce 1460 byl králem Jiřím z Poděbrad lanškrounskému klášteru v Olomouci (klášter augustiniánů Všech svatých) potvrzen díl Dědic, Nezamyslic, porostlina Buděcko s dubovým lesem a Laškov. Páni z Kravař vlastnili Dědice do druhé poloviny 15. století. Po smrti Jiřího z Kravař a Strážnice v roce 1466, čímž rod pánů z Kravař vymřel po meči, Dědické panství, nejmenší část kravařského majetku, připadla na dceru Kunku. Dědice sňatkem s dcerou Jiřího z Kravař a Strážnice Kunkou z Kravař a ze Strážnice vyženil Václav z Boskovic. Tím Dědice přešly do rukou pánů z Boskovic. Kunka z Kravař a ze Strážnice statek odkázala Ladislavovi z Boskovic. Boskovicové Dědice drželi do roku 1537. Poté Dědice přešly do rukou pánů z Pernštejna, kteří však dědický díl dlouho nepodrželi.
Novověk náhled|vlevo|Dědice s osadami Hamiltony a Pazderna v roce 1825 náhled|Náves před radnicí v Dědicích se sochami svatých Cyrila a Metoděje (1901) a Jana Nepomuckého (1826). Před nimi stojí pomník obětem první světové války náhled|Kostel Nejsvětější Trojice a budova, v níž od roku 1973 do začátku 3. tisíciletí působila střední zdravotnická škola Na základě dílčích smluv mezi Dobšem Černohorským z Boskovic a Janem Černohorským z Boskovic získal Dědice Dobeš. Dobeš v roce 1533 Dědicím, Lhotě, Opatovicím, Rychtářovu a Radslavicím roboty změnil na plat a v roce 1537 vložil svůj díl městečka Dědic s poddanými, Lhotu s dvorem starého hradu, Rychtářov s pustým hradem, Opatovice a Radslavice Janovi z Pernštejna (prodáno za 6800 moravských zlatých). V roce 1538 Dědice tvořily dvě části, z nichž jedna patřila od roku 1397 lanškrounskému klášteru, který se za husitských válek přestěhoval do Olomouce, a druhá byla trvalým lénem olomouckého biskupa. Jan z Pernštejna totiž Dědice dlouho nedržel a statek i s vyjmenovaným příslušenstvím (včetně pustého městečka Hrádku) se souhlasem biskupa prodal Janovi z Doubravky a z Hradiště, známému pod jménem Jan Dubravius. Jan z Pernštejna dědický statek vyměnil za pasovský statek (biskupské manství Paskov na hranicích Těšínska). Tuto směnu, jež proběhla v letech 1535 a 1538, potvrdil olomoucký biskup. Jan z Doubravky Dědice v roce 1539 vložil olomouckému biskupu, takže se tyto statky staly biskupským statkem. Po nástupu Jana z Doubravky a z Hradiště na biskupský stolec v Olomouci v roce 1541 byla tato část Dědic zapsána do stolního majetku olomouckých biskupů. Druhou část městečka měli v majetku olomoučtí kanovníci kláštera Všech svatých, do něhož se během husitských válek uchýlili lanškrounští kanovníci.
Augustiniánský klášter Všech svatých v Olomouci v roce 1590 s biskupem uzavřel smlouvu. Poddaní z Dědic měli po dobu tří let z vyškovského pivovaru odebírat pivo a klášter měl z vyškovských rybníků oplátkou dostávat 1 kopu kaprů. Kvůli tomu, že se Dědičtí během stavovského povstání proti klášteru vzbouřili, svá privilegia ztratili.