Ion Rîmaru (12. říjena 1946 Caracal – 23. října 1971 Jilava) byl rumunský sériový vrah a kanibal, známý jako Upír z Bukurešti. V letech 1970 až 1971 ve městě znásilnil a zavraždil čtyři ženy. Jedenáct dalších obětí útoky přežilo. Spolu s Verou Renczi je nejznámějším rumunským sériovým vrahem.

Životopis Rîmaru se narodil ve městě Caracal jako nejstarší ze tří dětí. Jeho dětství nebylo zrovna šťastné. Jeho otec pravidelně bil matku a nakonec rodinu opustil a odešel do Bukurešti. Rîmaru opakoval ročník ve škole a způsobil skandál, když vyšlo najevo, že měl pohlavní styk s mladší dcerou svého učitele. V osmnácti letech byl Rîmaru usvědčen z krádeže. Navzdory tomu si Rîmaru na střední škole vysloužil dobré známky z chování.

Rîmaru se zapsal na veterinární fakultu Zemědělské univerzity v Bukurešti. Rîmaru opakoval druhý ročník studia a v době zatčení byl kvůli absencím a špatným známkám blízko opakování třetího ročníku. Jeden z jeho profesorů ho popsal jako stydlivého, pologramotného, s malou slovní zásobou a úzkým okruhem zájmů.

Jeho spolužáci se mu vyhýbali, protože se podle jejich názoru choval podivně. Když se rozzuřil, ubližoval si. Měl nekontrolovatelnou sexuální touhu. Jeden student vypověděl, že Rîmaru zůstával vzhůru celou noc před dveřmi jiného studenta, protože věděl, že ho přišla navštívit kamarádka. V roce 1967 mu lékaři diagnostikovali zdravotní problémy, fyzické i psychické.

Zločiny Na přelomu let 1970 a 1971 bylo v Bukurešti napadeno více než tucet žen. Pachatel je pronásledoval, poté je napadl a umlátil do bezvědomí kladivem, sekerou, kovovou tyčí nebo nožem. Mnoho obětí bylo znásilněno, často brutálně. Čtyři oběti zemřely. Pachatel jim často strhal kusy oblečení a dokonce jim odhalil celá těla. Docházelo také k kanibalismu, kdy pachatel ukousal části prsou nebo genitálií a v jednom případě pil krev jiné oběti. Vyskytly se i prvky nekrofilie, protože oběti znásilňoval poté, co již zemřely. Pachatel se svých činů dopouštěl za obtížných povětrnostních podmínek, jako byly bouře, sněhové bouře, mlha nebo silný vítr.

Zprávy o zločinech se šířily závratnou rychlostí. Ženy se bály opuštět své domovy bez dozoru. Neochota úřadů zveřejňovat informace vedla k šíření fám, často absurdních. Po několika zločinech si úřady uvědomily, že mají co do činění se sériovým vrahem. Byly mobilizovány tisíce policistů, agentů Securitate , ale i lékařů, řidičů autobusů, řidičů tramvají, číšníků a recepčních. Zlom nastal v květnu roku 1971, kdy byly u třetí oběti nalezeny stopy pachatelových vlasů a diagnóza epileptických záchvatů. Dokument byl mokrý a viditelný byl pouze hlavičkový papír. Byl vystaven ve studentské nemocnici. Po několika dnech byl dokument rozluštěn. Ukázalo se, že jej v březnu téhož roku vydal Dr. Octavian Ienişte. Lékař vypověděl, že vyšetřil 83 studentů a 15 z nich nepředložilo své dokumenty univerzitnímu vedení. Rîmaru byl jedním z nich. Policie zahájila sledování podezřelých. 27. května vstoupila policie do koleje a zahájila prohlídku. Rîmaru se poté vrátil a byl zatčen poté, co v jeho tašce objevili sekeru a nůž. Jeho vlasy a zuby byly porovnány s těmi, které byly nalezeny na místě činu. Byly identické.

Soud a trest Po zatčení podezřelý s nikým nemluvil a během výslechu pouze zíral do zdi. Když byl do jeho cely přiveden policista vydávající se za zloděje, začal mluvit. Přiznal se k 23 trestným činům. Byl podezřelý ze tří vražd, zatímco ke zbytku (jedna vražda, šest pokusů o vraždu, pět znásilnění, jeden pokus o vraždu a sedm krádeží) se přiznal buď on, nebo jeho otec. Během výslechu se všechny jeho oběti z jeho pohledu děsily. Během vyšetřování se buď přiznal a požadoval odvoz na místo činu, nebo se snažil policisty přesvědčit o své nepříčetnosti. U soudu odmítl vypovídat, když se dozvěděl, že ho lékaři prohlásili za příčetného. Odmítl odpovídat, a to i na otázky svého obhájce. Také své přiznání viny stáhl.

Soud odsoudil Rîmarua k trestu smrti, což se setkalo s potleskem diváků v soudní síni. Rîmaru se proti rozsudku odvolal, ale odvolací soud jej potvrdil. 23. října roku 1971 byl Rîmaru převezen do věznice Jilava a tam popraven. Jeho poslední slova před smrtí byla: „Zavolejte mému otci!! Ať se přijde podívat, co se mnou děje!! On je ten, kdo za to může!! Jen on!! “ a „ Chci žít!!! “ Jeho tělo bylo pohřbeno na městském hřbitově v neoznačeném hrobě.

Možné motivy Několik let po Rîmariově popravě analyzoval psycholog plukovník Dr. Tudorel Butoi nahrávky jeho výslechů. Věřil, že jeho zločiny byly motivovány komplexem méněcennosti , který v něm byl zakořeněn od mládí. Rîmaru byl chudý, společensky neschopný a měl potíže s navazováním vztahů se ženami.

Rodinné vztahy Rîmaruův otec Florea věděl o zločinech svého syna. Policie ho podezřívala, že ho k páchání trestných činů naváděl. Poté, co otec okradl pokladního, donutil syna, aby se vrátil na místo činu a ukázal mu, co udělal. Peníze pak schoval a vzal si sekeru a nůž, se kterými se Ion vrátil po zatčení. Byl třikrát zatčen, ale propuštěn, protože podle rumunského práva nelze členy rodiny nutit k vzájemnému vypovídání.

Florea Rîmaru zemřel rok po svém synovi. Oficiálně spadl z vlaku, ačkoli existuje podezření, že ho strčili agenti Securitate . Jeho tělo bylo převezeno do soudního lékařského ústavu a podrobeno testům, včetně otisků prstů a měření nohou. Ukázalo se, že dokonale odpovídají pachateli čtyř vražd spáchaných v létě 1944 v Bukurešti. Oběťmi těchto zločinů byly také ženy a vraždy byly spáchány za bouře a tupým nástrojem. Shodovala se i jména prvních obětí. První Floreovou obětí byly Elena Udrea a Iona Elena Oprea.

Odkazy

Externí odkazy Cristina Hurdubaia, "Rîmaru a ţopăit printre gloanţe, pe după stâlp" ("Rîmaru Jumped through Bullets behind the Post"), 16 August 2004, Jurnalul Național . . .

Reference

Kategorie:Rumunští sérioví vrazi Kategorie:Rumuni odsouzení k trestu smrti Kategorie:Rumunští kanibalové Kategorie:Narození v roce 1946 Kategorie:Úmrtí v roce 1971 Kategorie:Muži Kategorie:Narození 12. října Kategorie:Úmrtí 23. října Kategorie:Pachatelé znásilnění Kategorie:Popravení oběšením Kategorie:Popravení lidé Kategorie:Vrazi 20. století