Katedrála Panny Marie v Bayonne ( ) je římskokatolická katedrála nacházející se ve francouzském městě Bayonne v departementu Pyrénées-Atlantiques na jihozápadě Francie. Tato gotická stavba, budovaná převážně ve 13. a 14. století, slouží jako sídelní kostel bayonnské diecéze.

Popis a historie Výstavba této gotické katedrály byla zahájena ve 40. letech 13. století, přesné datum položení základního kamene však není známo. Západnímu průčelí dominují dvě věže s jehlancovými špicemi o výšce 85 metrů, které byly dokončeny až v 19. století.

V interiéru chrámu je uložena schránka s ostatky svatého Leona, který byl v 9. století pravděpodobně zdejším biskupem. K jižní straně katedrály přiléhá gotický ambit (křížová chodba) ze 13. století.

Památková ochrana Od roku 1862 je katedrála zapsána na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury.

V roce 1998 byla katedrála Panny Marie zapsána na seznam světového dědictví UNESCO jako součást souboru Poutní místa do Santiaga de Compostely ve Francii (konkrétně na tzv. Pobřežní cestě neboli Voie de Soulac).

Historie výstavby Raný středověk a románské období Bayonne je sídlem biskupství již od konce 4. století, což naznačuje existenci raně křesťanského chrámu zasvěceného Panně Marii. Když kolem roku 900 přišel do oblasti svatý Leon, aby po nájezdech Normanů obnovil křesťanství, nenašel zde žádné duchovenstvo ani funkční kostely. Podle legendy nechal po zázraku v Martově chrámu v centru města tuto pohanskou stavbu strhnout a na jejím místě zbudovat katedrálu. Ta se však v 10. století stala terčem dalších útoků, tentokrát ze strany Saracénů.

Ve 12. století naplánoval biskup Raymond de Martres stavbu románské katedrály. První kámen položil pravděpodobně jeho nástupce Arnaud Loup de Bessabat kolem roku 1140 na místě dnešního chrámu. Z této epochy se dodnes jako nejstarší pozůstatek dochovala západní obvodová zeď ambitu (jižní zeď katedrály byla zbořena v 19. století).

Gotická přestavba Osud románské stavby zpečetily požáry v letech 1199 a 1224, přičemž nejničivější z nich roku 1258 pohltil polovinu města i část chrámového chóru. Obyvatelé Bayonne se rozhodli pro radikální přestavbu v tehdy moderním gotickém slohu. Vedením prací byl pověřen anonymní stavitel známý jako „mistr šampaňský“ (maître champenois). Ten vybudoval závěr kostela, část transeptu a gotický ambit, přičemž využil základy původních románských zdí.

V roce 1310 zasáhl zbytek staré románské lodi blesk a způsobil požár, který však novou gotickou část nepoškodil. Díky štědrým darům bayonnského rodáka, kardinála Guillaumea Godina, pokračovala stavba v 14. a 15. století směrem k západu. Poslední klenební pole hlavní lodi bylo dokončeno v roce 1404. Když v roce 1451 dobyli Francouzi město zpět z rukou Angličanů, byla katedrála prakticky hotová.

Novověk a regotizace v 19. století Na přelomu 15. a 16. století byla zahájena stavba jižní věže, kterou v roce 1615 korunovala břidlicová osmiboká kopule cibulovitého tvaru se dvěma kříži.

Zásadní proměnu přineslo 19. století. Biskup Lacroix zahájil rozsáhlou restauraci financovanou z odkazu mecenáše Lormanda. Práce vedl architekt Émile Boeswillwald, žák slavného Eugèna Viollet-le-Duca. V této době získala katedrála svou dnešní podobu včetně dostavby obou charakteristických věží v průčelí.

Ve 20. a 21. století probíhala průběžná obnova fasád, restaurování vitráží a úprava interiéru chóru tak, aby odpovídal liturgické reformě Druhého vatikánského koncilu.

Popis stavby

Katedrála se nachází v historickém jádru města na vyvýšenině, která dominuje soutoku řek Adour a Nive. Jako stavební materiál byl použit okrový kámen z lomu Mousserolles a bílý kámen z Bidache. Architektonicky stavba náleží k paprskovité gotice (gothique rayonnant), přičemž vliv mistrů ze Champagne je patrný zejména na provedení apsidy a ochozu.

Exteriér Západnímu průčelí, které se obrací k městské knihovně (bývalému biskupskému paláci), dominuje monumentální portál a dvě vysoké věže s jehlancovými špicemi. Na jižní straně k chrámu přiléhá obdélníkový ambit. Východní stranu katedrály směrem k řece Nive tvoří členitý závěr (chevet).

Interiér a dispozice Půdorys katedrály tvoří klasický kříž s jednou hlavní a dvěma bočními loděmi. Chór a apsida: Nejstarší částí chrámu je apsida ze 13. století. Kolem chóru prochází chórový ochoz, do něhož se otevírá sedm radiálně uspořádaných věncových kaplí. Loď a transept: Příčná loď (transept), hlavní loď i boční lodě byly budovány v průběhu 14. století.

Technické údaje Katedrála se vyznačuje vyváženými proporcemi typickými pro francouzskou vysokou gotiku:

+ Rozměry katedrály Parametr Rozměr Celková délka 76,96 m Celková šířka 33,40 m Výška hlavní lodi 26,50 m Výška bočních lodí 12,00 m Výška věží (včetně špic) 70,00 m* *Poznámka: Některé historické prameny uvádějí výšku věží po dostavbě v 19. století až 85 metrů.

Hlavní loď Hlavní loď se skládá ze sedmi klenebních polí s křížovou žebrovou klenbou. První z těchto polí plní funkci narthexu (předsíně), v jehož severní části se nachází křestní kaple s baptisteriem. Na kůru v tomto prvním poli jsou také umístěny varhany. Vzhledem k tomu, že pilíře v této části nesou váhu obou průčelních věží, jsou masivnější než ostatní podpory v lodi.

Vertikální členění lodi je třípodlažní a odpovídá klasickému gotickému schématu: spodní úroveň tvořená arkádami, prostřední úroveň s triforiem, horní úroveň s vysokými okny (bazilikální osvětlení).

Zbývajících šest klenebních polí je již pravidelných. Jejich svorníky jsou zdobeny erby, které odkazují na historii Bayonne v době, kdy byl akvitánský vévoda zároveň anglickým králem (při formální lenní svrchovanosti francouzského krále). V heraldické výzdobě se tak vedle sebe objevují francouzské lilie a tři leopardi, symbolizující moc anglických panovníků nad gaskoňským územím. Zajímavostí je, že triforium se otevírá až od posledního pole lodi.

Transept V jižním transeptu (příčné lodi) se nachází jeden z nejkrásnějších svorníků celé katedrály: bajonská loď, která symbolizuje námořní moc středověkého města. Vyobrazené plavidlo disponuje kormidlem na zadním vazů (tzv. „kormidlo na bajonský způsob“), o němž se předpokládá, že bylo vynalezeno právě v Bayonne. Baskové tento technický prvek rozšířili po Evropě na počátku 12. století.

Na palubě se nachází osm námořníků. Kolem lodi jsou rozmístěny symboly a jména čtyř evangelistů: Jan (orel) na zádi, Lukáš (býk) na vrcholu stěžně, Matouš u přídě, Marek (lev) pod trupem. Výjev jako celek tedy představuje loď Církve.

Chór

Prostorný a vyvýšený chór katedrály se skládá ze dvou částí: závěru (chevet) a křížení transeptu.

Kněžiště a hlavní oltář V apsidě stojí bohatě zdobený hlavní oltář z carrarského mramoru, nad nímž se tyčí vysoké ciborium s tabernákulem. Polychromovanou mramorovou dlažbu navrhl Louis Steinheil a zhotovila ji dílna Géruset v Bagnères-de-Bigorre. Dlažba tvoří šachovnici s motivy korunovaných lvů a orlů hledících k oltáři. Tyto vzory vycházejí z podoby kasule, kterou přivezl Bernard de Lacarre ze třetí křížové výpravy a která byla nalezena v roce 1853 v hrobce v kapli svaté Anny.

Sloupy v této části budovy spojuje citát z První knihy královské: „Aby tvé oči byly otevřeny dnem i nocí nad tímto domem, nad místem, o němž jsi řekl: ‚Tam bude moje jméno,‘ a abys slyšel modlitbu, kterou se tvůj služebník bude na tomto místě modlit.“ Novogotické ciborium v podobě miniaturní Sainte-Chapelle vytváří nad oltářem mohutný lomený baldachýn, který v rozích střeží čtyři andělé s nástroji Kristova utrpení.

Liturgické vybavení z roku 2003 Nové vybavení z roku 2003 od sochaře Dominiquea Kaeppelina je umístěno v křížení transeptu na mírně vyvýšené ploše. Oltář, ambon, abak, katedra a další sedadla jsou vyrobeny z bukového dřeva.

Oltář: Jsou na něm vyobrazeny výjevy Zmrtvýchvstání a Přechodu přes Rudé moře (symbolika židovských i křesťanských Velikonoc). Boční strany zdobí zvířata jako symboly Stvoření. Ambon: Zdobí jej reliéf dubu (odkaz na dub v Mamre a zároveň baskický národní symbol), v jehož větvích hnízdí ptáci symbolizující duchovní život. Katedra: Motiv dubových listů se opakuje i na opěradle biskupského stolce.

Celý prostor dotváří socha vzkříšeného Krista umístěná na pravém pilíři u vstupu do chóru.

Kaple Katedrála disponuje velkým počtem kaplí. Sedm se jich nachází v severní boční lodi: kaple křestní, sv. Michaela, sv. Terezie, sv. Lva, sv. Kříže, sv. Jeronýma a sv. Jana Křtitele.

Dalších sedm kaplí tvoří věnec kolem ochozu (ambitu): kaple sv. Martina, sv. Petra, sv. Josefa, osová kaple Panny Marie, kaple sv. Jakuba, Nejsvětějšího Srdce Páně a sv. Anny.

Podél jižní lodi byla v 19. století nad severní galerií křížové chodby vybudována prostorná kaple zasvěcená svatému Leonovi (označovaná též jako farní kaple nebo kaple Nejsvětější svátosti). Pod jižní věží se nachází prostory dřívější mariánské kaple, které později sloužily jako sakristie prebendářů a dnes fungují jako sklad.

Tato část byla postavena v 16. století ve stylu pozdní (plaménkové) gotiky, což dokládá zejména klenba s liernami a tiercerony. Na sklonku druhé světové války zde nechal biskup Terrier osadit vitráž s vyobrazením znaků dvanácti bayonských biskupů (symbolizujících dvanáct apoštolů), biskupa Terriera a papeže Pia XII. Kvůli této výzdobě se prostor někdy nazývá „sakristie biskupů“. Průchod mezi touto kaplí a bývalou sakristií prebendářů vede do křížové chodby.

Ochoz a věncové kaple sdílejí unikátní asymetrickou klenbu, což je architektonická zvláštnost, kterou lze nalézt také v katedrále v Soissons.

Kapitulní síň V blízkosti závěru katedrály, za kaplí svatého Jeronýma, se nachází menší klenutá místnost s liernovou klenbou. Původně sloužila jako sakristie kanovníků, později se stala kapitulní síní, k čemuž slouží dodnes.

Popis památky před restaurováním od Victora Huga

Spisovatel Victor Hugo navštívil katedrálu v Bayonne během své cesty do Pyrenejí v roce 1843. Ve svém díle Alpy a Pyreneje (Alpes et Pyrénées) ji popsal následovně:

Varhany

První varhany v katedrále instaloval v roce 1488 Dominique Castelbon. Kolem let 1580–1590 je opravil Amadis. Původně se nacházely v transeptu nad oběma vstupy do sakristie. Mezi lety 1625 a 1631 je restaurovali či znovu postavili Boysolle a pán z Benoistu.

V roce 1705 nechal biskup de Beauvau nad západním portálem vybudovat kamennou kruchtu pro novou varhanní skříň, do níž byla začleněna část předchozího nástroje. Roku 1725 nástroj restauroval François Lépine, který jej doplnil o současný pozitiv v zádech (positif de dos). V roce 1774 na nástroji pracoval Mauroumec; současná varhanní skříň, která je památkově chráněná, pochází pravděpodobně z tohoto období. Během revolučního roku 1793 sloužila katedrála jako sklad píce a varhany postupně chátraly. V roce 1803 je opravil varhanář Bordis z Pau.

Když v roce 1862 nechal Émile Boeswillwald celou budovu památkově klasifikovat, ochrana se rozšířila i na varhanní skříň s popisem: „částečně pozlacené vyřezávané dřevo, první čtvrtina 18. století.“ V roce 1865 přestavěla firma Merklin-Schültze nástroj v duchu tehdejší módy – z klasických varhan se staly varhany romantické. Do historické skříně byl vestavěn zcela nový nástroj se 36 rejstříky, třemi manuály o 56 tónech, pedálem o 27 tónech a třemi Barkerovými pákami. Pozitiv v zádech byl tehdy vyprázdněn. Tento nástroj byl považován za mimořádně zdařilý. Stejná firma provedla údržbu v roce 1891 a roku 1920 bylo instalováno elektrické čerpání vzduchu.