náhled|Kmen dospělého stromu náhled|Šišky s uzavřenými semeny náhled|Semena s opadanými křidélky náhled|Výsadba v madridském parku náhled|Původní rozšíření v Severní Americe
Cypřiš arizonský (Cupressus arizonica) je jednodomý strom, nebo řídce jen keř, dorůstající do výše 10 až 25 m. Dřevina roste v mírném pásu na jihozápadě Severní Ameriky. Je zajímavý tím, že šišky se zralými semeny vydrží na stromech více let a často se otvírají až po požáru, kterému ale strom špatně odolává.
Rozšíření Strom se se původně vyskytuje ve Spojených státech amerických v Arizoně, Novém Mexiku a Texasu, a dále v přilehlém Mexiku ve státech Chihuahua, Coahuila, Durango, Tamaulipas a Zacatecas. Zjednodušeně, ve Spojených státech se vyskytuje od horských kaňonů v pohoří Chisos Mountains v Texasu přes jihozápad Nového Mexika až po jihovýchod Arizony. Těžiště jeho přirozeného rozšíření se však nachází v Mexiku, konkrétně v horských oblastech východně od Sonorské pouště.
Ekologie Cypřiš arizonský je běžnou, roztroušeně rostoucí dřevinou horských kaňonů v nižších a částečně i ve vyšších polohách. V menších nadmořských výškách zasahuje až do polopouštních i pouštních oblastí s převážně keřovou vegetací, do chaparralu. V čistých porostech vytváří svou hustou korunou zápoje, které potlačují výskyt ostatních podrostových druhů.
Tento strom či keř roste v oblastech s nižšími ročními srážkami, které se pohybují v rozmezí 400 až 600 mm. Srážky jsou charakteristické svým bimodálním rozdělením – zatímco léto je poměrně vlhké, jaro, podzim a zima bývají suché. Rostlina preferuje plné slunce a dobře snáší horko, vítr a v dospělosti i sucho. Je jedním z nejodolnějších cypřišů vůči chladu, snáší krátkodobý pokles teplot až na −12,2 °C, u starších jedinců až po −17,7 °C.
Nejlépe prosperuje v suchých, dobře odvodněných půdách na chladnějších stanovištích. Přestože byl dříve charakterizován jako druh náročný na vláhu, nedávná zjištění potvrzují, že dokáže růst i na velmi suchých místech, včetně jižních svahů, vrcholů hřebenů a konvexních svahů ve vyšších polohách, až kolem 2000 m n. m. Naopak na vlhkých severních svazích vytváří husté háje nižších stromů. Často roste na štěrkovitých podkladech a půdách vzniklých z břidlice, vápence či žuly, vyskytuje se i ve skalních zářezech se severní expozicí. Ploidie druhu 2n = 22.
Nejvyšší známý jedinec roste na jihu Arizony v pohoří Santa Catalina Mountains, který měl roku 2000 výšku 28 m a výčetní tloušťku 194 cm. Mimo oblast původního výskytu drží rekord strom rostoucí ve francouzském městě Tarbes, v departementu Hautes-Pyrénées. Na počátku třetího tisíciletí dosahoval tento jedinec shodné výšky 28 m, ale jeho kmen je výrazně subtilnější, má výčetní tloušťku pouhých 87 cm.
Požár Je pozoruhodné, že cypřiš arizonský patří v rámci vegetace chaparralového typu k druhům málo odolným vůči ohni, přestože v oblastech s častými požáry přirozeně roste. I mírný povrchový požár bývá fatální pro všechny jedince s průměrem kmene do 10 cm. Přesto je tento strom považován za dlouhověký druh skvěle adaptovaný na rekolonizaci spálenišť. Oheň je totiž nezbytný pro otevření jeho šišek; ty jinak obvykle zůstávají uzavřené na stromech velmi dlouho a semena často až ztratí klíčivost.
Zatímco přízemní požár zničí veškerá semena v šiškách spadlých na zem, ty na stromech mají šanci přežít. Když plameny dosáhnou do koruny, dojde k rychlému vzplanutí pryskyřice na povrchu šišek. To způsobí zuhelnatění povrchu dřevnatých šupin, plameny nato zakrátko uhasnou a semena uvnitř zůstanou nepoškozená. Šišky se následně otevírají a semena šišky opouštějí. Požáry přicházejí nejčastěji na podzim a často po nich následuje větrné a deštivé počasí, které pomáhá semena z otevřených šišek rozptýlit. Pro úspěšné vyklíčení a následný růst semenáčů pak vypálený les má k dispozice semena, obnaženou minerální půdu, vlhkost a přímý sluneční svit.
Kritickou hrozbu představuje oheň ale pro mladé porosty, které ještě nezačaly produkovat šišky. Dospělý cypřiš arizonský navíc paradoxně šíření požáru sám podporuje, protože jeho suché spodní větve často sahají až k zemi a fungují jako přirozený žebřík pro plameny.
Popis Jedná se o jednodomý strom nebo keř, který v závislosti na půdních a klimatických podmínkách dorůstá do výšky 10 až 25 metrů, přičemž průměr kmene běžně dosahuje 0,5 metru. V mládí má koruna kuželovitý tvar, který se později mění na široce sloupovitý. Mladé letorosty bývají silné přibližně jen 2 mm, jsou válcovité a mírně rýhované. Kůra je zpočátku hladká, u starších jedinců pak podélně popraskaná a její barva je mezi béžovou až červenohnědou. Letorosty stoupají vzhůru v úhlu 45 až 90 °a postupně se děli na výhonky, které se střídavě rozprostírají všemi směry, dávají stromu charakteristický vzhled trojrozměrných větví.
Šupinovité listy jsou hladké, dlouhé 2 až 5 mm a vyrůstají vstřícně ve čtyřech řadách v protilehlých dvojicích, střídají se a překrývají po celé délce větvičky, na kterou jsou hustě přitlačené. Na rubové straně listu se v důlku nachází žlázka produkující pryskyřici, díky níž rostlina vydává citrusovou vůni. Listy mají oválný tvar se špičatými vrcholy, bývají šedozelené až šedomodré a na omak jsou spíše měkké.
Na stejném stromě vyrůstají samčí i samičí šištice. Samčí jsou dlouhé asi 2 až 5 mm a široké 2 mm, vyrůstají ve skupinách po dvou až pěti a každý mikrosporofyl nese asi pět prašných pouzder. Samičí šištice rostou jednotlivě, jsou šedé až hnědé, v mládí ojíněné, kulovité až podlouhlé, dosahují délky 2 až 3 mm, šířky 2 až 2,5 mm a mívají šest až osm protilehlých šupin. Před oplodněním pylem jsou samičí šištice drobné a světle zelené s otevřenými šupinami, po opylení se šupinky uzavřou, aby chránily vznikající semena a postupně se zvětšují a barví do hnědavě zelena až tmavě hněda.
Cypřiš arizonský kvete od ledna do března. Drobné, neotevřené šišky se po opylení objevují již na podzim, ačkoliv křídlatá semena dozrávají za dvacet až dvacet čtyři měsíců po opylení. Tyto kulovité či podlouhlé šišky mívají nejčastěji šest až osm šupin, pod nimiž se nacházejí semena, kterých v celé šišce bývá až ke stovce. Semena pod šupinami jsou žlutohnědá až tmavě hnědá, mají čočkovitý tvar, průměrně jsou velká 5 mm a mají drobné blanité křídlo. Jak semena několik měsíců dozrávají, šiška postupně hnědne a dřevnatí. V tomto stavu může zůstat mnoho let, dokud nenastanou podmínky příznivé pro vypuštění semen, například silné teplo z lesního požáru nebo i usychající větev. Po uvolnění semen může prázdná šiška dále zůstat na stromě několik let.
Taxonomie Podle současné taxonomie jsou americké druhy rodu Cypressus (cypřiš) řazeny do nového rodu Hesperocyparis (česky též cypřišovec). Cypřiš arizonský se tedy nově nazývá Hesperocyparis arizonica. V minulosti se vedly rozsáhlé diskuse o skutečném vymezení tohoto druhu a o vztazích k úzce souvisejícím taxonům – konkrétně o tom, zda mají být klasifikovány jako samostatné druhy či pouze poddruhy. Na základě novějších komplexních morfologických analýz byly tyto dřívější poddruhy povýšeny na samostatné druhy: Hesperocyparis glabra, Hesperocyparis montana, Hesperocyparis nevadensis a Hesperocyparis stephensonii.
Rozmnožování Pro množení semeny je nejvhodnější období koncem zimy až začátkem jara. Semena se vysévají jen velice mělce, protože k vyklíčení potřebují světlo, stálou vlhkost a teplotu mezi 10 a 20 °C. Vyklíčí za pět týdnů až několik měsíců.
Dřevinu lze množit i stonkovými polodřevnatými řízky koncem léta nebo začátkem podzimu. Nejvhodnějším postupem je odtržení řízku z mateřské rostliny tak, aby na něm zůstala patka starého dřeva. Řízek se následně zasadí do vlhkého propustného substrátu a udržuje ve stínu, dokud nezakoření.
Význam Dřeviny dobře rostou na slunném místě. Používají se k oživení rohů a svislých úseků u vchodů zahrad nebo domů. Jsou preferované jako větrná bariéra nebo rostliny vhodné na živé ploty. Hustě vysazení jedinci vytvářejí živou bariéru blokující vítr i hluk. Cypřiš arizonský se používá na stálezelenou krajinářskou úpravu v evropských oblastech se zónou odolnosti 7 až 9. Nejčastěji se pěstuje jehlancovitý kultivar s typickým úzkým sloupovitým tvarem s ostrým vrcholem, který je odolný vůči suchým a zásaditým půdám. Přestože je považován za rychle rostoucí, nepřesahuje v deseti letech výšku 2,5 až 3 m. Někdy je k vidění světle žlutý kultivar 'Aurea' s mrazivě vypadajícími listy díky bílým skvrnám podél výhonků, části rostliny, které nejsou vystaveny plnému slunci mají původní modrozelenou barvu.
Cypřiš arizonský má jádrové dřevo přecházející plynule do běli a obojí se vyznačuje nažloutlou barvou. Jeho mikroskopické znaky jsou podobné jako u jalovce. Dřevo stromu je velmi tvrdé a odolné, takže se hodí pro tesařské práce; je odolné vůči povětrnostním vlivům i půdní vlhkosti. V jižní Evropě, ve Španělsku a Albánii, kde se vysazuje na plantážích a na suchých místech, roste rychleji než domácí borovice. Nahlíží se na něj proto jako na potenciálně invazní druh. Komerční využívání dřeva ve větším měřítku není známo.
Ohrožení Tento druh je široce rozšířený, jeho populace je však fragmentovaná. Není u něj ale znatelný úbytek dospělých jedinců a Mezinárodním svazem ochrany přírody je populační trend cypřiše arizonského hodnocen jako stabilní (LC).
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Cypřišovité Kategorie:Okrasné stromy Kategorie:Málo dotčené taxony Kategorie:Flóra jihozápadu USA Kategorie:Flóra středojihu USA Kategorie:Flóra Mexika