Chrtnictví je jedním z nejstarších způsobů lovu se psy, který trvá více než 7000 let. Je to tradiční aktivita lovu pomocí psů v přirozeném prostředí. Chrt je přizpůsoben k lovu kořisti a kořist vyvinula mnoho způsobů, jak mu uniknout. To vede k fascinujícímu pohledu, když tyto protikladné zájmy spolu vzájemně soupeří. Člověk, který tuto činnost vykonává, se nazývá chrtník.
Historie
Původ náhled|Scéna chrtnického lovu z období přibližně 5500 př. n. l. Jedná se o malby zhotovené barevnou hlínou na skále v oblastech Tassili-n-Adžer Chrtnictví vzniklo pravděpodobně v Africe před více než 7000 lety. První dochovaná zmínka o chrtnictví, v podobě skalních kreseb (petroglyfů), pochází z pohoří Tassili v Alžírska.
Nejstarší vyobrazení chrtů, tak jak je známe dnes, lze nalézt mezi skalními malbami v alžírském pohoří Tassili-n-Adžer, které Italský archeolog Fabrizio Mori datoval do období 6. tisíciletí, nejpozději 5000 let př. n. l. Díky datovací metodě francouzských archeologů generála Paula Huarda a Jeana Leclanta ze 70. let 20. stol., založené na korelacích mezi kulturními rysy zaznamenanými na všech skalní malbách severoafrického kontinentu, můžeme však konstatovat, že chrti, jejichž obrazy jsou vytesány na skalách v Tassili i Acacusu nejsou původní obyvatelé Sahary.
Ve skutečnosti se, podle nejnovějších studií na základě DNA, chrti vyvinuli mnohem dříve v údolí Nilu, na rozhraní Súdánu a Egypta, jako štíhlá, čistokrevně chovaná kulturní forma páriů, která vznikla z polodivokých psů, žijících ve smečkách poblíž lidských sídel. Vznik tohoto typu psa, předka plemen moderních chrtů, je tak výsledkem přirozeného výběru a vyvinul se bez účasti člověka. Egyptoložka Margaret Bunsonová poznamenává, že psi „byli pravděpodobně domestikovaní v Egyptě v předdynastických dobách“. Genetické studie tuto teorii potvrdily a odhalily, že tzv. primitivní psi a chrti jsou prvními plemeny – neboli prvními skupinami psů, genotypově a fenotypově homogenními, kteří pomáhali člověku v období neolitické revoluce, tedy přechodu lidstva z lovců/sběračů na pastevce dobytka.
Egypt náhled|Chrt a pes primitivního typu označován v Egyptě jako tesem. Detail z hrobky Khnumhotepa II. (1918-1884 př. n. l.) Lov s chrty ve starověkém Egyptě byl považován za zaměstnání šlechty a stal se zde velice oblíbený. Egypťané však lovili pěšky, koně se v Egyptě objevili až v době Střední říše, s oblibou tak využívali chrty, kteří kořist rychle dostihli. Toto zmiňuje i francouzský egyptolog Pierre Montet ve své knize Každodenní život v Egyptě za dnů Ramesse Velikého z roku 1981. Montet píše, že: "Amatéři i profesionálové se snažili vyhnout dlouhému pronásledování kořisti, kterou příroda obdařila rychlými nohami, protože riskovali ztrátu v poušti, kde by se sami stali kořistí hyen a dravých zvířat." Oblíbení chrti byli mumifikováni a pohřbíváni se svými majiteli. Stěny egyptských hrobek byly zdobeny chrtnickými výjevy.
Obsáhlou sbírku chrtnických reliéfů obsahuje hrobka Khnumhotepa II., nomarchy nomu Oryx za vlády faraonů Amenehmeta II. a Senusreta II. z 12. dynastie (1929-1878 př. n. l.).
Nejvíce chrtnických artefaktů se nalezlo v hrobce Tutanchamona. Zda to bylo tím, že byl Tutanchamon největším chrtníkem starověkého Egypta, nebo tím, že se jeho hrobka našla neporušená a nebyla vykradená se již nedozvíme. Z hlediska chrtnictví je nejzajímavějším artefaktem Tutanchamonovy hrobky bezpochyby malovaná truhla, která vyobrazuje chrty nejen jako psy lovecké, ale také psy válečné. Čelo truhly zdobí imaginární bitevní scéna proti núbijskými nepřáteli a Syřany, zatímco na víku jsou vyobrazeny dvě scény lovecké. V loveckých scénách jsou zachyceny na jedné straně antilopy, pštrosi a hyena napadeni královskými chrty, zatímco na druhé straně víka loví faraon s chrty lvy podle typické ikonografie, nápis hlásá, že „našel velké množství divokých zvířat z pouště a Jeho Veličenstvo je během okamžiku chytilo“ a „v boji se lvy bylo úspěšné, jeho síla je silou syna Nuta." Na bocích truhly jsou chrti zobrazeni jako váleční psi trhajíce Núbijce i Syřany.
Asie
Geologické a archeologické průzkumy potvrdily, že Arabský poloostrov, stejně jako Sahara, procházel v minulosti vlhkými obdobími. Demografická migrace způsobena koncem Afrického vlhkého období na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l., podle německého archeologa Stefana Kröpelin, byly prehistorické populace nuceny odejít do údolí Nilu nebo, súdánské Sahary, nebo vzdálenější Mezopotámie. Zde tak vznikaly první vyspělejší společnosti a státy. Z Egypta se tak způsob lovu s chrty rozšířil do Mašreku, oblasti východně od Egypta a severně od Arabského poloostrova přibližně ve čtvrtém tisíciletí př. n. l. Především do Iráku, Jordánska, Sýrie a Libanonu. Starověké kosterní pozůstatky psa identifikovaného jako saluki byly vykopány v Tell Braku v moderní Sýrii a datovány přibližně do 2. tisíciletí př. n. l. Nejstarší vyobrazení psů a první znázornění plemene podobného modernímu perskému gazelímu chrtu neboli saluki se nacházejí na nalezištích v Deh Luran a Chúzistánu v Íránu. Z oblasti Mašreku a později z celé oblasti úrodného půlměsíce se chrti a s nimi i chrtnictví šířili pravděpodobně spolu s obchodem po hedvábné stezce. Tuto hypotézu podporuje výskyt jednotného typu chrta vyskytujícího se na trase této významné obchodní cesty od Blízkého až po Dálný východ.
Další etapa rozšíření chrtů, kdy pronikli do stepí severně od Syrdarje a rozšířili se po nich z Mongolska až na Krym, je spojena s mongolsko-tatarskou invazí z konce 12.-13. století. Vznikli zde dvě, dnes již vyhynulá plemena chrtů typu tazi. V pohoří Kavkaz vznikl horský typ podobný Tajganovi tzv. Gorskaja (horský chrt) a v oblasti Krymu stepní typ chrta tzv. Krymskaja (krymský chrt) podobný Tazimu. Jiné prameny však uvádějí, že chrti se do tohoto prostoru dostali již v 7. stol. př. n. l. se Skyty, o kterých se obecně předpokládá, že měli íránský původ. Avšak lovečtí psi zobrazení na skytských artefaktech sice vykazují jednotný vzhled, ale nelze je považovat za chrty.
Evropa
Chrti se na Evropský kontinent dostali pravděpodobně okolo 3. tisíciletí př. n. l., spolu s Ibery ze severní Afriky. Zde se afričtí krátkosrstí chrti se zavěšeným uchem pravděpodobně křížili s místními loveckými psy typu portugalského podenga o jehož starobylosti svědčí kromě tělesných znaků i jeho různotvárnost velikostí a typů srsti.
Jak se chrti šířili dál z Iberského poloostrova dále do Evropy se dnes můžeme jen domnívat. Iberové sice měli styky s mykénskou civilizací i s Féničany, avšak nejpravděpodobněji se tak stalo po příchodu indoevropských Keltů mezi 9. a 7. stoletím př. n. l., kdy došlo ke smíšení těchto dvou etnik a vzniku keltiberské kultury. Kelti si chrtnický způsob lovu osvojili a ouertragoï, jak chrty pojmenovali, rozšířili dále do Evropy a na Britské ostrovy. Přesný zeměpisný rozsah území, kde starověcí Keltové žili, je sporný, avšak teorie z 19. století předpokládá, že během laténské kultury (cca 450 př. n. l. až do dobytí Římany), která je označována jako skupina nesourodých kmenů spojených společnými prvky v umění a náboženství, měli Keltové expandovat difúzí nebo migrací na Britské ostrovy (Britonové), do Francie a Nizozemí (Galové a Belgové), Čech (Bójové), Polska a velké části střední Evropy (Norikové a Bójové), na Pyrenejský poloostrov (Keltiberové, Celtici, Lusitánové a Galeci) a severní Itálie (Senoni)), a dále do jihovýchodní Evropy (Skordiskové, Dákové, Bastarni) od roku 279 př. n. l. po zničení řeckého města Delfy, a odtud na východ až do centra Malé Asie (Galatové) v dnešním Turecku. Celé toto území se shoduje s výskytem okcidentálních chrtů různých plemen a chrtnickými tradicemi, napříč celou Evropou.
Arrian, narozený na konci 2. století v Nicomedii v Bithýnii, popisuje chrtniczví takto: „Galové loví bez použití nástrah, a to nejen pro získání masa, ale také pro potěšení. “ Arrian také radí, jak se chovat ke psům po skončení lovecké činnosti, aby je odměnil za dobře vykonanou práci.: „Když chrt chytí zajíce, měli byste sesednout z koně, pohladit svého psa a poblahopřát mu, líbat ho na hlavu, drbat ho za ušima a volat na něj jménem: „Výborně, Cirrasi. “, “Výborně, Bonnasi,” “Bravo, můj Horme,” cituji každého psa jménem,protože stejně jako muži velkorysého ducha jsou rádi chváleni, a pokud pes není příliš unavený, rád se přijde pobavit."
Flavios Arriános, místodržící v Galii, ve svém díle Kynégetikos z roku 124 n. l., napsal, že:„Cílem skutečného lovce není zajíce chytit, ale přimět jej k závodu či souboji a pak se radovat, pokud se zvířeti podaří uniknout.“
Pojmenování chrtů (Vertragus), ale také způsob lovu s nimi převzali tedy Řekové pravděpodobně od Keltů, nikoli z Egypta, jak by se dalo očekávat.
Zánik chrtnictví v Evropě Soumrak chrtnictví začíná na přelomu 18. a 19. století. V roce 1781 Císař Josef II. vydává patent o zrušení nevolnictví a v roce 1786 řád o myslivosti neboli všeobecný honební patent, který uvolňuje poddaným v robotách, upravuje ochranu polních plodin, ukládá hradit škody působené lovem a zvěří. Vzhledem k tomu nastává odklon od lovu s chrty, zintenzivňuje se chov drobné zvěře; s tím souvisí i rozvoj brokové střelby.
S rozvojem střelných zbraní a nutnosti platit škody na úrodě způsobené honbou omezilo štvanice na koních se psy. Evropská šlechta se také dostávala čím dál více pod tlak lidu a už si v některých zemích nemohla dovolit honosné a okázalé lovy. První zemí, která lov s chrty zakázala byla Francie. Červencová monarchie velmi připomínala návrat do let Velké francouzské revoluce. Oficiální název státu byl opět změněn na království Francouzů a stejně jako jeho předchůdce Ludvík XVI. (v letech 1791-92) se musel i Ludvík Filip vzdát titulu král francouzský a navarrský a přijmout titul král Francouzů. Zákon ze dne 3. května 1844 zejména zakazuje právo lovit s chrty. Výsledky francouzské únorové revoluce se projevily v březnové revoluci v německých státech i v dalších zemích Evropy. Tato série revolucí z let 1848-1849 nazývaná jako Jaro národů měla význam v prosazení měšťansko-liberální politiky a omezení vlivu šlechty. V důsledku těchto událostí byl roku 1848 lov s chrty zakázán v Německu a francouzský levier i německý windhund vyhynul. Útočištěm posledních zbytků německých chrtů se stalo východní Prusko. V kdysi hojně čtených esejích Ludwiga Dacha lze nalézt nejen uvedené vlastnosti plemene, které vylučují jakoukoli záměnu s greyhoundem, ale také přesný a nadšený popis loveckého využití.
V Rakouském mocnářství i v Čechách však stále lov s chrty probíhal. J. V. Černý uvádí v knize Myslivosť z roku 1882 tyto způsoby lovu: „Zajíci se střílejí na čekání (posedě), při hledání na výskoku, při ploužení, při polovačce kruhové, na shonech lesních a polních; lapají se do sítí, štvou se chrty a střílejí se též při parforsní honbě.“ O chrtu pak uvádí Černý v poměrně obsáhlé kapitole že: „opotřebuje se k lapání zajíců v běhu, lišek i srnců“. Ačkoli v roce 1903 již V. Fuchs řadí všechna plemena chrtů do přechodné skupiny „psů domácích, k loveckým přechod tvořícím", kteří „jsou jak ozdobou salonů, maje všecky přednosti psů přepychových, tak i pýchou myslivců.", objevují se stále zprávy o loveckém využití chrtů v Čechách.