Starship Flight Test 12 (FT-12) byl dvanáctý let kosmické lodi Starship na nosné raketě Super Heavy společnosti SpaceX. Uskutečnil se 22. května 2026 a šlo o první použití třetí verze obou součástí sestavy, konkrétně kosmické lodi Starship S39 a nosiče Super Heavy B19. Současně šlo o první let z nově dokončené startovní rampy Pad 2 (OLP-2) na kosmodromu Starbase. Pokud proběhne bez potíží, bude posledním testovacím letem kosmické lodi Starship po transatmosférické dráze se samovolným návratem lodi do zemské atmosféry; další mise by již mířily na orbitální dráhu.
Nosná raketa Super Heavy a kosmická loď Starship Spodní část startovní sestavy tvoří nosná raketa, resp. první, urychlovací stupeň Super Heavy. Obě součásti byly vyvinuty jako plně znovupoužitelné a určené pro vynášení satelitů a dalších kosmických těles, zásob včetně paliva, i pro vesmírnou turistiku, cesty k Měsíci a meziplanetární lety.
Podle dat zveřejněných koncem roku 2024 má 3. verze nosiče po celé výšce stejný průměr 9 metrů. Délka boosteru dosahuje 72,3 metru, délka kosmické lodi 52,1 metru. Pohon zajišťuje celkem 33 motorů Raptor 3, které mají při plném výkonu souhrnný tah přes 73 MN, což ze sestavy činí nejsilnější raketu v historii dobývání vesmíru. Nádrže urychlovacího stupně pojmou celkem 3 650 tun pohonných hmot, z toho zhruba tři čtvrtiny připadají na kapalný kyslík a zbylá čtvrtina na podchlazený kapalný metan. Na vrchu boosteru jsou umístěna tři roštová kormidla (na rozdíl od čtyř u předchozích verzí) pro řízení stupně při přistání, podobně jako se to SpaceX osvědčilo již u jejího dříve vyvinutého nosiče Falcon 9. Shora nosič uzavírá dva metry vysoký prstenec s průduchy, kterými se odvádějí spaliny z motorů lodi Starship během jejich spuštění, tedy ještě před oddělením kosmické lodi od urychlovacího stupně.
Také kosmická loď Starship si po většinu své výšky zachovává průměr 9 metrů, shodný s urychlovacím stupněm. Až v horní čtvrtině se průměr postupně zmenšuje, aby vytvořil zaoblenou kuželovitou špičku. Délka od paty ke špičce dosahuje 72,3 metru. Pro řízení během sestupu k Zemi má loď celkem čtyři pohyblivé aerodynamické klapky, dvě v horní a dvě v dolní části. Polovinu lodi po celé její délce a jednu stranu klapek pokrývají dlaždice tepelného štítu pro ochranu lodi při vstupu do atmosféry. Šest motorů Raptor – tři optimalizované pro provoz ve vesmírném vakuu, tři pro provoz v atmosféře – má k dispozici celkem 1600 tun pohonných látek. SpaceX udává kapacitu pro dopravu nákladu na nízkou oběžnou dráhu 100 a více tun.
Příprava a průběh letu Podle původních plánů měly dvanáctý let společně provést kosmická loď Ship 39 (S39) a nosič Booster 18 (B18), v obou případech první exempláře třetí verze (nosiče i kosmické lodi), označované jako Block 3 nebo v3. B18 však utrpěl neopravitelné škody během testování v listopadu 2025, takže jeho roli v letu převzal další v pořadí, Booster 19 (B19).
Let, původně ohlášený na konec ledna 2026, byl postupně odkládán na zhruba polovinu března, na duben a později SpaceX podle svého zakladatele Elona Muska odhadovala let na květen 2026. V první květnový den pak byl termín startu – podle informací o vyhlášených uzavírkách letového a námořního prostoru – stanoven na „nejdříve” 12. května 2026 ve 22:30 UTC (13. května 2026 v 00:30 středoevropského letního času) s časovým oknem o délce 2 hodin a 13 minut a šesti záložními termíny ve stejných časech v následujících dnech.https://x.com/FelixSchlang/status/2050252952263073965 Ale už 5. května se všech sedm možných termínů startu posunulo o 3 dny dále, takže se počítalo se začátkem startovního okna 15. května 2026 ve 22:30 UTC. Po dokončení generální zkoušky startu 11. května SpaceX upravila termíny plánovaných uzavírek tak, že z nich plynul termín startu nejdříve 19. května 2026 ve 22:30 UTC, případně ve stejném čase 20. až 22. a 26. až 28. května Pak 15. května vydal Federální úřad pro letectví (FAA) celkem 6. aktualizaci licence, bez níž SpaceX 12. let nemohla provést. O dva dny později SpaceX vyhlásila další odklad startu, tentokrát o jediný den na první záložní termín 20. května, a o další dva dny později, tedy 19. května, přidala ještě jeden den – naplánovala start na 21. května 2026 v 22:30 UTC. Po nedokončení startu SpaceX let odložila o den na 22. května. Výroba, testování a předletová příprava SpaceX začala s testovacími pracemi pro verzi 3 s pomocí testovacího článku označovaného jako B18.3, který byl fakticky horní (metanovou nádrží) s mezistupněm nové konstrukce. Na B18.3 technici ještě v létě 2025 prováděli strukturální testy konstrukce i zkoušky těsnosti.
Sestavování boosteru B18 začalo 19. května 2025 a pokračovalo až do listopadu 2025. Dokončenou hlavní strukturu nosiče s nádržemi, ale bez motorů, klapek a dalších technologií, technici 20. listopadu do testovacího centra Massey's ke kryogenním testům. Booster pak o den později na testovací lavici utrpěl závažná poškození v důsledku exploze a po vyšetření příčin byl během několika dní sešrotován.
Jen o několik dní později, 27. listopadu 2025, se rozběhly práce na sestavení dalšího boosteru, B19. Dokončení montáže v rekordně krátkém čase SpaceX oznámila 24. prosince 2025. Booster se však na cestu z haly Mega Bay 1 na testovací místo Massey's vydal až o více než měsíc později, 1. února 2026, aby krátce po příjezdu absolvoval tlakovou zkoušku a později ještě téhož dne místního času také první kryogenní test pro ověření těsnosti palivové soustavy s kapalným dusíkem, který pro tyto testy nahrazuje podchlazené pohonné hmoty. Další test, tentokrát s kompletním naplněním nádrží a několikahodinovým sledováním těsnosti, se uskutečnil přes noc ze 4. na 5. února. A na něj v dalších třech dnech navázala testovací série opakovaných tankování a vypouštění dusíku, po jejímž skončení následoval převoz zpět do haly MB1 k montáži motorů a mřížových kormidel a k dalším dokončovacím pracím. SpaceX později oznámila, že poprvé dokončila kryogenní testy s boosterem verze 3, přičemž prověřila „přepracované palivové systémy nosiče a jeho strukturální pevnost”. Technici pak 8. března 2026 převezli B19 k testům s pouhými 10 nainstalovanými motory Raptor 3 z budoucích 33. O dva dny později poprvé otestovali čerpání tankování paliva na rampě Pad 2 a přitom provedli ještě jeden kryogenní test celého boosteru. Následoval Spin Prime Test, spočívající v prvním ověření funkčnosti celého pohonného systému sice s palivem, ale bez jeho zažehnutí, provedený 11. března 2026, a 25. března pak tzv. Igniter Test, zkouška zapalovačů motorů, kterými neprochází palivo. Statický test technici provedli 16. března 2026 a přestože se zážeh po jediné sekundě přerušil, SpaceX už ho neopakovala a o dva dny později B19 z rampy vrátila zpět do montážní haly k instalaci zbývajících motorů.
První díl kosmické lodi S39 (nádrž na tekutý kyslík do špičky lodi) byl v montážní hale MB2 spatřen 16. března 2025, pokračovalo se montáží špičky, spojením s nákladovým prostorem a sestavováním spodní části kosmické lodi s palivovými nádržemi, které bylo dokončeno v polovině listopadu 2025. Ve druhé polovině ledna 2026 byly na loď nainstalovány obě záďové klapky. Testování těsnosti S39 zahájila SpaceX převozem z haly do Massey's 26. února 2026. Z 28. února na 1. března loď prošla kratším kryogenním testem. Při něm jsou nádrže a palivové cesty naplněny podchlazeným médiem, aby se prokázala jejich těsnost po naplnění podobně studenými pohonnými hmotami. Za 2. na 3. února a ze 3. na 4. února pak loď absolvovala dva další, tentokrát už kompletní, několikahodinové kryogenní testy. Úspěšné dokončení testování SpaceX oznámila 8. března 2026 a na stejný den naplánovala také převoz S39 zpět do montážní haly.
Obě součásti sestavy pro let FT-12 s kompletními sadami motorů vyvezla SpaceX k otestování 11. dubna 2026 – Booster 19 na stanoviště Pad 2 a Starship 39 do testovacího zařízení Massey's. Mechanická ramena věže OLT 2 na Pad 2 téhož dne vysadila booster na startovní lavici OLM 2. Dvanáctý duben byl ve znamená Spin Prime Testů boosteru i kosmické lodi, a to nejprve se šesti motory S39 a o několik hodin později také se 33 motory B19. O další zhruba hodinu později proběhl ještě test záplavového systému na OLM 2. B19 13. dubna prošel dalším testem, zapalovačů, podobně jako 15. března a poté byl z OLM 2 na jeden celý den snesen. S39 mezitím 14. dubna podstoupila minutový statický zážeh všech svých motorů. Podobný program čekal v týž den také Booster B19, ale čerpání paliva do nádrží bylo krátce po začátku přerušeno, a tak spuštění všech 33 motorů B19 sklouzlo až na 15. dubna 2026. Šlo o neobvykle krátký, asi třísekundový zážeh, po němž SpaceX bez komentáře zrušila již oznámenou uzávěru pláže kolem rampy na následující den a naplánovala na 17. dubna převoz B19 do montážní haly. S39 cestu z Massey's stejným směrem absolvovala již o den dříve. Elon Musk pak dodal, že kosmická loď i booster budou připraveny k letu během několika týdnů.
Společnost o týden později, 25. dubna 2026 zveřejnila bezmála půlhodinové video s přehledem dosavadních prací na 3. verzi rakety i kosmické lodi. Jeho součástí byly i informace o tom, že jednosekundový statický test s 10 motory 16. března 2026 byl předčasně ukončen (a všechny motory poté vyměněny), stejně jako třísekundový zážeh všech motorů 15. dubna (v tomto případě kvůli potížím rampy). Zveřejněna byla také videa pořízená společností během roztržení boosteru B18 při testování 21. listopadu 2025 a při zničení lodi S36 během přípravy na statický zážeh 19. června 2025 (což ovšem nemělo žádnou souvislost, s letem FT-12).
Závěrečnou etapu předstartovních příprav SpaceX zahájila 6. května 2026 převozem boosteru B19 na Pad 2 a vyzvednutím na startovní lavici OLM 2. Hned následující den přinesl asi čtvrtminutový statický zážeh motorů B19 a ohlášení přesunu kosmické lodi S39 k rampě. Kosmickou loď pak sice v montážní hale zdržely neplánované opravy záchytných ramen věže OLT 2, ale v noci z 8. na 9. května ji technici skutečně na Pad 2 dopravili a bezprostředně poté také vyzvedli na vršek boosteru. Historicky první sestavu 3. verze lodi Starship i nosiče Super Heavy hned začali připravovat na další krok, kompletní generální zkoušku včetně čerpání paliva WDR (Wet Dress Rehearsal), ale s jejím zahájením museli počkat, protože podle environmentálních podmínek stanovených v roce 2022 Federálním úřadem pro letectví (FAA) není možné uzavírat silnici State Highway 4 kolem kosmodromu – mimo jiné – v Den matek, který v roce 2026 připadl právě na neděli 10. května. Zkouška WDR se tak uskutečnila hned o den později, 11. května. Zjevně s uspokojivým výsledkem, protože po jejím skončení SpaceX zrušila další předběžně oznámené termíny testování před plánovaným startem 15. května 2026 a hned poté zrušila i tento startovní termín a odložila start o 4 dny. Technici pak kosmickou loď S39 sejmuli z vrcholu boosteru B19 a odvezli ji do montážní haly k posledním předletovým úpravám a vložení simulátorů satelitů Starlink do nákladového prostoru. Uzavírka silnice mezi Pad 2 a produkční oblastí kosmodromu však byla na stejný den, 12. května, vydána i pro booster B19, který se také do montážní haly později skutečně vypravil.
Už 15. května se ale kosmická loď S39 k překvapení pozorovatelů vydala na cestu znovu, tentokrát do testovacího střediska Massey's. Tam ji technici hned naplnili pohonnými látkami a provedli neupřesněný test bez zážehu motorů, načež loď v noci na 16. května dopravili zpět do montážní haly. Tam v noci na 17. května začali do lodi nakládat simulátory Starlinků. Nezaháleli ovšem ani jejich kolegové odpovědní za startovní infrastrukturu a v době nepřítomnosti rakety a kosmické lodi celkem pětkrát otestovali záplavový systém na startovní lavici OLM 2.