Kalmycký jezdecký sbor (, kalmycky Хальмг Ирәттн Цергтә Көмрәк) byl vojenská jednotka Wehrmachtu během druhé světové války v letech 1942–1945 vytvořená z řad Kalmyků po obsazení území Kalmycké ASSR německými vojsky v létě 1942. Je považován za součást východních legií.

Vznik jednotky Kalmycká jízda patřila tradičně do nepravidelných vojsk Ruské imperiální armády, kde byla řazena do Donského vojska. V ruské občanské válce bojovali Kalmyci na straně bělogvardějců po boku kozáckých vojsk. Po skončení ruské občanské války byl určitý počet Kalmyků evakuován do zahraničí spolu s Wrangelovou krymskou armádou. Kalmycká emigrace mezi světovými válkami žila v Německu. V SSSR zatím v roce 1935 byla sovětskou vládou zrušena dávná kalmycká privilegia a ustanovena Kalmycká autonomní sovětská socialistická republika.

Formování jednotek Po napadení SSSR se Rosenbergovo ministerstvo začalo více zajímat o kalmycké emigranty a jejich vůdce. Byl vytvořen Kalmycký národní výbor a do jeho čela byl jmenován Šambo Balinov (). Současně začaly probíhat práce na vytváření kalmyckých jednotek a divizí na východní frontě. V čele těchto snah figuroval Dr. Otto Doll (krycí jméno, skutečné jméno , ), který dosáhl propuštění Kalmyků ze zajetí a přesun do zvláštního sběrného tábora. Z těchto vojáků a dalších byl pak zformován Kalmycký jezdecký sbor, který se vymyká z běžného standardu východních legií tím, že se jednalo o jízdní útvar. Kalmycký sbor byl specificky využíván pro rychlé přesuny, průzkum a protipartyzánskou válku ve stepních oblastech jižní Ruska, kde se jako jízdní jednotka mohl plně uplatnit.

V srpnu 1942 německo-rumunské jednotky obsadily velkou část Kalmycka i s hlavním městem Elista. V okupované Elistě byly umístěny zvláštní jednotky pro boj se sovětskými partyzány Sonderkommando 11 a Sonderkommando Astrachaň. S ohledem na nedostatek sil začalo německé velitelství s vytvářením ozbrojených bezpečnostních a policejních jednotek z místních obyvatel. Tyto jednotky byly využívány k ostraze objektů, výkonu hlídkové služby, ochraně boků německých jednotek, provádění průzkumu, boji proti sovětským partyzánům a sovětským sabotážním skupinám.

U zrodu první kalmycké jednotky Abwehrgruppe-103 stála německá vojenská rozvědka abwehr. Útvar byl vytvořen z dobrovolníků z řad válečných zajatců, kteří měli za úkol provádění průzkumu. V jejím čele jako velitel stál Dr. Otto Doll.

V září 1942 velitel 16. motorizované divize generálmajor Sigfrid Henrici zformoval v Elistě kalmyckou jezdeckou eskadronu z bývalých vojáků Rudé armády, kteří dobrovolně přešli na stranu německých vojsk, a místních dobrovolníků. Ty vyzbrojil kořistními sovětskými zbraněmi. Počet zajatců kalmycké národnosti byl relativně malý, protože vojáci této národnosti přecházeli často na německou stranu dobrovolně. Takto vytvořená jednotka se v německých službách osvědčila, a proto bylo přikročeno k vytvoření další eskadrony. Po jejím vytvoření byly obě kalmycké jezdecké eskadrony převedeny pod velení armády a obdržely nové názvy:

1/66 Kalmycká jezdecká eskadrona () 2/66 Kalmycká jezdecká eskadrona () V listopadu 1942 již v Kalmycku operovaly čtyři jezdecké eskadrony.

Stejnokroje, výzbroj a výstroj V září a začátkem října 1942 nosili její příslušníci sovětské uniformy s odstraněnými insigniemi. Tyto byly doplněny páskami na rukávech s nápisem v němčině In den Dienst der Wehrmacht (). Kromě jezdeckých a soumarských koní byly v tomto období jako dopravní prostředek používány i povozy tažené velbloudy. V říjnu 1942 personál eskadron obdržel německé polní stejnokroje a německé ocelové přilby. Někteří vojáci však i nadále nosili prvky národního kroje, kožešinové čepice, róby a další části civilního oblečení.

Bojové nasazení

V bitvě o Kavkaz S ohledem na jízdní charakter jednotky byla od počátku listopadu 1942 kalmycká jízda nasazovaná především na průzkumné úkoly a na boj s partyzány. Jejich cílem byly také sovětské průzkumné a sabotážní jednotky. Začátkem listopadu 1942 rota vojáků 16. motorizované divize Wehrmachtu, eskadrona kozáků a eskadrona Kalmyků obklíčily sovětský sabotážní oddíl, který zatlačily zpět na sovětské pozice. Asi 1 000 kalmyckých vojáků Wehrmachtu bojovalo s Rudou armádou na astrachaňském směru v bitvě o Kavkaz. Dne 31. prosince 1942 se několik eskadron Kalmyckého jízdního sboru spolu s dalšími německými a východními legiemi Wehrmachtu zúčastnilo bojů v oblasti Elisty proti postupujícím vojskům 28. armády Stalingradského frontu.

V lednu 1943 na německé straně již operovalo 10 kalmyckých eskadron v počtu 300 až 400 lidí, které byly podřízeny velení 444. bezpečnostní divize Wehrmachtu (). Eskadrony byly používány k hlídkování na úsecích fronty neobsazených německými vojsky, k útokům na jednotlivé sovětské posádky a k boji proti partyzánům. Velitelství partyzánského hnutí na jižní frontě zaznamenalo 628 případů zadržení sovětských rozvědčíků Kalmyky v sektoru sovětské 51. armády s jejich následným předáním do rukou německé kontrarozvědky. Jednotky se dále účastnily obranných bojů proti sovětským vojskům na linii řeky Manyč. Dne 27. ledna 1943 byly kalmycké jednotky převedeny do podřízenosti 3. tankové divize Wehrmachtu. Po ústupu z Kalmycka, který byl považován za dočasný taktický ústup, byl sbor Němci nasazován k ochraně týlových komunikací. Ustupující dobrovolníky v německých službách doprovázelo i civilní obyvatelstvo.

Koncem března 1943 bylo v kozácké stanici v Rostovské oblasti oficiálně vyhlášeno vytvoření Kalmyckého jezdeckého sboru. Do jeho čela německé velení postavilo profesionálního zpravodajského důstojníka, šéfa Abwehrgruppe-103 Dr. Dolla.

V boji proti partyzánům a Rudé armádě Na jaře roku 1943 kalmycké eskadrony spolu s kozáky střežily pobřeží Azovského moře. V květnu 1943 byly jednotky shromážděny v Chersonské oblasti, kde byly doplněny velitelstvím 4. tankové armády o další eskadrony. K 21. červenci 1943 se sbor skládal z velitelství a 4 divizionů, v každém z nich bylo 5 eskadron a 1 průzkumná skupina. Celkový stav sboru činil přibližně 3 000 osob, z toho 71 Němců, a dále z 1 800 koní. Výzbroj tvořilo 14 lehkých minometů, 5 lehkých kulometů, 1 těžký kulomet, 61 samopalů, 2 000 pušek a 85 pistolí.

V srpnu 1943 byly všechny tyto jednotky sloučeny do Kalmyckého jezdeckého sboru Dr. Dolla (4 divizony po 5 eskadronách). Dalších 5 eskadron operovalo v sovětském týlu jako záškodníci.

Kalmyčtí dobrovolníci se také podíleli na evakuaci chovných stanic koní na západ. Podle rozkazu pochodového atamana Pavlova byl v době ústupu z kozáckých území na západ hřebčín Konnyj zavod vojska donského v srpnu 1943 přesouván mezi prvními pod ochranou 260 kalmyckých vojáků. Úkolem Kalmyků byla také ochrana při evakuaci dobytka z území ohrožených postupem Rudé armády.

Od podzimu 1943 byl Kalmycký jezdecký sbor nasazován k ochraně komunikací na pravém břehu Dněpru a byl podřízen 444. a 213. zabezpečovací divizi nebo velení týlové oblasti 6. armády. Dne 2. prosince 1943 provedla kombinovaná jednotka v čele s velitelem Abuširovem () v síle čtyř eskadron včetně praporu zvláštního určení () o celkové síle 1 000 lidí ve spolupráci s jednotkami německého polního četnictva protipartyzánskou operaci s cílem pročesat záplavové oblasti Dněpru. V následujících dnech se operace kromě Abuširovova kombinovaného oddílu zúčastnila i kalmycká jednotka pod velením Čilgirova. Během operace Kalmykové zabili 50 lidí a zajali 51 partyzánů. Dne 13. prosince 1943 byl v boji se sovětskými partyzány zabit 1 partyzán a 31 jich bylo zajato. Na rozkaz německého vojenského velení bylo za obnovení pořádku v týlu 40. tankové divize Wehrmachtu 54 Kalmyků oceněno německými vojenskými vyznamenáními. Jedním z takových řádů obvykle bývala Medaile východních národů.

V lednu 1944 se sbor nacházel v německém týlu ve frontovém pásmu proti pozicím sovětského 2. ukrajinského frontu. Zde měl sbor za úkol ochranu mostů a vojensko-průmyslových zařízení. Další úkol byl protipartyzánský boj a vyhledávání sovětských výsadkářů nebo sabotérů. Začátkem května 1944 se podle některých zdrojů jednotka sboru podílela na masakru civilistů ve vesnici Žuravno () ve Lvovské oblasti.

K červenci 1944 byl stav sboru reorganizovaného do dvou samostatných brigád v početním stavu 147 důstojníků, 374 poddůstojníků a 2 917 řadových vojáků. Ve sboru bylo také 90 německých důstojníků, kteří převzali v červenci 1944 velitelská místa. Celkový počet sboru byl 3 528 lidí včetně německých příslušníků pravidelného personálu. Dále disponoval 4 600 koňmi. Ve výzbroji měl 6 minometů, 15 těžkých kulometů, 15 lehkých kulometů, 168 samopalů (33 německé a 135 sovětských), 2 164 pušek (1 092 německých, 1 029 sovětských a 43 holandských) a 246 pistolí. K dispozici bylo také 29 signálních světlic. Dopravní prostředky se skládaly ze 3 nákladních automobilů, 5 osobních automobilů a 504 povozů.

Během léta a podzimu 1944 bojoval sbor proti Rudé armádě a partyzánům na západní Ukrajině a v Polsku. Ve dnech 11.–15. června 1944 se jednotky sboru spolu s dalšími německými jednotkami zúčastnily německé protipartyzánské operace Sturmwind I. Tato operace byla zaměřena proti sovětským a polským partyzánským jednotkám v Janovských lesích (). Během úniku z obklíčení dne 15. června 1944 partyzáni zaútočili a zničili velitelství sboru a v důsledku tohoto útoku bylo zabito 40 kalmyckých legionářů. Později se jednotky sboru spolu s dalšími německými jednotkami zúčastnily německé protipartyzánské operace Sturmwind II probíhající ve dnech 16.–25. června 1944 proti oddílům sovětských a polských partyzánů v Solském pralese ().

V červenci 1944 se jednotky sboru zúčastnily pod velením podplukovníka Bergena bojů proti sovětským vojskům v oblasti Lublinu, v nichž utrpěly značné ztráty.

Dne 20. srpna 1944 během bojů s polskými partyzány Lidové armády () v Suchendniovském lese () jednotka Kalmyků složená z 54 vojáků pod vedením I. S. Mancyna () zabila německé důstojníky a přešla na stranu partyzánů. Operace byla po této události zastavena, další jednotky byly z účasti na operaci vyřazeny a staženy z bojové zóny.

Na konci války V lednu 1945 byl sbor Rudou armádou na východní frontě na území Polska v okolí měst Radom a Kielce prakticky zničen a musel být z fronty stažen pro doplnění. Během bojů jednotka přišla o své koně, a proto byla znovu zformována jako pěší jednotka.

Dne 27. ledna 1945 byl sbor reorganizován, všichni civilisté byli z jeho struktury vyřazeni a evakuováni do Bavorska. Důstojníci rekvalifikaci na pěší jednotku absolvovali u 1. divize ROA. Zbytky sboru byly pak přiřazeny ke Kozáckému stanu v Chorvatsku, kde se stal součástí 3. plastunské divize 15. kozáckého jezdeckého sboru. Začátkem dubna 1945 dostal pluk nový název 606. kalmycký pěší pluk v rámci 15. kozáckého sboru.

V dubnu 1945 kalmycký pluk chránil evakuaci raněných a zajišťoval prostor, ve kterém měla být zdravotní služba a nemocnice dislokovány. V ústupových bojích s jugoslávskými partyzány utrpěl pluk vysoké ztráty.

Vztah ke zbraním SS Některé zdroje označují Kalmycký sbor jako legii Zbraní SS. Ve skutečnosti však jednotka spadala pod velení Wehrmachtu, jehož byla součástí. V roce 1944, kdy se Himmler stal velitelem záložní armády, podléhalo jeho pravomoci i schvalování nově formovaných útvarů. Na jejich zásobování se tehdy podílel SS-Hauptamt, ale útvaru mu nepodléhal.

Po válce Dne 2. května 1945 se část Kalmyckého pluku vzdala britským jednotkám, zbytek (1 100 – 1 200 lidí) byl zajat jugoslávskými partyzány a poté přes Bělehrad a Kišiněv repatriován do Donbasu. Vojáci sboru v britském zajetí byli následně vydáni do SSSR. Kalmykům, zejména emigrantům, kterým se podařilo vyhnout vydání, pro roce 1950 masivně odcházeli do USA.

Sabotážní aktivity sboru v týle sovětských vojsk