Kostel svaté Radegundy (francouzsky Église Sainte-Radegonde) je římskokatolický farní kostel nalézající se v obci Talmont-sur-Gironde ve francouzském departementu Charente-Maritime v regionu Nová Akvitánie.

Tento románský kostel, postavený na útesu nad ústím řeky Gironde, je pokládán za typickou ukázku románského slohu historického regionu Saintonge. V rámci církevní správy spadá pod farnost Panny Marie v Cozes.

Historie Základy kostela byly položeny v 11. století z iniciativy benediktinů z opatství Saint-Jean-d'Angély. Podle tradice sloužil jako zastávka na jedné z tras Svatojakubské cesty. Poutníci, kteří dorazili do Saintes, mohli pokračovat do Talmontu, odkud se plavili přes estuár řeky Gironde do Soulacu na protějším břehu. Ačkoliv se v blízkosti kostela nachází pamětní deska připomínající tuto tradici, vědecké důkazy o významu této trasy před polovinou 20. století chybí.

Když anglický král Eduard I. (vévoda akvitánský) přebudoval obec Talmont na opevněné město (tzv. bastidu), byla část kostela začleněna do opevnění, o čemž svědčí ochoz nad apsidou. Devastaci budovy však nezpůsobily války, nýbrž přírodní živly. Silná bouře způsobila sesuv útesu, na kterém kostel stojí, což vedlo ke zřícení prvních dvou polí lodi a části krypty do moře. Následně byly provedeny záchranné práce a vybudováno nové průčelí v gotickém slohu.

Od 30. srpna 1890 je kostel zapsán na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury.

Architektura a restaurování K první významné obnově kostela došlo v roce 1929, kdy byla odkryta část krypty sloužící jako kostnice. Tato prostora ve tvaru lodi (9 × 4 metry) vydala nálezy karolínských mincí. Unikátní je její umístění přímo na 12 m vysokém skalním masivu, přičemž některé její stěny se nacházejí pouhý metr od mořské hladiny. Podle dobového tisku z roku 1928, vykopávky v hloubce 4 metrů naznačovaly existenci druhé, hlubší krypty, přičemž nalezené kosti byly přeneseny do nové kostnice. Více informací o této události z roku 1928 naleznete v archivu deníku La Croix ze 6. prosince 1928, s. 5-6.

V roce 1935 byla opravena kupole a základna zvonice. Po druhé světové válce se však zdálo, že pokračující eroze útesu kostel definitivně odsoudí k zániku. Spisovatel Pierre-Henri Simon, budoucí člen Francouzské akademie, v roce 1946 popsal kostel jako: „Loď ukotvenou na vlnách... nejkrásnější obraz věčnosti v srdci dějin.“

O záchranu památky se nakonec zasloužil tehdejší ministr kultury André Malraux, který inicioval rozsáhlé zajišťovací práce. U příležitosti setkání s návštěvníky u plakátu zobrazujícího ohrožený kostel pronesl: „Hleďte na tyto vznešené kameny, lhostejné k šumu staletí...“

Díky tzv. „Malrauxovu zákonu“ (druhý programový zákon o obnově památek) mohlo dojít ke zpevnění skalního útesu, což byl nezbytný předpoklad pro hloubkovou restaurátorskou kampaň. Tu vedl architekt historických památek Michel Mastorakis.

Práce však vyvolaly kontroverze: stavba byla totiž „očištěna“ od prvků mladších 12. století. Byl zbořen obranný ochoz a odkryta základna zvonice. V zájmu slohové jednoty byly navíc některé sochařské prvky rekonstruovány v románském duchu, což odpovídalo tehdejšímu pojetí památkové péče.

Popis exteriéru

Severní průčelí Zatímco západní fasáda, nově vybudovaná po bouři v strohém gotickém stylu, působí střídmě, severní boční průčelí je mistrovskou ukázkou saintongeaiské románské architektury. Je členěno do tří horizontálních úrovní. náhled|severní průčelí kostela Spodní úroveň: Dominuje jí portál se třemi ústupkovými archivoltami, který po stranách doplňují dvě slepé arkády. Střední úroveň: Tvoří ji arkádová galerie se sedmi oblouky nesenými jemnými sloupky. Horní úroveň: Štítová část je zdobená kruhovým okénkem.

Sochařská výzdoba portálu naplňuje středověkou vizi „bible chudých“ – jde o kázání vytesaná do kamene.

Horní archivolta: Zobrazuje muže táhnoucí na laně zajaté zvíře. Střední archivolta: Ukazuje tzv. „lidský žebřík“ (postavy stojící si na ramenou), což je pravděpodobně metafora pro jednotu a solidaritu křesťanského společenství. Spodní archivolta: Představuje anděly vzdávající úctu Beránkovi božímu.

Výzdoba postranních slepých arkád symbolizuje kontrast mezi peklem a rájem. Levá arkáda je osazena okřídlenými draky s rozevřenými tlamami a ostrými tesáky, zatímco pravá zobrazuje vinnou révu jako symbol nového života.

Závěr kostela (apsida) Na východní straně je apsida členěna do pěti horizontálních polí pomocí opěrných sloupů. Část výzdoby, zejména řada modillonů (ozdobných konzolí), byla rekonstruována během rozsáhlé obnovy v 60. letech 20. století.

Zajímavým detailem jsou sluneční hodiny vytesané do jednoho z dříků sloupů apsidy, které nesou letopočet 1586.

Interiér Vnitřní prostory kostela tvoří svým střídmým provedením výrazný kontrast k bohatě zdobenému exteriéru. Původní půdorys ve tvaru latinského kříže byl narušen přírodními katastrofami; dnešní loď je tak omezena na jediné klenební pole. Na ni navazuje transept (příčná loď) se dvěma apsidiolami, osm metrů dlouhý chór a závěrečná apsida o délce 4,8 metru, která je zaklenuta konchou (čtvrtkruhovou klenbou). Nad křížením lodí se zvedá kupole na pandantivech.

Po obou stranách lodi jsou umístěna schodiště vedoucí do dvoupodlažní krypty: Dolní úroveň: Původní prostor kostnice (ossuaria). Horní úroveň: Někdejší pohřební kaple.

Umělecký inventář a mobiliář Vybavení interiéru doplňuje několik významných děl: Dřevěný krucifix: Socha Krista, která musela být v roce 1995 kompletně zrestaurována poté, co se stala terčem útoku vandala. Antependium: Bohatě zdobený čelní kryt oltáře pocházející ze 17. století. Votivní dar (Ex voto): Model fregaty z 19. století, který zdobí severní apsidiolu. Jde o typický projev zbožnosti námořníků, kteří model darovali církvi jako poděkování za ochranu před mořskými bouřemi.

Zvon Na hřebenu střechy nad hlavní lodí je umístěn zvon pojmenovaný „Gabrielle“. Byl odlit v roce 1962 známou zvonařskou dílnou Paccard v Annecy. Zvon váží přibližně 325 kg a je laděn do tónu h1 (Si3). Zvonění je dnes ovládáno elektricky a oznamuje bohoslužby vždy půl hodiny před jejich začátkem.

Námořní hřbitov Severní stranu kostela obklopuje námořní hřbitov (cimetière marin), který je přímým nástupcem středověkého uzavřeného hřbitova typického pro oblast Saintonge. Dochovaly se zde náhrobky pocházející až z 18. století.

Zajímavostí je, že až do počátku 50. let 20. století byl hřbitov rozdělen na dvě samostatné části – katolickou a protestantskou. Mezi oběma oddíly procházela historická ulice „Rue des canons“, která ústila na prostranství před kostelem.

Hřbitov je bohatý na kenotafy (symbolické náhrobky), které dokládají renesanci funerálního umění v 18. století. Jeden z významných náhrobků byl v roce 1996 přemístěn na nádvoří místního muzea; jeho latinský nápis uctívá památku manželky námořního kapitána, která zemřela v roce 1845.

V letním období hřbitov, stejně jako celou obec, zdobí rozkvetlé porosty topolovky růžové (roses trémières), které dotvářejí charakteristickou atmosféru místa.

Hřbitov je od 21. února 1934 zapsán na seznamu historických památek historických památek francouzského ministerstva kultury.

Literatura L'Église Sainte-Radegonde de Talmont-sur-Gironde, par Jeanne Digard, Presses universitaires de France, 1934 Itinéraires romans en Saintonge, Françoise Leriche-Andrieu, éditions Zodiaque, 1976. Congrès archéologique de France, La Rochelle, 1956 64e session ; 'Eglise Ste-Radegonde de Talmont' par M. le chanoine Tonnellier, s. 183-195.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Oficiální stránky departementu Charente-Maritime

Kategorie:Románské kostely ve Francii Kategorie:Stavby v departementu Charente-Maritime Kategorie:Historické památky v Nové Akvitánii Kategorie:Vzniklo v 11. století