náhled|320x320pixelů|Továrny secích strojů akc. sp. Vielwerth & Dědina v Kyjevě (časopis Světozor, 1924) Češi jsou ve 21. století na Ukrajině nevelkou národnostní menšinou. Podle sčítání z roku 2001 v zemi žilo 5 917 osob českého původu. Ještě v polovině 20. století však jejich počet přesahoval počet 50 000 osob, včetně příchozích po přičlenění Podkarpatské Rusi k Československu roku 1918. Po druhé světové válce se většina ukrajinských Čechů přestěhovala do Československa.

Dějiny

Středověk V důsledku hospodářských, vojenských, národnostních a kulturních vazeb mezi Českým královstvím a ukrajinskými zeměmi se od 13. století usazovaly malé skupiny Čechů na Ukrajině a v Rusku. Polský kronikář Jan Dlugosz např. zmiňuje, že během velkého velkého hladomoru v Čechách v letech 1281 až 1282 se určitý počet Čechů usadil v Haličském knížectví. Za vlády haličsko-vladiměřského knížete Jiřího II. Boleslava byli v jeho doprovodu i mezi místní šlechtou Češi a Moravané, jedním z rádců knížete tak byl Jiří (Jurij) Chotko, syn Jaromíra, který byl jmenován palatinem Lucka.

Za vlády opolsko-ratibořského knížete Vladislava I. přicházeli na pozdější ukrajinské území čeští a moravští řemeslníci, obchodníci i některé šlechtické rody (mj. Vranové). Mezi římskokatolickým kněžstvem působicím ve východní Evropě byli také Češi, včetně některých biskupů. V polské královské armádě, především v oblastech nad Dněstrem, působily české žoldnéřské družiny, které zde koncem 15. a počátkem 16. století vykonávaly strážní službu na polsko-moldavské hranici (mj. Kanova družina). Výpravě do Moldávie v roce 1509 velel český šlechtic Jan Černín. Na Ukrajině a v Litvě byli Češi v polských zástavách a hradech známí pod názvem harmaši.

Čeští emigranti se jednotlivě usazovali v Přemyšlu, Kolomyji, Chmelnyckém a především pak ve Lvově, který se nejpozději od 15. století stal městem, které pro svůj hospodářský význam přitahovalo kolonisty z českých a také německých zemí. V této době se také mezi lvovskými měšťany poprvé objevuje několik příjmení a přízvisek Český. Jeden z nich, Nicolas Bohemus (Mikuláš Český), je označován jako stavitel lvovské kaple zasvěcené sv. Vítovi, a také českým světcům Václavovi a Prokopovi. V 15. století působil jako lvovský vit (purkmistr) Albert Čech Tučapský (lat. Albertus dictus Czech de Tuczamp).

Češi byli taktéž patrně spojeni s ukrajinskými kozáky. Podle jedné z hypotéz byl podle historiků Františka Palackého či V. Antonovyče mezi jejich organizátory také v Čechách působící kníže a také husitský hejtman za husitských válek Fjodor (Friedrich) Ostrožský, původem z ukrajinského Ostrohu, tento názor pak později popřel historik M. Kostomarov. Vlivy češtiny je však patrný v kozácké vojenské terminologii mj. vojenské a táborové organizace či taktiky. Z řad kozáckých náčelníků, tzv. staršinů, je znám rod Orlíků, z něhož pocházel též český hejtman žijící v ukrajinském exilu Filip Orlík.

Novověk V důsledku začátku náboženských bojů v českých zemích, které stály na počátku třicetileté války, a zejména po porážce českých protestantů v bitvě na Bílé Hoře roku 1620 se v rámci tzv. pobělohorské emigrace dostalo, především do západoukrajinských zemí, mnoho českých protestantských uprchlíků, především z komunity Jednoty bratrské. Člen Jednoty Jan Brož (lat. Johannes Brosius) se spolu se svými společníky usadil ve 30. letech 17. století na Podlasí ve Volodavě. Zde se pak v roce 1634 konal sjezd českých zástupců Jednoty bratrské žijících v emigraci v Polsku, Haliči a Litvě, kterého se mj. zúčastnil také v Polsku usídlený Jan Amos Komenský.

Ve službách ruského cara Petra I. Velikého sloužil též česko-rakouský generál Jan Bernard Weissbach. Zúčastnil se významného válečného vítězství v bitvě u Poltavy během ruskou a švédskou armádou během tzv. Severní války. V roce 1735 se stal guvernérem Kyjeva, obdržel od cara velké statky, na kterých následně vybudoval zemědelské statky a také jedny z prvních textilních manufaktur v Kyjevě.

Masivnější přesídlování Čechů z území Habsburské monarchie na území Ukrajiny začalo v první polovině 18. století. Za vlády carevny Kateřiny II. Veliké, která v mocenském boji proti Osmanské říši rozhodla o osídlení Krymu, bylo na poloostrov pozváno mnoho evropských kolonistů, včetně Čechů. Nakonec se do Černomoří rozhodlo odstěhovat na 170 českých rodin.

V 18., a později také 19., století se v ukrajinských zemící stali známými čeští kočovní hudebníci, kteří se svými kapelami cestovali z města k městu. Patřili mezi ně mj. Jan Bohumír Práč, A. Jedlička či J. Landvar. Obchodníci a řemeslníci pak neustále přicházeli na Ukrajinu, především do Haliče a Bukoviny, kde se mj. stali vyhledávanými odborníky v oboru pivovarnictví.

19. století

náhled|250x250pixelů|Procentuální poměr Čechů žijících v ukrajinských částech tehdejšího Rakouska-Uherska a Ruského impéria (roky 1897 a 1900) Druhá, ještě větší, vlna české kolonizace na Ukrajinu začala ve druhé polovině 19. století. Po zrušení nevolnictví v Ruském impériu toku 1861 začínají vznikat první české osady, především ve Volyňské gubernii. Ve stejné době v guberniích Podilsk a Tavrija (Krym) vznikají české osady Ludgardivka a Čechivka, a kolonie Tábor-Carevič.

Roku 1870 čeští osadníci ve Volyni přijali ruské občanství a získali právo organizovat samostatné komunity a volosty. Ruská vláda jim také zaručila svobodu vyznání a osvobodila je od jakýchkoliv poplatů, daní a také vojenské služby na 5 let. V letech 1870 až 1872 čeští krajané koupili od statkářů na 20 000 akrů půdy v centrální části Krymského poloostrova. To byl začátek zakládání malých českých kolonií zde. Aktivní přesídlení Čechů na Krym a sousední země vedlo ke vzniku nových osad na jihu Ukrajiny. Tak se v provincii Tavria objevila ves Novhorodivka a ves Český v Chersonské gubernii. V 60. letech 19. století byla v Rovném vytvořena zvláštní komise pro osídlování Chersonské gubernie, která po zrušení nevolnictví za zvýhodněných podmínek koupila gruntovní půdu v Dubenském, později pak Luckém, Ostrožském, Žytomyrském a Volodymyrském kraji, stejně jako v Chersonské gubernii, v Tavriji a na Kubáni. Vznikly tak české osady Ludgardivka (1863) ve Volyni, Čechivka v Podilské gubernii a Tabir (Tábor), Bohemka a Carevič na Krymu či vesnice Čechohrad (Cechograd) v Melitopolské gubernii. Posléze na Ukrajině vznikají též první čtyři české farnosti: na Rovensku, Dubensku a v Lucku a v Kupjansku, ostatní české osady patřily ukrajinským pravoslavným volostům. Všech tehdejších českých osad na Ukrajině bylo přibližně 130 a jejich celková populace dosáhla začátkem 20. století až 65 000 obyvatel. Velká většina z nich postupně přijala pravoslaví, významnou postavou té doby byl český pravoslavný kněz Theodor Hejda. Pro české pravoslavné věřící též od roku 1888 vycházel Český pravoslavný kalendař, nejprve v Kyjevě (redigoval F. Jareš, učitel Chlapeckého gymnázia Hrihoryje Galagana), později také v Žytomyru. Část Čechů zůstalo protestanty (zejména čeští bratři).náhled|Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Glynsku, kde byl Theodor Hejda v roce 1888 vysvěcen na kněze|vlevoČeská sídla si po dlouhou dobu uchovávala svůj ráz, i když přebírala některé rysy života ukrajinského prostředí, Češi se asimilovali především v městských komunitách. Díky schopnostem jejich obyvatel a mj. znalosti pokročilejších zemědělských technologií a způsobů chovu byly Čechy osídlené oblasti spíše bohatší, měli často vlastní školy, tisk, spolky a družstva. Organizací a technikami hospodářství ovlivnili též ukrajinské zemědělce. Do ukrajinských měst pak přicházelo též mnoho odborníků, mj. středoškolských a vysokoškolských pedagogů. Řada jich působila na Lvovské univerzitě (mj. Ignác Jan Hanuš a další), vysokých školách v Kyjevě a na dalších místech.

Podle sčítání lidu z roku 1897 žilo na území Ukrajiny asi 36 tisíc Čechů, z toho zhruba tři čtvrtiny v gubernii Volyň (27 670 osob). Nejvyšší koncentrace českého obyvatelstva byla zaznamenána v okrese Dubensk ve Volyňské gubernii, kde činila 5,3 % populace (10 328 ze 195 058), před Rusy a Němci. 97 % Čechů z Volyňské gubernie byli venkované.

Kraje s největším česky mluvícím obyvatelstvem v roce 1897: povětguberneriepočet česky mluvícího obyvatelstvaprocento povět Dubno Volyňská 10 328 5,3 % povět Rovno Volyňská 4 703 1,7 % povět Luck Volyňská 3 818 1,5 % povět Ostroh Volyňská 2 696 1,6 % povět Žytomyr Volyňská 2 621 0,6 % povět Volodymyr Volyňská 1 643 0,6 % povět Kyjev Kyjevská 1 139 0,2 % povět Radomyšl Kyjevská 1 106 0,4 %

Kyjev Výraznou a početná česká komunita se ve druhé polovině 19. století začala formovat také v Kyjevě. Řada Čechů zde byla zaměstnána, či přímo založila vlastní, řemeslné a průmyslové podniky. Mj. šlo o Jindřicha Jindříška, majitele obchodu a opravny hudebních nástrojů a poslézezakladatele první ukrajinské nahrávací společností Extraphone, Otakara Červeného, zástupce továrny na hudební nástroje V. F. Červený z Hradce Králové, Josefa Křivánka, ředitele podniku První kyjevská slévárna a mechanická strojírna Greter, svého času druhého největšího zaměstnavatele v Kyjevě, jeho nástupce Ferdinanda Vitáčka a další.

Na začátku 20. století se v Kyjevě utvořila početná česká komunita ve čtvrti Šuljavka: vedle továrních závodů Greter & Křivánek zde existovaly další české podniky, dále např. pobočka automobilky Laurin & Klement na Demijivce. Komunita následně vytvořila potřebu po vlastních kulturních, vzdělávacích a veřejných institucí, které by zastupovaly zájmy imigrantů, ale před první ruskou revolucí v roce 1905 nebylo možné takové organizace registrovat. V březnu 1907 pak z iniciativy Jindřicha Jindříška vznikl český krajanský spolek Jan Amos Komenský, jehož předsedou se Jindříšek stal v této funkci setrval po celou dobu činnosti společnosti. Spolek mj. přispěl k založení jednoty Sokola v Kyjevě, podpořil zvelebení českého rekreačního parku Stromovka a také vznik české školy v Kyjevě. Jindříšek rovněž se svým přítelem Václavem Vondrákem vydával od roku 1906 první týdeník v Rusku pro české krajany Ruský Čech, od roku 1911 se pak stal společníkem tiskárny Václava Švigovského a V. Horvatha (Švigovský koupil tuto tiskárnu od Vondráka), která pak vydávala týdeník Čechoslovan. První světová válka náhled|Jindřich Jindříšek, továrník, mecenáš a spolkový činitel v Kyjevě S vypuknutím první světové války se pak ukajinští Češi ocitli ve složité situaci, protože většina z nich byla občany nepřátelského státu, Rakouska-Uherska. Již od prvních dnů války probíhaly v ruských a ukrajinských městech demonstrace českých a slovenských krajanů na znamení loajality k Rusku a Srbsku, 3. srpna 1914 byl pak navržen projekt převodu příslušníků české komunity k ruskému občanství.