Sídliště Leninova (novodoběji Kounicova – Šumavská – Pod Kaštany) je komplex bytových domů v Brně, vybudovaný ve druhé polovině 50. let ve stylu socialistického realismu (tzv. sorely). Nachází se na rozhraní městských částí Žabovřesky a Brno-střed (Veveří). Hlavními architekty souboru byli Vilém Kuba, Vítězslav Unzeitig, Zdeněk Lang a Mečislav Borecký.
Historie
Výstavba sídliště spadá do období po únoru 1948, kdy se československá architektura musela přizpůsobit nové politické situaci a orientaci na Sovětský svaz. V té době došlo k odmítnutí mezinárodního modernismu a funkcionalismu, který byl komunistickou ideologií označen za kosmopolitní a formalistický. Novým závazným směrem se stal socialistický realismus, který měl být „socialistický obsahem a národní formou“.ŠIGUTOVÁ (2016). Kapitola 3: Historie a urbanistický vývoj po druhé světové válce. S. 13–17. Pro Brno, které bylo v meziválečném období baštou funkcionalismu, znamenal tento zvrat výrazný zásah do kontinuity architektonické tvorby. Sídliště Leninova se stalo jedním z příkladů aplikace sovětských vzorů v Brně, kdy se dbalo na monumentálnost, symetrii a zdobnost fasád, což mělo demonstrovat péči státu o pracující lid. vlevo|náhled|Sídliště Leninova včetně mateřské školy na mapě Na místě sídliště Leninova byla ovšem původně plánovaná výstavba podle projektu Jindřicha Kumpošta. Jednalo se o osm bloků malobytových činžovních domů, které Kumpošt navrhl ve 30. letech (1927–1932) na objednávku bytových družstev Stavog a Blahobyt na místě bývalých vojenských objektů mezi ulicemi Pod Kaštany – Tábor – Kounicova.ŠIGUTOVÁ (2016). S. 18–19. Soubor těchto domů se stal první realizací řádkové zástavby v Brně. Byly však realizovány pouze čtyři krajní objekty a další dva prostřední potom v roce 1936 doplnil při respektování Kumpoštova urbanistického konceptu Josef Polášek (realizace 1939–1940).
Po druhé světové válce v letech 1946–1948 vznikl v rámci dvouletého hospodářského plánu obnovy a rekonstrukce Československa na protilehlé straně Kounicovy ulice až k ulici Chodská další soubor celkem šesti šestipodlažních bytových domů po čtyřech sekcích, a to podle návrhu Viléma Kuby, Jiřího Krohy a Josefa Poláška. Toto první poválečné sídliště v Brně urbanisticky navázalo na řádkovou strukturu Kumpoštových a Poláškových domů, přičemž další dva domy vznikly při ulici Šumavská a mezi oběma řadami byl ponechán prostor pro park (sady Národního odboje).PECKA (2013). S. 44.
V letech 1956–1957 vznikl v Krajském projektovém ústavu pod vedením Františka Kočího nový Směrný územní plán města Brna, který mimo jiné určil lokalitu pro vznik dalšího souboru domů navazujícího na výše zmíněnou výstavbu. Byl tak předurčen vznik sídliště Leninova. Jeho autory byli architekti Vilém Kuba, Vítězslav Unzeitig, Zdeněk Lang a Mečislav Borecký z brněnského Stavoprojektu. Projekt čítající 480 bytových jednotek vznikl v letech 1954–1956, samotná výstavba pak probíhala v letech 1957–1961. Časové údaje se ovšem v různých zdrojích rozcházejí, Renata Vrábelová uvádí i dataci 1956–1957 a 1961.
Urbanismus a architektura
Samotný soubor obytných domů je vymezen ulicemi Kounicova (tehdy Leninova), Šumavská a Pod Kaštany. Autoři projektu se snažili vytvořit reprezentativní městskou třídu (Leninovu).ŠIGUTOVÁ (2016). S. 35. náhled|Vstup ze vnitrobloku do jednoho z domů na rohu Kounicovy a Šumavské ulice Zástavba je tvořena bloky s vnitřními dvory, což byl odklon od předchozí řádkové zástavby preferované funkcionalisty. Domy se vyznačují klasicizujícím členěním fasád, používáním říms, šambrán a v některých případech i sgrafitové výzdoby. Urbanistická kompozice klade důraz na osovou souměrnost a uzavřenost uličních prostorů, vytváří však také relativně zajímavou strukturu veřejných prostranství (průchody, dvory, průjezdy, ulice).PECKA (2013). S. 58. Významným prvkem jsou také partery domů určené pro občanskou vybavenost a obchody, které měly sloužit obyvatelům nového sídliště.ŠIGUTOVÁ (2016). Kapitola 4: Soubor obytných domů Kounicova (Leninova) - Šumavská - Pod Kaštany. 4. 1 Urbanistický koncept
Ze tří uličních stran uzavřený blok tvořily typizované deskové šestipodlažní domy T15 kryté valbovou střechou s využitím typových rohových objektů. Vstupy do domů byly řešeny z vnitrobloku, v každé sekci bylo 22 nebo 26 bytových jednotek.PECKA (2013). Kapitola 6.4.6. Sídliště Leninova. S. 70–72. Technická vybavenost byla integrována v domech, pro občanskou vybavenost vznikly navíc dva samostatné objekty, a to jesle v severní části vnitrobloku podle projektu architekta Vítězslava Unzeitiga a mateřská škola pro 120 dětí na východním konci sadů Národního odboje při ulici Chodská (autor Jaroslav Ledvina, 1956), která rovněž přispěla k uzavření celého širšího bloku. V ulici Pod Kaštany vznikla ještě protější řada domů utvářející větší trojúhelníkový blok s ulicemi Tábor a Veveří.
Z hlediska stavební technologie představuje sídliště přechodovou fázi k plné industrializaci stavebnictví. Při realizaci byla uplatněna tzv. proudová metoda výstavby, která měla za cíl zrychlit a zefektivnit stavební proces tím, že specializované pracovní čety postupovaly z jednoho objektu na druhý v přesném sledu.ŠIGUTOVÁ (2016). S. 31. Ačkoliv měly domy historizující fasády, jejich konstrukce již ve velké míře využívala typizované prvky a prefabrikáty (stropy, schodiště), což předznamenalo nástup panelových sídlišť. Typizace se týkala i vnitřního vybavení bytů (kuchyňské linky, jádra).ŠIGUTOVÁ (2016). S. 29. Specifikem výstavby v 50. letech, ovlivněným atmosférou studené války, bylo také budování systémů civilní obrany. Součástí suterénů domů na sídlišti Leninova se proto staly rozsáhlé podzemní protiletecké kryty. Tyto prostory byly projektovány tak, aby v případě konfliktu poskytly úkryt obyvatelům, a byly vybaveny technologiemi pro filtraci vzduchu a nouzové přežití.ŠIGUTOVÁ (2016). S. 33.
Reference
Externí odkazy Sídliště Kounicova v Brněnském architektonickém manuálu
Leninova Kategorie:Brno-Žabovřesky Kategorie:Stavby socialistického realismu v Česku