náhled| Vlajka Kosova Vyhlášení nezávislosti Kosova z roku 2008, které prohlásil Kosovskou republiku za nezávislý a suverénní stát, bylo přijato na zasedání dne 17. února 2008 109 ze 120 členů kosovského parlamentu, včetně premiéra Kosova Hashima Thaçiho a kosovského prezidenta Fatmir Sejdiu. Bylo to druhé vyhlášení nezávislosti kosovskými politickými institucemi s albánskou většinou; poprvé byla vyhlášena 7. září 1990.

Zákonnost vyhlášení byla zpochybněna. Srbsko požádalo o mezinárodní potvrzení a podporu svého postoje, že prohlášení je nezákonné, a v říjnu 2008 požádalo Mezinárodní soudní dvůr o poradní stanovisko. Soud rozhodl, že prohlášení neporušuje mezinárodní právo.

V důsledku rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora byla na Valném shromáždění Organizace spojených národů přijata společná rezoluce Srbska a EU, která vyzvala k dialogu mezi Bělehradem a Prištinou za podpory EU s cílem „podporovat spolupráci, dosáhnout pokroku na cestě do Evropské unie a zlepšit životy lidí.“ Dialog vyústil v bruselskou dohodu z roku 2013 mezi Bělehradem a Prištinou, která zrušila všechny instituce Srbské republiky v Kosovu. Dejan Pavićević je oficiálním představitelem srbské vlády v Prištině. Valdet Sadiku je oficiálním zástupcem Kosova v Srbsku.

Dějiny

náhled| Mapa republiky Kosovo

Pozadí Provincie Kosovo se zformovala v roce 1945 jako autonomní oblast Kosovo a Metohija v rámci socialistické Jugoslávie, jako autonomní oblast v rámci Lidové republiky Srbsko. Zpočátku to byla ceremoniální entita, s každou ústavní reformou byla více moci přenesena na kosovské úřady. V roce 1968 se stala Socialistickou autonomní provincií Kosovo a v roce 1974 nová jugoslávská ústava umožnila autonomní provincii fungovat s některými prvky samosprávy včetně shromáždění, vlády a práva na vlastní ústavu. Rostoucí etnické napětí v celé Jugoslávii na konci osmdesátých let uprostřed rostoucího nacionalismu mezi jejími národy nakonec vedlo k decentralizovanému státu: to usnadnilo srbskému prezidentovi Slobodanu Miloševičovi účinné ukončení privilegií udělených kosovskému shromáždění v roce 1974. Tento krok vyvolal kritiku ze strany vedení ostatních jugoslávských republik, ale žádná vyšší autorita nebyla na místě, aby opatření zvrátila. V reakci na tuto akci odhlasovalo Kosovské shromáždění dne 2. července 1990 prohlášení Kosova za nezávislý stát, což z členských zemí OSN uznala pouze Albánie. Po masových protestech byl proti kosovským Albáncům následně uvalen výjimečný stav a přísná bezpečnostní pravidla. Kosovští Albánci založili „paralelní stát“, který poskytoval vzdělání a sociální služby, zatímco bojkotovali nebo byli vyloučeni z jugoslávských institucí. náhled| Kosovo od roku 1946 do roku 1992 (Zdroj: CIA)

V roce 2005 byla členka švýcarské federální rady zodpovědná za zahraniční věci Micheline Calmy-Rey první představitelkou země, která veřejně vyjádřila podporu nezávislosti Kosova.

Mezinárodní jednání začala v roce 2006 s cílem určit konečný status Kosova, jak předpokládá rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1244, která ukončila kosovský konflikt z roku 1999. Pokračující suverenita Srbska nad Kosovem byla mezinárodně uznána. Drtivá většina obyvatel provincie usilovala o nezávislost.

Vyhlášení z roku 2008–dosud náhled|200x200pixelů| Země uznávající Kosovo do konce roku 2008 Vyhlášení z roku 2008 bylo produktem neúspěšných jednání o přijetí Ahtisaariho plánu, které zkrachovaly na podzim roku 2007. Plán, připravený zvláštním vyslancem OSN a bývalým prezidentem Finska Martti Ahtisaarim, stanovil jakousi nezávislost pod dohledem pro Kosovo, aniž by ve svých návrzích výslovně používal slovo „nezávislost“. Podle tohoto plánu by Kosovo získalo samosprávu pod dohledem Evropské unie a bylo by povinno výslovně chránit práva svých menšin prostřednictvím ústavy a zastupitelské vlády. Kosovu by byly uděleny vlastní národní symboly, jako je vlajka a státní znak, a bylo by povinno provést vymezení hranic na hranici s hranicí dnešní Republiky Severní Makedonie. Albánští vyjednavači podpořili Ahtisaariho plán v podstatě jako celek a plán získal podporu Evropské unie a Spojených států. Srbsko a Rusko to však přímo odmítly a na frontě Organizace spojených národů nebyl možný žádný pokrok.

Tváří v tvář žádnému pokroku v jednání v nedohlednu se lidé v Kosovu rozhodli jednostranně vyhlásit Kosovskou republiku a zavázali se přitom plně dodržovat ustanovení Ahtisaariho plánu. Od poloviny dubna 2008 tomu tak do značné míry bylo, když nová republika přijala ústavu sepsanou místními a mezinárodními vědci, která chrání práva menšin a stanoví reprezentativní vládu se zaručeným etnickým zastoupením, přičemž tento zákon měl vstoupit v platnost 15. června 2008. Také již přijala některé ze svých národních symbolů, včetně vlajky a erbu, zatímco pokračovaly práce na ustanovení hymny. Rovněž se zapojila, i když se zpožděním, do jednání o vymezení hranic se Severní Makedonií, přičemž zpočátku trvala na tom, že bude nejprve uznána, ale později od této podmínky upustila.

Vyhlášení nezávislosti Kosova z roku 2008 vyvolalo mezinárodně smíšené reakce a na domácím poli polarizované reakce, rozdělené mezi kosovskými Srby a kosovskými Albánci. Účinná kontrola v Kosovu se proto také roztříštila v tomto směru.

Po 13 letech mezinárodního dohledu kosovské úřady formálně získaly plnou kontrolu nad regionem bez dozoru (méně jen v Severním Kosovu) dne 10. září 2012, kdy západní mocnosti svůj dohled ukončily. Mezinárodní řídící skupina na svém závěrečném setkání s úřady v Prištině prohlásila, že Komplexní návrh na urovnání statusu Kosova, známý jako Ahtisaariho plán podle svého finského tvůrce OSN, byl v podstatě realizován. Nicméně (k lednu 2025) Mise UNMIK stále funguje, i když ve značně snížené kapacitě.

Politické pozadí vpravo|náhled| Etnické složení Kosova od roku 2005 Po skončení války v Kosovu v roce 1999 přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci 1244, aby poskytla rámec pro prozatímní status Kosova. Umístila Kosovo pod přechodnou správu OSN, požadovala stažení srbských bezpečnostních sil z Kosova a předpokládala případný politický proces zprostředkovaný OSN s cílem vyřešit status Kosova.

V únoru 2007 Martti Ahtisaari doručil návrh urovnání statusu vedoucím představitelům v Bělehradě a Prištině, což je základ pro návrh rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která navrhla „nezávislost pod dohledem“ provincie. Začátkem července 2007 byl návrh rezoluce podporovaný Spojenými státy a členy Rady bezpečnosti Evropské unie čtyřikrát přepracován, aby se pokusil vyhovět obavám Ruska, že taková rezoluce podkope princip státní suverenity. Stále však nenašlo shodu. Rusko, které má v Radě bezpečnosti jako jeden z pěti stálých členů právo veta, prohlásilo, že nepodpoří žádnou rezoluci, která by nebyla přijatelná jak pro Srbsko, tak pro kosovské Albánce. Zatímco většina pozorovatelů na začátku rozhovorů očekávala nezávislost jako nejpravděpodobnější výsledek, jiní naznačovali, že rychlé řešení nemusí být vhodnější.

Rozhovory nakonec ztroskotaly na konci roku 2007, kdy obě strany zůstaly daleko od sebe, přičemž minimální požadavky každé strany byly vyšší, než byla druhá ochotna akceptovat.

Na přelomu roku 2008 začala média informovat o tom, že kosovští Albánci jsou odhodláni vyhlásit nezávislost. Stalo se tak v době, kdy se blížilo desetileté výročí války v Kosovu (přičemž pětileté výročí bylo doprovázeno násilnými nepokoji); americký prezident George W. Bush byl poslední rok u moci a nemohl usilovat o znovuzvolení; a dva národy, které se předtím odtrhly od Jugoslávie, zastávaly důležité politické funkce (Slovinsko předsedající EU a Chorvatsko jako volený člen Rady bezpečnosti OSN). Podle mnoha zpráv bylo vyhlášení odloženo na dobu po srbských prezidentských volbách v roce 2008, které se konaly ve dnech 20. ledna a 3. února, vzhledem k tomu, že Kosovo bylo důležitým tématem předvolební kampaně.

Přijetí a podmínky vyhlášení nezávislosti Znění vyhlášení nezávislosti v albánském jazyce:Český překlad:Vyhlášení nezávislosti bylo učiněno členy kosovského parlamentu a také prezidentem Kosova na setkání v Prištině, hlavním městě Kosova, dne 17. února 2008. Bylo schváleno jednomyslným kvórem čítajícím 109 členů. Jedenáct poslanců zastupujících srbskou národnostní menšinu jednání bojkotovalo. Všech devět dalších zástupců etnických menšin bylo součástí kvóra. Podmínky deklarace uvádějí, že nezávislost Kosova je omezena na principy nastíněné v Ahtisaariho plánu. Zakazuje Kosovu připojit se k jakékoli jiné zemi, stanoví pouze omezenou vojenskou kapacitu, uvádí, že Kosovo bude pod mezinárodním dohledem, a zajišťuje ochranu menšinových etnických komunit. Původní papyrusová verze deklarace podepsané toho dne je v albánském jazyce. Albánský text prohlášení je jediným autentickým textem.

Mezinárodní spory

Zákonnost prohlášení náhled| Razítka Kosovské republiky rušila srbská policie při kontrolách pasů, aby demonstrovala neuznání odtržení Kosova. 18. února 2008 prohlásilo Národní shromáždění Srbské republiky prohlášení nezávislosti Kosova za neplatné na návrh vlády Srbské republiky poté, co Ústavní soud Srbské republiky považoval akt za nezákonný s tím, že nebyl v koordinaci s Chartou OSN, Ústavou Srbska, Helsinským závěrečným aktem, rezolucí Rady bezpečnosti OSN 1244 (včetně předchozích rezolucí) a Badinterovou komisí.

Podle spisovatele Noela Malcolma byla ústava z roku 1903 stále v platnosti v době, kdy Srbsko anektovalo Kosovo během první balkánské války . Vysvětluje, že tato ústava vyžadovala Velké národní shromáždění, než by mohly být srbské hranice rozšířeny o Kosovo; ale žádné takové Velké národní shromáždění se nikdy nekonalo. Na základě této ústavy tvrdí, že se Kosovo nemělo stát součástí Srbského království.

Kontaktní skupina vydala v roce 2005 Hlavní zásady, na jejichž základě bude rozhodnuto o konečném statusu Kosova.

Precedens nebo zvláštní případ Uznání nezávislosti Kosova je kontroverzní. Řada zemí se obává, že jde o precedens, který postihuje další sporná území v Evropě a mimoevropské části bývalého Sovětského svazu, jako je Abcházie a Jižní Osetie.

Text deklarace nezávislosti Kosova se k této otázce vyjadřoval slovy „(…) s ohledem na to, že Kosovo je zvláštní případ vyplývající z nekonsensuálního rozpadu Jugoslávie a není precedentem pro žádnou jinou situaci, připomínajíc roky sporů a násilí v Kosovu, které narušilo svědomí „všech civilizovaných lidí“ (…)“ Nicméně Ted Galen Carpenter z Cato Institutu prohlásil, že Kosovo je sui generis a myslet si, že nepředstavuje žádný precedens je „mimořádně naivní“.

Zapojení Organizace spojených národů Nově vyhlášená republika se nestala členským státem OSN, protože se obecně má za to, že jakákoli žádost o členství v OSN by byla Ruskem vetována. Rusko slíbilo, že se postaví proti nezávislosti Kosova pomocí „plánu odvety“. Srbsko rovněž proaktivně vyhlásilo zrušení nezávislosti Kosova a slíbilo, že se postaví proti nezávislosti Kosova pomocí balíčku opatření, která mají odradit od mezinárodního uznání republiky.

Dne 8. října 2008 Valné shromáždění OSN odhlasovalo postoupení prohlášení nezávislosti Kosova Mezinárodnímu soudnímu dvoru; 77 zemí hlasovalo pro, 6 proti a 74 se zdrželo hlasování. Mezinárodní soudní dvůr byl požádán, aby poskytl poradní stanovisko k zákonnosti únorového vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku. Soud vydal své poradní stanovisko 22. července 2010, kdy poměrem hlasů 10 ku 4 prohlásil, že „vyhlášení nezávislosti ze 17. února 2008 neporušilo obecné mezinárodní právo, protože mezinárodní právo neobsahuje žádný ‚zákaz vyhlášení nezávislosti‘“.

Reakce na vyhlášení nezávislosti střed|náhled|750x750pixelů|Mapa států, které uznaly nezávislost Kosova (zeleně)

Reakce v Kosovu

Kosovští Albánci náhled| Památník Newborn odhalený na oslavě vyhlášení nezávislosti Kosova 17. února 2008 v hlavním městě Prištině. Etničtí Albánci v Kosovu tuto zprávu oslavili.

Kosovští Srbové