Curtiss P-36 Hawk (Curtiss Hawk Model 75) byl americký stíhací letoun z konce 30. let 20. století. Patřil k prvním stíhacím letounům nové generace, jednoplošníků s celokovovou konstrukcí, zatahovacím podvozkem a výkonnými motory. Letoun, který je známý především jako předchůdce typu Curtiss P-40 Warhawk, na počátku druhé světové války již nepatřil k výkonnostní špičce. Přestože americké armádní letectvo ho používalo jen omezeně, bojově ho používala Francie, Spojené království, Finsko, nebo Čína.

Vývoj náhled|Prototyp Hawk Curtiss Model 75 (registrace X17Y) náhled|Jeden ze třinácti prototypů letounu Curtiss YP-37 s kapalinou chlazeným dvanáctiválcem Allison V-1710-21 s turbokompresorem. náhled|Mohawk Mk.IV (BS374, „Joe Soap II“) 155. perutě RAF se na letišti v Imphálu připravuje na bojový let.

Letoun P-36 byl zkonstruován na základě soutěže z roku 1935. Jeho vývoj vedl Donovan Reese Berlin. První prototyp Curtiss-Wright Model 75 (registrace X17Y, sériové číslo 11923) poprvé vzlétl 6. května 1935.

Celokovový prototyp Curtiss Model 75B byl poháněn hvězdicovým motorem Wright Cyclone o výkonu 625 kW. Výzbroj byla slabá, skládala se z jednoho synchronizovaného kulometu ráže 12,7 mm a jednoho ráže 7,62 mm. Podvozkové nohy se při zatahování otáčely o 90° tak, že kola dosedala naplocho do vybrání v křídlech. Soutěž sice vyhrála společnost Seversky se svým typem P-35, avšak velitelství USAAC objednalo tři prototypy Y1P-36 s pohonnými jednotkami Pratt & Whitney R-1830-13 Twin Wasp k vojskovým zkouškám. Tyto stroje již měly prodloužené prosklení kabiny. V červenci 1937 pak následovala objednávka na 210 sériových P-36A, které byly dodávány od dubna 1938.

Posledních 31 strojů této série mělo instalovaný motor R-1830-17 s výkonem až 883 kW a hlavňovou výzbroj posílenou o jeden kulomet ráže 7,7 mm v každé polovině křídla. Letouny nesly označení P-36C.

V roce 1937 firma Curtiss nabízela zjednodušenou exportní verzi Curtiss Hawk 75 s pevným kapotovaným podvozkem. Letoun byl určen pro státy, kde nehrozilo bezprostřední nebezpečí ozbrojeného konfliktu a nižší výkonnostní úroveň stíhacích strojů nebyla tak rozhodující. Hawk 75 poháněl hvězdicový motor Wright Cyclone GR-1820-G3 o výkonu 643 kW s užším prstencovým krytem typu NACA. Předváděcí prototyp (NR1277) v létě 1937 zakoupilo čínské letectvo, který o rok později následovalo 112 sériových letounů Hawk 75MJaroslav Schmid, Stíhací a bombardovací letadla, Curtiss Hawk 75/P-36, 1998, str. 43. Hlavňová výzbroj byla shodná s verzí P-36A, pod křídlem byly závěsníky pro maximálně deset pum po 11,4 kg nebo šest po 22,7 kg. Čína následně převzala také stroje Curtiss H75A-5 se zatahovacím podvozkem.

Dalších 25 strojů s označením Hawk 75N odebral v roce 1939 tehdejší Siam. Jejich výzbroj byla posílena o dva kulomety ráže 7,62 mm, střílející mimo okruh vrtule. Nejméně 12 z nich bylo vyzbrojeno 23 mm kanóny Madsen dánské výroby, instalovanými ve schránkách pod křídlem.

Dalším zákazníkem bylo argentinské letectvo, které převzalo 30 exemplářů Hawk 75O. Státní letecká továrna Fábrica Militar de Aviones v Córdobě pak v licenci postavila v období 1940-41 200 kusů.

V květnu 1938 objednala v USA francouzská vláda 100 kusů letounů Curtiss Hawk H75A-1 (dřívější označení Hawk 75C-1), které byly ekvivalentem amerických P-36A, avšak s motorem R-1830-SC3 G Twin Wasp o 772 kW. Výzbroj tvořila čtveřice kulometů FN-Browning ráže 7,5 mm, z toho dva v křídle. Francie objednávala další dodávky až do výše 630 kusů, do francouzské kapitulace však převzala jen 291 Hawků. Zbylé stroje převzalo RAF, kde H75A-1 létaly pod jménem Mohawk Mk.I.

Dalších 100 kusů z původní velké francouzské objednávky mělo mírně odlišné motory a další kulomet 7,5 mm v každé polovině křídla. V Armée de l'Air nesly označení Hawk H75A-2, v Royal Air Force pak Mohawk Mk.II.

Dalších 135 kusů Hawk H75A-3 určených pro Francii bylo dodáváno v období před její porážkou a nedodané stroje tak v rámci zákona o půjčce a pronájmu převzalo RAF jako Mohawk Mk.III. Zde byly vybaveny kulomety Browning ráže 7,7 mm.

Posledním typem původně objednaným pro francouzské letectvo v počtu 395 kusů byl Hawk H75A-4 s motorem R-1820-G205A Cyclone o 833 kW s odlišným tvarem motorového krytu. Francie stačila převzít pouze šest strojů, zbylé byly dodány RAF jako Mohawk Mk.IV.

24 kusů Hawk H-75A-6 se čtyřmi kulomety ráže 7,9 mm a motorem Twin Wasp zakoupilo Norsko. Pro nizozemské letectvo bylo objednáno 20 H75A-7, které byly po okupaci země dodány do Nizozemské východní Indie. 36 letounů Hawk H75A-8 s motorem Cyclone, pod jehož kapotou byly instalovány dva kulomety ráže 12,7 mm, bylo původně určeno pro Norsko. Nedodané letouny, které již norské letectvo nestihlo převzít, odebralo USAAF jako P-36G, které byly později prodány do Peru. Verze Hawk 75A-9 byla v počtu 10 kusů určena pro Írán.

Služba

Fuerza Aérea Argentina náhled|Argentinský FMA Curtiss Hawk 75O

Argentina pořídila několik letounů Hawk 75O s pevným, nezatahovacím podvozkem a také zakoupila výrobní licenci letounu; 30 strojů vyrobila a dodala firma Curtiss a 20 bylo vyrobeno v Argentině. Tyto letouny používaly stejný motor, Wright Cyclone R-1820-G5, jako letouny Martin 139WAA a Northrop 8A-2, které v té době argentinské letectvo používalo. Jejich výzbroj se skládala z jednoho kulometu Madsen ráže 11,35 mm a tří lehkých kulometů Madsen ráže 7,65 mm. Dále stroje mohly nést až deset pum o hmotnosti 14 kg pod křídly. Poslední z letounů zůstal ve službě až do listopadu 1954.

Forca Aerea Brasileira V březnu 1942 bylo deset amerických strojů P-36A převedeno do Brazílie.

Royal Air Force náhled|Údržba letounu Curtiss Mohawk Mk.IV, RAF, Indie, 1943

Royal Air Force (RAF) svůj zájem o letoun také projevilo. Porovnání zapůjčených francouzských Hawků 75A-2 se Spitfirem Mk I odhalilo, že má Hawk oproti první variantě britského stíhače několik výhod. Hawk měl při rychlostech nad 300 mph (480 km/h) lehčí řízení, zejména při střemhlavém letu, lépe manévroval a z kabiny měl lepší výhled. Hawk byl také lehčí na pilotování během vzletu a přistání. Není divu, že měl Spitfire převahu ve zrychlení a také maximální rychlosti, což mu nakonec dalo výhodu, že může útočit, ale také boje zanechat dle libosti.

Ačkoli se Británie pro Hawky nerozhodla, nakonec dorazilo 229 Hawků formou odkloněných zásilek původně do okupované Francie a také mnoho strojů do Anglie stahujících se francouzských pilotů. Letouny dostaly označení Mohawk I až IV, což odráželo francouzské Hawk 75A-1 až A-4 a jako výzbroj dostaly kulomety Vickers K a konvenční škrtící klapky.March 1995, p. 68. Letouny byly zařazeny k perutím RAF č. 5, 25 a 155.

Armée de l'Air náhled|Curtiss H75A-1 (G-CCVH)

I přes konstrukční zastaralost stroje byl letoun Curtiss P-36 významnou posilou pro státy bojující proti Německu. Pochvalně se o něm vyjádřil i český pilot František Peřina.

Letouny Curtiss Hawk H75A byly u francouzského letectva zařazeny do výzbroje pěti skupin, GC I/4, GC II/4, GC I/5, GC II/5 a GC III/2.

Do soubojů s německými stíhači se H75A dostaly jako první již 8. září 1939 během podivné války. Šest těchto strojů z jednotky GC II/4 pod velením Sgt.Chef Roberta Cruchanta hlídkovalo na francouzsko-německém pomezí v prostoru Landau-Sarreguemines. Po přeletu hranic na německé území byly nejprve ostřelovány protiletadlovým dělostřelectvem a zanedlouho byly napadeny německými stíhači. Jednalo se o čtveřici podobně hlídkujících strojů Messerschmitt Bf 109E ze stíhací skupiny I./JG 53 „Pik As“, které vedl Oberleutnant Werner Mölders. Po leteckém souboji v prostoru Schaidt nárokovali francouzští piloti dva jisté sestřely bez vlastních ztrát. Sgt.Chef J. Casenobe a Adj. P. Villey po jednom ve spolupráci s Cruchantem. Ve skutečnosti Luftwaffe přišla o jeden Bf 109E W. Mölderse, který s poškozeným strojem nouzově přistál u Wolferweilleru.

6. října 1939 zahynul první československý pilot ve Francii, Sol. František Bartoň, který se vracel ze cvičného letu na domovskou základnu v Chartres. V zatáčce před dosednutím jeho H75A-1 ztratil rychlost a zřítil se k zemi.

6. listopadu 1939 odstartovalo devět Curtissů od GC II/5 k dosud největšímu střetnutí nad Francií od počátku války, které doprovázely fotoprůzkumný Potez 63.11 nad Sársko. Formaci vedenou Lt. Pierre Houzém napadla skupina 27 hlídkujících Bf 109D z jednotky JGr.102 pod vedením Hpt. Hannese Gentzena. Během patnáctiminutového střetnutí Francouzi ohlásili pět jistých sestřelů. Sgt. E. Salés a Sgt. Legrand po dvou a Asp. G. Lefol jeden. Dalších pět pravděpodobných nárokovali Lefol, Sgt.Chef R. Trémolet, Sgt.Chef P. de Montgolfier, Adj. J. Dugoujon a Sgt. A. Bouhy. Skutečné německé ztráty však činily čtyři letouny, další čtyři vážně poškozené Bf 109 nouzově přistály na německém území. Naopak potvrzený sestřel pouze jednoho poškozeného H75A byl přiznán Gentzenovi.

Z výcvikového střediska stíhačů CIC No 6 v Chartres přišli 1. prosince 1939 ke skupině Hawků GC II/4 v Xaffévillers českoslovenští piloti Sgt. Rajmund Půda a Cpl.Chef Jan Truhlář (19. ledna 1940 pak dorazil Lt. Alois Hlobil). K jednotce GC I/5, která byla se svými stroji Curtiss Hawk dislokovaná v Suippes, byly přiděleni Lt. Timotheus Hamšík, Sgt. František Peřina a Cpl. Vladimír Vašek. K GC II/5 v Toul-Croix-de Metz přišli Lt. Jan Klán, Lt. Josef Jaške, Cpl.Chef František Chábera, Cpl.Chef Josef Janeba, Cpl.Chef Ladislav Světlík a Cpl.Chef Otto Hanzlíček.

náhled|Francouzské letouny Curtiss H75-C1 v Casablance

Prvním československým pilotem, který zahynul při bojovém letu nad Francií, se stal příslušník GC I/5 Cpl.Chef Vladimír Vašek. Během hlídkového letu 2. ledna 1940 se odpojil se svým strojem H75A (No 13) od vedoucího Lt. E. Marina La Meslée a z výšky 8000 m se zřítil na zem u Malancourt. Příčinou byl zřejmě zamrzlý přívod kyslíku s následnou ztrátou vědomí. Byl povýšen na hodnost Sergent in memoriam. Další nehodu měl 19. ledna 1940 příslušník GC II/5 Cpl.Chef L. Světlík, kterému během stíhání Do 17M od jednotky 3.(H)/13 náhle došlo palivo. Nouzové přistání s Curtissem u Blenod-du-Tours přežil bez újmy.

26. ledna 1940 se skupina GC II/4 přesunula z polního letiště Xaffévillers, odkud vzlétala se svými Hawky od počátku války, na odpočinek na základnu Marseille-Marignane. Na frontu se útvar vrátil až 7. dubna, tentokrát na základnu Nancy-Azelot a 12. dubna se přesunuje na svou starou základnu Xaffévillers.

náhled|Curtiss H-75A1 od 3. letky GC II/5, po souboji s Bf 109E s ním 6. června 1940 nouzově přistál Sgt./C Josef Janeba