Ústavní soud Rakouska () je ústavním soudem Rakouské republiky se sídlem ve Vídni. Vedle Nejvyššího soudního dvora a Správního soudního dvora je jedním ze tří rakouských vrcholných soudních institucí (soudních dvorů). Jako jediný z nich je povolán k výkonu ústavního soudnictví, což z něj činí významnou složkou ochrany práv.
Kompetence Ústavního soudu jsou specifikovány rakouským spolkovým ústavním zákonem. Mimo jiné je rozhodující institucí v kompetenčních sporech mezi soudy samotnými (jej včetně) a správními orgány.
Je jedním z nejstarších soudů kontroly ústavnosti na světě.Zda je starší institucí ochrany ústavnosti český nebo rakouský ústavní soud, je stále předmětem odborných debat.
Historie
Ústavní soudnictví za Rakouska-Uherska Předchůdcem Ústavního soudního dvora byl Říšský soud. Do jeho kompetence spadaly kompetenční spory, stížnosti na porušení politických práv správními orgány a veřejnoprávní nároky proti královstvím a zemím zastoupeným v Říšské radě. Jeho založení souviselo s přijetím prosincové ústavy roku 1867 – zřízen byl Říšský soud 21. prosince 1867, zasedat začal o tři roky později.
Říšský soud se skládal ze 14 členů. Členové byli jmenování císařem, a to buď přímo, nebo na návrh jedné z komor z Říšské rady.
Meziválečné období
Ústavní soudní dvůr Republiky německé Rakousko v letech 1919 a 1920 Několik týdnů po vyhlášení republiky formálně provizorně plnil roli ústavního soudu Říšský soud. Ten ovšem v tomto provizoriu, s výjimkou jednoho kompetenčního sporu, nerozhodoval. Dne 25. ledna 1919 byl přijat zákon o zřízení německo rakouského Ústavního soudního dvora z pera pražského rodáka Hanse Kelsena, pozdějšího autora rakouského spolkového ústavního zákona. Na jeho základě přešly kompetence z Říšského soudu na nový Ústavní soudní dvůr.
Změna proběhla prakticky jen v názvu instituce. Tuto tezi ovšem samotný Ústavní soudní dvůr v jednom z jeho prvních nálezů odmítl. Z důvodu zmenšení státního území se také zmenšil sbor ústavních soudců, a to na deset soudců. K tomu přibyli čtyři náhradní soudci. Jmenovací pravomoc převzala Státní rada, tehdejší nejvyšší státní orgán. Již 10. března 1919 vyhlašoval nově zřízený Ústavně soudní dvůr první nálezy.
V březnu 1919 se rozšířily kompetence nového soudu, a sice o kompetenci rozhodovat na návrh státní vlády o ústavnosti zákonů jednotlivých zemí. Tato kompetence, ačkoli důležitá pro pozdější vývoj rakouského ústavního soudnictví, nebyla Ústavním soudním dvorem v letech 1919 a 1920 využita.
Další kompetenci získal soudní dvůr v dubnu 1919, kdy mu byla přidělena kompetence mimo jiné ve věcech obžalob proti ministrům. Tuto kompetenci měl ještě za dob Rakouska-Uherska vykonávat Státní soudní dvůr, ten ovšem nikdy nebyl fakticky zřízen. Zároveň se zvýšil počet členů opět na původních 14.
Na základě saintgermainské se musel název nové republiky změnit, a z Republiky německé Rakousko tak vznikla Rakouská Republika. Ústavní soudní dvůr se tak 21. července 1920 stal Ústavním soudním dvorem Rakouské republiky.
Ústavní soudní dvůr po přijetí spolkového ústavního zákona Spolkový ústavní zákon nabyl účinnosti 10. listopadu 1920 a zůstal v platnosti dodnes. Kompetence Ústavního soudního dvora tím byly zasazeny do ústavněprávního rámce a také byly značným způsobem rozšířeny. Vedle dosavadních pravomocí ve věcech kompetenčních sporů, majetkových nároků vůči spolku nebo zemím nebo ve věcech volebních, byly rozšířeny možnosti ústavního přezkumu právních norem a byla zřízena zvláštní pravomoc správního soudnictví v rámci působnosti Ústavního soudního dvora. Obsazen byl Ústavní soudní dvůr nadále 14 soudci, které volila Národní respektive Spolková rada.
První sídlo měl Ústavní soudní dvůr Rakouské republiky v budově starého Říšského soudu na vídeňském Schillerplatzu. V květnu 1923 musel z důvodu úspor přesídlit do budovy parlamentu.
Dosud neměl soudní dvůr vlastní organizační nebo procesní řád, řídil se tedy ještě starým zákonem o organizaci Říšského soudu z roku 1869. Dne 13. července 1921 byl ovšem přijat spolkový zákon o organizaci a řízení Ústavního soudního dvora. Tímto zákonem nebyl změněn počet členů soudního dvora, byl pouze rozšířen sbor náhradních soudců ze čtyř na šest. Zároveň ustanovil neslučitelnost funkce ústavního soudce s jinými ústavními funkcemi. Další důležitou změnou byla změna kompetence, a sice mu byla přiřknuta pravomoc rozhodovat v kompetenčních sporech mezi spolkem a zeměmi.
Depolitizace Ústavního soudního dvora roku 1930 Novela rakouského spolkového ústavního zákona z roku 1929 zásadně změnila fungování Ústavního soudního dvora. Vláda s většinou v parlamentu usilovala o jeho depolitizaci, neboť dřívější praxí bylo, že jako ústavní soudci působili aktivní politici nebo straníci. Cílem novely zároveň bylo posílení spolkového prezidenta vůči parlamentu. Nově tedy ústavní soudce nejmenoval parlament sám, nýbrž prezident na základě návrhů vlády nebo Národní či Spolkové rady.
Reforma dále zakotvila pravidla neslučitelnosti funkcí a počet soudců přímo ve spolkovém ústavním zákoně. Pro jmenování bylo nově nutné právnické vzdělání a alespoň desetiletá praxe v právnickém povolání. Funkční období soudce bylo omezeno; jako konec byl stanoven rok, kterým ústavní soudci dosáhli 70 let. Takové omezení platí dodnes.
Kritizovaným bodem ústavní reformy z roku 1929 bylo, že místo skutečné depolitizace došlo spíše k přepolitizování. Všichni tehdy aktivní soudci totiž v roce 1930 přišli o své funkce a museli být jmenováni znovu podle nových pravidel. Ne všichni přitom byli znovu potvrzeni: Hans Kelsen, "otec ústavy", přišel o své místo zřejmě kvůli politickým neshodám s vládnoucí garniturou. Podobně skončili i předseda Ústavního soudního dvoru Vittorelli a místopředseda Menzel.
Eliminace Ústavního soudního dvora v letech 1933 a 1934 Politický vývoj v Rakousku ve 30. letech vedl k výraznému vyhrocení konfliktu mezi konzervativní vládou a sociální demokracií. Krize vyvrcholila 4. března 1933, kdy všichni tři předsedové Národní rady rezignovali. Kancléř Engelbert Dollfuß toto označil za "sebevyřazení", "sebeeliminaci" nebo "sebevypnutí" parlamentu (německy: Selbstausschaltung des Parlaments) a prohlásil jej za nefunkční. Následnému zasedání parlamentu 15. března bylo zabráněno policií, kterou byl poslancům znemožněn vstup do budovy.
Vláda poté začala vládnout pomocí mimořádných nařízení na základě válečně-hospodářského zmocňovacího zákona z roku 1917. Proti těmto nařízením bylo podáno mnoho návrhů k Ústavnímu soudnímu dvoru, který dokonce i zahájil řízení z úřední povinnosti. Vláda se obávala, že soudní dvůr její postup zastaví, a proto se rozhodla zasáhnout sama: členové soudu blízcí vládě měli hromadně rezignovat, aby soud ztratil schopnost rozhodovat.
Tento plán byl podpořen nařízením v květnu 1933, která umožnila paralyzaci soudního dvora již rezignací části jeho členů. Postupně odstoupilo několik soudců, čímž se Ústavní soudní dvůr stál neusnášeníschopným a fakticky byl vyřazen z činnosti.
V roce 1934 byl pak Ústavní soudní dvůr zcela zrušen novou květnovou ústavou. Nahradil jej Spolkový soudní dvůr, který převzal i funkce Správního soudního dvora. Po anšlusu však tento orgán ztratil ústavní pravomoci a stal se pouze správním soudem, později začleněným do říšské soudní soustavy.
Vývoj Ústavního soudního dvora v druhé republice
Provizorní Ústavní soudní dvůr v letech 1945 a 1946 V roce 1945 docházelo po konci druhé světové války k obnovení Rakouské republiky a jejích institucí. Dne 27. dubna byla sovětskou okupační mocností uznána prozatímní vláda Karla Rennera, která zároveň vyhlásila nezávislost Rakouska. V květnu 1945 byl přijat zákon o přechodné ústavě, který obnovil spolkový ústavní zákon ve znění z roku 1929 i s ústavními zákony ve stavu před 5. březnem 1933, i když jejich plná účinnost byla dočasně odložena a nahrazena provizorní ústavou.
Tato prozatímní ústava zpočátku kvůli dočasné nepraktičnosti počítala se zavedením ústavního soudu až do šesti měsíců od první schůze nově zvoleného parlamentu. Ústavní soudní dvůr byl ale zřízen již před tím, a sice v říjnu 1945, především kvůli zajištění kontroly voleb a kompetencí před právě nadcházejícími parlamentními volbami. Prozatímní ústavní soud měl omezený počet členů a jeho složená i způsob jmenování se lišily od původní úpravy – podílela se na něm vláda, nejvyšší soudy i hlavní politické strany.
V listopadu 1945 proběhly první parlamentní volby od roku 1933. Nový parlament se sešel až v prosinci a obnovil plnou platnost spolkového ústavního zákona ve znění z roku 1929, čímž zrušil provizorní ústavní režim. Ústavní soudní dvůr v řádné podobě pak zahájil činnost v říjnu následujícího roku pod vedením předsedy Ludwiga Adamoviche staršího.
Po roce 1946 V desetiletích po obnovení ústavního soudního dvora se jeho postavení a organizace již zásadně neměnily. Pokud vůbec, docházelo k rozšiřování jeho pravomocí. Menší změna nastala v roce 1994, kdy se mírně změnil proces výběru soudců. Zatímco dříve Národní a Spolková rada navrhovaly spolkovému prezidentovi po třech kandidátech, nově měly stejně jako vláda navrhovat pouze kandidáta jednoho.
Další změny se týkaly samotných kompetencí soudního dvora, například:
od roku 1964 přezkoumává mezinárodní smlouvy, od roku 1975 provádí ústavní přezkum právních norem na návrh třetiny poslanců Národní rady nebo soudů II. stupně, od roku 1991 totéž i na návrh třetiny členů Spolkové rady, od roku 1991 přezkoumával rozhodnutí tehdejších nezávislých zemských správních senátů.
V roce 1975 byla zavedena tzv. individuální ústavní stížnost, která umožňuje jednotlivcům za určitých podmínek napadat právní předpisy přímo u Ústavního soudního dvora. Významnou novinkou od roku 2015 je pak tzv. "zákonná stížnost" (návrh na ústavní kontrolu normy), která umožňuje účastníkům soudního řízení před obecnými soudy napadnout právní předpis u Ústavního soudního dvora v rámci opravného prostředku proti rozhodnutí soudu I. stupně. Nově mohou takové návrhy podávat i soudy I. stupně.
Od roku 1946 do léta 2012 bylo sídlo Ústavního soudního dvora v bývalé české dvorské kanceláři ve Vídni. V této budově dnes sídlí rakouský Správní soudní dvůr. Od 20. srpna 2012 sídlí Ústavní soudní dvůr v bývalé bankovní budově na náměstí Freyung.
Organizace
Členové Ústavního soudního dvora Ústavní soudní dvůr je složen z předsedy, místopředsedy, dvanácti členů a šesti náhradních členů.
Členem nebo náhradním členem Ústavního soudního dvora může být pouze osoba ukončeným studiem právních věd a s minimálně desetiletou právní praxí. Členy a náhradní členy jmenuje spolkový prezident, který je při výběru vázán návrhy jiných orgánů, kterým nicméně nemusí vyhovět. Rozdělení výběru podle orgánů je následující:
Spolková vláda navrhuje předsedu, místopředsedu, šest členů a tři náhradní členy. Tito nominovaní – na rozdíl od těch navržených parlamentem – museli vykonávat funkce soudců, správních úředníků nebo profesorů práv. Národní rada navrhuje tři členy a dva náhradní členy. Spolková rada navrhuje tři členy a jednoho náhradního člena.
Určité funkce a činnosti vylučují funkci člena nebo náhradního člena Ústavního soudního dvora. Pro funkce předsedy a místopředsedy je třeba, aby tato neslučitelnost byla dána již pět let před jmenováním. Od července 2024 platí doba tří let i pro ostatní členy a náhradní členy.
Rakouští ústavní soudci nestávají soudci z povolání, nýbrž nadále vykonávají svá předešlá zaměstnání s funkcí ústavního soudce jako jakousi vedlejší činností. Požívají ovšem všech garancí jako řádní soudci., tedy jsou nezávislí a v zásadě nemohou být zbaveni svého úřadu. Jejich mandát vyprchává rokem, kdy dovršili 70 let.
Zbaven může být člen ústavního soudu svého úřadu jen usnesením Ústavního soudního dvora, pokud jsou splněny zákonem stanovené podmínky. Mezi těmi je například přijetí politické funkce, tedy neslučitelnost, nebo neomluvené absence při jednáních soudního dvora.
Kompetence