Současná změna klimatu zahrnuje jak globální oteplování – pokračující zvyšování průměrné globální teploty – tak jeho širší dopady na klimatický systém Země. Změna klimatu v širším slova smyslu zahrnuje také předchozí dlouhodobé změny zemského klimatu. Současný nárůst průměrné globální teploty je způsoben lidskou činností, především spalováním fosilních paliv (uhlí, ropy a zemního plynu) od průmyslové revoluce. Používání fosilních paliv, odlesňování a některé zemědělské a průmyslové postupy zvyšují množství skleníkových plynů, zejména oxidu uhličitého a methanu. Skleníkové plyny pohlcují část tepla, které Země vyzařuje po ohřátí ze slunečního záření. Větší množství těchto plynů zachycuje více tepla ve spodních vrstvách zemské atmosféry, což způsobuje globální oteplování., pozn.: „Kombinovaný účinek všech klimatických zpětných vazeb je zesílení reakce klimatu na vlivy...“ Koncentrace oxidu uhličitého, primárního plynu způsobujícího globální oteplování, se od předindustriální éry zvýšila asi o 50 % na úroveň, která nebyla zaznamenána po miliony let.
V důsledku klimatických změn se rozšiřují pouště a přibývá vln veder a lesních požárů., pozn.: str. 7: „Od předindustriálního období vzrostla teplota vzduchu na zemském povrchu téměř dvakrát více než globální průměrná teplota (vysoká spolehlivost). Změna klimatu... přispěla k dezertifikaci a degradaci půdy v mnoha regionech (vysoká spolehlivost).“; str. 45: „Změna klimatu hraje vedle lidské činnosti stále větší roli při vzniku lesních požárů (střední spolehlivost), přičemž se očekává, že budoucí proměnlivost klimatu zvýší riziko a závažnost lesních požárů v mnoha biomech, jako jsou tropické deštné lesy (vysoká spolehlivost).“ Zvýšené oteplování v Arktidě přispívá k tání permafrostu, ústupu ledovců a úbytku mořského ledu. Vyšší teploty také způsobují intenzivnější bouře a další extrémy počasí. Na místech, jako jsou korálové útesy, hory a Arktida, je mnoho druhů nuceno se kvůli změnám klimatu přemístit nebo dochází k jejich vymírání. I když budou snahy o minimalizaci budoucího oteplování úspěšné, některé důsledky budou přetrvávat po staletí. Patří mezi ně zvyšování hladiny moří a teplejší a kyselejší oceány., pozn.=„Trvale nulové čisté antropogenní emise CO2 a klesající antropogenní emise jiných látek, než CO2 po dobu několika desetiletí by zastavily antropogenní globální oteplování v tomto období, ačkoli by nezastavily vzestup hladiny moří ani mnoho dalších aspektů přizpůsobení klimatického systému.“
Změna klimatu ohrožuje lidi nedostatkem potravin a vody, zvýšeným výskytem záplav, extrémních veder, větším počtem nemocí a ekonomickými ztrátami. Může být také příčinou migrace lidí a konfliktů. Světová zdravotnická organizace označuje změnu klimatu za největší hrozbu pro globální zdraví v 21. století., „Změna klimatu je největší hrozbou pro celosvětové zdraví ve 21. století. Zdravotníci mají povinnost starat se o současné i budoucí generace. Jste v první linii při ochraně lidí před dopady klimatu – před většími vlnami veder a dalšími extrémními projevy počasí, před propuknutím infekčních nemocí, jako je malárie, horečka dengue a cholera, před následky podvýživy a také při léčbě lidí, kteří jsou postiženi rakovinou, respiračními, kardiovaskulárními a dalšími nepřenosnými nemocemi způsobenými znečištěním životního prostředí.“ Bez opatření k omezení oteplování budou společnosti a ekosystémy vystaveny závažnějším rizikům. Přizpůsobení se změně klimatu prostřednictvím opatření, jako jsou protipovodňová opatření nebo plodiny odolné vůči suchu, částečně snižuje rizika změny klimatu, i když v některých případech již bylo dosaženo limitů.;,pozn.= „Účinnost adaptace při snižování klimatických rizik16 je doložena pro specifické kontexty, odvětví a regiony (vysoká důvěra)... Drobní zemědělci a domácnosti podél některých nízko položených pobřežních oblastí se v současné době potýkají s měkkými omezeními adaptace (střední důvěra), která vyplývají z finančních, správních, institucionálních a politických omezení (vysoká důvěra). Některé tropické, pobřežní, polární a horské ekosystémy dosáhly tvrdých limitů adaptace (vysoká důvěra). Adaptace nezabrání všem ztrátám a škodám, a to ani při účinné adaptaci a před dosažením měkkých a tvrdých limitů (vysoká důvěra).“ Chudší země jsou zodpovědné za malý podíl globálních emisí, ale mají nejmenší schopnost přizpůsobit se a jsou vůči změně klimatu nejvíce zranitelné.
Mnohé z těchto dopadů se projevují již při současné úrovni oteplování, která činí přibližně 1,2 °C od průmyslové revoluce. Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) předpokládá ještě větší dopady při pokračování oteplování na 1,5 °C a více. Další nárůst oteplování také zvyšuje riziko překročení bodů zvratu klimatického systému, jako je například tání Grónského ledovce. Reakce na tyto změny zahrnuje přijetí opatření k omezení oteplování a přizpůsobení se těmto změnám. Budoucí oteplování lze omezit (zmírnit) snížením emisí skleníkových plynů a jejich odstraňováním z atmosféry. To zahrnuje větší využívání větrné a sluneční energie, postupné ukončování využívání fosilních paliv a zvyšování energetické účinnosti. Další omezení emisí může přinést přechod na elektrická vozidla a na veřejnou dopravu a využívání tepelných čerpadel pro domácnosti a komerční budovy. Také zabránění odlesňování a ochrana lesů mohou pomoci absorbovat CO2. Společnost se může přizpůsobit změně klimatu lepší ochranou pobřeží, zvládáním katastrof a vývojem odolnějších plodin. Tyto snahy o přizpůsobení samy o sobě nemohou odvrátit riziko závažných, rozsáhlých a trvalých dopadů.
V rámci Pařížské dohody z roku 2015 se státy společně zavázaly udržet oteplování „výrazně pod 2 °C“ prostřednictvím úsilí o zmírnění dopadů. Nicméně, podle analýzy z roku 2021, i se závazky přijatými v rámci této dohody by globální oteplení do konce století dosáhlo přibližně 2,7 °C. Omezení oteplení na 1,5 °C by vyžadovalo snížení emisí o polovinu do roku 2030 a dosažení nulových čistých emisí do roku 2050., Kapitola 2
Do roku 2100 by měla povrchová teplota na Zemi stoupnout o 0,3 až 1,7 °C pro scénáře s výrazným snižováním produkce CO2, resp. o 2,6 až 4,8 °C pro scénář s dnešním tempem produkce CO2. Nejistoty v odhadech nárůstu teploty plynou z používání modelů s různou citlivostí změny teploty na koncentraci skleníkových plynů. Očekávané budoucí oteplování a související změny však nejsou rovnoměrné a budou se lišit region od regionu. Variabilita klimatu se bude lokálně zvyšovat, avšak globálně snižovat. Očekává se, že oteplování bude větší nad pevninou než nad oceány a nejvýraznější bude v Arktidě, a bude spojeno s pokračujícím táním ledovců, věčně zmrzlé půdy a mořského ledu, což bude doprovázet zvyšování hladiny oceánů, změny v množství a formě srážek a rozšiřování subtropických pouští. Mezi další očekávané jevy patří častější extrémní projevy počasí, jako jsou období veder, suchá období, lesní požáry, přívalové deště se záplavami, intenzivní sněhové srážky, okyselování oceánů či masivní vymírání druhů. Z následků významných pro člověka se uvádí především ztráta potravinové bezpečnosti kvůli klesajícímu výnosu zemědělských plodin a ztráta obyvatelného prostředí zaplavením pobřežních oblastí. Vzhledem k tomu, že klimatický systém má velkou setrvačnost a skleníkové plyny zůstávají v atmosféře po dlouhou dobu, mnohé z těchto účinků přetrvají nejen desetiletí nebo staletí, ale i desítky tisíc let.
Terminologie Před rokem 1980 nebylo jasné, zda oteplování způsobené skleníkovými plyny převáží nad ochlazováním způsobeným aerosoly z antropogenních emisí. Vědci tehdy často používali termín neúmyslná změna klimatu pro označení vlivu člověka na klima. V 80. letech 20. století se zpopularizovaly termíny globální oteplování a změna klimatu. První z nich označuje pouze zvýšené oteplování povrchu Země, druhý popisuje celkový vliv skleníkových plynů na klima. Termín globální oteplování se stal nejoblíbenějším termínem poté, co jej ve svém projevu v americkém Senátu v roce 1988 použil klimatolog NASA James Hansen. Po roce 2000 vzrostla obliba termínu změna klimatu. Globální oteplování obvykle označuje oteplování zemského systému způsobené člověkem, zatímco změna klimatu může označovat přirozené nebo antropogenní změny. Oba termíny se často používají zaměnitelně.
Po roce 2007 začali různí vědci, politici a představitelé médií používat termíny klimatická krize nebo klimatická nouze, když hovoří o změně klimatu, a globální ohřívání místo globálního oteplování. Šéfredaktorka politického deníku The Guardian uvedla, že tyto termíny zařadili do svých redakčních pokynů, „abychom zajistili, že budeme vědecky přesní a zároveň budeme jasně komunikovat se čtenáři o této velmi důležité otázce“. V roce 2019 vybrala jazyková škola Oxford Languages jako slovo roku termín klimatická nouze, kterou definovala jako „situaci, v níž je třeba naléhavě jednat, aby se snížila nebo zastavila změna klimatu a zabránilo se potenciálně nevratným škodám na životním prostředí, které z ní vyplývají“.
Z odborně klimatologického hlediska je změna klimatu definována takto: „Změna ve stavu klimatu, kterou je možné prokazatelně identifikovat v podobě změny střední hodnoty nebo pravděpodobnostního rozložení hodnot a charakteristik v průběhu delšího časového období, typicky v délce desetiletí a více. Pozn.: Změna klimatu může být výsledkem přirozených interních procesů v rámci klimatického systému, nebo důsledkem působení externích faktorů jako jsou cykly sluneční aktivity, sopečné výbuchy a trvalé antropogenní vlivy na složení atmosféry, kvalitu a způsob využití území.“
Z politického hlediska je definice změny klimatu použita v konvenci UNFCCC v následující podobě: „změna klimatu, která je přisouzena přímo, či nepřímo lidským aktivitám vedoucím ke globálním změnám složení atmosféry a která je ve srovnatelných časových obdobích pozorována nad rámec přirozené variability klimatu.“
Pozorované změny teploty
vlevo|náhled|250x250pixelů|Hnací síly změny klimatu v letech 1850–1900 až 2010–2019. Vnitřní proměnlivost ani sluneční a vulkanické faktory významně nepřispěly. náhled|250x250pixelů|V posledních desetiletích nové záznamy o vysokých teplotách výrazně převyšují nové záznamy o nízkých teplotách na stále větší části zemského povrchu. Mnoho nezávisle vytvořených přístrojových datových souborů ukazuje, že se klimatický systém otepluje. Povrchové teploty rostou přibližně o 0,2 °C za desetiletí, přičemž v roce 2020 narostly globálně teploty o 1,2 °C proti předindustriálnímu období. Od roku 1950 se snížil počet chladných dnů a nocí a zvýšil se počet teplých dnů a nocí.
Mezi 18. stoletím a polovinou 19. století došlo k mírnému oteplení. Informace o klimatu v tomto období pocházejí z klimatických proxy dat (nepřímých údajů), jako jsou stromy a ledová jádra. Ukazují, že přirozené výkyvy kompenzovaly rané účinky průmyslové revoluce. Instrumentální záznamy (záznamy teploměrů) začaly poskytovat globální pokrytí kolem roku 1850. Historické vzorce oteplování a ochlazování, jako například středověká klimatická anomálie a malá doba ledová, se v různých regionech nevyskytovaly ve stejnou dobu. Teploty mohly v omezeném souboru regionů dosahovat až takových hodnot jako na konci 20. století. Existovaly i prehistorické epizody globálního oteplování, jako bylo například paleocenní–eocenní tepelné maximum. Novodobý pozorovaný nárůst teploty a koncentrace CO2 je však tak rychlý, že ani náhlé geofyzikální události v historii Země se současnému tempu nárůstu nepřibližují.
Důkazy o oteplování z měření teploty vzduchu posiluje celá řada dalších pozorování: Došlo k nárůstu četnosti a intenzity vydatných srážek, tání sněhu a pevninského ledu a zvýšení vlhkosti vzduchu. Také chování flóry a fauny odpovídá oteplování, například rostliny na jaře kvetou dříve. Dalším klíčovým ukazatelem je ochlazování horních vrstev atmosféry, které dokazuje, že skleníkové plyny zachycují teplo v blízkosti zemského povrchu a brání jeho vyzařování do vesmíru.