Římský senát byl v době republiky zřejmě nejvýznamnější institucí římského státu, přičemž senátoři, jeho členové, náleželi k nejváženějším římským občanům. Až do zrodu principátu nebyl senát obdařen zákonodárnou pravomocí, nýbrž mohl pouze schvalovat a vydávat nezávazná usnesení (senatus consultum) určená lidovým shromážděním (comitia). Přesto disponoval značným vlivem na římskou politiku. Jednalo se o oficiální orgán, jenž přijímal zahraniční vyslance a jmenoval správce provincií. Také spravoval veřejné finance, pověřoval konzuly a navrhoval diktátory v případě ohrožení státu.
Senát v době královské Z dob, kdy Římu vládli ještě králové, existuje o senátu jen velmi nepatrné množství zpráv a informací. Původně představoval jakýsi poradní orgán, který usměrňoval politiku krále, sám ale nedisponoval žádnými rozhodovacími pravomocemi. Podle tvrzení mnoha antických autorů měl první senát svolat Romulus, mytický zakladatel Říma. Senát, jenž se měl v době svého vzniku skládat asi ze stovky členů, tvořili podle Cicerona starší a zkušení muži (senex nebo také patres), vůdčí hlavy římských šlechtických rodů. Odtud pochází označení senátu jako „rady starších“. Vedle samotné poradní funkce vybírali senátoři také tzv. mezikrále (interrex), jak se nazýval nejvyšší správce státu po dobu od smrti dřívějšího krále po ustanovení nového. Senát plnil rovněž řadu úkolů z větší části pravděpodobně sakrálního charakteru. Teprve za krále Tarquinia Prisca, který prý dal rozšířit počet senátorů na dvojnásobek, měl senát tuto funkci postupně pozbýt, což mělo být zřejmě důsledkem vlivu Řeků. Avšak nelze ani vyloučit, že tato skutečnost nastala až mnohem později.
Senát za republiky náhled|vpravo|300px|Zasedání senátu (obraz Cesara Maccariho z 19. století) Po vyhnání králů převzal senát roli nejvyšší autority v dosud ještě nepříliš silném římském státě. V nově vzniklém systému každoročně volených úředníků (magistratury) byl senát jedinou skutečně trvalou institucí. Symbolem mimořádného významu senátu byl oděv jeho členů: bílá tunica clava s širokým pruhem v barvě purpuru a prsten (nejprve železný, pak zlatý). Magistráti byli oprávnění nosit tógu (toga praetexta v bílé barvě a taktéž s pruhem purpurové barvy). Se zřetelem k jeho tradici připadla senátu role kontrolního a vedoucího orgánu, třebaže tato jeho oprávnění nebyla žádným způsobem právně zakotvena a vyplývala čistě z jeho autority (auctoritas senatus). V dobách republiky určoval senát, jehož počet členů se přijetím několika rodů sabinského a etruského původu rozrostl na asi 300, politiku římského státu. Na starosti měl zahraniční vztahy, dále potvrzoval zákony, případně se vyjadřoval k návrhům zákonů před zahájením procesu jejich schvalování v rámci komicií (comitia), ustavoval magistráty do funkcí, rovněž mohl odvolat úředníky a v neposlední řadě spravoval státní finance (aerarium). Všechny tyto kompetence činily ze senátu klíčový a nejvýznamnější orgán římské republiky. Senát prováděl své administrativní úkony podle zvykového práva. Díky své tradici a s tím spojené autoritě působil jako ochránce mravů a pořádku a strážce starých zvyků. Pokud se někdo (Říman nebo cizinec) protivil vůli senátu, protivil se de facto vůli římského státu. Toto spojení našlo svůj výraz v oné tak často zmiňované formuli SPQR – Senatus Populusque Romanus („Senát a lid římský“). Stejně jako shromáždění comitia centuriata a comitia tributa, ale odlišně od consilia plebis, podléhalo zasedání senátu podmínce splnění určitých náboženských pravidel. Proto k němu mohlo dojít jen na zasvěceném místě, obvykle curia Hostilia, ačkoliv oslava Nového roku probíhala v chrámu Jova Nejlepšího a Největšího a v době války se zasedání konala v chrámu bohyně Bellony. Před samotným jednáním musely být vykonány modlitby, posvátné oběti a auspicia. Senát se směl scházet jen v době mezi východem a západem slunce a nesměl se sejít, pokud zasedalo některé z lidových shromáždění.
Po skončení bojů mezi patriciji a plebeji ve 4. století př. n. l. bylo majetným plebejům umožněno vstoupit do senátu, třebaže ten ještě po hodně dlouhou dobu zůstával pevně v rukou senátorů patricijského původu (patres). Teprve v pozdějších staletích byl dokončen proces splynutí patricijů a plebejských rodů, kterým bylo umožněno zastávat veřejné úřady. Jejich spojením vznikla nová vedoucí politická vrstva – nobilita. Oficiální označení senátorů nyní znělo Patres et Conscripti („Otcové a přísedící“), ačkoliv přísná kontrola naplnění podmínek vstupu do senátu, do roku 312 př. n. l. prováděná konzuly a poté censory, neurozeným jedincům značně ztěžovala možnost stát se senátory. Censor mohl také senátora zbavit členství, pokud jej shledal podezřelým z korupce, byl odsouzen k trestu smrti, případně dospěl k názoru, že senátor porušuje veřejnou morálku, znevažuje auspicie, anebo nerespektuje veto svého kolegy. Další cestou pro plebeje, jak se dostat do senátu, byl cursus honorum („cesta poct“), tedy absolvování politické kariéry skládající se z několika stupňů: quaestury, aedility, praetury a konzulátu. Již záhy se stalo tradicí, že oba konzulové byli po skončení svého funkčního období přijati za členy senátu. Tato zvyklost se postupem času stále rozšiřovala, až nakonec i zastávání pouhé quaestury poskytovalo nárok na přijetí. Počet senátorů stále narůstal. Za Sully byl senát rozšířen na 600 osob. Za Julia Caesara se toto už beztak vysoké číslo dále zvýšilo až na asi 900 lidí.
Uvnitř senátu existovala mezi jeho členy vlastní hierarchie, která byla určována jednak původem jednotlivých senátorů (například patricijové měli oproti plebejům rozšířené hlasovací právo) a jednak podle zastávaných úřadů a dosaženého věku. Mezi nejvlivnější členy senátu náleželi consulares, tedy ti senátoři, kteří zastávali úřad konzula. Jejich počet se pohyboval zhruba kolem čtyřiceti. Ten senátor, který byl do senátního alba zanesen censorem na prvním místě, byl nazýván princeps senatus („první senátor“). Předsedajícím shromáždění se stal vždy ten úředník, který dal senát svolat. Právo svolat zasedání senátorů náleželo konzulům, praetorům a později bylo přiznáno také tribunům lidu. Jednání senátu bylo veřejné a konalo se dvakrát měsíčně. Přítomnost na zasedání byla povinná, nedostavení se bylo trestáno peněžitou pokutou. V době pozdní republiky se v senátu zrodila konzervativní frakce, vedená takovými politiky jako byli Quintus Lutatius Catulus nebo Cato starší. Cicero je nazýval boni („dobří muži“) případně optimates. Tehdejší neklidná doba byla charakteristická sociálním napětím mezi frakcemi optimátů a populárů (populares). Jejich soupeření přerostlo v zuřivé střety mezi občany, násilnosti a otevřený ozbrojený boj v 1. století př. n. l. K optimátům se řadili také Lucius Cornelius Sulla a Gnaeus Pompeius Magnus, zatímco Gaius Marius, Lucius Cornelius Cinna a Gaius Julius Caesar stáli v čele populárů. Jednotliví senátoři ale nebyli stálými členy těchto frakcí, jak se někdy soudí. Politici zřejmě často měnili svoji podporu podle svého osobního postoje k různým návrhům zákonů či k vůdcům frakcí.
Senát a císaři za principátu Po téměř sto let trvajících občanských válkách římská republika na konci 1. století př. n. l. fakticky zanikla. Poslední pokus zachránit republiku v její někdejší podobě, po zavraždění Julia Caesara, skončil krvavou katastrofou, které padli za oběť mnozí senátoři. Když Octavianus po svém vítězství v bitvě u Actia v roce 31 př. n. l. nastolil nový řád, senátoři už mu v tom prakticky nebyli schopni nijak vážně odporovat. Nově vzniklý systém vlády, nazývaný principát, sice zdánlivě respektoval a zachovával republikánské tradice a instituce, avšak veškerá reálná moc skončila v rukou principa, tedy prvního občana ve státě. Ačkoliv senátní usnesení nabyla od nynějška sílu zákonů, čímž bylo postavení senátu a jeho členů jakoby posíleno, ve skutečnosti byla jeho moc ryze formální a iluzorní, neboť mu nezbývalo než plnit veškerá přání a rozmary císařů. Současně byl snížen počet senátorů na 600. S Octavianem udržoval senát vcelku přátelský vztah, což dokládá také fakt, že mu senátoři udělili titul Augustus („Vznešený“), jež se měl napříště stát součástí titulatury všech následujících císařů. Sám Augustus usiloval o to, aby se během své vlády opíral o podporu senátu. Pozvolnému vymírání a úpadku vlivu starých senátorských rodů se pokusil neúspěšně zamezit prosazováním manželského zákona, kterým měli být upřednostňováni ženatí senátoři a zvláště senátoři s dětmi. Na počátku 2. století už měl prý v senátu zastoupení pouze jediný starobylý patricijský rod.
Stále více členů senátu tvořili romanizovaní provinciálové, nejprve ze západu, později z Orientu a nakonec ve 3. století také z Ilýrie a z Afriky. Za vlády Septimia Severa, který mimochodem sám pocházel ze severní Afriky, reprezentovali Italové sotva polovinu členů senátu. Souběžně docházelo k úpadku vážnosti senátorů, čímž také klesal jejich zájem na účasti na zasedáních senátu, které se i nadálo konalo v Římě dvakrát do měsíce. Bývalí magistráti s titulem čestných senátorů raději odcházeli na své statky rozeseté po celé říši. První konflikt mezi císařem a senátem se objevil po smrti Augusta a nástupu Tiberia v roce 14. Ten v prvních letech své vlády úzce spolupracoval se senátem. Dokonce mu přiznával více než jen poradní funkci a přenesl na něho kompetence nyní už nesvolávaných lidových shromáždění. Tiberius formálně pouze navrhoval zákony, jejichž schválení záleželo zcela na vůli senátu. Principát byl však již natolik pevně zakořeněný, že mnoho senátorů vycházelo císaři vstříc až nepřiměřeně ochotně ba přímo patolízalsky. Tiberiovi nástupci však projevovali stále menší zájem podílet se na tomto pokryteckém divadle.
náhled|220px|vlevo|Curia Julia na Foru Romanu, sídlo římského senátu. Po smrti Tiberia se senátoři pokusili udržet si své oprávnění potvrzovat nastupujícího císaře. Čistě formálně se tak císařové ujímali vlády nad říší teprve v momentě, kdy senát vydal patřičný zákon. Avšak stále většího významu v otázce nástupnictví nabývala spíše podpora legií než senátorů. Ti byli stále více bezmocní, třebaže se neustále snažili představovat protiváhu vzrůstajícímu vlivu vojáků. Ukázkovým příkladem těchto sporů mezi senátem a armádou byl rok 238, kdy senát po smrti obou Gordianů ustanovil za císaře dva své členy: Pupiena a Balbina. Oba císaři však byli o pouhých 99 dní později zavražděni pretoriánskou gardou. Vliv senátu v následující době silně závisel na osobnosti toho kterého císaře. V prvních stoletích císařství se našlo ještě několik vládců (jako například Vespasianus, Nerva, Marcus Aurelius nebo Alexander Severus), kteří respektovali senát a snažili se vládnout ve shodě s ním. Nicméně nejpozději od 3. století a především v období vlády vojenských císařů byla jeho moc stále více marginalizována. Kompetence senátu zůstaly nedotčeny především v těch oblastech, které neměly na osudy římské říše až tak zásadní dopad (soudnictví). Samotnou zákonodárnou pravomoc si senát sice nadále podržel, ve skutečnosti však mohli císařové vydávat zákony i bez souhlasu senátorů (takovéto zákony ale zpravidla nebyly označovány slovem lex).
Pozdně antický senát