Finština (zast. čuchonština) je státní jazyk Finska, kde s ní hovoří přibližně 5 milionů mluvčích. Ve světě, zejména ve Švédsku a ruské části Karélie, pak finsky mluví další milion lidí. Tento ugrofinský, konkrétně baltofinský jazyk, si i přes dlouhé soužití s indoevropskými jazyky zachoval mnohé své charakteristické rysy. Vliv germánských jazyků je zřetelný například na systému slovesných časů (obohacení o perifrasticky tvořené tvary časů předpřítomného, předminulého a málo užívaného budoucího) nebo preferování vedlejších vět před konstrukcemi s nominálními tvary sloves.
První psané finské texty se objevily v 16. století. První knihu vydal Mikael Agricola roku 1548, a to překlad Nového zákona.
Až do roku 1863 byla úředním jazykem na finském území švédština. Po přechodu Finska pod vládu Ruska roku 1809 se ruští vládci snažili oslabit vazby na Švédsko i podporou finštiny. Od roku 1863 se mohl jazyk používat při styku s úřady. Od roku 1883 pak byla finština doporučena k používání na úřadech a při vydávání dokumentů. Od roku 1893 je finština ve Finsku zcela rovnoprávná se švédštinou.
Jazykové variety a vztah k jiným jazykům Ve finštině je velký rozdíl mezi mluveným a psaným jazykem. Vykání se použije jen při velmi zdvořilé konverzaci nebo projevu. Mnoho slov je v hovorové finštině odlišných. Například „já jsem“ – minä olen se zkracuje na mä oon, nebo „máš?“ – onko sinulla? na onks sulla?
Ve finštině jsou též stále aktivní nářečí, hlavní dvě větve jsou východní a západní.
Kromě severogermánských jazyků, a to zejména švédštiny, měly vliv na finskou slovní zásobu jazyky baltské, hansovní němčina, ruština a dnes především angličtina.
Tvorba slov, jazykový typ, rysy flekční morfologie a výpůjčky
Skládání slov Finština je převážně aglutinačního typu. To znamená, že tvaroslovné přípony se na slova „nalepují“, takže se tvoří tvarově různorodá slova, v nichž jednotlivé morfy nesou v ideálním případě jeden význam.
Příklady: vo/isi/mme/ko/han — „mohli bychom?“ Kmen slova je v tomto případě změněný z voi na vo, přípona -isi značí podmiňovací způsob, -mme 1. osobu množného čísla, -ko ano-ne otázku a přípona -han má několik významů, zde vyjadřuje potvrzení, asi „přece“ nebo „že“. talo/ssa/ni/kin/ko — „také v mém domě?“ Kmen slova je talo („dům“), přípona -ssa znamená „v“, -ni je posesivní přípona „můj“, příklonka -kin značí „také“ a -ko ano-ne otázku.
Kromě toho jsou ve finštině běžné složeniny podobně jako v němčině. Výsledná slova tedy mohou být opravdu dlouhá.
Příklad: kolmivaihekilowattituntimittari — „třífázový kilowatthodinametr“
Výpůjčky z jiných jazyků Nejstarší vrstvu výpůjček tvoří původem staroíránská slova a výpůjčky z baltských jazyků. Mnoho slov je vypůjčeno ze švédštiny a to jak z historické doby, tak z doby poměrně nedávné. Mnoho slov bylo zejména v 19. století, kdy Finsko patřilo carskému Rusku, ale na východě i dříve, přijato také z ruštiny. Od poloviny 20. století se pod vlivem zejména americké kultury přejímají slova i z angličtiny. Můžeme tedy narazit na slovo tsekkaa, původně anglické to check. Podobně jako jiné jazyky, i finština přijímá mezinárodní slova z mnoha různých, i exotických jazyků. Příkladem je poměrně mnoho japonských slov nebo několik výpůjček z češtiny, například robotti nebo pistooli.
Ve finštině jsou již dnes patrné vlivy cizích jazyků i v intonaci. Finskou ano-ne otázku, původně na konci s klesající intonací, již mladá generace velmi ovlivněná angličtinou v některých regionech Finska vyslovuje se zřetelným zdvihajícím se přízvukem.
Obecné rysy jazyka
Abeceda V původních finských slovech se používají souhlásky D, G, H, J, K, L, M, N, P, R, S, T a V (vyslovují se jako v češtině, jen S o něco více zasyčí, případně se trochu podobá českému Š a R má více kmitů) a samohlásky A, E, I, O, U, Y, Ä a Ö (A, E, I a U se opět vyslovují jako v češtině, Y je jako německé Ü, Ä je mezi A a E, Ö zhruba odpovídá jeho německému protějšku). Finská slova oplývají samohláskami. Ze švédštiny se navíc ještě přidalo Å, které se však používá jen v původních švédských jménech. Souhlásek moderní finština přijala více, hlavně B a F. Finská abeceda tak obsahuje všechna písmena anglické abecedy.
Zajímavostí je občasné používání hlásky Š, které však není zahrnuto do standardní finštiny, ačkoli se používá již asi sto let. Velmi zřídka se lze setkat i se Ž. Podle přijatých zvyklostí se názvy cizích míst mají psát s těmito písmeny nebo podle anglické ortografie jako sh a zh. Diakritický zápis těchto dvou souhlásek byl vypůjčen z češtiny.
Příklady: Tšekki nebo Tshekki — „Česko“ Tšaikovski nebo Tshaikovski — „Čajkovskij“ šakki nebo shakki — „šachy“ Židlicky nebo Zhidlicky — „Židlický“
Pro mnoho Finů je ale nepřekonatelným problémem rozlišit mezi „C“, „Č“, „S“, „Š“, „Z“ a „Ž“ nebo dokonce mezi „B“ a „P“ či „F“ a „V“. Češi mají podobný problém při rozlišování finských samohlásek, zejména mezi A, Ä a E nebo i mezi U a Y.
V nářečích se velmi často vůbec neobjevuje D, možné je nahrazení souhláskou R.
Ve výslovnosti se ještě objevuje nosovka ŋ, ve kterou se občas mění N a G. Podobně se M občas mění na ɱ a H na ɦ.
Příklady: Lankoni tanssi vahingossa tangoa flamingon kanssa Hangossa. má výslovnost „Laŋkoni tanssi vahiŋŋossa taŋŋoa flamiŋŋoŋ kanssa Haŋŋossa.“ („Můj švagr náhodou tancoval tango s plameňákem v Hanku.“) magneetin kanssa má výslovnost „maŋneetiŋ kanssa“ („s magnetem“)
Zdvojené hlásky Finská výslovnost se velmi podobá české, ovšem zcela běžné jsou zde zdvojené hlásky. Zdvojená samohláska se pouze jednoduše prodlužuje (např. finská zdvojená hláska aa se vysloví jako v české „á“).
Finština však zná i dvojhlásky ze souhlásek, tzn. gemináty – např. jako v italštině -, které se také vyslovují dlouze (jako jedna dlouhá souhláska). Obyčejně se výslovnost nebo zdvojené souhlásky popisuje jako krátké zadržení při mluvení. Uprostřed zdvojených souhlásek se nalézají švy slabik, takže je možné jejich výslovnost popsat jako náznak slabikování. Pro nerodilého mluvčího je mnohdy těžké takovou souhlásku poznat, přestože zcela mění význam slova. Možné zdvojené souhlásky jsou kk, ll, mm, nn, pp, rr, ss a tt.
Příklady: palo — „požár“ pallo — „míč“ tapaa — „potkává“ tappaa — „zabíjí“
Ve vzácných případech se můžeme ve finštině setkat i s trojitými samohláskami. V tom případě se vyslovuje první dvojice odděleně od třetí samohlásky.
Příklad: vaa'an — genitiv od slova vaaka („váha“)
Dvojhlásky Finština má na rozdíl od češtiny mnoho dvojhlásek: ai, ei, oi, ui, yi, äi, öi, au, ou, eu, iu, äy, öy, ey, iy, ie, yö, uo.
Příklady: sauna — „sauna“ äiti — „máma“
Samohlásková harmonie náhled|Samohlásková harmonie Ve finštině se v jednom slovu smějí současně objevit jenom samohlásky zadní a, o, u nebo přední ä, ö, y. Samohlásky e, i jsou neutrální a mohou se tedy vyskytovat v jakémkoliv slově. Pokud se ke slovu, které obsahuje pouze neutrální samohlásky, přidává přípona, která existuje jak v přední, tak v zadní variantě, přednost má přední.
Když je slovo složené z různých kratších slov, samohlásková harmonie se uplatní pro každou jeho část zvlášť. Může tedy obsahovat přední i zadní samohlásky najednou.
Samohláskovou harmonii můžeme najít i v jiných jazycích, například turečtině, kde je však v poněkud odlišné formě.
Změny kmenových souhlásek Třebaže pádové přípony jsou ve finštině téměř vždy stejné pro jakékoli slovo, ke změnám dochází ve skupině souhlásek před nimi. Změna kmenové souhlásky probíhá mezi souhláskami silného a slabého stupně. Změny jsou poměrně pravidelné, takže i přes jejich větší množství a fakt, že se stupeň mění oběma směry, jsou poměrně lehce zvládnutelné.
Příklady: silta → sillalla (lt – ll) — „most“ → „na mostě“ ikä → iässä (k – mizí) — „věk“ → „ve věku“ tahtoa → tahdon (t – d) — „chtít“ → „chci“
Intonace a přízvuk Intonace věty je většinou klesající, a to i v případě některých, takzvaných ano-ne otázek.
Přízvuk je vždy na první slabice slova, podobně jako v češtině. Slabý přízvuk lze vypozorovat také na třetí slabice.
Ano-ne otázka Finština má zvláštní interogativní příponu -ko a její přední variantu -kö, kterou přikládá ke slovům, na které se ptá otázka, na niž je možno odpovědět „ano“, nebo „ne“. Koncovka se nepřikládá v jiných otázkách. Ano-ne otázka má klesající intonaci podobně jako oznamovací věta. Ve finštině nejsou ani jiné tázací věty odlišeny intonačně.
Příklad: Onko hän kotona? — „Je doma?“ Missä on kukka? — „Kde je kytka?“ Na otázku „Kde je kytka?“ nelze odpovědět ano/ne.
Příklonky Kromě příklonky -ko má finština mnoho dalších částicových přípon. Níže jsou speciálně zmíněny přivlastňovací přípony. Vedle nich se ve finštině můžeme setkat s příponou -kin odpovídající české částici „také“ nebo -kaan, která je překládána jako „ani“. Příklonka -han / -hän má několik různých významů, jeden z nich zhruba odpovídá české příklonce „-pak“ (té funkčně odpovídá i finská -pa / -pä), v jiném případě příklonka zdůrazňuje řečnickou otázku či sugestivitu.
Příklad: autokin — „i auto“ minäkään — „ani já“ Missähän? — „Kdepak?“ Voinkohan? — „Mohu?“ (řečnická otázka)
Nomina (jména) Nomina jsou ve finštině podstatná jména, přídavná jména, zájmena a číslovky.
Členy Ve finštině se na rozdíl od ugrických jazyků nepoužívají u žádných nomen členy.
Rody Ve finštině se nerozlišují rody. Například z korespondence tedy nejde poznat, zda je pisatelem muž či žena. Dokonce i osobní zájmeno ve třetí osobě hän je společné pro „on“, „ona“ i „ono“, pokud jsou referenty osoby.
Skloňování Skloňování je společné pro všechna nomina. V některých publikacích se uvádí, že existuje pouze jeden společný vzor, jiné používají systém vzorů rozsáhlý zhruba stejně, jako má čeština. Jeden z nich sestává z následujících vzorů:
maa („země“) talo („dům“) bussi („autobus“) ovi („dveře“) kieli („jazyk“) käsi („ruka“) huone („pokoj, místnost“) nainen („žena“) sairas („nemocný“) salaisuus („tajemství“) vastaus („odpověď“) avain („klíč“)
Kromě těchto vzorů existuje ještě několik méně užívaných vzorů, například kaunis („krásný“), a několik desítek nepravidelných slov, třeba lapsi („dítě“) či veli („bratr“).
Pády Finština užívá celkem 14 pádů (někdy se uvádí 15). Systém pádů je značně odlišný od českého, jejich užití se proto někdy překládá velmi špatně. Každý pád navíc obvykle pokrývá několik funkcí. Finština rozlišuje vnější a vnitřní pády a některé pády se také mohou vázat ke konkrétním slovesům.
Pád Běžná přípona Příklad užití Příklad Překlad příkladu nominativ - talo dům genitiv -n (koho, čeho) talon domu essiv -na jako talona jako dům partitiv -(t)a - taloa dům (jako neurčitý objekt) translativ -ksi do (role něčeho) taloksi do (role) domu inessiv -ssa v talossa v domě elativ -sta z (zevnitř) talosta z domu illativ -Vn do taloon do domu adessiv -lla na, u, při terassilla na terase ablativ -lta z terassilta z terasy allativ -lle do, na terassille na terasu abessiv -tta bez talotta bez domu komitativ -ne společně (s) taloineen s domem instruktiv -in s (pomocí čeho) taloin s domem
Jako 15. pád se někdy uvádí akuzativ, který je ale morfematicky homonymní – vyjma osobních zájmen – s genitivem.
Tam, kde je to možné, existuje jak zadní, tak přední varianta pádové přípony, například alomorfy -ssa a -ssä.
Pro běžný objekt ve větě se podle situace používá nominativu, genitivu, akuzativu a partitivu. Zvláštní skupinu lokálních pádů tvoří šestice inessiv, elativ, illativ, adessiv, ablativ a allativ. Tři z nich (adessiv, ablativ a allativ) jsou vnější, které se používají pro otevřené prostory a povrch entit. Ostatní tři jsou vnitřní. Ty se používají pro uzavřená místa.
Komitativ a instruktiv mají až na výjimky pouze tvary množného čísla, které se používají i pro jednotné číslo. Komitativ se používá často s posesivní příponou.
Inessiv, elativ, illativ, adessiv a abessiv se mohou spojovat i se slovesy například v podobě takzvaného třetího infinitivu. Pádové přípony je možno vysledovat i v postpozicích.
Příklad: