Vladimir Iljič Uljanov, ( ; , Simbirsk – 21. ledna 1924 Gorki) který přijal přezdívku Lenin (), byl komunistický politik a revolucionář, filozof, vůdce bolševické strany, první předseda vlády sovětského Ruska (1917–1922) a posléze Sovětského svazu (1922–1924). Byl teoretikem leninismu, který definoval jako adaptaci marxismu v období imperialismu.
Stál v čele Říjnové revoluce roku 1917 v Rusku, poté byl do roku 1923 de facto nejvyšším představitelem Sovětského svazu, za jehož zakladatele je všeobecně označován. Inicioval uznání porážky a stažení Ruska z první světové války brestlitevským mírem a vedl zemi do občanské války, která si vyžádala 7–12 milionů obětí, především z řad civilního obyvatelstva.
Pseudonym Uljanov kromě vlastního jména používal více různých pseudonymů, například iniciály V. U., Petrov nebo Jacob Richter.Volkogonov (1996), s. 12–13 Některé své spisy publikoval pod pseudonymem Nikolaj Nikolajevič Lenin.V českých vydáních Leninových spisů lze nalézt příslušné fotokopie titulních listů. Jméno je snad odvozené od sibiřské řeky Leny, ale existuje o tom více teorií a on sám nikdy neprozradil, proč si je vybral.Není vyloučeno, že si jméno „Lenin“ zvolil na důkaz opozice vůči Georgiji Plechanovovi, který používal pseudonym Volgin, podle řeky Volhy. Uljanov si zvolil Lenu, která je delší a teče opačným směrem. Věrohodnost vysvětlení je diskutabilní.
Pseudonymem Lenin se podepsal v soukromém dopise Plechanovovi v roce 1901, definitivně se pro něj zřejmě rozhodl až v červnu 1902, kdy opouští ostatní dříve osvojená jména. Pseudonym používal ve spojení s křestním jménem, pod jménem Vladimír Iljič Lenin publikoval i své spisy.Lenin, Vladimir Il‘jič. 1905 god: Izbrannyje stat'ji i otryvki. Moskva: Gosizdat, 1925. 79 s.
Životopis
Dětství a dospívání náhled|vlevo|upright|Vladimir Uljanov (Lenin) – snímek pravděpodobně z roku 1887
Lenin se narodil v ruském Simbirsku (dnešním Uljanovsku) jako syn Ilji Nikolajeviče Uljanova (1831–1886), zámožného gymnaziálního ředitele čuvašského původu a později státního rady (byl i povýšen na šlechtice), jenž usiloval o demokratizaci a vzdělání pro veškeré obyvatelstvo Ruska a vykonal mnohé pro vzdělání neruských etnik v oblasti Povolží, a jeho liberální ženy Marie Alexandrovny Blankové (1835–1916).
Jeho dědeček Mojše Ickovič Blank (rusky Мойша Ицкович Бланк), otec jeho matky, byl žid, který konvertoval k pravoslaví. Prababička z otcovy strany byla kalmycko-mongolského původu, babička jeho matky byla povolžská Němka luteránského vyznání. Sám Lenin byl pokřtěn jako pravoslavný křesťan.
Lenin se pilně vzdělával v latině a řečtině. Do jeho dospívání zasáhly dvě tragédie: roku 1886 mu zemřel otec na mozkovou mrtvici, a následující rok, 8. května 1887, byl popraven jeho starší bratr Alexandr Uljanov za účast při atentátu na cara Alexandra III. Tato událost Lenina radikalizovala a koncem roku 1887 byl po čtyřech měsících studia vyloučen z právnické fakulty univerzity v Kazani pro účast na studentských protestech a vypovězen pod neveřejný policejní dozor do vesnice Kokuškino. Zde se seznámil s Hegelovými díly, díky čemuž získal ponětí o dialektické metodě, což mu pomohlo lépe pochopit teorie Karla Marxe. Práva dostudoval dálkově na univerzitě v Petrohradě a roku 1891 získal povolení vykonávat právnickou profesi.
Revolucionář vlevo|náhled|upright|Leninův snímek z prosince 1895 náhled|Leninova rodina
Krátce po svém příjezdu do Petrohradu (tehdy Sankt Petersburg) roku 1893 se Vladimir Uljanov místo práce jako právník zapojil do revolučního propagandistického hnutí a zabýval se dále studiem marxismu.Pacner 2012, s. 43-44 Stal se vůdcem petrohradských marxistů a roku 1895 založil levicový „Svaz boje za osvobození dělnické třídy“, první zárodek radikální levicové marxistické strany v Rusku. V prosinci 1895 byl Lenin uvězněn a po 14 měsících poslán na tři roky do vyhnanství na Sibiř, do vesnice Šušenskoje. O rok později za ním přijela do Šušenského i levicová aktivistka Naděžda Krupská, která se v červenci 1898 stala jeho manželkou a setrvala s ním do konce jeho života.
V dubnu 1899 vydal knihu Vývoj kapitalismu v Rusku. Po návratu z vyhnanství roku 1900 odešel Uljanov-Lenin do emigrace. V tomto období vydával levicový časopis Iskra (česky Jiskra) a řadu spisů a knih vztahujících se k revolučnímu hnutí. náhled|Lenin, Martov a další revolucionáři na sjezdu Svazu boje za osvobození dělnické třídy, 1896 Lenin se stal vedoucí postavou extrémně levicového hnutí a byl aktivním členem Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (SDRSR). Roku 1903 se po rozchodu s menševiky stal vůdcem bolševické frakce. Roku 1906 byl zvolen do předsednictva SDRSR. Obecně lze říci, že Lenin vedl radikální frakci SDRSR (kterou nazval bolševickou – většinovou) a i v jejím rámci představoval radikála prosazujícího extrémní postoje, pokud šlo o kázeň ve straně. Již v této době (ač dosud v menšině) opakovaně ignoroval ta rozhodnutí strany, se kterými nesouhlasil. Proti svým odpůrcům bojoval tvrdě a nemilosrdně, většinou bez usmiřování. Viktor Černov (vůdce eserů) jej označil za člověka „s pravdou v kapse“, s pravdou, kterou musí mít za všech okolností. Roku 1907 se z bezpečnostních důvodů přesunul do Finska. Následně cestoval po Evropě a účastnil se mnoha levicových setkání a aktivit, včetně Zimmerwaldské konference roku 1915, která se konala během jeho pobytu ve Švýcarsku blízko Bernu. Po dlouhou dobu byl sledován carskou tajnou policií i soukromým detektivem, kterého si najali jeho političtí odpůrci.Pacner 2012, s. 17-20
Ještě před vypuknutím první světové války emigrovala Inessa Armandová z Ruska a usadila se v Paříži. Setkala se zde s Leninem a jinými bolševiky žijícími v exilu. Inessa Armandová se pak stala Leninovou milenkou.
Začátek války zastihl Lenina na tehdy rakouském území, v haličském městečku Poronin mezi Krakovem a Zakopaném. Jako příslušník nepřátelského státu byl 8. srpna 1914 zatčen a 11 dní vězněn. Po intervenci významného sociálního demokrata Viktora Adlera byl propuštěn a směl odjet do neutrálního Švýcarska, kam se dostal koncem srpna. V říjnu 1914 obdržel povolení k pobytu v této zemi.
náhled|Dopis bernských úřadů obsahující povolení k pobytu pro Vladimira Uljanova a jeho manželku Naděždu Krupskou, říjen 1914
Lenin se ve svém švýcarském exilu, zprvu v Bernu, později v Curychu, snažil získávat finanční podporu pro revoluční činnost svou i svých soudruhů, což se dařilo díky spolubojovníkovi – revolucionářovi Alexandru Lazarevičovi (zvanému též „Helphand“ či „Parvus“). Ten dokonce postupně od roku 1915 získával finanční částky i z Berlína, od ministerstva financí Německé říše. Německo bojovalo na dvou frontách první světové války, na východě proti carskému Rusku a na západě proti státům Dohody. Němci věřili, že pokud padne carský režim, nebudou muset s Ruskem dále válčit, a uvolněné vojáky budou moci přesunout z východní na západní frontu.Pacner 2012, s. 14-16
náhled|230px|Bělogvardějský antibolševický plakát: Lenin a Trockij uctívají Marxe jako boha, pro něhož na oltáři obětují Rusko
Začátkem roku 1917 Lenin přestával věřit, že se dožije porážky carské vlády. Svržení cara Mikuláše II. během únorové revoluce v roce 1917 exilové revolucionáře šokovalo, protože se odehrálo bez nich. Podle Lenina se tehdy moci v Rusku ujala buržoazie. Rozhodl tedy na radu menševika Julije Martova, že se on a další revolucionáři pobývající ve Švýcarsku zkusí vrátit do Ruska a vyvolat tam socialistickou revoluci.
Je známo, že německý vyslanec v Bernu Gisbert von Romberg se od estonského vlastence Alexandra Kesküly již 25. března 1915 dozvěděl o pobytu a aktivitách Lenina a dalších ruských revolucionářů ve Švýcarsku. Romberg s nimi nato navázal kontakt. Po vyjednávání prostřednictvím Romberga byla zajištěna podpora německého říšského ministerstva zahraničí.HAHLWEG, Werner: Lenins Reise durch Deutschland im April1917 (Leninova cesta přes Německo v dubnu 1917), v: VIERTELJAHRSHEFTE FÜR ZEITGESCHICHTE, 5. Jahrgang 1957, 4. Heft/Oktober, https://www.ifz-muenchen.de/heftarchiv/1957_4.pdf (německy). Dne 9. dubna 1917 vyrazil Lenin – spolu s dalšími 30 revolucionáři a také s Krupskou a Armandovou – ve dvou zvláštních železničních vagonech ze Švýcarska přes Německo, pak dále lodí do Švédska. Posléze se dostal do Finska, které bylo tehdy stále pod ruskou nadvládou, a odtud v přestrojení za topiče parní lokomotivy do Petrohradu. Jeho vagony měly v Německu právo exteritoriality a na německém území je střežili vojáci.Pacner 2012, s. 21–23 Lenin jako příslušník nepřátelského státu byl tedy s vědomím německých úřadů a za německé peníze přepraven ze Švýcarska do Ruska, což ve svém důsledku vedlo k bolševické revoluci, separátnímu míru Ruska s Německem a založení sovětského státu. Podobnou cestou jako Lenin odjelo do Ruska s vědomím německého ministerstva zahraničí celkem 400 ze 600 ruských revolucionářů pobývajících ve Švýcarsku. náhled|Lenin, Naděžda Krupská, Karl Radek, Inessa Armandová, Grigorij Zinověv a jejich švédští stoupenci ve Stockholmu, 13. dubna 1917 Do Petrohradu Lenin dorazil 16. dubna 1917, stal se zde vedoucím představitelem bolševického hnutí a publikoval Dubnové teze. Později dorazil též další revolucionář Lev Davidovič Trockij, stal se Leninovou pravou rukou, ale mezi oběma muži byly často spory ohledně metod boje. V květnu 1917 Lenin vytvořil čtyřčlenné užší vedení strany, známé jako politické byro, ve složení Lenin, Zinovjev, Kameněv a Stalin, který se tak poprvé dostal k moci.Pacner 2012, s. 23-27 Po neúspěšném červencovém dělnickém povstání byl na jeho vůdce vydán zatykač, Kameněv a Trocký byli zatčeni, Lenin uprchl do Finska. Vrátil se v říjnu 1917, využil slabé pozice vlády Alexandra Kerenského a začal intenzivně připravovat revoluci, kterou nakonec pod heslem „Všechnu moc sovětům“ uskutečnil počátkem listopadu. Kvůli datování podle tehdy v Rusku ještě platného juliánského kalendáře je však tato skutečně převratná revoluce zvána Velká říjnová socialistická revoluce. Revoluce dala vznik Sovětskému Rusku (později oficiálně Ruská sovětská federativní socialistická republika, RSFSR). Své představy o vládě vyjádřil Lenin v eseji „Stát a revoluce“ z revolučního roku 1917. V tomto díle se vyslovil pro novou formu vlády založenou na existenci dělnických rad neboli sovětů.
Prvními dekrety sovětské moci byly Dekret o míru, který vyzýval všechny válčící strany k ukončení války, a Dekret o půdě, jenž dával miliónům bezzemků půdu, na které léta pracovali.
Hlava Ruska a Sovětského svazu náhled|Lenin a Jakov Sverdlov, který zorganizoval zavraždění carské rodiny, 1918 náhled|Lenin, jeho přítel a společník Lev Trockij a Lev Kameněv během Leninova projevu v Moskvě v květnu 1920 náhled|Lenin s Lvem Kameněvem roku 1922
Dne 8. listopadu 1917 byl Lenin zvolen předsedou Rady lidových komisařů, tedy revoluční ruské vlády. Ve volbách do Ústavodárného shromáždění, které se konaly 25. listopadu 1917, získali bolševici pouze 23,9 % hlasů. Lenin nechal 19. ledna 1918 Ústavodárné shromáždění rozehnat a tím zahájil vládu jedné strany.
Tváří v tvář hrozbě německé invaze usiloval Lenin o podepsání okamžité mírové smlouvy. Jiní bolševičtí vůdci, jako například Nikolaj Bucharin, obhajovali pokračování války jako prostředku podněcujícího revoluci v Německu. Lev Trockij, jenž vedl vyjednávání, obhajoval kompromis v podobě mírové smlouvy pouze v případě nulových územních nároků obou stran. Po kolapsu první fáze vyjednávání zahájilo Německo rozsáhlou invazi na východní frontě, v jejímž důsledku ztratilo Rusko obrovská území. Tím došlo k posílení Leninových pozic v bolševické straně a v březnu 1918 Lenin nařídil svým emisarům přijmout německý návrh na ukončení války (tzv. Brestlitevský mír), aby tak splnil slib, že ukončí válku se zahraničními mocnostmi, a zároveň se mohl soustředit na revoluční změny ve státě a na boj s tzv. kontrarevolucí.