Východní katolické církve katolické církve slouží liturgie pocházející z východního křesťanství, čímž se liší od většiny katolických liturgií, které se slaví podle latinského liturgického obřadu latinské církve. Některé z těchto církví sui iuris sice používají stejné liturgické obřadní rodiny jako jiné východní katolické církve a východní církve, které nejsou v plném společenství s Římem, ale každá z těchto církví si ponechává právo zavést vlastní kanonické normy, liturgické knihy a postupy pro obřadní slavení eucharistie, dalších svátostí a liturgie hodinek.
Historicky vedlo napětí mezi latinskými katolíky a těmi, kdo slouží východní liturgii, k latinizaci, omezení nebo zákazu východní liturgie v katolické církvi. Od počátku 20. století papežové podporovali používání tradičních liturgií mezi východními katolíky a delatinizaci. Další důraz na východní katolickou liturgickou praxi byl kladen během Druhého vatikánského koncilu, kdy bylo v roce 1964 vydáno Orientalium Ecclesiarum.
Terminologie Východní katolické církve jsou sice autonomní církve, které používají více liturgických obřadů, ale pro odlišení od latinské církve a jejích latinských liturgických obřadů se jim říká souhrnně „církve východního obřadu“. Termín „obřad“ se používal také pro označení partikulárních církví sui iuris; dekrety II. vatikánského koncilu Orientalium Ecclesiarum z roku 1964 upřesnily, že v katolickém kontextu se „obřad“ vztahuje na konkrétní „liturgii, církevní disciplínu a duchovní dědictví“ dané skupiny křesťanů.:369–370 Stále častěji se termín „obřad“ považuje za vhodnější pouze tehdy, když se hovoří o rodinách liturgických ritů:63 nebo o obřadním slavení eucharistie, jiných svátostí a liturgických hodinek.:375–376
Některé liturgické obřady používané východními katolíky mají více názvů, a to jak v rámci jedné církve, tak pro odlišení používání téhož obřadu různými církvemi. Například v kontextu melchitské řeckokatolické církve se byzantský obřad nazývá také „řecký obřad“, zatímco melchitská bohoslužba podle tohoto obřadu se nazývá také „melchitský obřad“. Kromě toho lze specifickou verzi byzantského obřadu používanou melchity označit jako melchitskou „recensi“ tohoto obřadu; termín „použití“ se pro tento pojem používá také mezi jinými východními katolíky, například u maronitské církve jako obměna západosyrského obřadu.:xv
Historie
Byzantský ritus se pravidelně používal na územích sousedících s tradičně latinskými liturgickými oblastmi na jihu Apeninského poloostrova a na Sicílii po celé první tisíciletí, což bylo důsledkem helenizace klášterů a politických rozporů. Tato linie byzantské rituální praxe v rámci latinských diecézí přežívala v Reggio di Calabria až do počátku 18. století, ale postupně byla absorbována po přílivu albánských přistěhovalců v 15. století; tato pozdější linie tvoří historický základ italsko-albánské katolické církve.Tento článek obsahuje text z publikace, která je nyní veřejně dostupná:
Metropolita kyjevský a celé Rusi Michail Rahoza se v posledních letech 16. století zasazoval o sjednocení pravoslavné církve s Římem podle podmínek Florentského koncilu.:406-408 Brestská unie z let 1595–1596 byla dohodou mezi rusínskými členy pravoslavné církve o rozchodu s Konstantinopolí a o vstupu do plného společenství s papežem a katolickou církví. V rámci unie, která měla politickou i náboženskou povahu, sepsali pravoslavní eparchové seznam 35 ústupků, které měly zachovat jejich byzantskou liturgickou praxi. Přijaté podmínky, zejména pokud jde o zachování byzantské liturgie a nevyžadování Filioque v rámci Nicejského vyznání víry, hodnotil historik Walter Frederic Adeney jako „pozoruhodně liberální“.:408 Rusínská uniatská církev měla patřit k tělesům vzniklým z těch, kteří se stali katolíky v rámci této unie, a vyvinula se v Ukrajinskou řeckokatolickou církev, největší východní katolickou církev.
Ostatní východní katolíci se setkali s podezíravým přístupem latinské církve k jejich liturgii a s rozsáhlým zaváděním liturgické latinizace, při níž byly latinské zvyklosti přidávány k domácímu rituálu nebo jej nahrazovaly. Mezi ně patřili maronité z Levanty a syrští křesťané z malabárského pobřeží Indie, kteří se nakonec stali syrsko-malabarskou katolickou církví. Posledně jmenovaná skupina se latinskému vnucování bránila, což vedlo ke značnému schizmatu.
V roce 1964 byl na II. vatikánském koncilu vydán dekret Orientalium Ecclesiarum. Tento dokument se snažil zlepšit jednotu jak mezi latinskými a východními katolíky, tak mezi katolickou církví a východními křesťanskými církvemi, přičemž kladl nový důraz na charakteristické prvky jednotlivých tradic.:365 Tyto prvky zahrnovaly nejen liturgii, ale také kanonické právo a autonomní správu. Z dekretu těžila věda o východní katolické spiritualitě a liturgii, což vedlo k tomu, že někteří východní katolíci „znovu objevili svá vlastní charakteristická liturgická roucha a úkony.“ Orientalium Ecclesiarum se také snažilo napravit „znetvoření“, která vznikla ve východní katolické liturgii v důsledku latinizace a etnických zájmů; Bonifác Luykx 30 let po koncilu hodnotil tyto snahy jako neúplné.:377, 384 Proces obnovy východokatolického dědictví byl podpořen pokoncilním Kodexem kánonů východních církví – obsahujícím revidované východokatolické kanonické právo – a Instrukcí pro uplatňování liturgických předpisů Kodexu kánonů východních církví z roku 1996, která poskytla návod k dalšímu provádění cílů popsaných v Orientalium Ecclesiarum.
Latinizace a delatinizace Hlavní článek: Liturgická latinizace
„Latinizace“ byl obecný název pro snahy upravit východní katolickou praxi „duchem, zvyklostmi a prioritami latinské liturgie a teologie“. Tyto procesy byly někdy východním katolíkům vnucovány latinskými autoritami, i když nebylo neobvyklé, že se někteří východní katolíci latinizovali sami.
Navzdory dlouhodobým tvrzením členů maronitské církve bylo společenství mezi Římem a maronity od jejich vzniku v 6. století až do 12. století nedůsledné. Po stabilizaci přijímání byla západosyrská liturgie maronitské církve postupně upravena tak, aby odpovídala liturgii a normám římského ritu; praxe přijímání nemluvňat byla zakázána papežem Benediktem XIV. Maronitské liturgie v podobě, v jaké existovaly na počátku 20. století, byly touto latinizací považovány za „znetvořené“ a od ostatních východních katolických liturgií se odlišovaly výrazným přizpůsobením formám římského ritu.
S příchodem Portugalců na malabarské pobřeží se objevily snahy o začlenění domorodých křesťanů svatého Tomáše do latinské církevní struktury Padroado. Výsledkem snah Padroado, podpořených jezuitskými misionáři, byla synoda v Diamperu v roce 1599. Synoda zakázala původní praxi východosyrského obřadu – tato praxe pravděpodobně úzce souvisela s praxí asyrských Chaldejců – a podřídila svatotomášské křesťany latinským ordinářům. Odpor vůči tomuto uspořádání podnítil v roce 1653 přísahu Coonan Cross a založení malankarské církve.
Zatímco někteří křesťané ze Svatého Tomáše zůstali ve společenství s Římem nebo se do něj krátce po přísaze z roku 1653 vrátili, jiní se připojili k malankarské církvi, která se sama rozdělila na několik církví, z nichž některé byly ovlivněny syrskou pravoslavnou církví nebo s ní byly ve společenství. Snahy syromalabarských katolíků z konce 19. století o dosažení větší církevní a liturgické autonomie nevedly k jejich podřízení chaldejské katolické církvi, ale vyústily ve vytvoření papežské komise v roce 1934, která měla vytvořit odlatinizovaný pontifikál. Tento proces delatinizace postupně pokračoval za odporu značné části syromalabarské církve. Debata i nadále rozděluje církev. Také ve 20. století, kdy vznikla Syromalankarská katolická církev pro křesťany svatého Tomáše konvertity z malankarské pravoslavné syrské církve – dříve ve společenství se syrskými pravoslavnými –, která používala malankarskou verzi západosyrského obřadu, se objevily snahy o řešení latinizace uvnitř této církve, což někdy vedlo ke zvýšeným rozporům mezi nimi a latinskými katolíky v Indii.
Na synodě v Zamośći v roce 1720 rusínská uniatská církev jednostranně schválila „latinizační“ úpravy své Božské liturgie, aby zdůraznila jednotu s latinskými katolíky. Tyto úpravy zahrnovaly vložení Filioque do vyznání víry a připomínku papeže v ektenii. Ruští pravoslavní komentátoři tento krok ostře kritizovali, zatímco pozdější katolická kritika poukazovala na nezměněné byzantské liturgie melchitů, italsko-albánských a rumunských řeckokatolíků jako na důkaz, že revize z roku 1720 nebyly nutné. Latinizace provedené synodou byly také postaveny do kontrastu s pokyny popsanými v rámci Orientalium Ecclesiarum.:377 Latinizace byzantského obřadu pokračovala v následujících stoletích v Evropě i ve Spojených státech vlivem latinské církve. V případě ukrajinské řeckokatolické církve ve Spojených státech byla latinizace zpomalena v průběhu 20. století příchodem vzdělaných domácích duchovních a zvýšením nezávislosti, zejména po zesílení represí vůči ukrajinské řeckokatolické církvi v Sovětském svazu v letech 1945–1946. Tyto delatinizační tendence pokračovaly i v padesáti letech po Druhém vatikánském koncilu.
Forma anafory Addaie a Mariho, východosyrské anafory, byla upravena pro použití východními katolíky. V anafoře tradičně chyběla výslovná slova ustanovení – „Vezměte a jezte, toto je mé tělo... Vezměte a pijte, toto je má krev... To čiňte na mou památku“ –, která katolická církev dlouho považovala za nezbytná pro konsekraci eucharistie; do katolické verze anafory bylo zavedeno výslovné líčení konsekrace. Tato záležitost se stala ekumenickou překážkou mezi asyrskou církví Východu a chaldejskou katolickou církví. Papežská rada pro podporu jednoty křesťanů nakonec vydala prohlášení, že neupravená anafora Addaie a Mariho bez narativu o ustanovení implicitně konsekruje eucharistii. Díky tomu mohla Kongregace pro nauku víry v roce 2001 formálně schválit vzájemné přijímání k eucharistii mezi chaldejskými katolíky a Asyřany. Toto rozhodnutí se setkalo s kritikou některých tradicionalistických latinských teologů a církevních představitelů. Chaldejské eucharistické liturgie – jako například ta, kterou slavil papež František během své návštěvy Iráku v roce 2021 – se stále slaví se slovy ustanovení a dokument z roku 2001 vybízí duchovní Asyrské církve Východu, aby je při účasti Chaldejců zařazovali.
Praxe
I když se východní katolické liturgie liší, slavené obřady mají obecně odpovídající liturgie v latinském liturgickém obřadu a v ostatních východních obřadech. Například eucharistické slavení mše v latinském ritu je analogické božské liturgii byzantského a alexandrijského liturgického ritu, sv. Qurbonu (svatá oběť) západosyrského ritu, sv. Qurbanu (svatá oběť) východosyrského ritu a eucharistickým slavením arménského ritu. Stejně jako existují latinské kanonické hodiny podle textů včetně římského breviáře a liturgie hodin, existují i formy v jednotlivých formách východní katolické liturgie. Tyto a další obřady jsou obvykle obsaženy ve schválených liturgických knihách.
Slavení specifické katolické svátostné liturgie je povoleno pouze těm duchovním, kteří jsou kanonicky oprávněni používat daný formulář. Proto mohou podle daného obřadu slavit pouze duchovní určité církve, která jej používá, s výjimkami mezi kněžími s birituálními fakultami, kteří obdrželi kanonické schválení slavit podle více forem. Jak latinští, tak východní katoličtí duchovní mohou mít birituální fakulty; dříve, než bylo stanoveno, že liturgie latinské církve musí být slouženy v místním jazyce, slavili birituální latinští duchovní včetně biskupa Fultona J. Sheena východní katolické liturgie v místním jazyce. Účast a přijímání eucharistie je povoleno mezi všemi katolíky na všech katolických liturgiích bez ohledu na to, ke které konkrétní církvi je člověk kanonicky příslušníkem; účast na východokatolické eucharistické liturgii je splněním latinské nedělní povinnosti.
Alexandrijský ritus Hlavní články: Alexandrijský ritus a Koptský ritus