Philomena Franz ( 21. července 1922 Biberach an der Riß – 28. prosince 2022 Rösrath, Bergisch Gladbach), rozená Köhlerová byla německá Sintisa. Lze ji zařadit mezi první romské spisovatelky. Je známa svou osobní výpovědí o romském holokaustu (kniha Mezi láskou a nenávistí). Napsala i sbírky poezie, dva svazky úvah a skic, ale především knihy romských pohádek. Snažila se vyvracet předsudky o Romech a připomínala jejich genocidu během druhé světové války. Za šíření romské historie a identity i předávání svých zkušenosti dalším generacím byla několikrát oceněna.
Životopis Philomena Franz se narodila jako jedno z osmi dětí do známé hudebnické rodiny, která vedla po staletí kočovný život ve Švábsku. Její dědeček Johannes Haag i otec Johann Köhler hráli na různé hudební nástroje. Především to byli violoncellisté. Johannes Haag patřil ke dvorním hudebníkům württembergského panovníka.
Rodina cestovala jako divadelní a hudební skupina a setkávala se s přáteli ve Württembersku, v Heilbronnu, ve Stuttgartu, Ulmu nebo v Hechingenu. Dětství prožívala šťastné, ale po nástupu nacistů k moci (1933) si začala uvědomovat perzekuci stejně jako další němečtí Romové. Byli ponižováni měřením těla, tloušťky vlasů nebo délky nosu. Tyto antropometrické údaje měly patřit ke znakům její rasy. S ohledem na svůj původ musel v roce 1938 opustit dívčí střední školu ve Stuttgartu.
V říjnu roku 1939 vstoupil v platnost výnos o trvalém zadržení „cikánů“ na místě a všichni němečtí Sintové a Romové byli registrováni a nemohli opustit své bydliště. V sedmnácti letech pracovala v továrně na výrobu lékařských nástrojů HAGA. Pracovní prostředí plné chemických výparů ji působilo zdravotní problémy. Přímo z práce byla odvezena do vězení ve Stuttgartu. Záhy byla deportována do koncentračního tábora Osvětim, kde pracovala v kamenolomu. Následoval koncentrační tábor Ravensbrück a práce v továrně na výbušniny. Pokusila se o útěk, ale během několika dní byla chycena. Z Ravensbrücku byla převezena do Oranienburgu a záhy zpět do Osvětimi. Na sklonku války se pokusila opět o útěk, tentokrát úspěšně. Její rodiče, blízcí příbuzní a pět jejích sourozenců bylo zavražděno v rámci Porajmosu.
Po válce pokračovala v rodinné hudební tradici se svým manželem Oskarem Franzem a přeživším bratrem, který byl jazzovým houslistou. Hudební skupina „Sinti“ vystupovala například pro důstojníky amerických okupačních sil v Ansbachu a v Tübingenu. Až do roku 1954 žili s manželem „na cestách“. Manžel obchodoval s oděvními látkami a později starožitnostmi. Bojovala o odškodnění, které bylo Německem přiznáno sintským a romským obětem holokaustu až v osmdesátých letech 20. století. Následkem nacistického trýznění se u ní objevily psychické problémy. S manželem vychovali pět dětí. Po jeho smrti v roce 1975 se jí psychické problémy zhoršily.
Během svého života se snažila připomínat a předávat zážitky z přežité genocidy dalším generacím. Přála si, aby válečné události nebyly zapomenuty. Ve školách, na univerzitách i médiích předčítala ze své tvorby a hovořila hlavně s mládeží o předsudcích, nepřátelství a toleranci. Snažila se pomoci německé společnosti vyrovnat se se svou minulostí. Motivací pro ni byly mimo jiné i zkušenosti nejstaršího syna, který byl počátkem šedesátých let 20. století šikanován ve škole.
Nějaký čas bydlela v Bergisch Gladbachu, a proto získala v roce 2021 čestné občanství města. V posledních letech svého života se přestěhovala do Rösrathu. Zemřela 28. prosince 2022. Byla pohřbena 9. ledna 2023 v kolínském Westfriedhofu .
Tvorba První knihu vydala v roce 1982 pod názvem Gypsy Tales . Již několikrát vydaná knížka pro děti obsahuje nejen pohádky, ale autorka se zde snaží přiblížit zvyky a obyčeje „Cikánů“.
Její druhá kniha Zwischen Liebe und Hass (Mezi láskou a nenávistí) je napsána jako autobiografie. Své vzpomínky nejen na válečné období doplnila třemi autorskými pohádkami. Do knihy byl zařazen historický komentář Wolfganga Benze.V českém překladu knihu vydalo nakladatelství Kher pod názvem Žít bez hořkosti v roce 2021.
Napsala také sbírku poezie a byly vydány dva svazky drobných úvah a skic.
Společně s novinářem Michaelem Albusem vydala v roce 1988 knihu vzpomínek Die Liebe hat den Tod besiegt (Láska zvítězila nad smrtí), která byla doplněna citacemi z dobových dokumentů (faktografickými údaji) a fotografiemi.
Romanistka Julia Blandfortová zdůraznila důležitost dobových svědkyní německých Sintů ( Philomeny Franz a Otty Rosenberga) i Ceiji Stojky, kteří svými vzpomínkami apelovali na většinovou společnost, aby uznala genocidu evropských Romů. Germanistka Marianne C. Zwickerová považovala obě ženy za průkopnice romské literatury s autobiografickými texty o holocaustu, jejichž tvorba byla významná pro rozvoj romské identity.
V lednu 2015 byla jednou z devatenácti přeživších koncentrační tábor Osvětim a jejich příspěvky byly zahrnuty do titulní zprávy Poslední svědci v týdeníku Der Spiegel .
Dílo Cikánské pohádky, Europa-Union-Verlag, Bonn 1982. . Mezi láskou a nenávistí, Cikánský život. Herder, Freiburg im Breisgau 1985, a další vydání Nosíme-li v srdci větvičku květin, vždy na ní usedne zpěvný ptáček. Books on Demand, Norderstedt, 2012. Klíčová slova, Books on Demand, Norderstedt 2016. Jak běží mraky, Gabriele Schäfer Verlag, Herne 2017.
Ocenění 1995 – Záslužný řád Spolkové republiky Německo 2001 – Cena žen Evropy – Německo 2001 2013 – Řád za zásluhy Severního Porýní-Vestfálska 2021 – Čestné občanství města Bergisch Gladbach
Odkazy
Reference
Literatura Michael Albus: Philomena Franz zvítězila nad smrtí. Düsseldorf 1988, Marianne C. Zwicker (2009): 'Creating Places': The Claiming of Space in Writing by Philomena Franz In: dies: Journeys into Memory: Romská identita a holocaust v autobiografickém psaní německých a rakouských Romů. University of Edinburgh (PhD práce) s. 28-61
Externí odkazy Dokumentární film – Můj holocaust
Kategorie:Romští spisovatelé Kategorie:Narození v roce 1922 Kategorie:Úmrtí v roce 2022 Kategorie:Narození 21. července Kategorie:Úmrtí 28. prosince Kategorie:Německé spisovatelky Kategorie:Vězni koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau Kategorie:Ženy